VERONICA ROTH. Divergence

    Divergence #1

 Tak už jsem také in a cool.

 Ano! Přečetla jsem Divergenci. Ale vůbec nic by se nestalo, kdybych to nečetla. In a cool jsem i tak. Je to knížka, kterou jsem si chtěla přečíst jen kvůli tomu, abych věděla, co na tom všichni mají. Hodnocení na goodreads je opravdu vysoké. To musí být fakt úžasná knížka! Řekla bych, že tady hraje roli to, že je to už pět let stará kniha (aspoň doufám, že se dívám správně, měla být poprvé vydána v roce 2011) - byla vydána v době, kdy se dystopie četly ve velkém, hlavně mládež toho četla hromady. A od té doby jsem těch knížek pro mládež už několik přečetla a tahle mezi ty mé oblíbené patřit nebude.

Námět je ucházející - město je rozděleno do pěti frakcí a každý obyvatel se sám musí rozhodnout, do jaké frakce bude patřit. Podle výběru se pak bude chovat podle jejích pravidel. Toto rozdělení má za cíl zničit zlo. Ale je vám všem jasné, že to takhle prostě nejde. Bohužel tohle tady už bylo. Třeba Dárce funguje na tom, že nemáte emoce. Tady je změna - máte emoce a chování podle frakce, nemůžete být Sečtělý, když jste Mírumilovný. Jste předvídatelní. A to vybírání frakcí mi trochu připomíná Harryho Pottera a jeho kouzelný klobouk.

Docela mě překvapilo, že se to odehrává v jednom městě. A co okolí? Co další města? Co celý svět? Co se stalo? Na tyto otázky bohužel nedostaneme odpověď. Ani jedna zmínka o tom není. Postavy snad ani neví, co je za hranicemi města. Víte, jak jsem se rozčilovala, že v Hunger Games není více informací o fikčním světě? Tak tady mě rozčiluje fakt, že se tím autorka ani trochu nezabývala. To přece vůbec není podstatné. Kdo chce vědět, co se děje jinde? Nikdo! Takže problém je tu stejný jako v Hunger Games - příběh se točí kolem jedné postavy, z jejíhož pohledu je příběh vyprávěn a ona se o nic nezajímá.
Příklad. Město je obehnáno zdí. Proč? Kvůli bezpečí. Ale jak je možné, že za zdí jsou pole Mírumilovných? Pro Mírumilovné je to bezpečné? Proč tu zeď neposunuli až za hranice těch polí?

A strašně by mě zajímal ten vlak, co tam pořád jezdí, ale nikde nezastavuje. Asi má permanentní zpoždění. 

Další věc, co mi nedá spát. Oni mají takové zvláštní technologie, ale... Jakto, že tam pracují lidi a ne třeba roboti? Sečtělí jsou schopni vymyslet supr čupr sérum, ale nevymyslí nic k rozvoji společnosti.

Beatrice. Tris. Hlavní hrdinka, která nám příběh vypráví. Pochází z frakce Odevzdanosti. A odejde k Neohroženým. A je divergentní. To se od ní dozvíte asi milionkrát, protože to napoprvé nepochopíte. Já vůbec nevěřím tomu, že je neohrožená. Na začátku rozhodně, ke konci se to trochu zlepšilo. Ona taková byla, protože to řekla autorka. Byla nesympatická, ne neohrožená. To, co se dělo mezi ní a Čtyřkou - hlavní mužská postava, mi přišlo na stejném principu - autorka tak řekla. Snad chápete, jak to myslím.

Skoro celá kniha se zabývala výcvikem v Neohroženosti. Ano, docela mě to bavilo, ale já chtěla vědět, jak to vypadá i jinde - a jsme zase tam, kde jsme byli, nic navíc se nedozvíme. Může se někdo z Mírumilovných stát odpadlíkem? U Sečtělých to bude tak, že nenapíšou písemku, tam je to jasné. A co odpadlíci? Proč si je v tom městě nechali, když jsou k ničemu? Aspoň by mohli pracovat v technických službách, ne? A ještě otázka: Co vlastně po výcviku ti Neohrožení dělají, když jsou všichni tak hodní a za zdí se může v klidu pěstovat zelenina? To hlídají jen odpadlíky, kteří tam vlastně vůbec nemusí být?

Na konci byla aspoň nějaká akce. Díky ní se mi to podařilo aspoň dočíst. Konec ale ztrácí půvab v okamžiku, kdy se objeví úžasné řešení problémů - deus ex machina.
Zůstávají otázky. Ale já mám teda jednu hlavní - dozvím se něco víc v dalším díle, nebo to autorka vynechá, protože se jí nebude chtít nad tím přemýšlet? 

Vím, že se motám kolem jedné věci...

Na jednu stranu je fajn, že nezodpovězením otázek autorka vyvolala ve čtenáři zvědavost - za to má body plus.

Na stranu druhou - ona mě nutí číst další díl, abych zjistila, jestli má smysl číst další díl. A teď jsem se do toho parádně zamotala.

Čtení nebylo těžké, příjemně to utíkalo. Jen v polovině jsem se zasekla s tím, že mi je asi jedno, co se postavám stane, co se bude dít. Nudilo mě to. Mám z toho trochu rozporuplné pocity.

Rozhodla jsem se, že Divergenci dám  dvě hvězdičky, musím dát nějaké body plus za to, že autorce bylo asi osmnáct, když to napsala. Nebo když to vydala? Svět funguje na principu autorka řekla, v konečném výsledku to nefunguje vůbec.

COLLEEN HOOVER. Bez naděje

Bez naděje #1

    Bez naděje je kniha, kterou takřka všichni chválí. Hodnocení jsou převážně pětihvězdičková. Čtenáři jsou ubrečení a knihou značně zdrceni. Pořád jsem se ptala, co na té knížce vlastně je, že je tak oblíbená. A doufala jsem, že ji v knihovně brzo ulovím. Brzo to nebylo, ale naštěstí tam jednoho dne byla. A já jsem neváhala a sáhla jsem po ní. 

    Sky bude brzo osmnáct, žije se svou adoptivní matkou, která ji vyučovala doma. Nemají televizi a internet, protože matka nemá ráda technologie. Díky kamarádce Six ale bude konečně chodit do normální školy, ale Six odjede na jeden semestr do Itálie, takže tomu bude muset čelit sama. A sama bude muset čelit Deanu Holderovi, mladíkovi, který ji jako jediný přitahuje, s jinými chlapci nic necítí. A sama bude muset čelit i své minulosti.

    Příběh je vyprávěn ich-formou z pohledu Sky. Ano, budeme číst všechny její myšlenkové pochody. Neustále. Sky měla hodně známostí, ale nikdy s mužem necítila žádné vzrušení, se Six se přesvědčila, že lesba také není. Vždycky jen otupěla a dívala se na strop, ani k pohlavnímu styku ji nedonutili. Díky tomu, že jí matka zakázala telefon, televizi, počítač a internet, je trochu v tomto ohledu zaostalá - příběh se odehrává v roce 2012 a ona ve svých osmnácti letech poprvé posílá smsku. Ráda čte - to má body plus. Nepřijde mi, že by se pak autorka nějak moc zaobírala tím, jaká Sky je, jen se řeší, co se jí dělo a děje.

    Dean Holder je typický bad boy. Sexy a s nepěknou pověstí. A je to jediný muž, se kterým Sky cítí nějaké to vzrušení - a to se na něj jen podívala (a byl oblečený!). Pokud už máte přečtené knihy tohoto žánru, je vám jasné, že Holder nebude žádný křivák, ale bude to hodný kluk.  Interakce mezi nimi byla docela i zábavná, teda někdy. Nebylo to zas až tak strašné, ale bylo to moc sladké, romantické a marshmallowské. 

    Celá kniha je dost dramatická. A smutná. A tak moc předvídatelná. Uhodla jsem snad vše, co mělo čtenáře nějakým způsobem šokovat. Mě to nešokovalo, já jsem se pak jen poplácala po rameni, že jsem uhodla další část skládačky. Je to škoda, protože se to četlo dobře. Stránky rychle ubíhají. Jediné štěstí je, že se další informace dozvídáte postupně - na začátku vám prostě není jasné úplně všechno, nevidíte ten celý obraz. A to je jen a jen dobře, protože byste vůbec neměli důvod číst dál. Musím říct, že to měla autorka pěkně promyšlené - všechny detaily a narážky. 

    A už i chápu, proč ostatní čtenáři u této knihy brečeli. Je to dojemné. Pokud vás zrovna ty dojemné chvíle nezdržují od dalších indicií k odhalení celé situace. To je pak k vzteku. 

    Přemýšlela jsem, jestli mám vůbec psát nějaký názor, protože by se dal napsat v jedné věte: Bez naděje je čtivá kniha plná dramatu, romantiky, slz a předvídatelnosti. Bohužel, ta předvídatelnost mě hodně v knihách štve, takže nemůžu jinak... Dávám dvě hvězdičky a ještě si gratuluji, že jsem tu jednu větu dokázala trochu rozepsat.

ALICE CLAYTON. Nabíječ

    #1 Cocktail

    Nabíječ se minulý rok stal nejvtipnější knihou roku na Goodreads. Díky této informaci začne čtenář očekávat něco opravdu vtipného a dobrého. Pak jsou tady recenze a hodnocení lidí, které jsou spíše pětihvězdičkové. Přesně kvůli tomuhle jsem si říkala, že to bude super kniha, kterou si budu muset přečíst. A byla jsem ráda, že jsem se k ní konečně dostala.

    Caroline se nastěhuje do nového bytu, ze kterého má opravdu radost. Až do chvíle, tedy do noci, kdy ji ze spánku vzbudí rány z vedlejšího bytu. Sousedova postel naráží do zdi. A k tomu ještě Caroline slyší, jak někdo někoho plácá přes zadek. Další noci to samé, jen se neplácá, ale mňouká a hihňá. Jednu noc to už Caroline nevydrží a jde sousedovi vynadat. Otevře jí sexy fotograf Simon, kterému ještě stál...

    Nějak automaticky jsem si myslela, že tato kniha bude erotická. Jako že bude sex a orgasmus a ejakulace v každé kapitole alespoň dvakrát. Zmýlila jsem se. Nabíječ je spíše taková romantická komedie, která se zvrhne v erotický sitcom. Mnoho erotiky s hlavní hrdinkou si neužijete, i když je to fakt kus, protože nemůže už nějaký ten měsíc dosáhnout své dávky Óčka. Ne, není to droga, je to jen jakýsi podivný název pro orgasmus. Její pouť za Óčkem bude dlouhá. Ještě ani v polovině knihy nebude mít Caroline sex.

    V úvodu jsem psala, že tato kniha byla nejvtipnější za rok 2013. Ano, bylo to vtipné a svěží. Interakce mezi hrdiny - Caroline a Simonem, byly opravdu úsměvné. Ale s další a další stránkou to začala být nuda. Pro mě to bylo už zdlouhavé a dočítala jsem to jen kvůli tomu, aby se mi zvedl počet dočtených knih. A byla jsem už v půlce. 

    Každopádně musím říct, že bylo fajn, že nezačali spolu souložit hned na chodbě. Vztah mezi nimi byl pěkně vykreslen, ale trvalo to moc dlouho. Další plus je, že Caroline neměla orgasmus už jen z toho, že se na ni Simon podíval. 

    A když už jsme u těch orgasmů.... Dámy, když se blížíte k Óčku, fakt blbě to zní, také se vidíte na útesu a musíte udělat krok do prázdna, abyste měly orgasmus? Jasně, byla to metafora pro získání ztraceného Óčka, ale kdo při sexu přemýšlí ve filozofických metaforách? Dobře, dobře, uznávám, Nabíječ je plný metafor a přirovnání, protože se Caroline nelíbí slovo penis a vagína. Takže máme... Některým vadila v jisté erotické trilogii vnitřní bohyně, zajímalo by mě, kolika lidem vadila SC - Spodní Caroline, která ovládala Carolinino chování, ba dokonce i její život. Caroline je chvilkami dost přímá, ale pak jsou zde metafory a náznaky. Někdy to bylo fajn, někdy mi to přišlo neuvěřitelné a hloupé a naprosto zbytečné. 

    Příběh je vyprávěn z pohledu Caroline, což nikoho z vás nepřekvapí. Ale byly pasáže, ve kterých byly esemesky různých postav. Z toho by se dalo usuzovat, že se dozvíte i něco o myšlenkách druhých jedinců a vytvoří vám to komplexní pohled na situaci. Bohužel, pokud to nebyly rozhovory mezi Caroline a jejími kamarádky nebo Simonem, nic se pořádně nedozvíte. Sice to trochu samotný příběh oživí, ale prakticky je to k ničemu. Podobným způsobem byla napsána jedna kapitola, ve které byly postupně myšlenky čtyř postav. Bylo to vtipné, ale myšlenky se týkaly jen jízdy autem.

    Už bych se konečně mohla dostat k závěru... 

Nabíječ je chvilkami vtipná kniha, ale že bych nemohla popadnout dech z toho všeho smíchu, to teda určitě ne. Kroužení Caroline a Simona kolem sebe bylo sympatické a milé, odlišné od jiných knih. Bohužel to bylo moc dlouhé a začalo to být nudné. Možná je nejlepší přečíst celou knihu najednou a ne to číst po kouscích, jako jsem to četla já. Možná proto to bylo pro mě předlouhé. Uděluji dva povadlé penisy a nevím, jestli se mi bude chtít číst druhý díl, který by měl být opět s Caroline a Simonem. 

KRISTINA SPRINGER. Espressologie

     Espressologie je drobná a málostránková kniha, kterou jsem si chtěla už dlouho přečíst. Mám ráda kávu. Bohužel jen piju hnusnou nebo hnusnější. Ale kvalitní kávou nepohrdnu, i když asi nepoznám rozdíl. Z názvu je už jasné, že káva bude mít hlavní roli - to je jeden důvod, proč jít do toho. Dalším důvodem byly pochvalné recenze na goodreads od přátel. Na které jsem samozřejmě opět naletěla. A zklamání mě nenechalo dlouho čekat.

    Jane, sedmnáctiletá studentka střední školy, pracuje v kavárně. A zanedbává školu - velmi poučné a výchovné. Během práce pozorovala lidi a jejich charakteristiky si zapisovala do svého notesu. Později již podle pohledu na člověka dokázala poznat, jaká je jeho nejoblíbenější káva. Na základě těchto poznatků začne dávat dohromady páry. Nejdříve začne svými kamarády, poté se to rozšíří na neznámé lidi, kteří také chtějí najít svou osudovou kávovou lásku. Jane by sobě chtěla dohodit mladíka Willa, ale podle kávy nejsou pro sebe vhodní. Vyjde jim to? Pomůžou kafové poznatky Jane, aby našla svou lásku?

    Nespisovná ich-forma. Ich-forma mi nevadí, ale ta nespisovnost ano. Ale už se kvůli tomu nevztekám jako dřívě. Měknu, fakt že jo. Ten příběh je takový jemný, milý, ale ta nespisovnost (hlavně úžení: mladé děti x mladý děti) to zdrsňuje. Inteligentněji to vyjádřit nedokážu. Působí to jako pěst na oko. Je to prostě hrubé. 

    Děj knihy mě moc nenadchl. Nápad s espressologií je zajímavý. Opravdu. Ale v knize je to málo popsané - čekala bych více charakteristik, bohužel jich tam bylo jen pomálu. Působilo to na mě lehce nedomyšleně a jednoduše. Škoda. 

    Na ději mi vadila jeho přehnanost. A samozřejmě i předvídatelnost. Ale přehnaný vývoj oblíbenosti espressologie jsem teda nepředvídala. Tím mě autorka převezla. A konec knihy? Pokud vám chybí cukr, tak si otevřete tuto knihu. Jasně, jiný konec se u takovéto literatury ani nedá očekávat. Každopádně mohla být autorka trochu vynalézavější. 

    Postava Jane mě také nijak neoslnila. Přestala chodit do školy, aby si mohla vydělat peníze na školu - to dává opravdu smysl, že? Nacpala se do funkce, kterou nezvládá - opravdu charakter. Jane mi byla opravdu nesympatická..

     Psychologie Jane i ostatních postav není nijak rozepsaná. O postavách se toho moc nedozvíme. To hraje do karet hlavně autorce, jelikož tak může dávat dohromady páry jen pomocí kávy, nemusí brát ohledy na ně samotné. To je od autorky velmi prozíravé.

Espressologie je jednoduchá kniha na čtení. Věty jsou krátké, žádná dlouhá a metaforická souvětí nenajdete. Dlouhé popisné pasáže také ne. Celou knihu (192 stran) přečtete za krátký časový úsek. Nemusíte během ní přemýšlet. Jen čtete. Sama jsem si knihu vzala na odpočinutí do vany, nehrozilo mi žádné utonutí z přílišného přemýšlení. 

   Celkově je Espressologie milé čtení. Moc jsem se nerozčilovala, i když by mohl předcházející text tvrdit něco jiného. Dávám dvě hvězdičky. Musím vám ale říct, abyste vzali tuto knihu do ruky jen v okamžiku, kdy jste nemocní nebo moc unavení. Jindy to nebude mít příjemný účinek.

   

J. R. WARD. Milenec z temnot

Bratrstvo černé dýky #1

    Upírská sága. Mnoho dílů. Hodně špatného sexu. Na čtení. V knize si ho užívají. Dostatečné množství velkých drsných mužů s duší tak temnou, že se i černá káva může jít... vylít. 

    Hlavní hrdinka Beth je novinářka. Spíše korektorka. Tak špatná je její novinářská kariéra. A také je samozřejmě krásná, sexy a úžasná. A to tak moc, že všichni muži v jejím okolí po ní touží, ale ona je odmítá. Je chladná. Nebo frigidní. 

    Nikoho nepřekvapí, že je Beth potomek upírského válečníka a ženy lidského plémě. Kříženec. Takový upírský voříšek. (Jo, ten mejdan byl asi hodně divokej.) Na začátku knihy je Beth stále "člověkem", jelikož se proměna v upíra odehrává kolem dvacátého pátého roku života. Ne všichni tuto přeměnu přežijí, kříženci mají větší šanci úmrtí. Proto se Darius (otec Beth) rozhodl, že požádá Wratha, krále upírů, aby Beth dal při proměně svou krev, jelikož tak bude mít větší šanci na přežití. Wrath odmítne, ale když Darius umře, rozhodne se jí tedy pomoct. 

     Wrath se do Beth zakouká. Beth se do Wratha zakouká. A při prvním společném setkání, aniž by použili nějakou ochranu, to je velmi poučné, spolu souloží. Příběh této dvojice je doplněn i linií celého Bratrstva, které se snaží pomstít Dariovu smrt, za kterou mohou bezduší (Lidé, co se vzdali duše a srdce, aby byli nesmrtelní a mohli zabíjet upíry. Nemusí jíst a pít a jsou impotentní - toto je v knize několikrát důrazně řečeno.)

    Příběh je vyprávěn er-formou. Naštěstí není celý příběh vyprávěn jen z pohledů dvou ústředních postav. Dokonce zde jsou i pasáže hlavního zlouna - Pana X, takže čtenář ví, kde se co šustne, a není omezen jen informacemi, které mu dají jen hlavní postavy. Bohužel se nám dostávají dvakrát scény o tom, jak postava A touží po postavě B a naopak. A je Beth a B je Wrath. Chlap je vždycky béčko. Ne, nestačí to jen u jedné postavy. Autorka nás chce přesvědčit, že po sobě touží navzájem, což nás připravuje o drobné napětí, zda A chce opravdu B (nebo B chce A). Čtenář je ale ochuzen o své poznámky typu: "Neblbni! Vždyť ona tě chce! Je jen hloupá!" nebo "Nechovej se jako mrcha a řekni mu, že ho chceš!" Má to své pro a proti. 

    Nejzajímavějšími postavami pro mě byli Butch a Zsadist. Butch je člověk. A detektiv. Drsnej polda (chm, slovo "drsný" by tady tolik nevyznělo, takže se omlouvám za užití obecné češtiny), pro kterého není policejní brutalita nic neznámého. Je to fešák a sympaťák. Zsadist je velký zjizvený upír, který má špatnou náladu za každého počasí a každé situace. A má rád piercing, násilí a prostitutky. Mám štěstí v tom, že každý díl série má jinou ústřední postavu, takže se i na tyto dva dostane. To ale znamená, že budu muset v této sérii pokračovat. Uaaa.

Milenec z temnot se čte snadno. Věty nejsou nijak složité. Takže jim rozumí i kdejaký bígl. V tomto ohledu nemám s knihou žádný problém. Jen mě nebavila. Byla pro mě moc dlouhá. Čtyři sta padesát stran není žádná délka, když vás kniha baví. Už od strany dvě stě jsem chtěla, aby to skončilo. Předpokládám, že ta zdlouhavost je dána tím, že se autorka snažila popsat fikční svět tak, aby čtenář nebyl zmatený a věděl, co, kdo a s kým. Na začátku knihy je i slovníček s pojmy - shellan, hellren, leelan. Tato slova jsou v textu psána kurzívou (stejně tak i některé věty z vnitřních monologů postav), ani nevím proč. Přijde mi to celkem zbytečné. Aspoň není ten text tak jednolitý. 

    Po dlouhé době jsem zase četla nějakou upířinu. Tento fikční svět je docela promyšlený a není tak hloupý. Setkáme se zde zase s jiným pojetím upírů. Pokud máte rádi paranormální romance (a paranormální sex), pravděpodobně vás bude Milenec z temnot bavit. Dávám dvě hvězdičky. Donesla se mi ale informace, že další díly jsou lepší. Tak v to budu doufat.

NANCY GIDEON. Pod vlivem úplňku

    Nancy Gideon je u nás již známá díky své knize Čistá krev ze série Měsíční svit. Pod vlivem úplňku je druhý díl. 

    V závěru svého textu o Čisté krvi jsem se zmínila o hodnocení této série na Goodreads - každý následující díl je ohodnocen lépe. Očekávala jsem tedy, že Pod vlivem úplňku bude lepší než jeho předcházející část. Shrnu svoji myšlenku ponaučením: Nikdy neměj očekávání. 

    Je nalezeno roztrhané tělo mladé dívky - Sandry Cummingsové, kterou před tím ještě někdo znásilnil. Další tělo ženy je nalezeno za několik dní - stejná zranění, takže vše nasvědčuje, že je to práce jednoho vraha. Tyto vraždy vyšetřuje Charlotte Caissieová. Bohužel je z těchto vražd obviněn její přítel Max Savoie (roztomilý čumáček, ehm, vlkodlak). CéCé se snaží očistit jeho jméno a najít skutečného vraha. 

    Do města se vrátí Rollo, vlkodlak, který tvrdí, že je Maxův otec. Max se díky němu dozví o sobě různé informace. A trochu si upřesní, co je vlastně zač. 

    Pod vlivem úplňku je vypravováno er-formou. Převážně z pohledu CéCé a Maxe. Ale dozvíme se i o myšlenkách jiných postav. 

    Max se ve druhém díle o moc neliší od Maxe z dílu prvního. Jen proběhla menší změna - už není takové roztomilé štěňátko, už si dokáže i sám zavázat tkaničky u bot. Více přemítá o sobě, o tom, kdo je, co je. Kde je jeho místo. Snaží se vyrovnat se ztrátou svého jediného "otce" - Jimmyho. 

    CéCé se bojí o svoji pozici u policie, jelikož se jejím nadřízeným nelíbí její vztah s Maxem. Snaží se vyrovnat s traumatem z dětství - byla unesena a bůh ví, co s ní všechno dělali (explicitně není řečeno vše, co zažila, ale jde to celkem snadno vydedukovat z textu). Dalším jejím trápením je skloubení její profese a vztahu s Maxem. Bojí se dne, kdy bude muset kvůli Maxovi překročit zákon. 

    Nejdůležitější linií příběhu je vztah mezi hlavními hrdiny. Jejich vztah je neskutečně rozčilující. Máte doma kočku? Pokud ano, budete přesně vědět, co myslím, když řeknu, že jejich vztah byl podobný vztahu, jaký má kočka ke člověku. Nevšímá si vás, ale když chce nažrat, tak se k vám začne lísat. Je na vás zlá, ale když chce nažrat, tak je to nejmilejší zlatíčko. Ale když máte opravdu špatný den, pozná to a přijde za vámi. Teď mám takové obavy, že taková kočka je jen ta, co je černá a má jedno očičko. Vztah mezi CéCé a Maxem je skoro takový. Akorát ani jednomu z nich nejde o žrádlo, ale jen o pouhý sex. Naštvou se na sebe, ale když pak chtějí sex, tak jsou schopni se usmířit - a je jedno, kdo z nich to iniciuje. 

    Oni se mají rádi, přiznají se s tím tomu druhému, ale vždy se najde nějaký důvod, proč to spolu "skončit". Aby se pak mohli další kapitolu k sobě vrátit. A tak pořád dokola. Připomíná mi to Bellu a Edwarda. A to se mi opravdu nelíbí. Nebaví mě o tom číst. 

    Další linie je detektivní. Vyšetřování vraždy dvou žen. Nejsem vášnivým čtenářem detektivek, takže nemůžu objektivně posoudit, jestli to detektivka byla. Ale subjektivně mi to přišlo jak hodně špatná detektivka. Moc se tam ani nevyšetřovalo. 

     Během vyprávění se čtenář dozví nějaké nové informace o tomto světě, ale přišlo mi, že jich bylo docela málo na to množství stránek. Jasně, cca 320 stran malého formátu není moc, ale... Nemluvě o tom, že čtenáři hned dojde, kdo vraždí. A působilo to na mě tak, že autorka se snaží, aby to čtenáři došlo brzo. Žádný šok během čtení. Šok by byl, kdyby jeden z hrdinů umřel, ale bohužel, žádného šoku se nedočkáme. 

    Abych nebyla pořád jen kritická, tak budu i chválit. Čtění utíká rychle. Když máte chuť číst, tak vezmete do rukou knížku a odhodíte ji, až ji dočtete. Jen já to četla asi týden. Ale dala jsem do té věty podmínku chuť číst, takže je to v pořádku. Aspoň u toho čtenář nestráví půlku života.

    Ačkoli jsem od Pod vlivem úplňku nečekala žádný zázrak, jsem zklamaná. Opravdu jsem čekala, že to bude lepší čtení než předchozí díl. Kromě hádek a rozchodů hlavních postav se tam toho tolik nestalo. Málo nových informací. Lze to chápat i tak, že jsem moc náročná a že mi nic nestačí. Styl je stejný, kniha se dobře čte. Dávám dvě hvězdičky a upřímně doufám, že třetí díl bude lepší. Ale radši s tím nebudu počítat, abych pak nebyla zase zklamaná.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

MARIANNE CURLEY. Skrytá

     Marianne Curley není pro některé české čtenáře neznámou autorkou. Nakladatelství Jota u nás již vydalo její sérii o cestování v čase - Strážci času. Na Strážce času jsem narazila před pár měsíci, zatím jsem ji nečetla, ale ohlasy jsou kladné. Jméno autorky jsem si ale nebyla schopná zapamatovat (i teď s tím mám trochu problém), takže jsem si  k ní nemohla přiřadit připravovanou knihu Skrytá.

     Anotace slibuje knihu s andělskou tématikou. Jediná kniha s anděly v hlavní roli, co jsem četla, byl Zavržený. Díky mé neznalosti andělů v knihách nemusím (a hlavně nemůžu) srovnávat s jinými knihami, takže nebudu vědět, jestli autorka něco obšlehla. 

    Skrytá je příběhem o Ebony, dívce, které je šestnáct a má fialové oči. Kdo si teď vzpomněl na Daenerys, ať zvedne ruku. Nejen kvůli barvě očí, ale i své rychlosti a síle, je Ebony přesvědčena, že je jiná než ostatní. Rodiče ji nechtějí pouštět moc mezi lidi. "Nedivím se," řekl asociál. Když se chce dostat do města večer, aby si ho mohla užít se svými kamarádkami, musí utéct. Hlavně nenápadně. Ten večer pozná chlapce Jordana, do kterého vrazí takovou silou, až Jordan odlétne a narazí do zdi. Nejlepší způsob, jak se s někým seznámit.

    Jordan, mladík z ne moc dobrých poměrů, má v životě více smůly než štěstí. Otec je ve vězení a jeho matka umřela, když mu bylo devět. Po její smrti se dostal do pěstounské péče rodiny Skinnerů. Je zmíněn jistý náznak jakési tragédie, která vyústí v tragédii další. Jordanův "bratr" Adam Skinner, mu v týž večer, kdy se potká s Ebony, vrazí rozbitou skleněnou láhev do břicha.  

     Díky této smrtelné akci v knize se začneme dostávat do děje. V nemocnici Jordana zachrání anděl Nathanael, zkráceně Thane, který navrhne obchod - pomůže mu najít unesenou andělskou dívku Ebrielle dřív, než ji najde temný princ Luca, a jeho život se pak zlepší. Jordan ležící na smrtelné posteli souhlasí. Samozřejmě. Kdo by nesouhlasil. A v tento večer se Ebony dozví, že není dcerou svých rodičů, ale dcerou jiných rodičů. To je nějaké zamotané. 

     Příběh je vyprávěn ich-formou dvěma postavami - Ebony a Jordanem. Kapitoly jsou rozděleny podle toho, čí pohled je ten "hlavní" v dané chvíli. Z počátku se mi to zdálo jako výborný nápad, postupně jsem chtěla, aby to bylo z pohledu úplně někoho jiného než z pohledu těch dvou. 

     Ebony řadím mezi velmi rozčilující hrdinky. Ona si myslí, ba dokonce ví, že je jiná než ostatní. Ale když je jí řečeno, že je opravdu jiná, tak si začne myslet, že přeci jiná není. Dokonce i ty výrůstky na zádech, z nichž lezou pírka, jsou úplně normální! Však kdo je dneska nemá, že? Kvůli její nevíře je zde hromada dramatických situací. Taková drámata. Podle mě naprosto zbytečných a uměle vytvořených, nucených. Nemluvě o tom, že mi pak začne připomínat i Buffy, která se také ráda obětovala pro dobro všech. Pud sebezáchovy není ve fikčních světech u hrdinek plně rozvinutý. Také jste si toho všimli?

    Jordan je zase postava, která tam je takřka po celou knihu jen do počtu. Takový kauzátor, aby se tam něco stalo. I když by se to mohlo možná stát i bez něho. Konec napovídá, že by snad v dalším díle mohl mít větší roli. Pro mě je to zatím velmi nevýrazná postava, která jen komentuje dění okolo sebe.

     Nejlepší kamarádkou Ebony je Amber. Je pěkné mít kamarádku, která pro vás udělá cokoli. Snad by i položila život. Pro mě lehce neuvěřitelné a tak přeslazené. A jejich časté objímání na uklidněnou mě nudilo, chvilkami rozčilovalo. 

     Postava Nathanaela byla pro mě zajímavější. Ano, krásný, mladý a silný anděl. Jaký je jeho úkol v příběhu, krom toho že musí najít Ebrielle, poznáte hned, jelikož je to velmi průhledné a naprosto čekané. Vyprávění z jeho pohledu by mohlo být zábavné. Bohužel možná i uvzdychané. Každopádně je Thane sympaťák. Ale jeho srdce patří už jiné, takže si musíte, slečny, najít jiný objekt touhy. Proč to ty autorky dělají?

     Pro mě nejzajímavější na celé knize bylo popsání andělského světa. Jak se dělí na Avenu (dimenze pro hodné anděly) a Skade (dimenze temného prince) a pak další dvě, které jsou jako naše peklo a nebe. Ráda bych se o těchto dimenzích dozvěděla mnohem více informací, než autorka poskytla v tomto díle. 

     Dále by mě velmi zajímal podrobnější příběh o tom, jak se Luca stal temným princem. Zkráceně je to ve Skryté vysvětleno. Chápu, Skrytá není knížka o Lukovi. Škoda.

      Dějová linka Skryté se mi zdála poněkud mdlá. Moc se toho nedělo. Až na konci byla pořádná dávka akce. Zbytek byla jen kompozice popírání postav a uměle vytvořených dramat. Je těžké si o postavách nemyslet, že jsou hloupé, i když víte, že postavy nemohou vědět to, co víte vy. A chvilkami jsou postavy opravdu hloupé, protože ne vše je explicitně řečeno, tak čtenářům to dojde dřív než postavám. Škoda.

     Celkový nápad Skryté se mi ale líbil. Knížka je to čtivá a jednoduchá, tak akorát na odpočinek. Přemýšlet při tom nemusíte, takže se odreagujete. Dějová linie je lineární, nikam neodbočuje, jen se vysvětlují různé věci - například tragédie rodiny Skinnerů, bohužel je i lehce předvídatelná. Musím se ale přiznat. Myslela jsem si, že konec bude jiný, každopádně mi nevadil. A trochu ukazuje, co bude v dalším díle. Postavy se chovají chvilkami hloupě a mohou vás rozčilovat. Kvůli nim dávám lepší dvě hvězdičky. Myslím, že kniha by se mohla zamlouvat mladším, protože já už jsem na tohle asi vážně stará. A pořád budu číst takové knihy, abych si dokazovala, že jsem mladá. 

    Od druhého dílu očekávám výraznějšího Jordana a snad i nějakou tu návštěvu jiné dimenze. Každopádně doufám, že tohle byl jen drobný rozjezd (je to na 288 stranách) a v dalším pokračování bude více uvěřitelných dramat a akce. 

Děkuji nakladatelství Jota za poskytnutí recenzního e-výtisku.

L. J. SMITH. Tajemství upírů

     Nemám ráda Upíří deníky. To jste určitě už zaregistrovali. Kdo ne, tak vám to říkám teď. L. J. Smith ale nenapsala jen tuto sérii, má jich na kontě víc. Zatím jsem se k žádné další nedostala. Každopádně Říše temnot vypadá zajímavě. No, zajímavě. Na goodreads má dost vysoké hodnocení, až se mi tomu nechce věřit.

     Dalším kladným bodem je fakt, že každá kniha je o někom a něčem jiném. Chachá! Žadné roztahování bez(na)dějného děje do několika knih! 

    

    Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Poppy, které lékaři na začátku prázdnin diagnostikovali rakovinu slinivky. Poppy by měla nulovou šanci na přežití, kdyby jí její kamarád James nenavrhl, aby se stala upírem. James sám upírem je, takže to vlastně není žádný problém. Každopádně by byla zajímavá zápletka, kdyby hledali celou knihu nějakého svolného upíra, který by Poppy přeměnil. No, celou knihu by to být nemuselo. Protože má Poppy silný pud sebezávhovy, souhlasí s přeměnou. Jenže se do toho připlete její bratr Phil, takže to nejde jako s tím máslem. Nemluvě o tom, že Říše temnot má svá pravidla, přeměna člověka v upíra je bohužel porušuje. Dopadne to dobře? Podaří se jim to? Co myslíte?

    Příběh je psán v er formě, a to z pohledu tří postav. Nejčastěji se setkáváme s Poppy, pak s Jamesem a nejméně s Philem. Naštěstí.
    James s Poppy jsou docela sympatické a rozumné postavy. Přijde mi to až neuvěřitelné, když je autorkou L. J. Smith. Poppy samozřejmě byla chvilkami na zabití, ale bylo to jen dočasné - vysvětlilo se to nedostatkem Jamesovy krve. Výměna tělesných tekutin není žádná sranda. Bohužel mi ti dva nepřirostli k srdci.
    A pak tu máme bratra Phila. Nikdy jsem bratra neměla, takže nevím, jestli mají opravdu takové ochranitelské pudy. Každopádně se choval jako blb. Pokud bych chtěla nějakou postavu z Tajemství upírů urazit, nazvala bych ji Philem. Nebyl hloupý, ale rozhodoval se sám a názory ostatních ho nezajímaly. A zbytečně prodlužoval, již tak zdlouhavý, děj. Jako by autorku vedla nutkavá potřeba mít v každé knize příšernou a neoblíbenou kladnou postavu. A když z hlavní hrdinky udělala rozumného člověka, tak to musel schytat někdo jiný.
   
    Svět Říše temnot není moc popsán. Víme, že je to "sdružení", mafie, upírů, vlkodlaků, čarodějek a Smith ještě ví, čeho všeho. Víme, že Říši temnot vedou starší, kteří vytvářejí zákony. Aby mohli prudit. Nesmí se zamilovat do lidí, nesmí nelegálně měnit lidi v upíry - jak se legálně mění lidé v upíry tam nebylo řečeno. Což mě mrzelo, jelikož jsem chtěla vědět, proč je Poppy nelegální. Tak snad se v dalších knihách dozvíme více.
    Upíři jsou tady relativně běžní. Může je zabít dřevo, ale nevadí jim česnek a tekoucí voda, nepotřebují hlínu ze svého rodného místa. A slunce je oslabuje - víc oslabuje ty, kteří byli změněni než ty rodilé. Krev musí pít, protože je pak začne bolet celé tělo - toto je více, biologicky, popsané. V této souvislosti jsem si vzpomněla na film Návrat oživlých mrtvol, kde zombie žraly mozky, aby je to nebolelo. Pokud máte bolesti, tak jste buď chudokrevní, nebo bez mozku.

    Styl psaní je smithovský. Krátké, jednoduché věty. Opravdu se nemusíte bát dlouhých a nesrozumitelných souvětí. Dloupé popisy prostředí a postav také neobtěžují. Není tu skoro nic, co by zpomalovalo děj.
     Až na děj. Děj se zpomaluje sám. Z počátku jde všechno rychle, to byly chvíle, kdy mě ta kniha ještě bavila. Jenže nastala půlknihová proměna Poppy v upíra. Chápu, že to není žádná legrace, zkušenosti s tím nemám, ale vyloženě mi to přišlo jako nahánění znaků. Kdo psal nějaký dlouhý text, tak ví, o čem mluvím. Posledních pár kapitol se řešilo aspoň i jiné dráma, kdyby ne, Tajemství upírů bych četla asi ještě týden.
    Věřím, že to nebude spoiler, protože je to trochu jasné... Konec se vyřešil tak náhodně. Deus ex machina v praxi. L. J. Smith navazuje na tradici antických tragédii. Bohužel její kniha není antická, jen tragická. Člověk by si myslel, že tak zkušená autorka by dokázala vymyslet složitější, elegantnější ukončení zápletky. Ne, asi nedokáže. Nebo nemá tu potřebu.

    Tajemství upírů je čtivější než Upíří deníky, ale i tak to není žádná sláva. Děj je zbytečně natahován, výhodou je, že je natahován jen v jedné knize. Nic moc se v příběhu neodehrává. Lehce přes dvě stě stran přečtete rychle, pokud si raději nebudete chtít rozečítat jiné knihy. Doporučuji Tajemství upírů číst v místech, kde si snadno nemůžete obstarat jinou knihu. Tomuto jednoduchému (nemyslím tím "slaboduchému") čtení dávám dvě hvězdičky. Upřímně, docela se těším na další díly - to ten můj literární masochismus. Zvláště se těším na díl o čarodějkách. Možná někdy najdu knihu od L. J. Smith, která bude vážně dobrá!
     
Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

STEPHANIE PERKINS. Polibek pro Annu

     Také se vždy těšíte, až se začtete do knihy, kterou všichni chválí a která má opravdu vysoké hodnocení? A také jste pak smutní z toho, že se vám ta kniha nelíbila tak jako ostatním? Zažívám to často, pomalu si na to i zvykám, ale stejně to nemám ráda.

    Polibek pro Annu chválí takřka všichni. Čekala jsem, že to bude mimořádný příběh a mimořádně napsaný text. Opravdu jsem se těšila. Bohužel jsem se těšila tak moc, až jsem se přetěšila.

    Anna Oliphantová musí kvůli svému otci, úspěšnému autorovi braků, odjet studovat do Paříže. I když neumí francouzsky. A i když neumí francouzsky, nevadí to. Tato škola je pouze pro Američany a vyučuje se zde v angličtině. Hned od začátku se dostane do party, ve které je úžasný, pohledný, vtipný, sexy, super, cool Étienne St. Clair - všichni mu samozřejmě říkají jen St. Clair, protože oslovovat se jmény není pařížské. (Abych ale autorce moc nekřivdila, nakonec to má svůj význam.) Asi nebude pro nikoho spoiler, že se do něho Anna zamiluje. Má to ale háček - St. Clair má slečnu. Horší by bylo, kdyby měl lepru. Další kamarádi nejsou tak podstatní, ti pouze dokreslují prostředí. Celá kniha je o jednom školním roce v Paříži a o tom, jak si hlavní hrdinové budou k sobě hledat cestu. Jestli vůbec budou.

    Příběh je vyprávěn Annou v ich formě. Vyprávění v ich formě mi nevadí, ale vadí mi, že to bylo vyprávěno nespisovně.  Ano, schvalování nespisovnosti v knihách je záležitost vkusu jedince. Mně osobně se to moc nelíbí, ale taky to není stoprocentní. Například Zusakův Posel byl také vyprávěn nespisovnou ich formou, ale nevadilo mi to. V Polibku pro Annu mi to kazilo dojem z celé knihy. To je takový můj osobní problém, tak to berte jako menší výkřik do blogu.

    Postava Anny mi ze začátku byla nesympatická. Ke konci knihy bych o sympatiích také moc nemluvila, ale bylo to už lepší a stravitelnější. Někdy jsem jí ale dokonce rozuměla. To byla moje slabší chvilka, určitě. 

    Docela mě zaráželo, že si Anna stěžuje na svého otce jako na autora knih. Píše podle ní blbosti. Fajn. To píše i sama autorka Polibku pro Annu, ne? Je sice hezké, že má Anna takový dobrý literární vkus, ale nemusela by si myslet, že Émile Zola je žena. Promiňte mi můj intelektuální snobismus. 

   Anna ráda kritizuje filmy a chtěla by být filmovou kritičkou. Byla velmi překvapena, že někdo ví, že film Texaský masakr motorovou pilou byl remake. Kdo z vás to neví? Charakterově Anna není ale ta nejhorší postava.

    St. Clair. Má dokonce jednu větu jen na jeho jméno! Tak to je ten St. Clair, který tak fikčně oblbuje čtenářky po celém světě? Šmankote! I když mu je pouhých osmnáct let, musím říct: To není chlap. To je dvanáctiletá holka! A je to hysterická fňukna. 

<spoiler> On se prostě nemohl sebrat a odletět za svojí matkou, i když mu to otec zakázal? To prostě musel fňukat a chodit za školu? (I kdyby odjel, tak jeho absence ve škole by byla stejná.) Jako synáček bohatého tatínka si určitě nemohl stěžovat na nedostatek peněz. A i kdyby ano, tak má kamarády, kteří by se určitě na tu hloupou letenku složili. Grrrr. </spoiler>

    Abych to shrnula, postava Anny a St. Claira mi nepřišly sympatické. Ani mě moc nezajímalo, jak to s nimi skončí.

    Jediný klad shledávám ve srovnání, lépe řečeno, v zobrazení kontrastu mezi dvěma kulturami - americká a francouzská. Ať už je to móda - Francouzi prý nemají rádi bílé tenisky, nebo národní zvyklosti a zákony - v Americe se může pít alkohol až od 21 let, ve Francii můžete pít víno už v šestnácti, jiný věk je potřeba i k získání řidičského průkazu. Důraz na tyto odlišnosti se mi zdál nejzajímavější na celé knize.

    Polibek pro Annu se čte snadno a rychle. Dlouhá a složitá souvětí zde nejsou. Styl psaní nebyl nejhorší, pouze mě mrzí nespisovnost v překladu. Postavy jsem neměla ráda a díky nim jsem se trochu vztekala. Dávám dvě hvězdičky a přemýšlím nad tím, že si možná přečtu druhou knihu od Stephanie Perkins. Víte, paní autorka má totiž nádherné vlasy!

  

RICHELLE MEAD. Mrazivý polibek

     Mrazivý polibek je pokračováním úspěšné young adult série Vampýrská akademie. Upíři/vampýři jsou v tomto fikčním světě dvojího typu - morojové a strigojové. Hodní a zlí. Živí a mrtví. Protože morojové nechtějí s nikým bojovat, musí je chránit jejich strážci - dhampýři, kteří se této profesi učí na Akademii svatého Vladimíra a žijí tu pohromadě s morojskými dětmi. Dhampýr je něco mezi upírem a člověkem. Takový lepší člověk bez potřeby někomu pít krev. Pokud tomu však je, může za to charakter.

    Hlavní hrdinkou je Rose. Drsná holka, která nejde pro sarkastickou a vtipnou poznámku daleko. A když je opravdu hodně naštvaná, tak ani pro ránu. Myslím, že by měla chodit na kurs ovládání vzteku. A abych nezapomněla, je strašně hezká, takže by ji nejraději každý mužský v okolí... kamarádil by se s ní. 

    Lissa Dragomirová, poslední morojka svého královského rodu, má problémy se svou magickou specializací - éterem. On to až takový problém není, když užívá léky, které utlumují její magické schopnosti. Problém je, že skoro nikdo neví, co všechno dokáže pomocí éteru. A o Lissu, jež má přítele Christiana, se podezřele moc zajímá její bratranec Adrian Ivaškov. Mladý a až nechutně bohatý moroj, věčně v lihu a cigaretovém kouři.

    

    V tomto díle se setkáváme s Rosinou matkou Janine. Zjistíme, po kom je Rose tak úžasná! Rose a Janine spolu moc dobře nevycházejí. Není se moc čemu divit, když jsou takové, jaké jsou. Dále se Rose musí vypořádat s city, které cítí ke svému učiteli - Dimitrijovi Belikovovi. Zvláště po tom, co se dozví, že by měl dělat strážce mladé morojce, která by s ním chtěla mít i děti. A aby toho z romantiky nebylo málo, je zde i Mason, který je do Rose zamilovaný. A jí se jen líbí, že má o ni někdo zájem.  To tak ve zkratce, jak se nám v příběhu vyvíjí postavy.

    Hlavní, akční, zápletka Mrazivého polibku je fakt, že se několik strigojů sdružilo a ještě se spojili s lidmi, kterým nevadí slunce, stříbro a morojská ochranná kouzla na ně nepůsobí. Což je dost vražedná kombinace. A taky je tam těch vražd několik. Tito sdružení strigojové se snaží vyvraždit morojské královské rody.

    Více se zde můžeme dozvědět o morojském pacifismu. Sami do boje jít nechtějí, vše nechávají na strážcích, kterých ale není tolik, aby mohli všechny moroje ochránit. Morojové z královských rodů mají svého strážce vždy (ale jsou i výjimky), ti neurození mají smůlu. Smutné. A zrovna ti urození fňukají, jak je morojů málo. Každý moroj v pubertě začne ovládat jeden živel. Někdo oheň, vodu, ... Bohužel je zakázano svoji magii používat v boji. A při tom by stačilo, kdyby se každý moroj naučil obranná a útočná kouzla. Ale ne, morojové jsou něco víc, takže se nebudou s nikým bít, aby si zachránili zadek. Nevím, jestli je to lenost, nebo jen namyšlenost.

    Příběh je vyprávěn v ich formě, takže můžeme listovat Rosinou myslí a přečíst si o vzdychání nad krásným a úžasným Dimkem. Upřímně, bála jsem se, že tam takových povzdechů bude mnohem více, ale zas tak hrozné to nebylo. 

    Nejhorší na knize byla ta hloupost postav. Naprosto nelogické chování. Když si vezmete, že z těch dětí mají vyrůst strážci, kteří se musí rozhodovat vždycky správně, jinak je po nich a i po morojích, tak je to vážně smutné. Nemluvě o tom, že mají půl roku do maturity. Kdo z vás si myslí, že stačí půl roku na to, aby člověk/dhampýr/vampýr dospěl? Ta jejich logika! Teď jsem naštvanej, tak půjdu udělat nějakou vylomeninu, která může zabít mě i mé kamarády. Ano, i my jsme byli po maturitě dětmi, ale my jsme pak nedostali za úkol rozhodovat o cizím životě.

    Další zklamání je pro mě fakt, že jim trvalo neskutečně dlouho, než jim něco došlo. Čtenář velmi rychle zjistí, co se tam děje, kde jsou a co to je za zlé lidi. A také je hnedka napadne, jak by se z té šlamastyky mohli naši hrdinové dostat. Čtenáře to napadne hned! Jim to trvá několik kapitol! Chápu, my nejsme v jejich nebezpečné situaci, takže máme jasnou mysl, ale... Raději budu končit, nebo bych vám tu spoilovala.

    Chtěla  jsem napsat, že se mi Mrazivý polibek líbil více než první díl, ale když jsem si to sem tak pěkně sepsala, tak si nejsem už tak jistá. Vampýrskou akademii, abych se přiznala, si už tak moc nevybavuji, takže to asi nemůžu moct posoudit. Dávám dvě hvězdičky. Párkrát jsem se zasmála, nepřišlo mi to nějak moc zdlouhavé - přečetla jsem to za noc, takže můžu říct, že je to relativně i čtivé. Bohužel zde bylo málo akčních scén. Nebo jsem si jich nevšimla, protože jsem mlátila hlavou do zdi kvůli jejich hlouposti. A míra předvídatelnosti byla vysoká. Každopádně je to furt lepší jak Tvajlajt.

   

   

    

MICHAEL MOORCOCK. Město šelem

  Město šelem je první částí trilogie Michael Kane. Tato kniha byla vydána v 60. letech, v České republice až na začátku let 90.
  Hlavním hrdinou je Michael Kane, vědec, který se omylem dostal na Rudou planetu - Mars. Kniha začíná prologem, kde se dočteme, jak se "autor" (není to pan Moorcock, ale někdo jiný) dostane k tomuto příběhu. Na dovolené potká pána, Michaela Kanea, se kterým si začne povídat u drinku. Ačkoli byl "autor" varován, že si určitě bude myslet, že se zbláznil a že mu nebude věřit, chtěl znát Kaneúv příběh.
  Michael Kane pracoval na přístroji, který měl teleportovat lidi. Byl jediný, kdo měl odvahu tento přístroj otestovat. Měl se teleportovat do místnosti přes chodbu, bohužel/bohudík se přemístil na samotný Mars do minulosti.
  Tam se hned seznámil se slečnou, vládkyní města (bohužel si už jméno toho Města nepamatuji, celkově si jména z této knihy nepamatuji). Michael se do ní zamiluje, ale zjistí, že je zasnoubena s mužem, kterého ji doporučil její nezvěstný otec. Rozzlobený Michael se jede projet do okolí a uvidí, jak se velké množství modrých Marťanů žene na město. Jede zpět, aby je varoval, cestou však bojuje se dvěma "modráky", jednoho nechá přežít.
     Vrátí se do města a bojuje po jejich boku. Vymyslí plán, že se létajícím strojem dostanou k místu, kde sídlí modrý vůdce. Řidičem, spíše řidičkou, létajícího stroje je princezna. Vůdce zabijí, ale zjistí, že moc důležitý vůdce to není, že je vede někdo úplně jiný. Michael je napadnut větší skupinou modrých a když se nevracel k princezně, šla (hloupá ženská!) za ním a byla unesena. Michael s jejím bratrem se pak snaží princeznu osvobodit.

     Ačkoli jsem tu knihu přečetla za odpoledne, nějak moc ve mně nezanechala. Asi jste to poznali už tím, že si nevybavuji jména postav a míst. Některé části knih jsem četla a myslela jsem při tom na něco úplně jiného. Nedokázala udržet moji pozornost.
    Mé nepozornosti také napomáhalo to, že mi to připomínalo sérii Barsoom od E. R. Burroughse. Možná jste viděli film John Carter, který byl právě natočen podle knihy Princezna z Marsu. Knihu jsem sice ještě nedočetla, ale všimla jsem si jistých podobností. Oba hrdinové se dostali omylem na Mars. Oba hrdinové se zamilovali do princezny. Oba hrdinové bojují po boku princeznina národu. V jedné knize jsou zelení Marťané, v druhé jsou modří. ...

    Musím říct, že jsem byla tímto příběhem trochu zklamaná, ale bylo to psáno relativně pěkným, spisovným jazykem. Byla to však zajímavá exkurze do starých sci-fi příběhů. Ale nedoporučovala bych to lidem, kteří sci-fi moc v lásce nemají.

**

Obrázek byl použit z http://www.cbdb.cz

RICHELLE MEAD. Vampýrská akademie

   Vampýrská akademie je prvním dílem stejnojmenné a velmi populární série. Vzhledem k tomu, že tyto knihy jsou tak opěvované, nebylo zbytí a musela jsem si ji přečíst také, abych nebyla tolik out.
   Vzhledem k tomu, že jsem tuto knihu četla ve vlaku, a všichni známe České dráhy (Zdravím vláčky!), tak je jasné, že mě spíše zaměstnávalo to, jestli vůbec dojedu domů, než jestli hlavní hrdinka vše zvládne. Takže jsem se rozčilovala spíše nad "ůžasnou" schopností organizce ČD a výjimečně mě hlavní hrdinka nechávala chladnou.
    Dějem vás nebudu zatěžovat, protože to všichni znají. V prvním díle se něco málo dělo, ale spíš to byl takový úvod do fikčního světa. Takže jsme se mohli seznámit s poněkud jiným druhem upírů, než na které jsme z Draculy zvyklí. Upíři se dělí na živé moroje a nemrtvé strigoje. Je asi jasné, že strigojové/nemrtví jsou zlí a snaží se moroje vyvraždit (a také vypít všechnu jejich krev). Proto se morojové schovávají v akademii, kde jsou hlídáni svými strážci.
     Abych nezapomněla, tedy spíše aby nezapomněla autorka, je tam i milostná složka. To jen tak, aby bylo jasno, o co tam také trochu jde.
    Vampýrská akademie nepatří mezi ty nejhorší knihy. A opravdu (bez ironie) mě zajímá, jak příběh bude pokračovat. Ale nemám potřebu si to jít hned teď přečíst.

**

Obrázek použit z http://www.cbdb.cz

BECCA FITZPATRICK: Zavržený

     K této knize jsem se dostala s cílenou náhodou. Slyšela jsem o ní už před dlouhou dobou. Věděla jsem, že je to první díl trilogie (bude to trilogie o čtyřech dílech, jak jsem četla někde, už ani nevím přesně kde) o andělech - po dlouhé době mohu říct, že jsem také četla knihu pro mladé a nebyla o upírech.
     Jednoho večera má spolubydlící šla spát o půlnoci (tak brzo!) a já jí nechtěla svítit lampičkou do očí, tak jsem si nechala poslat e-book, abych si mohla číst, protože mně se tak brzo spát nechtělo. Tento e-book mi byl poslán s varováním, že je to opravdu špatné. Nebála jsem se!

      Hlavní hrdinkou je chytrá slečna (Nemůžu si vzpomenout, kdy jsem naposledy četla o hloupé slepici. O Belle teď ještě nechci mluvit, ale to také jednou přijde.) Nora. Studuje na střední škole, dobře se učí a chce se dostat na kvalitní univerzitu. Žije jenom s matkou, protože, rok před odehrávajícím se příbehem, byl její otec zabit.
     Druhou důležitou ženskou postavou je Nořina nejlepší kamarádka Vee. (Nora není osamělá chudinka, která by plakala v koutě a říkala si: "Tak sama! Tak sama!") K učení má chladný vztah. (To mi někoho připomíná.) Vřelejší vztah má spíše k chlapcům. V průběhu knihy háže vtipné, někdy vtipu prázdné, hlášky, které tu knihu odlehčují.
     Díky Vee se seznámí s novým spolužákem Elliotem a jeho tichým kamarádeme Julesem. Elliot, přešel k nim ze soukromé školy, má o Noru zájem, ale ta pokukuje po druhé hlavní postavě. Patch. (Jako správná wowkařka, samozřejmě že stále v léčení, jsem si hned vzpomněla na Patchwerka,) Krásný, přitažlivý, tajemný mladík, (V těchto knihách je to pořád, ale proč někdo nenapíše o tom, jak si ošklivé hloupé káčátko našlo hloupé ošklivé káčátko?) jenž Noru přivádí do rozpaků, je schopen jí vlézt do hlavy (buď přes ucho, nebo nosem, ještě jsem se nerozhodla). Nora má jisté podezření, že ji Patch sleduje.
   
     Něco krátce k ději. Nora je nucena při biologii sedět se spolužákem Patchem, ze kterého je pořádně nervózní. Ví o ní spoustu věcí, které ví jenom Vee. Tak nastává rušný běh jejího, dosud klidného, života. Někdo ji začne sledovat a Nora má pocit, že je to Patch, protože je divný. Vždyť i nová školní psycholožka ji před Patchwerkem..ehm, Patchem varuje, nechce, aby se s ním Nora stýkala.
     Další problém je takový, že nový spolužák Elliot asi nebude tak svatý, hodný, milý, úžasný, protože byl obviněn z vraždy své přítelkyně (byla oběšena). Proto odešel ze školy. Nora se ho pak začne bát, nejvíce po tom, když byla Vee někým napadena. Kdo to byl? Patch, Elliot, nebo úplně někdo jiný? Nora si nemůže být nikým a zvláště ničím jistá. Vždyť má přeci halucinace! Nebo také nemá.A pak se dozví tajemství o Patchovi a zároveň i o sobě.

     Začínám se o sebe bát, protože se s varováním, že je to opravdu špatné, nemůžu zcela ztotožnit. (Asi to svedu na to, že mám psát bakalářku. To víte, ten stres, lenost a prokrastinace intelektu neprospívá. Takže to není mnou. Tak!) Začátek se mi moc nelíbil a hloupé mi to přišlo. Možná je to hloupé i pak. Ale já si od toho odpočinula. Čekala jsem, jak vlastně Nora přijde na to, co je Patch zač. Musím konstatovat, že dneska se bez internetu správná hrdinka neobejde. (A to  Nora chodí do knihovny, ale raději si doma zapla stařičký počítač. Vidím v tom jistou podobnost s Bellou - její starý počítač je snad ještě starší.) Poté jsem čekala, kdo jí to sleduje a pak jsem čekala na konec. Myslím, že bych si měla naordinovat nějaké pořádné čtivo, nebo budu tyto knihy za chvíli považovat za vrchol literární tvorby současnosti.

   

CHARLAINE HARRIS: Mrtví pro svět

     Konečně jsem se po dlouhé době přesvědčila o nutnosti dočíst čtvrtý díl, aby mi tu jen tak neležel s velkou vrstvou prachu na obalu. (Teď se na něho bude dlouho prášit, protože si určitě nevzpomenu, abych ho brzy vrátila kamarádce. Jak běžné.)
     Mrtví pro svět přímo navazují na dění předchozího dílu. Stále se příběh točí kolem hlavní hrdinky Sookie. (Kdo by se netočil kolem sexy blondýny, že?) Dále se točíme kolem sexy upíra Erica (Točíme se kolem něho rády!), který se rozkmotřil s čarodějnicemi - Eric zlobil (nechtěl mít sex s hlavou čarodějnic - tedy ona to měla být jiná část těla, i když..) a tak byl proklet a ztratil paměť. K tomu se přimotala sexy blondýna čtoucí lidem myšlenky a vzala si ho k sobě domů (Závidíme!). Sexy upír je tak roztomile hloupý (až se mi to někdy nelíbí; oslovení "milenko moje" by se mi také nelíbilo a určitě nijak nevzrušovalo, ale já nejsem sexy blondýna). Sookie se zakouká, Eric se zakouká a máme tu sexuální vztah.
    Dalším mužem je vlkodlak Alcide (Ach!), kterého Sookie informuje o čarodějnicích. Ano, chápete to dobře. Zamotají se do toho i vlkodlaci a i někteří měňavci (v seriálu v původním znění: schapeschifter, v  českém znění: polymorf). Sookie štve, že Alcide má stále poměr s Debbie (ta se jí jednou pokusila zabít, možná nezůstane u toho "jednou"), ale sama nemá ponětí, jestli by s Alcidem chtěla být něco mnohem víc, i když ví, že potřebuje hodnou slečnu a ona hodná je. (Pozn. Sookie stále fňuká, že její bývalý přítel je v Peru.) Ano, má to složité. Koho si vybrat? Prvního, druhého, třetího? Všechny?
     Dalším problémem je zmizení bratra Jasona (ano, toho sexy chlapíka). Takže vidíte, že se toho musí vyřešit spousta.

     Příběh je vyprávěn Sookie (ich-forma), takže se dočteme spoustu soukromých myšlenek sexy blondýny o sexy upírovi a sexy vlkodlakovi. Většinu knihy se zabýváme čarodějnicemi a tím, že při zavolání na policejní stanici nám řeknou, že Jasona opravdu ještě nenalezli. Jsme také několikrát informováni o tom, že sexy blondýna umí číst lidem myšlenky. Příště si budu dělat čárky, abych věděla, kolikrát to bude v knize zmíněno.
     Na scénu přijde i nová kouzelná (pohádková) bytost. Víla. (S Amálkou nepočítejte.) Zajímavé bylo, že Sookie vůbec neřešila to, že existuje něco jako sexy víla se špičatýma ušima. Přešla to bez dlouhého vnitřního monologu. Možná se někdy dočkáme a v tomto fikčním světě budou ještě orkové, trolové, trpaslíci a bůh ví co ještě. Splácat se může všechno, když víme, že papír snese všecko. (Třpytící se upíři nám tu snad nehrozí. I když..) Uvidíme, co nám další díl přinese.