KRESLEY COLE. Hlad jako žádný jiný

 V říši Lorů #1 + #2

    Po dlouhé době jsem se nechala překvapit. Jen nevím, jestli mě překvapila knížka, nebo jsem se nechala překvapit sama sebou. Nečekala jsem, že by se mi Hlad jako žádný jiný mohl líbit. Moc pěkně jsem o téhle knize nemluvila. Budu upřímná, ono to není nic extra, ale... Fakt mě to bavilo číst.

    Ohledně řazení do sérií je to dost matoucí. Hlad jako žádný jiný je v češtině vydán jako díl první, ale na goodreads jsem to našla jako díl druhý. Pro ujasnění: náš český svazek obsahuje i první díl s názvem Vojevůdcova věčná touha. A je to o orgasmu. Fakt!

    Hlavními hrdiny jsou upír Wroth, zdrženec - nepije krev ze zdroje, a valkýra Myst. Wroth dobyde sídlo upíra Iva (ten zdrženlivý není) a v žaláři najde Myst, která je jeho nevěstou. Začne mu bít srdce, začne dýchat a .... teď to přijde... začne mít chuť na sex. A orgasmus může mít jen se svou nevěstou. A Myst uteče. A náš upír Wroth začne trpět, protože neví, kam Myst zmizela. A orgasmus nepřichází a nepřichází. 

    Hlad jako žádný jiný se časově prolíná s Vojevůdcovou věčnou touhou. Zde jsou hlavními hrdiny lykaj (vlkodlak) Lachlain a valkýro-upírka Emmaline. Lachlain byl vězněn a mučen upíry, ale když po mnoha stech letech ucítil svou vyvolenou, dokázal se osvobodit, aby ji mohl najít. Jak nemilé bylo překvapení, když zjistil, že jeho vyvolená je upírka. Unese ji a nechová se k ní pěkně. Emma je zoufalá, že nemůže domů ke svým tetám valkýrám a že se jí Lachlain nedotýká víc.

    V knihách se střídají pohledy postav, takže víte, co si kdo myslí. Jen někdy vás to moc nezajímá. A bohužel se ty změny pohledu týkají jen sexu. Například....

On: "Já bych jí tak strašně chtěl."

Ona: "Já ho nechci! Proč se mě ještě nedotýká?!"

Důvod, proč ta knížka byla napsaná, je jednoduchý. Autorka si chtěla užít mezirasového pohlavního styku. Tam se to kříží a páří. Jsme zvědavá, co se na konci série narodí za zrůdičky.

   Pokud máte rádi erotické knihy a urban fantasy, bude vás to bavit. Akce je tu také. Jen je nějaký důležitý souboj odbyt jednou větou, ale k orgasmu se dopracováváte několik kapitol. Uvítala bych více napětí, abych se mohla bát o hrdiny. Takhle to měli moc jednoduché. On se naštve, začne trhat a protivník je překvapený a neví, co se děje. A já byla překvapená taky, jaká to byla rychlovka. 

    O čem je celá série, je jasné. Hrdinové se snaží si najít svého doživotního partnera za pomoci klišé. Dobré je, že je jste schopni autorce odpustit, protože se to celé nebere moc vážně. Prostě je to kniha s pořádnými muži s obrovskými penisy. Už chápu, co znamená, že láska prochází žaludkem.

    Byla jsem mile překvapena, že se autorka snažila o vytvoření složitějšího fikčního světa se svými rasami a pravidly. Je zde mnoho druhů Lorů - doufám, že v budoucnu dostanou prostor i jiní než jen upíři, valkýry a lykajové.  A to mi teď připomíná - upíři jsou tady fakt velcí záporáci. Bledí zlouni to jsou!

   Vojevůdcova věčná touha a Hlad jako žádný jiný se čte snadno a rychle. Nemusíte nad tím přemýšlet, víte, jak to skončí. Chvilkami se pobavíte - některé scény jsem si představovala trochu parodovaně, abych se v mhd mohla aspoň chvilku smát jako magor. Dohromady to má skoro pět set stran a nemám pocit, že bych to četla nějak dlouho. 

   Jak jsem psala, pokud máte rádi erotické romány a urban fantasy, mohlo by se vám to líbit. Já, protože si už odmítám hrát na nějakou intelektuálku, dávám tři povadlé penisy a těším se na další díly. Asi se to moc neprodávalo, když se u nás vydalo jen pět knih, i když série má už přes deset.

GAIL CARRIGER. Etiketa & Špionáž

   Trochu jiný penzionát #1

     Ani si nedokážete představit, jak moc jsem se na tento titul těšila. Skoro jsem ani nemohla dospat. Dobrá, spala jsem jak mimino. Určitě jste postřehli, že se mi žánr steampunk zamlouvá - hlavně tedy ta móda, že ano. Korzety a ozubená kolečka. U nás toho bohužel zatím moc nevyšlo a to, co vyšlo, jsem stejně neměla možnost přečíst. Všechno to jednou stihnu. A jak si nekupuji nové knihy - vždy jen ve slevách, tak tuto jsem si musela koupit hned. Žádné čekání na slevy!

    A taky má moc pěknou obálku! Ale to je moc povrchní informace, takže jako bych ji ani neřekla.

    Hlavní hrdinkou je Sofronie Temminnicková, čtrnáctiletá slečna, která je černou ovcí rodiny. Není to žádná dáma. Pohybujeme se v polovině devatenáctého století, takže víte, jaký důraz se klade na etiketu. Proto se paní Temminnicková rozhodne Sofronii poslat do Penzionátu mademoiselle Geraldiny pro kvalitní přípravu mladých dívek. Uff, na tento název jsem musela mít tahák.

    Sofronie samozřejmě do žádného penzionátu nechce, ale nic jiného jí nezbývá. V kočáře se seznámí s Dimity a jejím bratrem Pilloverem, který bude studovat ve škole pro šílené génie. Nechtějte po mně, abych ten název hledala. A již v kočáře zažijí dobrodružství, o kterém vám nic neřeknu, protože by to nebylo překvapení. 

    A podle názvu knihy určitě pochopíte, co se budou v daném penzionátu učit.

   Vyprávění je klasicky beletristické. Stará dobrá er-forma. Vypravěč nám prozradí jen to, co ví a vidí Sofronie. A taky to, co vyzradí Dimity Sofronii. Drby a klepy. Často se vyskytují věty, někdy i dvě tři, které jsou napsané kurzívou - to jsou  Sofroniiny myšlenky, často velmi pichlavé a ironické. Proto mám Sofronii ráda. Bez ironie by to nebylo to pravé... kokosové!

   Sofronie je takové trdlo. Je zvědavá - někdy až moc, ale kvůli tomu ji přeci vzali do Penzionátu mademoiselle Geraldiny pro kvalitní přípravu mladých dívek. Ještě párkrát si to napíšu a budu to umět i o půlnoci a pozpátku. Je šikovná v oblasti šplhání, neposlušnosti a obcházení pravidel. A také si umí spočítat jedna a jedna, což u některých literárních hrdinek není zvykem.

   Ve fikčním světě Etikety & Špionáže najdete upíry (kteří jsou závislí na módě) a vlkodlaky (nejlépe s cylindrem). Ale nejsou to nepřátelé. Ale předpokládám, že to nelze říct o všech. Pak potkáte vzducholapky, kteří jsou pro některé lidi jen mýtus. Ti se budou divit. Ke konci knihy zjistíme, že tento fikční svět bude trochu složitější.  Asi se není čemu divit, když Etiketa & Špionáž je autorčinou druhou sérií z jednoho fikčního světa. Snad se u nás vydá i ta první, která je pro starší čtenáře. Prosím? Osobně doufám, že se v dalších knihách dozvíme více. Politika fikčních světů, to je moje.

    A nějaké steampunkové vymoženosti? No jasně. Mechaničtí sluhové a služky. Nebo bych správně, dle genderových pravidel, měla napsat mechanické služky a sluhové. A mechaničtí mazlíčci. Například pejsek Mašinchlup, který nechává po sobě hromádky popela. Já chci taky! Jako Mašinchlupa, ne za sebou zanechávat hromádky. Určitě jsou tito mazlíčci dobří pro alergiky.

   Důležitou charakteristikou Etikety & Špionáže je jazyk. Myslím, že autorka se snaží přiblížit dobovému způsobu mluvy. Všichni jsou zdvořilí a snaží se chovat jako dámy a gentlemani. Často se setkáme s myšlenkami o tom, že je nebo není něco zdvořilého. Že není vhodné ukazovat kotníky a tak podobně. Etiketu & Špionáž můžeme i my čtenáři považovat za jakousi steampunkovou příručku, jak se chovat ve společnosti. Ale komu by se chtělo si vypisovat různá pravidla, když je to napínavé?

    Co se týká popisů, tak musím říct, že obdivuji autorku, jakou má představivost. Nevím, jestli měla někde ilustrace penzionátu, který je vzducholodí, aby ho dokázala popsat. Musím se přiznat, já se v popisech ztrácela - nedokázala jsem si to moc představit. Ale můj mozek to nějak zpracoval a dokázal vytvořit takový pomačkaný a nedodělaný obraz penzionátu. A abych nezapomněla, těch popisů nebylo nijak moc. Jen abychom si dokázali představit prostředí. Abyste si vy dokázali představit prostředí, já jsem marná.

    Na zadní obálce knihy je napsáno hodnocení spisovatelky Marie Lu, ve kterém je zmíněn Harry Potter ("steampunková verze Harryho Pottera"). Musím říct, že jsem našla pár společných rysů s Harrym Potterem, ale nijak mi to nevadilo. Vždycky to bylo jen á, tady se inspirovala, a tady, ale spíš jsem hltala příběh, než abych o tom moc přemýšlela. A kdybych si nepřečetla tento názor, asi by mě ani nenapadlo se nad tím pozastavovat. A vůbec, kdo by chtěl po přečtení dopis z Bradavic? Já chci do... ach jo... Penzionátu mademoiselle Geraldiny pro kvalitní přípravu mladých dívek. Matematika by mě určitě bavila mnohem více, když bych se ji učila pomocí příkladů typu Kolik jedu musím dát do jídla, abych otrávila x lidí při večeři?

    Ze začátku jsem se nemohla moc začíst, ale když jsem si tu knížku koupila, tak jsem si to nechtěla přiznat. Autorka hned na začátku vhodí čtenáře do děje a ten se v tom musí vyznat, jak umí. Pak to ale začlo být napínavé a já se začetla. Chtěla jsem vědět více o ... tohle je za trest... Penzionátu mademoiselle Geraldiny pro kvalitní přípravu mladých dívek, chtěla jsem vědět, jací budou učitelé, co je ten prototyp zač a tak dál. Líbil se mi jazyk, líbil se mi kultivovaný a decentní humor plný etikety. V tomto fikčním prostředí nemůže být humor jiný. Poslední třetinu knihy jsem musela přečíst hodně rychle. Až po dočtení jsem si uvědomila, že nemám druhý díl! Bych jinak nespěchala.

     Dávám pět hvězdiček, hlavně proto, že jsem do toho investovala. Přeci bych si nemohla koupit knihu a pak jí dát méně než pět hvězdiček. Ale i bez toho si je Etiketa & Špionáž zaslouží. Doufám, že se vám bude líbit stejně jako mně. Pak bychom mohli všichni nadávat, že nemáme druhý díl.

   

   

L. J. SMITH. Prokleté sestry

     Říše temnot #2

      Asi víte, že nejsem velká fanynka spisovatelky L. J. Smith. A určitě se divíte, proč její knihy vůbec čtu. To se divím i já. Odpověď je jednoduchá. Chci objevit alespoň jednu její knihu, která se mi bude líbit. Hledání ale asi jednoduché nebude. To abyste věděli, proč se s těmito knížkami trápím.

     Tři upíří sestry - Poštolka, Jeřabina a Nefrit, se rozhodly pro obyčejný život mezi lidmi, k tomu jim má pomoct teta Opal, která ostrov Říše temnot opustila před lety. Když sestry dorazí k tetě Opal domů, naleznou ji mrtvou. Zavražděnou - dřevěná laťka od plotu v jejím těle je důkazem velmi kvalitním. Při zahrabávání jejího těla na zahradě je zahlédla lidská dívka Mary-Lynnette. Ačkoli neviděla, co přesně zahrabávají, měla jisté obavy, se kterými se svěřila bratru Markovi. Oba se dohodnou sestry navštívit, aby mohli zjistit, jestli je Opal v pořádku. Sestry si vymyslely výmluvu, proč je Opal pryč - je na dovolené. Mary-Lynnette začne ještě více pochybovat. A k tomu se ještě objeví Ash (ten byl i v minulé knize) - bratr upírek. Sestry si myslí, že vrahem je Ash. Je opravdu vrahem Ash? Nebo je to někdo jiný? Přežije Mark s Mary-Lynnette, nebo budou muset kvůli porušení zákonu Říše temnot umřít a s nimi i sestry upírky?

     V Prokletých sestrách máme celkem šest hlavních postav. To je docela dost na to, že kniha má méně jak dvě stě padesát stran. Ačkoli název naznačuje, že by hlavními postavami měly/mohly být upíří sestry, není tomu tak. Děj se kolem nich točí, ale jejich pohledů na situaci je dost málo.

      Podle mě je nejhlavnější postavou Mary-Lynnette, dívka, která má ráda noc a hvězdy. Psychologie této postavy je nejlépe napsaná. Zbytek postav snad ani psychologii nemá. To je největší chyba celé knihy. Ani jedna postava není živá. Jsou nudné a mdlé. Náznaky nějakého charakteru by byly, ale náznaky nedělají uvěřitelnou a zajímavou postavu. Díky tomuto mi bylo jedno, co se postavám stane. A vzhledem k tomu, jak byly napsané, to bylo asi jedno i těm postavám. 

    Ash měl již z minulé knihy dobře našlápnuto na status zajímavé postavy, bohužel to autorka nedokázala dotáhnout. Upíří sestry nejsou nijak zajímavé. Jsou krásné a úžasné. O takových hrdinkách už mě nebaví číst. Zvláště ne o takových, co si vezou koťata zavřená v kufru a pak se diví, že se udusí. Chuďátka koťátka. 

     O postavách nemá moc smysl něco říkat, to budete mít jako překvapení, když se rozhodnete tuto knihu číst.

    Styl psaní je eldžejsmitovský. Stručné popisy. Krátké jednoduché věty. Nijak zajímavé. Žádná ozvláštnění nenajdete. Od ní vlastně nic takového nečekáme, že? 

     Vyprávěno je to ich-formou z pohledu více postav - nejvíce Mary-Lynnette. Ale to se už opakuji.

     A děj? Ten je stejně mdlý a nudný jako postavy. Dvě stě padesát stran není moc, ale na tento příběh je to docela dost. Nemám pocit, že by autorka byla nějak vykecávací, ale... Ona to prostě dokáže nějak nudně natáhnout a já ani nevím jak. Ta asi neměla problémy s psaním diplomky. Kdyby to byla tak stostránková povídka, tak by to možná bylo snad i zajímavé. *pochybovačně se podívá na knihu*

     Velká míra osudovosti mě v této knize docela dost štvala. Každý druhý je něčí spřízněná duše. Takže nedoporučuji těm, kdo se cítí forever alone. 

    O Prokletých sestrách toho nejde moc napsat, protože tam vlastně ani moc není. Podle mě je tento díl horší než ten první. A to jsem si myslela, že by se mohla kvalita/čtivost s dalšimi díly navyšovat. Ani nevím proč, ale dala jsem této knize jednu a půl hvězdičky. Možná proto, že je to kratší než Tvajlajt. 

    Budu muset dále pokračovat v hledání dobré knihy od L. J. Smith. Jednou ji určitě najdu. 

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

J. R. WARD. Milenec z temnot

Bratrstvo černé dýky #1

    Upírská sága. Mnoho dílů. Hodně špatného sexu. Na čtení. V knize si ho užívají. Dostatečné množství velkých drsných mužů s duší tak temnou, že se i černá káva může jít... vylít. 

    Hlavní hrdinka Beth je novinářka. Spíše korektorka. Tak špatná je její novinářská kariéra. A také je samozřejmě krásná, sexy a úžasná. A to tak moc, že všichni muži v jejím okolí po ní touží, ale ona je odmítá. Je chladná. Nebo frigidní. 

    Nikoho nepřekvapí, že je Beth potomek upírského válečníka a ženy lidského plémě. Kříženec. Takový upírský voříšek. (Jo, ten mejdan byl asi hodně divokej.) Na začátku knihy je Beth stále "člověkem", jelikož se proměna v upíra odehrává kolem dvacátého pátého roku života. Ne všichni tuto přeměnu přežijí, kříženci mají větší šanci úmrtí. Proto se Darius (otec Beth) rozhodl, že požádá Wratha, krále upírů, aby Beth dal při proměně svou krev, jelikož tak bude mít větší šanci na přežití. Wrath odmítne, ale když Darius umře, rozhodne se jí tedy pomoct. 

     Wrath se do Beth zakouká. Beth se do Wratha zakouká. A při prvním společném setkání, aniž by použili nějakou ochranu, to je velmi poučné, spolu souloží. Příběh této dvojice je doplněn i linií celého Bratrstva, které se snaží pomstít Dariovu smrt, za kterou mohou bezduší (Lidé, co se vzdali duše a srdce, aby byli nesmrtelní a mohli zabíjet upíry. Nemusí jíst a pít a jsou impotentní - toto je v knize několikrát důrazně řečeno.)

    Příběh je vyprávěn er-formou. Naštěstí není celý příběh vyprávěn jen z pohledů dvou ústředních postav. Dokonce zde jsou i pasáže hlavního zlouna - Pana X, takže čtenář ví, kde se co šustne, a není omezen jen informacemi, které mu dají jen hlavní postavy. Bohužel se nám dostávají dvakrát scény o tom, jak postava A touží po postavě B a naopak. A je Beth a B je Wrath. Chlap je vždycky béčko. Ne, nestačí to jen u jedné postavy. Autorka nás chce přesvědčit, že po sobě touží navzájem, což nás připravuje o drobné napětí, zda A chce opravdu B (nebo B chce A). Čtenář je ale ochuzen o své poznámky typu: "Neblbni! Vždyť ona tě chce! Je jen hloupá!" nebo "Nechovej se jako mrcha a řekni mu, že ho chceš!" Má to své pro a proti. 

    Nejzajímavějšími postavami pro mě byli Butch a Zsadist. Butch je člověk. A detektiv. Drsnej polda (chm, slovo "drsný" by tady tolik nevyznělo, takže se omlouvám za užití obecné češtiny), pro kterého není policejní brutalita nic neznámého. Je to fešák a sympaťák. Zsadist je velký zjizvený upír, který má špatnou náladu za každého počasí a každé situace. A má rád piercing, násilí a prostitutky. Mám štěstí v tom, že každý díl série má jinou ústřední postavu, takže se i na tyto dva dostane. To ale znamená, že budu muset v této sérii pokračovat. Uaaa.

Milenec z temnot se čte snadno. Věty nejsou nijak složité. Takže jim rozumí i kdejaký bígl. V tomto ohledu nemám s knihou žádný problém. Jen mě nebavila. Byla pro mě moc dlouhá. Čtyři sta padesát stran není žádná délka, když vás kniha baví. Už od strany dvě stě jsem chtěla, aby to skončilo. Předpokládám, že ta zdlouhavost je dána tím, že se autorka snažila popsat fikční svět tak, aby čtenář nebyl zmatený a věděl, co, kdo a s kým. Na začátku knihy je i slovníček s pojmy - shellan, hellren, leelan. Tato slova jsou v textu psána kurzívou (stejně tak i některé věty z vnitřních monologů postav), ani nevím proč. Přijde mi to celkem zbytečné. Aspoň není ten text tak jednolitý. 

    Po dlouhé době jsem zase četla nějakou upířinu. Tento fikční svět je docela promyšlený a není tak hloupý. Setkáme se zde zase s jiným pojetím upírů. Pokud máte rádi paranormální romance (a paranormální sex), pravděpodobně vás bude Milenec z temnot bavit. Dávám dvě hvězdičky. Donesla se mi ale informace, že další díly jsou lepší. Tak v to budu doufat.

L. J. SMITH. Tajemství upírů

     Nemám ráda Upíří deníky. To jste určitě už zaregistrovali. Kdo ne, tak vám to říkám teď. L. J. Smith ale nenapsala jen tuto sérii, má jich na kontě víc. Zatím jsem se k žádné další nedostala. Každopádně Říše temnot vypadá zajímavě. No, zajímavě. Na goodreads má dost vysoké hodnocení, až se mi tomu nechce věřit.

     Dalším kladným bodem je fakt, že každá kniha je o někom a něčem jiném. Chachá! Žadné roztahování bez(na)dějného děje do několika knih! 

    

    Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Poppy, které lékaři na začátku prázdnin diagnostikovali rakovinu slinivky. Poppy by měla nulovou šanci na přežití, kdyby jí její kamarád James nenavrhl, aby se stala upírem. James sám upírem je, takže to vlastně není žádný problém. Každopádně by byla zajímavá zápletka, kdyby hledali celou knihu nějakého svolného upíra, který by Poppy přeměnil. No, celou knihu by to být nemuselo. Protože má Poppy silný pud sebezávhovy, souhlasí s přeměnou. Jenže se do toho připlete její bratr Phil, takže to nejde jako s tím máslem. Nemluvě o tom, že Říše temnot má svá pravidla, přeměna člověka v upíra je bohužel porušuje. Dopadne to dobře? Podaří se jim to? Co myslíte?

    Příběh je psán v er formě, a to z pohledu tří postav. Nejčastěji se setkáváme s Poppy, pak s Jamesem a nejméně s Philem. Naštěstí.
    James s Poppy jsou docela sympatické a rozumné postavy. Přijde mi to až neuvěřitelné, když je autorkou L. J. Smith. Poppy samozřejmě byla chvilkami na zabití, ale bylo to jen dočasné - vysvětlilo se to nedostatkem Jamesovy krve. Výměna tělesných tekutin není žádná sranda. Bohužel mi ti dva nepřirostli k srdci.
    A pak tu máme bratra Phila. Nikdy jsem bratra neměla, takže nevím, jestli mají opravdu takové ochranitelské pudy. Každopádně se choval jako blb. Pokud bych chtěla nějakou postavu z Tajemství upírů urazit, nazvala bych ji Philem. Nebyl hloupý, ale rozhodoval se sám a názory ostatních ho nezajímaly. A zbytečně prodlužoval, již tak zdlouhavý, děj. Jako by autorku vedla nutkavá potřeba mít v každé knize příšernou a neoblíbenou kladnou postavu. A když z hlavní hrdinky udělala rozumného člověka, tak to musel schytat někdo jiný.
   
    Svět Říše temnot není moc popsán. Víme, že je to "sdružení", mafie, upírů, vlkodlaků, čarodějek a Smith ještě ví, čeho všeho. Víme, že Říši temnot vedou starší, kteří vytvářejí zákony. Aby mohli prudit. Nesmí se zamilovat do lidí, nesmí nelegálně měnit lidi v upíry - jak se legálně mění lidé v upíry tam nebylo řečeno. Což mě mrzelo, jelikož jsem chtěla vědět, proč je Poppy nelegální. Tak snad se v dalších knihách dozvíme více.
    Upíři jsou tady relativně běžní. Může je zabít dřevo, ale nevadí jim česnek a tekoucí voda, nepotřebují hlínu ze svého rodného místa. A slunce je oslabuje - víc oslabuje ty, kteří byli změněni než ty rodilé. Krev musí pít, protože je pak začne bolet celé tělo - toto je více, biologicky, popsané. V této souvislosti jsem si vzpomněla na film Návrat oživlých mrtvol, kde zombie žraly mozky, aby je to nebolelo. Pokud máte bolesti, tak jste buď chudokrevní, nebo bez mozku.

    Styl psaní je smithovský. Krátké, jednoduché věty. Opravdu se nemusíte bát dlouhých a nesrozumitelných souvětí. Dloupé popisy prostředí a postav také neobtěžují. Není tu skoro nic, co by zpomalovalo děj.
     Až na děj. Děj se zpomaluje sám. Z počátku jde všechno rychle, to byly chvíle, kdy mě ta kniha ještě bavila. Jenže nastala půlknihová proměna Poppy v upíra. Chápu, že to není žádná legrace, zkušenosti s tím nemám, ale vyloženě mi to přišlo jako nahánění znaků. Kdo psal nějaký dlouhý text, tak ví, o čem mluvím. Posledních pár kapitol se řešilo aspoň i jiné dráma, kdyby ne, Tajemství upírů bych četla asi ještě týden.
    Věřím, že to nebude spoiler, protože je to trochu jasné... Konec se vyřešil tak náhodně. Deus ex machina v praxi. L. J. Smith navazuje na tradici antických tragédii. Bohužel její kniha není antická, jen tragická. Člověk by si myslel, že tak zkušená autorka by dokázala vymyslet složitější, elegantnější ukončení zápletky. Ne, asi nedokáže. Nebo nemá tu potřebu.

    Tajemství upírů je čtivější než Upíří deníky, ale i tak to není žádná sláva. Děj je zbytečně natahován, výhodou je, že je natahován jen v jedné knize. Nic moc se v příběhu neodehrává. Lehce přes dvě stě stran přečtete rychle, pokud si raději nebudete chtít rozečítat jiné knihy. Doporučuji Tajemství upírů číst v místech, kde si snadno nemůžete obstarat jinou knihu. Tomuto jednoduchému (nemyslím tím "slaboduchému") čtení dávám dvě hvězdičky. Upřímně, docela se těším na další díly - to ten můj literární masochismus. Zvláště se těším na díl o čarodějkách. Možná někdy najdu knihu od L. J. Smith, která bude vážně dobrá!
     
Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

SIMON R. GREEN. Agenti světla a temnoty

     Již podruhé se můžete vydat na Noční stranu, která se nachází uprostřed Londýna. Na místo, kterému byste se raději měli vyhnout. A pokud máte rozum, tak se mu vyhnete.

     John Taylor je soukromý detektiv, který vám najde všechno. Lepší jak Google! Na Noční straně má pověst opravdu špatného chlápka, kterému byste se měli vyhnout. Ale nachází věci, takže je jen otázka času, kdy po něm někdo bude chtít, aby našel i Nesvatý grál, pohár, ze kterého při Poslední večeři pil Jidáš.

    Situace se ale komplikuje v okamžiku, kdy se na Noční stranu stahují andělé. Jedni pracují pro toho Nahoře, druzí pro toho Dole. Zprava, zleva, uprostřed. Tihle opeřenci lítají po celé Noční straně a dělají z lidí solné sochy. Víte, jak jsou nepříjemní holubi ve městě? A víte, jak jsou nepříjemní holubi ve městě, když se jim stane nehoda? Tak tohle je ještě horší. Naštěstí měl autor tolik taktu, aby se o takových drobných nehodách ve svém textu nezmiňoval.

     

     V tomto díle dostává více prostoru Suzie Brokovnice nebo Suzie Střelkyně a nebo Paneježíší, to je ona, utíkejte! Dozvíme se o ní, jak žije, když nepracuje. Ale ona spíše žije, když pracuje, jinak je ve vegetativním stavu. Budete také informováni, proč Suzie utekla z Londýna na Noční stranu. A uvidíte i triky s brokovnicí! Pokud si myslíte, že znáte drsnou literární hrdinku, tak jste ještě nepoznali Suzie Brokovnici!

      Nebude chybět ani smradlavý Břitvák Eddie, který zajišťuje velké množství krve a mrtvol. Ocenila bych, kdyby autor i jemu dal více prostoru, ale bohužel ne. Prej má Eddie povoleno smrdět jen na pár místech.

     A nesmím zapomenout na Alexe, barmana v podniku Podivíni, jehož je majitelem. Je spíše k tomu baru připoután. To víte, rodinný podnik. U Podivínů můžete potkat zajímavé existence. Možná vás teda zabijí až po tom, co je poznáte. Alex si hlídá svůj bar a nemá nikoho rád. A i kdyby ano, tak tomu dotyčnému stejně nedovolí, aby v baru vyváděl nepěkné věci. 

     Celým příběhem se mihne více zajimavých postav. Právě seznámení s různými postavami patří mezi zábavné scény. Víc, víc postav tam chci!

     Příběh, psaný v ich-formě, je lineární. Začne na bodu A a skončí na bodu B. Nejsou tam žádné odbočky. Pokud by čtenář potřeboval něco vysvětlit, je to zpracováno tak, že to potřebuje vysvětlit i nějaká postava, To dává čtenářům sebevědomí, jelikož to přece potřebuje vědět ta postava, ne já!  Řešení zápletky je založeno na tom, že chodí od jednoho ke druhému a zjišťují informace. Pamatujete si na pohádku O slepičce a kohoutkovi? Tak přesně takhle to tu je.

      

     I v tomto díle se můžete těšit na velkou dávku ironie, sarkasmu, jízlivosti a mrtvol. Myslím, že tato část je mnohem vtipnější, agresivnější, akčnější, krvavější, mrtvolavější a vyvedenější. Autor nás seznamuje s dalšími částmi svého fikčního světa, který bude pro nás ještě překvapivým.  Musím mu ale vytknout jednu věc. Víte, já nemám ráda, když z literárního hrdiny dělají ještě většího frajera, než je. A když  se mu do cesty připlete něco, co je opravdu těžké zabít, tak by se tím snad mohl chvilku trápit. Ale ne, on to zabije hned. Tohle mi ničí požitek ze čtení. Hrdina je frajer, když ho někdo pořádně nakope do zadku a on se nerozbrečí! 

     Musím ale Greena pochválit za to, že Johnův Dar vysvětlil v průběhu celé knihy jen jednou! Už tam nebylo žádné hloupé opakování. Asi si uvědomil, že to nepíše pro blbce.  Dávám mu za to čtyři a půl hvězdičky. V poslední době jsem nějaká mírná. Nebo čtu dobré knihy. Hm. 

    

RICHELLE MEAD. Mrazivý polibek

     Mrazivý polibek je pokračováním úspěšné young adult série Vampýrská akademie. Upíři/vampýři jsou v tomto fikčním světě dvojího typu - morojové a strigojové. Hodní a zlí. Živí a mrtví. Protože morojové nechtějí s nikým bojovat, musí je chránit jejich strážci - dhampýři, kteří se této profesi učí na Akademii svatého Vladimíra a žijí tu pohromadě s morojskými dětmi. Dhampýr je něco mezi upírem a člověkem. Takový lepší člověk bez potřeby někomu pít krev. Pokud tomu však je, může za to charakter.

    Hlavní hrdinkou je Rose. Drsná holka, která nejde pro sarkastickou a vtipnou poznámku daleko. A když je opravdu hodně naštvaná, tak ani pro ránu. Myslím, že by měla chodit na kurs ovládání vzteku. A abych nezapomněla, je strašně hezká, takže by ji nejraději každý mužský v okolí... kamarádil by se s ní. 

    Lissa Dragomirová, poslední morojka svého královského rodu, má problémy se svou magickou specializací - éterem. On to až takový problém není, když užívá léky, které utlumují její magické schopnosti. Problém je, že skoro nikdo neví, co všechno dokáže pomocí éteru. A o Lissu, jež má přítele Christiana, se podezřele moc zajímá její bratranec Adrian Ivaškov. Mladý a až nechutně bohatý moroj, věčně v lihu a cigaretovém kouři.

    

    V tomto díle se setkáváme s Rosinou matkou Janine. Zjistíme, po kom je Rose tak úžasná! Rose a Janine spolu moc dobře nevycházejí. Není se moc čemu divit, když jsou takové, jaké jsou. Dále se Rose musí vypořádat s city, které cítí ke svému učiteli - Dimitrijovi Belikovovi. Zvláště po tom, co se dozví, že by měl dělat strážce mladé morojce, která by s ním chtěla mít i děti. A aby toho z romantiky nebylo málo, je zde i Mason, který je do Rose zamilovaný. A jí se jen líbí, že má o ni někdo zájem.  To tak ve zkratce, jak se nám v příběhu vyvíjí postavy.

    Hlavní, akční, zápletka Mrazivého polibku je fakt, že se několik strigojů sdružilo a ještě se spojili s lidmi, kterým nevadí slunce, stříbro a morojská ochranná kouzla na ně nepůsobí. Což je dost vražedná kombinace. A taky je tam těch vražd několik. Tito sdružení strigojové se snaží vyvraždit morojské královské rody.

    Více se zde můžeme dozvědět o morojském pacifismu. Sami do boje jít nechtějí, vše nechávají na strážcích, kterých ale není tolik, aby mohli všechny moroje ochránit. Morojové z královských rodů mají svého strážce vždy (ale jsou i výjimky), ti neurození mají smůlu. Smutné. A zrovna ti urození fňukají, jak je morojů málo. Každý moroj v pubertě začne ovládat jeden živel. Někdo oheň, vodu, ... Bohužel je zakázano svoji magii používat v boji. A při tom by stačilo, kdyby se každý moroj naučil obranná a útočná kouzla. Ale ne, morojové jsou něco víc, takže se nebudou s nikým bít, aby si zachránili zadek. Nevím, jestli je to lenost, nebo jen namyšlenost.

    Příběh je vyprávěn v ich formě, takže můžeme listovat Rosinou myslí a přečíst si o vzdychání nad krásným a úžasným Dimkem. Upřímně, bála jsem se, že tam takových povzdechů bude mnohem více, ale zas tak hrozné to nebylo. 

    Nejhorší na knize byla ta hloupost postav. Naprosto nelogické chování. Když si vezmete, že z těch dětí mají vyrůst strážci, kteří se musí rozhodovat vždycky správně, jinak je po nich a i po morojích, tak je to vážně smutné. Nemluvě o tom, že mají půl roku do maturity. Kdo z vás si myslí, že stačí půl roku na to, aby člověk/dhampýr/vampýr dospěl? Ta jejich logika! Teď jsem naštvanej, tak půjdu udělat nějakou vylomeninu, která může zabít mě i mé kamarády. Ano, i my jsme byli po maturitě dětmi, ale my jsme pak nedostali za úkol rozhodovat o cizím životě.

    Další zklamání je pro mě fakt, že jim trvalo neskutečně dlouho, než jim něco došlo. Čtenář velmi rychle zjistí, co se tam děje, kde jsou a co to je za zlé lidi. A také je hnedka napadne, jak by se z té šlamastyky mohli naši hrdinové dostat. Čtenáře to napadne hned! Jim to trvá několik kapitol! Chápu, my nejsme v jejich nebezpečné situaci, takže máme jasnou mysl, ale... Raději budu končit, nebo bych vám tu spoilovala.

    Chtěla  jsem napsat, že se mi Mrazivý polibek líbil více než první díl, ale když jsem si to sem tak pěkně sepsala, tak si nejsem už tak jistá. Vampýrskou akademii, abych se přiznala, si už tak moc nevybavuji, takže to asi nemůžu moct posoudit. Dávám dvě hvězdičky. Párkrát jsem se zasmála, nepřišlo mi to nějak moc zdlouhavé - přečetla jsem to za noc, takže můžu říct, že je to relativně i čtivé. Bohužel zde bylo málo akčních scén. Nebo jsem si jich nevšimla, protože jsem mlátila hlavou do zdi kvůli jejich hlouposti. A míra předvídatelnosti byla vysoká. Každopádně je to furt lepší jak Tvajlajt.

   

   

    

ILONA ANDREWS. Magie mrtvých

    Bylo nebylo. U nás nebylo a v knize bylo. Svět se změnil. V nějakých pochybných knihách se můžete dočíst, že se svět pohnul. Kdysi byla vrcholem technologie. Nyní selhává kvůli vlnám magie, která ovládla svět. Ne žádný temný pán, ale magie! 

    Jsem Zabíječ. Magická šavle. Moje nejlepší vlastnost je, že jsem magický. Nebo magická. Nechápu, proč mě pojmenovali v mužském rodě, když jsem primárně v rodě ženském. Ta hloupá genderová korektnost. A moje nejstupidnější vlastnost je, že svítím, když je poblíž nějaký upír. No možná furt lepší, než aby svítil upír, když jsem poblíž já. Ono i to jméno. Zabíječ. Kdybych byl (byla) hustokrutodémonská šavle, tak je to v pořádku. Ne, jsem obyčejná magická šavle. Která svítí kvůli upírům. Upírům! 

    Byl bych rád, kdybych mohl mít svůj klid. Bohužel musím pracovat s jednou slečnou, která je samý sval. Někdy se chová, že má i ten mozek. Každopádně mozkem akcí jsem já.  Je to žoldák. Žoldačka. Kdo tohle vymyslel? Rod se snad pozná podle vzhledu, ne? K čemu tolik slov? Pracuje pro Cech, který ji najímá, aby zabíjela magické tvory, kteří nejsou kompatibilní s okolním světem. Hlavně kvůli charakteru. Jo, i o tomhle jste se mohli už někde dočíst. Jmenuje se Kate Daniesl. Říkám si, že jenom já mám takové jméno. Dostali jsme se do maléru. Dostaly, pokud budete trvat na tom, že jsem ženský rod. Jejího opatrovníka někdo zabil. A ještě nějaké upíry. Na jednu stranu to byl dobrý skutek, nemyslíte? Kate chtěla najít jeho vraha. A musela začít spolupracovat s Pánem šelem. O tomhle už jsem někde slyšel. To byl takovej frajer... Ehm. S vůdcem Smečky kožoměnců. Něco jako vlkodlaci, ale jsou tam i další dlaci. Hadodlaci, kočkodlaci, krysodlaci. Curran, Pán šelem, se kožomění na lva. Ale fakt velkého. A možná i víc smrdí. S Kate si stále poměřují, kdo má větší moc. Něco jako když se chlapi přou, kdo ho má většího. Curran je alfa samec, bohužel nevím, jestli můžu říct, že je Kate alfa samice. Každopádně by se naštvala, kdybych tvrdil, že je samice. 

    Pokud jste pozorně četli, došlo vám, že v tomto příběhu moc originality nenajdete. O většině věcí jsem už někde někdy slyšel. Jsem magický, takže je jasné, že vím takřka o všem. Magickém. Možná bych se ještě mohl zmínit o upírech. Ne, nesvítí. Svítím já. A někdy ze mě něco odkapává, ale to je zase jiná pohádka. Upíří bývají pod kontrolou. Pokud tak není, je to velký problém. Který pak musím řešit já. Ovládá je Pán mrtvých. Klasický nekromant. Mimochodem, o tom jsem už taky někde slyšel. Jejich mysl ovládá upíra. A kdybyste někdy mluvili s upírem (Vím, některé slečny po tom touží.), tak uslyšíte hlas nekromanta, který v tu chvíli toho upíra ovládá. Zajímavější je však zabití upíra. Copak zajímavé, hlavně je to dost srandovní. Upíra zabijete klasicky kůlem, useknutím hlavy. Teď to přijde! Ha ha ha. Nekromantova mysl si pak také myslí, že umřela. Ahahaha. A není jednoduché ji pak přesvědčit, že to celé přežila.

    Když už jsme byli u těch vtipných záležitostech, musím se vám k něčemu přiznat. Kate, a hlavně i Curran, si myslí, jak jsou strašně vtipní. Jsou někdy trapní. Nejčastěji to dělají před nějakým namachrovaným týpkem a před bojem. Můžu se jen dohadovat, ale mám pocit, že se tím snaží svého soupeře vystrašit. Něco jako že se kočka zvětší. Nebo jen něchtějí narovinu říct, že si kvůli tomu boji vzali ten den hnědé kalhoty. 

    Někdy je s oběma legrace. Převážně tehdy, když se hádají. Naštěstí necukrujou. Po cukru se prej tloustne. A už jste viděli tlustého žoldáka s tlustým lvem? Takže jsem neměl žádný sladký oddech. Furt jsem musel poslouchat nadávky a výhružky. Jednou mi vyhrožovali, že se budu muset chovat spíš jako Nabíječ. Nechutné. Pořád jsem se musel do někoho mlátit. A to kvůli Kate. Má moc, o které nikomu nechce nic říct. Takže o ní nevím ani já. Možná se o tom dozvím něco později. A já vám pak dám vědět. Bože, já se bojím, co bude příště. 

    Kniha, která není zcela až tak originální. Každopádně hlavní hrdinka není nijak rozčilující a extrémně hloupá. Její ironie a sarkasmus mě bavil. Za to dostává Magie mrtvých jednu hvězdičku. A za nevýskyt romantické složky dostává i druhou. Při čtení jsem chvilkami jen kroutila hlavou, ale bavila jsem se. Což je důležité. Uvidím, jaké bude pokračování. Ohlasy jsou velmi kladné, tak se nechám ráda překvapit. Zatím dávám dvě a půl hvězdičky.

Abych nezapomněla. Děkuji panu Alexandrovi. Díky němu se zde nemohl objevit jeden vtip. Velký dík a vymysli mi spoustu dalších vtipů!

   

Nedělní čtení #3

     Vstávám za tmy, chodím spát za světla. Jako nějaký upír. A i tu krev lidem piju. Asi. Metaforicky. Tedy metaforicky určitě. Venku je tma. Usuzuji tak dle toho, že nevidím, co je venku. Možná je to i těmi zataženými žaluziemi. Už ani nevím, jak vypadá slunce. Asi si vygooglím nějaký obrázek. Nebo bych mohla prohodit dobu spánku s dobou nespánku. To se dá totiž zvládnout i v offline režimu. 

Rachel Caine. Prokletý dům

     Nejprve začnu s obálkou. Nikdy nehodnotím a ani si nevybírám knihy podle obálky. Ale obálky s redhead slečnou mám ráda. Na červené vlasy jsem .. no.. líbí se mi. Kvůli tomu přeci nejsem nějaký fetišista nebo něco podobného nebo horšího. Takže zpět k obálce. Na obálce se mi líbí ty červené vlasy. U nich se pohledem zastavím a dál už nepokračuji. Proč taky? Nic jiného není důležité. Jeden bod získává kniha za krásné vlasy. 

     Další bod mi mohla získat hlavní hrdinka, která není dokonalá. Když se řekne dokonalá hlavní hrdinka, vzpomenu si na Zoey Redbirdovou. Claire dokonalá tedy není, to jsme si ujasnili. Je to ale velmi inteligentní slečna, má ráda fyziku, matematiku, chemii. Jaká je podle vzhledu se snad ani v knize nepíše. Nebo jsem si toho nevšimla, každopádně vím, že jedna z dalších hlavních postav mužského rodu je úžasnej sexy blonďák. Protože je Claire velmi chytrá, je na vysoké škole o rok dřív. A hned na začátku školního roku si znepřátelila vlivnou postavu školy. Moniku. Také bych si chtěla znepřátelit někoho, kdo neví, co je druhá světová válka. Monika a její parta krásných a hloupých slečen se Claire snaží zabít. To není šikana, to je vyloženě totální vybíjená. Claire se bojí o svůj život, a tak si najde nové bydlení. Dům Glassových.

     V novém domě se seznámí se třemi lidmi. Že to jsou lidé je velmi důležité. Později se dozví, že jeden z nich zas tak moc člověk není. Ale humanoidi se počítaj. Dva mladíci a jedna slečna. Připočtěte si k nim Claire a vyjde vám výsledek: budeme tu mít dva milenecké páry. Nebo také ne. Upír ví, co si autorka ještě vymyslí. Gothička Eva pracující v kavárně, která je neutrální. Kavárna stojí na neutrální půdě, tak je neutrální. Když je Eva v kavárně, tak je asi také neutrální. No ne? Sexy blonďák Shane, který se fláká. Dávám mu za to body plus. A Michael. Ve dne spí,  nebo nespí, nebo cokoli. Ve dne tam prostě není a v noci tam je. 

     A pak se Claire.. V závorce my čtenáři.. dozvíme, že městu Morganville vládnou upíři. A je to tady zas. Nevypadá to na konspirační teorii. Lidé, kteří tu žijí, o tom ví a zařizují se podle toho. Mají ochranu, která se vyjadřuje náramkem. Jak ji získavají nebylo řečeno. Jak vlastně fungují upíří také ne. Jsou tam upíři. Tečka. Nic víc, drazí čtenářové, nemusíte vědět. Takže já teda zatím nic nevim. Problém je, že zrovna tyto informace mě zajímají. Mám smůlu. Při čtení jsem se dostala do poloviny a příběh mě přestal bavit. Nuda, nuda, šeď, šeď. Očekávám, že to začne být akční. Romantika tam zatím není. Na straně 139/250 mám chuť knihu odložit a nevracet se k ní. A to mě začátek opravdu bavil. 

     Už jsem vám říkala, jak má slečna na obálce krásné červené vlasy?

JIŘÍ KULHÁNEK. Noční klub 1

  Noční klub je mým prvním seznámením s českým autorem Jiřím Kulhánkem. Od známých jsem slyšela jen chválu, tak jsem si řekla, že to také tedy zkusím.
  Hlavním hrdinou je Tobiáš, který je členem Nočního klubu. Je to jisté sdružení, které bere spravedlnost do svých vlastních prstíků. Jeho členové jsou zabijáci a trestají zloduchy. Jejich sídlo se nachází v pražském podzemí a je velmi dobře tajen.
  Tobiáš však udělá chybu, ale to nevěděl, že to byla chyba, a vzal do klubu Japonku Hanako. Následně byl takřka celý klub vyvražděn. Po tomto útoku se Tobiáš za pár dní probudi v rakvi, kterou vyhrabou ze země právě ti vrahové. Následně je odvezen na loď pirátky, paní Dao, kde se dozví, že se stal upírem. Přeměnila ho právě Hanako. Na této lodi si začíná zvykat na své schopnosti a učí se je ovládat. Touží ale po svobodě, protože se mu nelíbí dělat nějaké tlusté ženské otroka. Třetím pokusem o útěk začíná to pravé dobrodružství.
     Kniha je plná akce a humoru. Při čtení jsem se nenudila. Musím však říct, že se mi nejvíce zamlouval začátek, kde byly popisovány akce Nočního klubu. Kdyby se kniha zabývala pouze příběhem klubu, asi by mi to nevadilo. Kulhánkův humor se mi líbil a bavila jsem se.
    Postava Tobiáše se mi zamlouvala, byl cynický a sarkastický. To je ráda! Upíři v této knize nejsou žádná zakomlexovaná chuďátka, ale pořádní to..upíři!
     Ačkoli se mi kniha relativně hodně líbila, přesto mi něco chybělo. Bohužel nedokážu říct co. Možná mě nezaujal tolik ten děj. Každopádně vřele doporučuji těm, co od Jiřího Kulhánka ještě nic nečetli.

***

 Obrázek použit z http://www.cbdb.cz

KIM HARRISON. Mrtvá čarodějka přichází

  Mrtvá čarodějka přichází je první knihou série o čarodějce Rachel Morganové, která má již 11 dílů.
  Tento fikční svět prošel drobnou "apokalypsou". Rajčata byla nakažena virem Anděl, který zabíjel lidi. "Nadpřirozeným" bytostem však neublížil, takže klesl počet lidí, ale počet inderlanďanů zůstal stejný a celkově je jich více než lidí, co přežili.
    Rachel Morganová pracuje pro Inderlandskou bezpečnostní agenturu (IBA). V poslední době však dostává primitivní úkoly a chce se osamostatnit a rozjet svoji vlastní agenturu. Má to jeden háček, žádný agent nemůže odejít z IBA jen tak, buď se vyplatí, nebo ho zabíjí. Rachel se však nebojí, jelikož má pocit, že sama IBA chce, aby odešla. Při jedné akci se potká s další agentkou, upírkou Ivy, které svěří svůj plán. Ivy se k ní chce přidat.
    Rachel druhý den oznámí svému nadřízenému, že odchází. Tato zpráva byla přijata s klidem, po ní však i výpověď ohlásila Ivy, nejlepší agentka IBA, a vyplatila se, takže jí nebezpečí nehrozilo. Jejich (už bývalý) nadřízený byl vzteky bez sebe a vypsal odměnu za zabití Rachel. Aby se ochránila, musí chodit v převleku a musí najít důkazy o výrobě biodrog, za kterou stojí vlivný muž města. Když tyto důkazy najde, může je pak předat IBA a tím se vyplatit.
    Jako ve Vampýrské akademii, tak i zde se setkáváme se dvěma druhy upírů. Živí (to je například Ivy) a Mrtví. Živí upíři mohou žít bez toho, aby pili krev (praktikovali), zato ti mrtví se bez ní moc neobejdou a celkově tito upíři ztrácí svoji osobnost. Rachel se musí pod vlivem okolností nastěhovat k Ivy, která sice nepraktikuje, ale musí se velmi držet, aby se z Rachel nenapila. Těchto příhod je v knize hned několik a všimneme si, že je Rachel trochu ufňukaná a docela se shazuje. Celkově v těchto chvílích na mě Rachel nepůsobila moc dobře. Další postavou byl skřítek Jenks, který byl asi můj favorit. Byl sarkastický a vtipný.

    Kniha byla svižná, místy ukňouraná díky Rachel, ale i napínavá. Romantické složky zde nebylo mnoho, takže jsem to mohla číst i jinak než otráveně. Moc se mi nelíbilo, že když postavy chtěly jinou postavu poslat do patřičných mezí, tak říkaly: "Jdi se zvrátit." Nevím proč, ale toto sousloví na mě onomatopoicky nepůsobilo.
    Pokud máte rádi urban fantasy, tak doporučuji. Ale nečekejte něco moc světoborného.

***

 
    
   
 

RICHELLE MEAD. Vampýrská akademie

   Vampýrská akademie je prvním dílem stejnojmenné a velmi populární série. Vzhledem k tomu, že tyto knihy jsou tak opěvované, nebylo zbytí a musela jsem si ji přečíst také, abych nebyla tolik out.
   Vzhledem k tomu, že jsem tuto knihu četla ve vlaku, a všichni známe České dráhy (Zdravím vláčky!), tak je jasné, že mě spíše zaměstnávalo to, jestli vůbec dojedu domů, než jestli hlavní hrdinka vše zvládne. Takže jsem se rozčilovala spíše nad "ůžasnou" schopností organizce ČD a výjimečně mě hlavní hrdinka nechávala chladnou.
    Dějem vás nebudu zatěžovat, protože to všichni znají. V prvním díle se něco málo dělo, ale spíš to byl takový úvod do fikčního světa. Takže jsme se mohli seznámit s poněkud jiným druhem upírů, než na které jsme z Draculy zvyklí. Upíři se dělí na živé moroje a nemrtvé strigoje. Je asi jasné, že strigojové/nemrtví jsou zlí a snaží se moroje vyvraždit (a také vypít všechnu jejich krev). Proto se morojové schovávají v akademii, kde jsou hlídáni svými strážci.
     Abych nezapomněla, tedy spíše aby nezapomněla autorka, je tam i milostná složka. To jen tak, aby bylo jasno, o co tam také trochu jde.
    Vampýrská akademie nepatří mezi ty nejhorší knihy. A opravdu (bez ironie) mě zajímá, jak příběh bude pokračovat. Ale nemám potřebu si to jít hned teď přečíst.

**

Obrázek použit z http://www.cbdb.cz

P. C. CASTOVÁ - KRISTIN CASTOVÁ: Zrazená

     Zrazená je druhý díl young-adult série Škola noci, jejíž hlavní hrdinkou je upíří mládě Zoey Redbirdová. V knize se můžeme setkat i s oslovením Červenko nebo Ptáčátko. Zoey předsedá školní organizaci nesoucí název Dcery temnoty po tom, co byla svržena krutovláda jiného mláděte: Afrodity. S organizací tohoto, dříve velmi elitářského, "kroužku" jí pomahají přátelé: Damien, Shaunee, Erin, Stevie Rae a její přítel Erik.

     Ve městě Tulsa (zde se nachází Škola noci) došlo ke zmizení dvou fotbalistů. Vše nasvědčuje tomu, že za to mohou upíři (ach ta média). Zoey, nejúžasnější a nejdokonalejší upírské mládě na světě (Kdyby nebyla úžasná, kdo by to pak četl?), viděla "duchy" upířích mláďat, kteří nepřežili proměnu. Jsou to však ale duchové? Může duch pít krev velekněžky Neferet? Po tom, co umře člen jejich party (nechci spoilerovat) a někdo unese jejího lidského bývalého chlapce Heatha, přiblíží se k pravdě.

     Samozřejmě, než se dostaneme k hlavní zápletce děje, dozvíme se, a ne jednou, děj předchozího dílu. Vřele doporučuji si mezi díly číst i jiné knihy, jelikož je to velmi nudné, nezaživné a zpomaluje to děj knihy aktuální.
Aby ta kniha nebyla plně akční a napínavá, autorky přimíchaly do děje i problémy s láskou. (Jako by nestačilo, že je máme my sami, ještě to musí zatahovat do knih.) Zoey, krásná a úžasná, si může vybrat rovnou ze tří mužů, chlapců..ze třech osob mužského pohlaví: a) Erik: spolužák, jenž je krásný jako Superman, nadějný recitátor a je zcela oddán Zoey, b) Heath: lidský bývalý přítel, se kterým se Zoey otiskla, c) Loren: krásný, úžasný, sexy učitel, který se Zoey flirtuje (nebo si to aspoň Zoey myslí). Vidíte. opravdu to nemá lehké.

     Autorky nechtěly, aby hlavní hrdinka měla obyčejné kamarády, tak každému z nich připsaly schopnost ovládat jeden živel. Těsně po tom, co se to dozví, jeden z nich umře. Možná štěstím?
Takže když to zestručním, v této knize jsou všichni úžasní a talentovaní. (Po prvním díle jsem neměla ráda Zoey, po tomto nemám ráda nikoho.)

    Problémy v knize se řeší tak, že Zoey přesně ví, co má dělat. Samozřejmě všechno vyřeší rychle. Fňukací část knihy mi přišla mnohem delší než část "zápletková". Nemohu moc soudit, ale přiřazuji to k velké emotivnosti autorek. Emocionální část je mnohem realističtější, uvěřitelná. Kniha je psána v ich-formě, takže je snadné se vcítit do mysli hlavní hrdinky. (Přemýšlí v závorkách, to neumí každý!)  Řešení problémů úžasnosti hrdinky už moc uvěřitelné není. (Především "hlavní" scéna je pro mě naprosto absurdní.)

     318 stran paperbackového vydání bohužel neposunulo hlavní děj moc dopředu. Jen se k tomu připletly informace k dokreslení fikčního světa, takže se stává čím dál tím víc ucelenější. Jestli to bude takhle dál pokračovat, tak už se přestanu divit, proč to má tolik částí. Samozřejmě, že přídané informace nezpomalují a neztěžují čtení a knihu můžete přečíst za velmi krátký časový úsek.

LAURELL K. HAMILTON: Rozesmátá mrtvola

 ...

     "Zlato, musíme se podívat, jak moc krvácíš, než tě vezmeme dolů do sanitky."
     Zavrtěla jsem hlavou. Vlastní hlas mi zněl vzdáleně, odtrženě. "To není moje krev."
     "Cože?"
     Podívala jsem se na ni, snažila jsem se zaostřit a nepotácet se. Nastupuje šok. Většinou to zvládám líp, ale uznejte, každý může mít svou noc.
     "Není to moje krev. Mám kousanec na rameni a to je všechno."
     Tvářila se, že mi nevěří. Nezazlívala jsem jí to. Většina lidí, když vás vidí pocákané od krve, tak prostě usoudí, že alespoň část z ní musí být vaše. Neberou v potaz, že mají co dočinění s oživovatelkou mrtvol a lovkyní upírů drsnou jako rašple.
     Slzy se vrátily, pálily mě těsně za očima. Moji tučňáci jsou celí od krve. Kašlu na stěny a na koberec, ty lze nahradit, ale ty zatracené plyšové hračky jsem sbírala léta. Nechala jsem se od doktorky odvést pryč. Po tvářích mi stékaly slzy. Nepláču, jen mi tečou oči. Tečou mi oči, protože moje hračky jsou zasviněné zbytky zombií. Ježíšikriste.

...

(HAMILTONOVÁ, Laurell K: Rozesmátá mrtvola. Trifid, 2006. S. 129. ISBN 80-7254-840-9)

     Konečně jsem se prolistovala druhým dílem o Anitě Blake. I když je toto pokračování mnohem lepší než kniha první, tak mi to trvalo několik měsíců. (Musela jsem číst spoustu jiných knih, abych uspokojila svoji úchylku ohledně rozečítání knih.)

    I v  Rozesmáté mrtvole (Tak se jmenuje jeden upíří bar. Stejně tak i Provinilé slasti.) má Anita spoustu práce. Hlavním problémem knihy jsou vraždy civilistů přímo u nich doma. (Kdyby je zabili někde venku, tak by pak úklidové služby neměly tolik práce. Možná by pak neměly práci žádnou. Dobrá.) Nejhorší na těch vraždách jsou malé děti. Nemyslím nějaké devítileté desítileté (to by sousedi byli rádi, že se těch ukřičenců a zlobilů zbavili), ale malé. Asi tak kolem jednoho metru. Další nechutnou věcí je to, že ty děti byly sežrány zaživa. Něčím. A otázka je čím. 

     Smysl pro zákon, čestnost a Anitina nepodvolnost vyústil v konflikt s nejmocnější kněžkou vúdú, Domingou Salvadorovou. Dominga je schopna zachytit a vrátit duši do mrtvého těla (jako by o to někdo stál, že). Její sliny dokáží zranit jako kyselina. (Hydroxid na ni!) Anita odmítá spolupracovat a tak jsou na ni poštvané zombie, aby ji zabily. (Klidný spánek už není to, co bývalo.)

     Aby toho nebylo málo, tak boháč na vozíčku, Harold Gaynor, chce po Anitě, aby použila lidskou oběť na oživení jeho starého předka. Samozřejmě že odmítne. Takže po ní nejdou jen zombie, ale i Gaynorovi muži.

     Vzhledem k tomu, že Anita určitě nemá ráda nudu, tak nový upíří vládce města, Jean-Claude, chce, aby se Anita stala jeho lidským služebníkem. (Možná jen po ní chce, aby mu uklízela v barech. Platit si uklízečky už není tak levná záležitost.) A hádejte co. Odmítne. 

     Rozesmátá mrtvola je akčnější, krvavější (popisy místa činu nejsou tak těžké pro žaludek- myšleno tak, že ne moc drží žaludek na svém místě). Také je zde více vulgárnějších slov. (Ale to jen upozorňuji slabé povahy.)

    Dialogy jsou rychlé, cynické, sarkastické. Vedle akčních jsou i scény zábavné, odlehčené. Hlavní děj trvá až do posledních stran. 

     Krve je zde snad po hektolitrech, kousků lidských těl je tu také dost. Agresivní zombií. Mrtvé děti. Nově vytvořené příšery ze zombií. Akorát mrtví upíři chybí.

    

   

CHARLAINE HARRIS: Mrtví pro svět

     Konečně jsem se po dlouhé době přesvědčila o nutnosti dočíst čtvrtý díl, aby mi tu jen tak neležel s velkou vrstvou prachu na obalu. (Teď se na něho bude dlouho prášit, protože si určitě nevzpomenu, abych ho brzy vrátila kamarádce. Jak běžné.)
     Mrtví pro svět přímo navazují na dění předchozího dílu. Stále se příběh točí kolem hlavní hrdinky Sookie. (Kdo by se netočil kolem sexy blondýny, že?) Dále se točíme kolem sexy upíra Erica (Točíme se kolem něho rády!), který se rozkmotřil s čarodějnicemi - Eric zlobil (nechtěl mít sex s hlavou čarodějnic - tedy ona to měla být jiná část těla, i když..) a tak byl proklet a ztratil paměť. K tomu se přimotala sexy blondýna čtoucí lidem myšlenky a vzala si ho k sobě domů (Závidíme!). Sexy upír je tak roztomile hloupý (až se mi to někdy nelíbí; oslovení "milenko moje" by se mi také nelíbilo a určitě nijak nevzrušovalo, ale já nejsem sexy blondýna). Sookie se zakouká, Eric se zakouká a máme tu sexuální vztah.
    Dalším mužem je vlkodlak Alcide (Ach!), kterého Sookie informuje o čarodějnicích. Ano, chápete to dobře. Zamotají se do toho i vlkodlaci a i někteří měňavci (v seriálu v původním znění: schapeschifter, v  českém znění: polymorf). Sookie štve, že Alcide má stále poměr s Debbie (ta se jí jednou pokusila zabít, možná nezůstane u toho "jednou"), ale sama nemá ponětí, jestli by s Alcidem chtěla být něco mnohem víc, i když ví, že potřebuje hodnou slečnu a ona hodná je. (Pozn. Sookie stále fňuká, že její bývalý přítel je v Peru.) Ano, má to složité. Koho si vybrat? Prvního, druhého, třetího? Všechny?
     Dalším problémem je zmizení bratra Jasona (ano, toho sexy chlapíka). Takže vidíte, že se toho musí vyřešit spousta.

     Příběh je vyprávěn Sookie (ich-forma), takže se dočteme spoustu soukromých myšlenek sexy blondýny o sexy upírovi a sexy vlkodlakovi. Většinu knihy se zabýváme čarodějnicemi a tím, že při zavolání na policejní stanici nám řeknou, že Jasona opravdu ještě nenalezli. Jsme také několikrát informováni o tom, že sexy blondýna umí číst lidem myšlenky. Příště si budu dělat čárky, abych věděla, kolikrát to bude v knize zmíněno.
     Na scénu přijde i nová kouzelná (pohádková) bytost. Víla. (S Amálkou nepočítejte.) Zajímavé bylo, že Sookie vůbec neřešila to, že existuje něco jako sexy víla se špičatýma ušima. Přešla to bez dlouhého vnitřního monologu. Možná se někdy dočkáme a v tomto fikčním světě budou ještě orkové, trolové, trpaslíci a bůh ví co ještě. Splácat se může všechno, když víme, že papír snese všecko. (Třpytící se upíři nám tu snad nehrozí. I když..) Uvidíme, co nám další díl přinese.

LAURELL K. HAMILTONOVÁ: Provinilé slasti

 ...

Přesunula jsem všechny menší tašky do jediné velké, abych měla volnou ruku na pistoli. Divili byste se, jakým pěkným terčem je někdo, kdo žongluje dvěma tunami nákupních tašek.  Nejdřív je musíte upustit - samozřejmě za předpokladu, že jedno ucho některé z tašek nemáte omotané kolem zápěstí - pak sáhnout pro zbraň, vytáhnout ji, zamířit a vystřelit. Než tohle všechno uděláte, protivník už vás stihl dvakrát střelit a touhle dobou odchází, pod vousy si pobrukuje dixie.
     Celé odpoledne jsem byla přímo paranoidní, všímala jsem si všeho kolem sebe. Sleduje mě někdo? Nedíval se ten muž na mě příliš dlouho? Má tamta žena kolem krku šátek, protože skrývá stopy po kousnutí?
     Když jsem se vydala zpátky k autu, měla jsem krk i ramena zkroucená a stažená bolestí. To nejděsivější, s čím jsem se za celé odpoledne setkala, ale byly ceny značkového oblečení.
     Když jsem došla k autu, svět byl stále jasně modrý a prosáklý horkem. V nákupním středisku člověk strašně snadno zapomene na čas. Je tam klimatizace, kontrolované prostředí, je to soukromý svět, kde se vás nedotkne nic skutečného. Disneyland pro závisláky na nakupování.


...


     První kniha ze série Anita Blake, která v originálním znění vlastní již dvacet dílů a dvacátý první se chystá k vydání. Zdá se, že je tato série velmi populární. Dokonce i v České republice, kde je vydáno devět dílů, se chystá druhé české vydání těchto knih.
     Hlavní hrdinkou je, jak poznáme dle názvu série, Anita Blakeová. Samozřejmě, že nebude běžná smrtelnice, i když je člověk. Je oživovatelka - probouzí mrtvé lidi (zombie) a ukládá je i ke spánku. Tato mladá slečna má však ještě jednu zajímavou práci: popravčí. (Nepředstavujte si ale, že nechává usedat lidi na křeslo jako uvaděčka v divadle.) Z moci zákona může legálně usmrcovat upíry, kteří si to zaslouží. (Morální otázka: který upír si to nezaslouží?)
     Teď se dostaneme k jádru pudla. Nebo jezevčíka. Příběh Provinilých slastí se odehrává v Americe, ve světě, kde jsou upíři, vlkodlaci, krysodlaci, zombie. ghúlové a bůh ví, jaká ještě havět po tomto fikčním světě lozí. Běžní smrtelnící o upírech ví. Dokonce mají svoji vlastní církev: Církev věčného života. Pěkné, že? Máte jistotu, že neumřete a nebudete se muset trápit tím, jestli půjdete do pekla, nebo do nebe. Jak ale poznamenává hlavní hrdinka: i upíry lze zabít.
     Do děje se dostáváme hned na začátku. (Každopádně nepočítejte s tím, že se Anita k tomuto "poslání" postupně dostane, jako v jiných sérií. Spadne do toho po hlavě, ramenu, noze, krku.
Někdo ve městě vraždí starší upíry (Jaká škoda.) a upírům se to nelíbí. (Asi pouze upírům.) Žádají Anitu (ano, tu popravčí), aby jim pomohla najít vraha (možná by mohla být ráda, že za ní někdo provádí tu nepěknou práci). Ve vyšetřování jí pomáhá striptér z baru Provinilé slasti - Phillip, jenž je závislý na upířím kousnutí. (Nechápu jeho závislost, protože po upířím kousnutí - v tomto fikčním světě - zůstávají jizvy. Moc jizev.)
     Anita je ve velmi těžké situaci. Musí najít vraha upírů a pokud ho nenajde, tak ji, s největší pravděpodobností (u upírů si člověk nemůže být nikdy v ničem jistý), nejvyšší upírka města Nikolaos (taková malá, usměvavá holčička, které je více jak tisíc let) zabije. Pokud vraha najde, tak ji také asi zabije.
    Seznámíme se i s Edwardem,  kterému říkají Smrt, lovcem upírů. Pravděpodobně bude schopen zabít Anitu, pokud mu neřekne, kde ve dne hajinká ta roztomilá holčička Nikolaos.
     Když si tedy shrneme všechna tato fakta, zjistíme, že slečna oživovatelka nebude mít několik dní snadnou existenční pozici. Výhodou knihy je, že se děj odehrává v několika málo dnech, není to zbytečně dlouhé. Během aktuálního dění se dozvíme také drobné informace z Anitiny minulosti. Zkráceně, krátkými větami, které nevyrušují od příběhu a jen nás zasvětí do vztahu mezi postavami a dokreslují celkově Anitinu postavu. (Díky tomu se dozvíme, proč má Anita takový strach z upířího fešáka, Valentina, takový strach. A to ještě nosí masku na obličeji. Možná aby meděsil malé děti.)
     V ostatních upířích knihách čteme o úžasných, super, okouzlujících hlavních hrdinkách, které nemají žádné chyby. Anita taková není. Ano, je oživovatelka, popravčí upírů, ale má sve chyby a slabosti. Jednou z nich jsou plyšoví tučňáci, které sbírá. (A proč ne?) Lehká asociálnost, sarkasmus a podivínství vytváří obyčejnou literární (lidskou) postavu. Jinak řečeno: uvěřitelnou.
     Knihu nemůžeme zařadit do vysoké literatury, ale na zpříjemnění dlouhé chvíle postačí. Není to žádný dívčí románek, kde by byla samá láska. Je zde násilí, krev, utrhnuté upíří hlavy a spousta bolesti. Doporučuji tedy těm, co nechtějí číst o zakázané a nebezpečné lásce.

P. C. CASTOVÁ - KRISTIN CASTOVÁ: Označená

...

     V tu chvíli jsem ho uviděla. Toho mrtvého chlapa. Jasně že mi vcelku rychle došlo, že technicky vzato není "mrtvý". Byl nemrtvý. Nebyl člověk. To je vlastně fuk. Vědci tvrdí tohle, obyčejní lidé zase tamto, ale vyjde to nastejno. Bylo naprosto zřejmé, kdo je, a i kdybych z něj necítila sálat sílu a temnotu, nemohla jsem přehlédnout znamení, které měl na čele. Safírově modrý měsíční srpek, od něhož se táhlo další tetování, komplikovaný vzor plný smyček. Byl to upír, a co hůř, stopař.
     Do háje! Stopař, a stojí u mojí skříňky.
     "Zoey, ty mě ale vůbec neposloucháš!"
     Potom upír promluvil a jeho obřadná slova ke mně plynula nebezpečně a svůdně jako krev smíchaná s rozehřátou čokoládou. "Zoey Montgomeryová! Vyvolila si tě noc, ze smrti své znovu se zrodíš. Noc tě volá, buď poslušna jejího vábení. Osud tě očekává ve Škole noci!"
     Ukázal na mě dlouhým bílým prstem. Začalo mě příšerně svědit čelo a Kayla zaječela.


     Když jsem konečně začala rozeznávat i něco jiného než barevné skvrny, vzhlédla jsem a spatřila Kaylinu pobledlou tvář. Jako obvykle jsem řekla první hloupost, která mě v tu chvíli napadla: "Kay, poulíš na mě oči jako kapr."
     "On tě označil! Ach, Zoey! Máš na čele znamení!" Přitiskla si roztřesenou ruku na bílé rty a neúspěšně se pokusila potlačit vzlyk. 
     Posadila jsem se a zakašlala. Děsně mě bolela hlava, tak jsem si sáhla mezi obočí. Svědilo mě tam, jako by mě píchla vosa, a bolest mi vystřelovala kolem očí až k lícním kostem. Bylo mi na zvracení.


...


     První díl série Škola noci, která je, jak jinak, o upírech. Respektive o upířích mláďatech. Puberťáci, kteří jsou vybráni bohyní Nyx, aby se z nich stali upíři. Studují na "výběrové" škole a čekají na proměnu, kterou nemusí přežít každý. Až jedno mládě z deseti umře. Když však "vyrostou", stanou se z nich krásní a sexy upíři.
     V ukázce jste si mohli přečíst, jak se v tomto fikčním světě lidé "mění" na upíry. Stačí, aby na vás někdo ukázal prstem, pronese dvě věty a na čele se vám vytvoří znamení, které má do akné velmi daleko. Z toho plyne ponaučení: Na nikoho neukazujte prstem a nenechávejte si nic vytetovat na čelo. Nikdy nevíte, co ošklivého se z toho může stát.
     Zajímavé je, že se zde upíři neloví. Jsou lidskou společností tolerováni. Dokonce ti nejúžasnější herci v Holywoodu jsou upíři. Dokonce i Shakespeare (!!!) je upír. Bláznivý svět.
      Hlavní hrdinka Zoey Redbirdová (v ukázce je Montgomeryové, ale Zoey si po označení vybrala jiné příjmení - po babičce), je úžasná, dokonalá a naprosto božská!! Asi po pěti minutách pozná, že její nová spolubydlící Stevie Rae bude její nejlepší kamarádka (Tomu se říká výborný čuch na lidi. Ehm, upíry.). Bleskově se skamarádi s dalšími studenty - Damien ( velmi inteligentní gay, který má rád křížkovou výšivku - to mi připomíná, že křížkový steh jsem se také chtěla naučit, a cizí slova; Erin a Shaunee - dvě slečny, které se poznaly až ve Škole noci, ale tvrdí, že jsou dvojčata.
     Zoey tedy nastoupí do školy pro upíří mláďata, jako mentorku má velekněžku Neferet (která si pod svá ochranná křídla nebere žádné mládě, ale Zoey je prostě úžasná!!). Máme tu podobnost s Harry Potterem: ano, sice každý v této škole má na čele znamení, ale Zoey ho má zbarvené ne jako mládě, ale jako dospělý upír - a to prosím hned v ten stejný den, kdy byla označena, takže všichni se na ni dívají a šeptají si mezi sebou, možná si na ni i ukazují (o ukazování na někoho jsme si říkali v odstavci druhém).
     Jak už to tak bývá, tak se tu objeví protivník/protivnice. Zde je to již starší mládě Afrodita, předsedkyně Dcer temnoty, které se nelíbí, že Zoey bude pravděpodobně lepší než ona. Dokonce i její bývalý přítel Eric Night (ano, ten krásný mladík, který vypadá - jak se asi pětkrát dozvíme - jako Superman) pokukuje po Zoey.
     <spoiler> Jedna věc se vyřeší, ale autorky vše neřeknou a jedno tajemství (možná dvě, tři) zůstanou. </spoiler>

     Tato kniha se velmi snadno čte. Čte se rychle, tedy pokud si ji přečíst chcete. Nepředpokládám, že ji bude číst někdo rychle, když si ji opravdu, opravdu nebude chtít přečíst. (Známe to. To se čtou ty internety a do knížky se díváme, abychom pouze zjistili, na které stránce jsme to skončili.) Vyskytují se zde jména slavných osob, ke kterým se dozvíme komentář hlavní hrdinky. Pravděpodobně jsou autorky proti pití alkoholu, marihuaně a veřejnému vášnivému líbání (výměna tělesných tekutin je fuj!). Pravděpodobně snaha ovlivnit naši zkaženou mládež.
     V současné době je do češtiny přeloženo osm dílů. Kolik jich bude celkem bohužel nevím. Teď už ale vedle mě leží 318stránkový druhý díl: Zrazená.

CHARLAINE HARRIS: Klub mrtvých

...

    "Jak se to tady jmenuje?" zeptala jsem se.
    "Upír, kterému ten podnik patří, ho pojmenoval U Josephine," odpověděl Alcide tiše. "Ale vlkodlaci tomu říkají Klub mrtvých."
    Musela jsem se ovládat, abych nevybuchla smíchy. Ale v tom se dveře před námi otevřely.
    Hlídal je skřet.
    Ještě nikdy jsem žádného skřeta neviděla,  ale bylo to první slovo, které mě okamžitě napadlo, jako bych měla k očím připojený slovník názvů nadpřirozených bytostí. Ten mužík byl malý, v hrbolaté tváři měl potrhlý výraz a ruce na konci paží nepřirozeně velké. V očích mu svítily škodolibé plamínky. Zvedl k nám hlavu a probodl nás pohledem, jako kdyby zákazníci byli to poslední, co právě teď potřeboval.
    Nechápala jsem, jak by do klubu U Josephine mohl vejít obyčejný člověk. Poté, co ho vyděsil chodník, samo od sebe mu zmizelo auto a u dvěří narazil na skřeta... No, někteří lidé se asi rodí s touhou zemřít.
    "Pane Herveauxi," prohlásil skřet s hlubokým bručivým hlasem. "Jsme rádi, že jste k nám zase našel cestu. A váš doprovod je...?"
    "Slečna Stackhouseová," odpověděl Alcide, "Sookie, to je pan Hob." Skřet si mě důkladně prohlédl svýma planoucíma očkama. Tvářil se lehce zasmušile, jako kdyby se nemohl rozhodnout, kam mě zařadit. Po chvíli ale ustoupil, abychom mohli projít dovnitř.
     V klubu U Josephine moc lidí nebylo. Na jeho pravidelné hosty bylo totiž ještě příliš brzy. Po takovém napínavém úvodu mě ale zklamalo, že to uvnitř vypadalo skoro jako v každém jiném podobném podniku. Barový pult ve tvaru čtverce stál uprostřed místnosti a jeho obsluze stačilo nazvednout část dřevěné desky a vznikla ulička, kterou mohla procházet dovnitř i ven. Pomyslela jsem si, jestli majitel nepochytil tenhle nápad ze seriálu Na zdraví!, který jsem znala z televize.
...
    Potom jsem si na zdi všimla seznamu podivných pravidel, která určitě chápali štamgasti, ale příležitostným zákazníkům z nich musela jít hlava kolem. Jedno z nich rezolutně hlásalo: "Žádné proměňování!" (Vlkodlaci a měňavci v baru nesmějí jen tak měnit podobu. No, to mi bylo docela jasné.) "Žádné kousání," varovalo jiné. "Žádné živé svačinky," stálo na třetím. Fuj!

...

    Knižní série o upírech Pravá krev je u nás známá díky seriálu z produkce HBO. Toto léto byla už odvysílaná čtvrtá řada. Tato ukázka je ze třetího dílu.
    Pravou krev jsem začala číst už před rokem po shlédnutí prvních tří řad. Po prvním dílu jsem měla rozporuplné pocity. Připadlo mi, že seriál je více rozmyšlenější jak kniha. Druhá řada mi také přijde lepší jak kniha. A třetí díl ani moc už nejde srovnávat. Seriál je takřka jiný, hlavní motivy jsou zachovány, ale filmaři přidali další a další.
Musím však říct, že třetí díl se mi prozatím líbil nejvíce. Uvidím, jaké bude pokračování. Obávám se, že to začne být moc "splácané dohromady". Nebudu však předbíhat se svým úsudkem. Čtvrtý díl už na mě čeká na noční skříňce. (Nemám noční stolek, ale mám skříňku vedle postele.)