MORRIS GLEITZMAN. Kdysi

     Kdysi #1

    Vždycky když dočtu knížku o holokaustu, tak mám pak potřebu být patetická, i když patos nemám ráda. Nesnáším ho! Omlouvám se, pokud v následujících větách budu patetická až na půdu.

     Knihy o holokaustu jsou drsné. A knihy o holokaustu pro děti jsou drsnější. Neptejte se mě proč. Prostě to tak mám. Možná je to věkem, sama bych mohla mít už dítě. A rozhodně si nepřeji, aby někdy mé dítě zažilo něco podobného. 

Hlavním hrdinou Kdysi je Felix, židovský chlapec, kterého nechali rodiče v katolickém sirotčinci, aby si vyřešili problémy se svým knihkupectvím. Tak mu to rodiče vysvětlili. Felix v sirotčinci vydrží tři roky. A jeho příběh začíná v roce 1942, kdy se rozhodne utéct, aby varoval rodiče, že nacisti pálí židovské knihy a že musí zachránit své knihkupectví. 

    Příběh vypráví sám Felix ich-formou. Každou kapitolu začíná slovem Kdysi a v první větě použije minulý čas, pak přejde do času přítomného. A když víte, že Felix má v oblibě příběhy a sám je rád vymýšlí, tak vás možná i napadne, že to ani neprožil, že si to jen vymýšlí a někomu vypráví. Nikomu nepřejete, aby tohle prožil.

    Kdysi je sice drobná kniha, ale i na tak malém prostoru se Felix vyvíjí. Ze začátku je otravně naivní. Mě svou naivitou opravdu rozčiloval. V lidech viděl pouze to dobré, nechtěl věřit tomu, že by lidé mohli dělat něco zlého. A vy víte, že je rok 1942 a že lidé umí být zlí a krutí. A já chtěla, aby si to už uvědomil, aby lidem nevěřil. A na druhou stranu jsem nechtěla, aby musel dospět. 

    

    V minulosti jsem četla pouze jednu knihu o holokaustu pro děti. Spočítej hvězdy byl pro mě lehce idylický příběh. Odehrává se ale v jiné části Evropy a je to spíše příběh o tom, že i v takové době se najdou hodní lidé, kteří riskovali, aby mohli pomoct druhým. Kdysi není idylické, je to mnohem syrovější, nebezpečnější a beznadějnější. 

     O Felixe jsem se skoro pořád bála, protože nevíte, kdy a kde se objeví někdo, kdo by mu mohl ublížit. A nejednou jsem si utírala slzy z očí. Jsem cíťa.

    Kdysi je kniha, která v jednoduchých větách dokáže vyvolat děs a pocit zoufalství. Je to příběh o naději, která umírá poslední, ale umírá.

ONDŘEJ S. NEČAS. Kruté stroje

    Kladivo na čaroděje #3

    Nejednou jsem psala, že jsem nečetla sérii, kterou by psalo více autorů. Kladivo na čaroděje je mé poprvé. A konečně jsem se dostala k dílu, který napsal někdo jiný. 

    A toho někoho jiného vůbec neznám. Nic jsem od něho nečetla. A asi patří i mezi ty autory, před kterými jsem se ještě neztrapnila.

    

    Příběh pokračuje nějaký čas po Městě mrtvých. Felix Jonáš a jeho parťáci se rozhodli, že budou soukromí detektivové, kteří budou vyšetřovat... Vyšetřovat to, co nikdo jiný nevyšetří. Jak jsem to tak napsala, tak jsem si je všechny představila v lékařských pláštích, jak dělají taková ta nepříjemná vyšetření... Brrr. A teď budou vyšetřovat tři vraždy, které jako vraždy vůbec nevypadají. A je to zakázka od démona. 

    Měla jsem obavy, že to Nečas prostě nedá. Taky jsem pořád někde četla, jak je to horší než díly od Pavlovského. Mile mě překvapilo, že postavy v Krutých strojích byly stejné jako v Městě mrtvých (Já si nemůžu vzpomenout, jak se jmenoval první díl, sakra!). Ani jednou jsem si neříkala, že to by postavy napsané Pavlovským neudělaly. A nebo si ty postavy z prvních dvou dílů málo pamatuji a ... A nic. Prostě jsem s tím neměla problém.

    Nejraději mám Vincence a Waltera. A nejraději je mám dohromady. Si dneska připadám jak zvrhlík, to, co napíšu, mi vyvolává zvrácené a nechutné představy. Pasáže s nimi jsou nejvtipnější. A četly se nejrychleji. Felix a Klaudie jsou taky fajn, ale není s nimi taková legrace, i když jsou taky někdy vtipní. A problém možná byl v tom, že v tomto díle se rozdělili do tří skupin - Felix, Klaudie, Vincenc a Walter. Kdyby byli spolu, tak by mezi nimi mohla probíhat výborná interakce.

    Jedna věc mi ale vadila. No, vadila... V Krutých strojích bylo moc písmenek. Jako fakt! V předchozích dílech bylo více dialogů, které byly fakt vtipné - Pavlovskému jdou dialogy dobře, jak jsem psala v Mrtvém městě. A Nečasovi jdou dobře popisy. A tak jich tam musel narvat tolik, aby mi knížka vydržela delší čas.

Pavlovský: "Hele, Ondro, lidi si stěžujou, že ty knížky jsou drahý a že jim dlouho nevydrží. Udělej s tím něco."

Nečas: "Jasně, Jirko. Dám jim tam popisy. Hele, napíšu to jak Jirásek. To jim vydrží na měsíc."

Pavlovský: "No hele, Ondro, zas to nepřeháněj. Musíš se vejít do dvou set stran."

    A vešel se. A četlo se to líp než Jirásek. Některé popisy byly vtipné, některé nudné a zdlouhavé. Formát knihy není tak velký a já jednu stránku četla tři zastávky! Tři! A nebylo to tím, že bych byla negramotná. Byla to prostě nuda. Zvláštní je, že nudné pasáže čtu pomalu, místo toho, abych je četla rychleji, abych se jich zbavila. 

    A děj? Ten se mi líbil. Dle mě to bylo pěkně promyšlené. Ale já u toho nepřemýšlela. Akorát ten konec byl takový zvláštní... Zvláštně ukončený. Asi Nečasovi došly normostrany. Konec prostě nic moc.

   Teď se pokusím o nějaké to shrnutí. 

    Pavlovský má výborné dialogy, proto jich má v knihách hodně. Nečasovi jdou zase popisy, i když to ne vždy vyjde, ale většinou jsou vtipné. A aspoň se nesnaží být vtipný za každou cenu, aby se vyrovnal vtipnosti předešlých dílů.  Každý z autorů má svůj styl a toho ať se drží. Postavy jsou v pořádku. A kromě toho konce mi to po dějové stránce přijde lepší než předešlé dva díly. A za tuhle kacířskou myšlenku mě upálí! 

    Během čtení jsem se bavila, dokonce jsem se jednou zasmála nahlas v mhd! Což normálně nedělám, lidi se pak divně dívaj. Nečas měl prostě tu smůlu, že pokračoval jako první někdo jiný a čtenáři mají velká očekávání. A když porovnám plusy a mínusy, tak mi to přijde kvalitativně stejné. Takže dávám čtyři hvězdičky a těším se na další díl, který píše zase další někdo jiný. 

   A jedná scéna už skoro vypadala na hentai!

ELIZABETH WEIN. Krycí jméno Verity

   Krycí jméno Verity #1

     Za pár dní budou Vánoce a já se snažím napsat něco o Krycím jménu Verity, které jsem dočetla začátkem listopadu. Pořád jsem přemýšlela, co mám napsat a jak to mám napsat. Rozhodla jsem se pro sepsání názoru v bodech. O Verity mě napadají různé myšlenky, ale jsou proházené a zas tak moc dobře nejdou seřadit, ale snad se mi to podaří dát do nějakého srozumitelného obrazu.

• Druhá světová válka. Pilotka. Špionka. Nejlepší kamarádky. Nebezpečí. Zápisky. Deník. Gestapo. Vězení. Mučení. Kolaborace. Přátelství.

• Příběh je složen ze dvou částí - první jsou zápisky Verity, která je píše pro Gestapo. Vypráví v nich o Maddie, britské pilotce. Píše o tom, kde mají Britové svá letiště, jaká mají letadla. Vyzrazuje tajné informace. Druhou částí je deník Kittyhawk - o tom vám nic neřeknu, protože spoiler!

• Krycí jméno Verity má výborná hodnocení. Jen pár lidem se to nelíbilo. Když jsem zjistila, že se tahle kniha u nás vydá, začala jsem se těšit. Druhá světová v young adult žánru? Sem s tím! Krátce po vydání, když to začalo dostávat pětihvězdičky, jsem se začala bát, že opět budu mít velká očekávání a nebude mě to bavit. S tímhle se potýkáme všichni, řekla bych.

• Mým prvním problémem s touhle knihou byl fakt, že jsem si myslela, že je to young adult žánr. A co to znamená? Mladé hrdinky. Jak by mohla být patnáctiletá holka pilotkou a patnáctiletá holka špionkou? No? Na začátku jsem si během čtení představovala takto mladé hrdinky. Naštěstí mi Freckles vysvětlila, že to je spíše new adult a že hrdinkám je přes dvacet. Ono pak i později je v knize napsáno, že Verity studovala vysokou školu. Takže pokud máte pocit, že by se vám Krycí jméno Verity nemuselo líbit kvůli tomu, že je to YA, tak se toho nebojte, hlavními hrdinkami opravdu nejsou náctileté husičky. Chápu, ono děsně mate, že to vydalo CooBoo.

• Druhým problémem pro mě byla letadla a letiště. Jako ano, bylo to zajímavé, ale mě ty technické věci moc nebavily. Je jasné, že Gestapo budou ta letadla a letiště zajímat víc než kamarádka Maddie, tomu já rozumím. Ale mě to fakt nebavilo. Naopak mě bavily pasáže z Gestapa, i když číst o mučení asi není to nejlepší, řekla bych.

• Druhá část mě bavila o dost víc. Bylo to zajímavé, bylo to akční. A vše do sebe zapadá. Vysvětluje se tam to, co se dělo v části první. Autorka to měla opravdu promyšlené. 

• Postavy byly fajn. Verity byla studentkou literatury a byla drzá a statečná - prostě hrdinka mého gusta. Maddie je zase zvláštní díky těm letadlům, působila na mě ale trochu dětinštěji, uplakaněji, ale nebylo to tak moc, abych ji neměla ráda. Zajímavou postavou byl Hauptsturmführer von Linden. Měl také rád literaturu. Muž co má naleštěné boty a má rád literaturu? Trošku mu kazí image to "SS". 

•  Konec. Myslela jsem, že nebudu brečet. Brečela jsem jak želva. Takže se připravte na pořádnou dávku emocí. Je to opravdu silný příběh.

•  Doslov. To byla snad nejlepší část knihy. Autorka v něm píše, jak se připravovala na sepsání tohoto příběhu. Ví, že jsou v knize různé chyby, ale snažila se to napsat tak, aby se tomu dalo věřit. A já myslím, že se to autorce povedlo. Když jsem to pak říkala svému muži, tak jsme si oba vzpomněli na autorku Beth Revis, která nezná Newtonovy pohybové zákony. Na Verity je vidět, že se autorka připravovala, že to není jako u jiných autorek, které si něco vymyslí, nefunguje to, ale stejně to napíšou, protože nad tím stejně nikdo nebude přemýšlet. Pokud ještě váháte nad přečtením, tak tohle by vás snad mohlo přesvědčit, že to patří mezi ty lepší kousky od nakladatelství CooBoo.

• Autorka také v doslovu psala, že četla Děsivé dějiny, kterými se v jednom případě inspirovala. Děsivé dějiny jsou super, pokud jste o nich ještě neslyšeli, tak se po nich podívejte. Třeba se také necháte inspirovat a napíšete super knihu na čtyři hvězdičky. A teď jsem udělala reklamu i na jiné nakladatelství.  

 Děkuji Albatrosmedia za poskytnutí recenzního výtisku.

JIŘÍ PAVLOVSKÝ. Město mrtvých

Kladivo na čaroděje #2

     Magie pro každého byla oddechová kniha. Parádní béčko. Akční jízda. A příběh neskončil a já chtěla vědět, co si Jiří Pavlovský připravil pro svou partu lůzrů.

    Samozřejmě chci poděkovat Vojtovi z Knižního kukátka za poskytnutí výpůjčního výtisku. To je tak... Jste v knihovně, díváte se na ty knihy, co byste si chtěli půjčit domů. Vojta: "Já bych si ale chtěl přečíst nějaké knížky ze své knihovničky!" Cecilka odpoví: "Já bych si také chtěla přečíst nějaké knížky z tvé knihovničky."

    Město mrtvých pokračuje tam, kde Magie pro každého skončila. Takže vám nemůžu říct moc k ději, protože vám to nechci spoilovat. Ale připravte se na pořádnou dávku mrtvých a nemrtvých. Jojo, Walter to rozjel ve velkém.

    Hlavní hrdinové jsou stejní jako v prvním díle. O Felixi Jonášovi se nic nového nedozvíme, protože musí být tajemnější než kdejaký hrad v Karpatech. Já chci sakra vědět, co on má za schopnosti! Já chci! *dup*

    Každopádně největší frajer Města mrtvých je Vincenc. Dostal více prostoru než ostatní. Pobíhal po lese, tam je prostoru ažaž. O jeho schopnostech jsme se dozvěděli už v minulém díle, v tomto se upřesňuje a dokresluje představa toho, co všechno může Vincenc dokázat. Předpokládám, že v dalších dílech se postavy prostřídají, abychom se o nich dozvěděli něco víc. Až na Felixe, řekla bych.

    Zajímavou postavou byl upír Emil s jeho upíří matkou. Emil rád hraje wowko, takže je jasné, že zrovna já budu chtít, aby se v této sérii ještě objevil. Zajímalo by mě, jestli jejich guilda už zabila Archimonda na Mythic. 

   Magie pro každého měla jednu velkou vadu - polovina knihy byla rozjížděcí. Prostě nudná. Město mrtvých se už nemusí zabývat představováním fikčního světa a postav a může se hned pustit do děje. A tak to také bylo. Celá kniha se odehrává ve třech dnech - aspoň doufám. Z toho všechna akce se odehrála v jeden den - druhý. Protože měl Pavlovský jen jeden den na to, aby dostal postavy tam, kam chtěl, nemohl se rozepisovat. Na to prostě nebyl čas. Takže tu byla jen akce a akce a mnoho střev a kostí a smrti. 

   Musím říct, že mi Město mrtvých přišlo i vtipnější. Smála jsem se často a nahlas. Natěšeně jsem některé části četla svému muži, který se ale nezasmál, protože to prý vtipné nebylo. Doporučuji tedy nečíst Město mrtvých v místnosti s někým, kdo nemá rád tento styl humoru. Kazí to požitek a přijde vám trapné se pak smát nahlas. Já se stejně smála dál. 

   Mám jen jednu výtku. Magie pro každého byla místy děsivá. Fakt jsem se bála, níťaři byli fakt děsiví. Jenže tady jsem se vůbec nebála. Což mě trochu mrzí, ale i bez toho jsem si knihu užila.

   Když to nametu na hromádku... Je to akčnější, vtipnější (tohle si musí každý posoudit sám, protože v tomhle ohledu nejsem důvěryhodná) a lepší než první díl. Takže dávám čtyři hvězdičky. Snad se Pavlovský nebude zlobit, ale na pětihvězdičku mi tam prostě něco chybí, jen nevím přesně co.

   Těším se na další díl, který už psal někdo jiný než Pavlovský. Jsem zvědavá, jaké to bude. Zatím jsem nečetla žádnou knižní sérii, jejíž díly jsou psány různými autory. Vojto, nachystej uzenáče, zítra si jdu pro třetí díl.

JONATHAN STROUD. Kvílející schodiště

Lockwood & Spol.  #1

    Kladné recenze a vysoká hodnocení mě na Kvílející schodiště nalákaly. Ale zároveň to vyvolalo velké očekávání, jak jinak, že? U mě takové knihy moc nepochodí, i když se vážně snažím. Fakt to není mnou!  Přesto jsem měla chuť si pořídit i vlastní výtisk, ale bohužel to v knihkupectví tenkrát neměli. Ale lidí tam bylo hodně. Možná mi to všichni sebrali! A docela mě mrzí, že se tam neválel alespoň jeden ušmudlaný výtisk...

    Po dlouhé době konečně zase nějaká kniha, která mi dala to, co jsem čekala. Teď se hodí potlesk, vážení.

    Ve Velké Británii je v posledních padesáti letech Problém. Problém spočívá v tom, že se duchové stali skutečnými a už nejsou jen báchorkami a pověstmi. Duch, Návštěvník se může objevit všude. Doba, kdy sousloví kostlivec ve skříni získává zcela nový rozměr. Někteří Návštěvníci jsou nebezpeční, takže musí být eliminováni. Tento eliminační úkol plní děti a mládež, protože jsou citlivější a někteří z nich mají Talent (zraku, hmatu a naslouchání), který jim pomáhá. Dospělí o svůj Talent postupně přicházejí, takže jen kontrolují děti, aby se nehádaly a neumíraly. 

    Hlavní linie příběhu je o Lucy Carlyleové, která odešla od matky do Londýna, aby si našla zaměstnání u nějaké významné firmy - má Talent naslouchání a hmatu. Bohužel/bohudík byla přijata do malé firmičky Lockwood & Spol. - dalšími členy jsou Anthony Lockwood a George Cubbins. Při jedné zakázce omylem vypálili dům. Ale nalezli tělo padesát let pohřešované Annabel Wardové. Majitelce domu musí samozřejmě zaplatit škodu. A ještě jim hrozí odebrání licence. Proto se Lockwood rozhodne vzít zakázku, která jim vydělá hodně peněz, ale zároveň mohou všichni zaplatit i svým životem. A kdo zabil Annabel Wardovou?

    Kvílející schodiště má pět částí. Hned na začátku autor čtenáře vhodí do děje. Fikční svět se vysvětluje postupně. První část je o tom, jak Anthony s Lucy vypalují dům. Druhá část je o Lucy - čtenář dostává informace o tom, jak vyrůstala, proč se rozhodla odejít a jak získala práci u Lockwooda. Následující části navazují přímo na část první. A na konci knihy je ještě několik stran slovníčku, kde jsou vysvětleny základní termíny ohledně Problému. Je to pěkný doplněk k ujasnění a k doplnění - třeba kdybyste se začetli do děje a nevnímali ostatní informace. 

    Příběh je vyprávěn z pohledu Lucy ich formou. A musím říct, že je to hlavní hrdinka, jak má být. Žádná fňukna. Je statečná a ve svém oboru šikovná. Sice udělá pár chyb, ale proto, že je jen dítě a protože si moc nevěří - přijde mi to věrohodné. Kdo chce pořád číst o dokonalých hrdinkách? A prý není pěkná. Ale to podle mě není ověřená informace, protože to tvrdila Lucy. A znáte ženy, ty se nikdy nehodnotí kladně.

    George Cubbins je zase prý tlustý - opět to tvrdí Lucy. Nosí brýle, Lucy ho nemá ráda. Ale vyzná se v knihovně a je to hlavní získávač informací k zakázkám. A není to žádný blbec, jen možná někdy takový trouba.

    Anthony Lockwood je pro mě trochu záhadou. Má Talent zraku, umí to dobře s rapírem, je sebevědomý, ale mám z něho pocit, že skrývá nějaká malá tajemství. 

   Celkově mám všechny hlavní hrdiny ráda, nerozčilovali mě. Sice si budete během čtení rvát vlasy, ale nebude to kvůli tuposti postav, což je velkým kladem knihy.

    Jestli jsem to pochopila správně, Problém je jen ve Velké Británii. Přijde mi to hodně zvláštní - proč právě tam? Proč se celá Británie nepřestěhovala do bezpečných míst? Fajn, to není reálné, ale snad chápete... Pochybuju o tom, že by to autor vysvětlil - nezlobila bych se, i kdyby se o tom nezmínil. 

    Příběh se odehrává v současnosti. A já nevím proč, ale pořád jsem si při čtení představovala mnohem starší kulisy, asi viktoriánský Londýn. Zákaz vycházení po setmění, pracovníci agentur nosí rapíry (muž říkal, že je to jako kord, ale mnohem rychlejší) a děti, které nechodí do školy, ale pracují - to prostě nevypadá moderně. Během čtení jsem se musela několikrát upozorňovat, že se děj odehrává v současnosti, takže když mají myčku, není to kvůli tomu, že by byl autor blbec.

    Čím jsem starší, tím jsem asi víc strašpytel. Nechce se mi věřit, že bych v dětství byla při čtení tak vyděšená. To se jenom o Kvílejícím schodišti bavili, a já byla ráda, že byl slunečný den. I když je to kniha pro děti a mládež, fikční svět se s nikým nemazlí. Zvláště ne s dětmi - umírá to tam po tuctech. Tyto tragédie ale přidávají na věrohodnosti - myslí si snad někdo, že kdyby Problém skutečně byl, že by nikdo neumřel?

    Poznámka pod čarou uprostřed textu: Když řešili zakázku ve venkovském domě, kombinace představy, že se děj odehrává ve starší době, a strašidelné atmosféry mi připomněla gotický román.  Měla bych si už konečně nějaký ten pravý gotický román přečíst, ať vím přesně, jak to vypadá.

    Na jednu stranu mě mrzí, že jsem vraha odhalila brzo, na druhou stranu si myslím, že to byl autorův záměr. Čtenář musel netrpělivě čekat, jak na to přijdou hrdinové, kteří hlavně museli najít nezvratitelné důkazy - nikdy nikoho nezatkli, protože čtenář měl pocit. Ale kdyby se to nevyzradilo tak brzo, možná bych si to užila víc. A nebo také ne.

    Kvílející schodiště je napínavý, zábavný, strašidelný a hlavně promyšlený příběh. A je bez romantiky! A ten konec! Ten konec! Ten byl setsakramentsky odfláklý! Já nutně potřebuji další díl! 

Dávám čtyři hvězdičky, protože jsem štědrá a protože mě to vážně bavilo. A má to pěknou obálku.

HOLLY BLACK. Panenka z kostí

   To jsem si jednou koupila knížku, aniž bych si přečetla anotaci. Přesně tak. Já si koupila knížku na základě krásné obálky. Také jsem měla v podvědomí, že Holly Black je výborná spisovatelka. 

    Myslela jsem si, že tento příběh bude příběh o panence, který bude vyprávěn z pohledu panenky. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že to bude něco takového (klikněte na odkaz, ale jestli si pak o mně budete myslet něco nepěkného, neviňte mě).

    Hlavními hrdiny jsou děti - Zach, Poppy a Alice. Přičemž je Zach nejhlavnější postavou z hlavních a je to vyprávěno z jeho pohledu. Tito tři spolu hráli Hru s figurkami. Vymýšleli si svůj fikční svět. Jednoho dne ale Zachův otec vyhodí figurky, protože nechtěl, aby se mu spolužáci smáli, že si hraje s panenkami a holkami. Zach se to stydí děvčatům říct a jen jim oznámí, že si už s nimi hrát nebude. A jedné noci ho děvčata vyzvednou a přesvědčí, aby s nimi šel na výpravu - musí pohřbít porcelánovou panenku, ve které je popel a kosti dívky Eleanor, která navštívila Poppy ve snu. Zvládnou děti najít správný hrob? Vymyslela si Poppy celý příběh o Eleanor, nebo mají co dočinění s duchem?

   

   A nyní budu taková netypická a budu pokračovat jen v bodech...

• Když jsem četla o tom, jak hrají Hru, jak si vymýšlejí, co se bude dít jejich postavám, dostala jsem chuť si zahrát dračák. Ale vážně. Už dlouho jsem nehrála a ono je fajn, když nejste spisovatelé, vymýšlet nějaký ten příběh. A hlavně být jeho součástí. 

• Chtěla bych si přečíst knihu, ve které by byl příběh z jejich herního fikčního světa. Byla by to určitě parádní fantasy.

•  Panenka z kostí je kniha pro děti a je to znát. Ačkoli je v knize možná duch, není to děsivé. Ne pro mě, pro mnohem mladší čtenáře to děsivé může být. Je ale pravda, že chvilkami mi běhal mráz po zádech, protože v knize není explicitně řečeno, zda se opravdu jedná o ducha, nebo je to jen Poppyin výmysl. Nevědomost je někdy dost mrazivá.

•  Dnes se vydává spousta knih, ve kterých jde jen o příběh, který ještě bývá úplně tupý. Panenka z kostí má i myšlenku. Je to o dospívání, o tom, jak se měníme a jak se měnit nechceme. Dospívání a dospělost prostě stojí zahouby, proto se stále ve svém pokročilém věku chovám jako dítě. A doufám, že pořád budu.

• Nějakou tu drobnou roli zde mají i dospělí. Hlavně rodiče. Ne vše, co udělají rodiče a vám se nelíbí, dělají rodiče se zlým úmyslem. Rodiče také byli dětmi, ale někdy na to zapomínají, že?

• Líbilo se mi, jak Zach během výpravy přemýšlel nad tím, co by se stalo, kdyby byly ve Hře nebo v nějakém filmu. Stalo by se nějaké deus ex machina v různých podobách. V příběhu se přemýšlí o příběhu a jeho stavbě.   

• Příběh sám o sobě mě bavil. Nutilo mě to číst dál, protože jsem chtěla vědět, co se jim na výpravě přihodí, zda zvládnou pohřbít panenku Eleanor. Jestli je tam duch... Taková trochu strašidelná Správná pětka řekla bych. 

• V knize jsou obrázky!

Celá Panenka z kostí je fajn. Dávám čtyři hvězdičky a už se těším na další knihy od Holly Black.

 

SUZANNE COLLINS. Síla vzdoru

  Hunger Games #3

     Po více jak roce jsem se konečně odhodlala k přečtení závěrečného dílu oblíbené dystopické série. Setkávala jsem se jen s negativními názory na tuto část. Je to nudné, je to zdlouhavé, je to zbytečné. V celkovém hodnocení budu dnes velmi subjektivní, protože mě tyto negativní ohlasily ovlivnily tak, že jsem od Síly vzdoru očekávala něco moc, moc, moc strašného, ale dostala jsem knihu, která vlastně nebyla tak špatná. Ponaučení: Raději od knih očekávejte jen to nejhorší, pak budete příjemně překvapeni.

    Katniss byla zachráněna z Arény, její domov je pryč. Peeta je v Kapitolu. Třináctý kraj není tak mrtvý, jak si všichni myslí. Začala válka.

    Styl vyprávění zůstává stejný - všechny informace dostaneme od Katniss. Takže se toho vlastně moc nedozvíme. 

     U té myšlenky psané v kurzívě na předešlém řádku zůstaneme. Po celou sérii se nedozvíme, čím jsou obyvatelé Kapitolu tak zvláštní a výjimeční, že v něm mohou žít. O politice skoro nic nevíme. Rozhoduje Snow o všem, co se v Panemu děje, nebo za tuto situaci může i někdo jiný? A ani na závěr se nedozvíme, jak bude Panem řízen. Jen malou chviličku se bude autorka věnovat skrze jednu postavu prezidentu Snowovi, ale dozvíme se o něm žalostně málo. Celý fikční svět na mě působí dobře, vypadá zajímavě, ale já chci o něm vědět víc, bohužel autorka mi nic víc nedá. Jak jsem psala ve svém názoru na Vražednou pomstu, bylo by lepší, kdyby Collinsová psala v er-formě, tak by mohla svět popsat komplexněji. Takhle je to pouze z pohledu Katniss a ta nic neví nebo vědět nechce, takže ani čtenáři se moc nedozví. Tohle mě mrzí u všech dílů. Dokázala bych si představit třeba i nějakou tu doplňující novelku, kde by to bylo vysvětleno, ale žádná není.

    Líbí se mi, že se Katniss nevyhne nějakému tomu psychologickému vývoji. Podepisují se na ní dvě účasti v aréně, kde musela bojovat o život a kde musela i život brát. Katniss je ve třetím díle trochu vyšinutá. Jsem ráda, že je to prostě jen malá holka, na kterou mají její zážitky a zkušenosti vliv -  působí to na mě uvěřitelně. A Katniss tak pochopí, proč Haymitch tolik pije. Každopádně vás musím upozornit, že někomu budou její myšlenky dost protivné, budou vás rozčilovat a nebude vás to bavit.

   První část knihy je nejpomalejší. Dočteme se o Katnissině stavu. Pomalu s ní mapujeme situaci a čekáme, jak se to všechno vyvrbí. Druhá a třetí část je akčnější a mnohem čtenářsky přitažlivější - bude se hojně umírat. 

   V dnešní době je móda točit filmy na základě knih. A další, o dost horší, móda je rozdělovat poslední knižní díl na dva filmové. Upřímně, nedokážu si představit, jak Sílu vzdoru rozdělí. Mám obavy, že bude první filmová část dost nudná. Dvě a půl hodiny o tom, jak Katniss přemýšlí nad tím, že je duševně nevyrovnaná? Po tom všichni určitě toužíme. Nebo se budou filmaři snažit o komplexní pohled na Panem a možná bychom se o Panemu něco dozvěděli, což by bylo milé. A teď zpátky ke knize.

    V této části se dostane více ke slovu i Hurikán, ale já jsem team Peeta! - ten herec mi prostě přijde sympatičtější. Jeho fanynky budou určitě rády, já mám z Hurikána trochu rozporuplné pocity. Není to zlý člověk, nesednul mi, není to někdo, s kým bych se ráda bavila. Až se s ním potkám někdy naživo, tak pak řeknu, jak moc velký sympaťák to je.

   A objeví se tu i nové postavy - prezidentka Coinová, voják Boggs, ale budou tu i staří známí - Katnissin přípravný tým, Finnick a třeba i Johanna.

    Od Síly vzdoru jsem dle ohlasů očekávala něco strašlivě nudného a zbytečného,  ale přečetla jsem to nejrychleji ze všech dílů. Ani jsem se nenudila - možná pár stran na začátku, ale to je skoro u každé knihy, než se začtu. Má to svoje mouchy, ale jaká kniha ne? Bylo to napínavé, bylo to překvapivé a čtení jsem si užila. Co víc si přát? Dávám čtyři hvězdičky. A... Chtěla jsem napsat, jak se těším na další díl, ale on už žádný není!

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

JIM BUTCHER. Bláznivý úplněk

    The Dresden Files #2

    Jsou to už dva roky, co jsem četla první díl této urban fantasy série. Bouřková fronta mě nadchla a věděla jsem, že u prvního dílu určitě neskončím. Jen se stydím, že jsem se k pokračování nedostala mnohem dřív. Naštěstí jsem v knihovně viděla pohromadě druhý, třetí a čtvrtý díl, takže počítám, že budu mít krásné Dresdenovské léto.

     Harry Dresden (má ještě několik jmen, která si nepamatuji) je jediný úřadující kouzelník v Chicagu. To znamená, že jako jediný kouzelník má svou kancelář a inzerát v novinách. Ale stejně je chudý jako kostelní myš, protože nechce ženám magií zvětšovat poprsí. Jak se o tom vyjádřil Bob, duch čaroděje uvězněný v lebce. A také nedělá zábavné akce a večírky. Nemá totiž rád děti. Tedy pokud nejsou lehce pokapané citrónem. Nejvíce peněz získával díky spolupráci s policií - jeho pozice je odborný konzultant. Po tom, co se dělo v Bouřkové frontě, už s ním policie nechtěla mít moc společného. Proto byl překvapen, když za ním přijela Karrin Murphyová a chtěla mu ukázat oběti vraždy. Velmi násilné a nepěkné. Někdo již druhý měsíc zabíjí lidi jako nějaké zvíře, přesněji řečeno mají podezření, jako by je zabíjel vlk. Harry brzy pochopí, že vraždí nějaký vlkodlak. Nemá moc času, musí rychle zjistit, kdo je tím vlkodlakem, než někdo další umře. K tomu se ještě dostane do potyčky s městským gangem, jehož vůdce chce Harryho zabít. A to ještě není vše.

    Celým příběhem nás provází Harry Dresden v ich-formě. Máme tedy čarodějovu mysl jako na dlani. Čteme jeho fňukání, ano, i čaroděj někdy fňuká, jeho myšlenky, které se točí kolem pěkných nahých žen, a jsme v jeho hlavě i v době, kdy ho někdo surově zbije. Asi je to nějaký oblíbený chicagský sport - zbijte si svého čaroděje. 

    Harry je hrdina, který nemá lehký život, je chudý a o jídlo se s ním musí dělit kocour Mister, který ho adoptoval. To je fakt pech. Často něco zpacká kvůli tomu, že chce lidi, které má rád, chránit - ono to totiž moc nevychází. Dostává jednu nakládačku za druhou, ale vždy se nějak postaví na nohy a zachrání, co se zachránit dá. Alespoň trochu. 

    Jsem ráda, že to není takový ten  nabouchaný hrdina, který vše zvládá levou zadní, všichni ho mají rádi, všechny ženy by odhazovaly kalhotky, jen co by ho zahlédly. Harry je prostě nula, které se čas od času něco povede, ale musí mít zmlácené tělo. Bez toho magie asi nefunguje.

    Bláznivý úplněk je, snad si to správně pamatuji, mnohem krvavější než Bouřková fronta. Harry měl proti sobě opravdu velkého protivníka, který zmasakruje všechny, kteří se mu dostanou do cesty. Bylo to napínavé, ne kvůli tomu, že by Harry mohl umřít. Víte, že neumře, když ta série má tolik dílů, ale nevíte, kdo umře místo něj. Ale na konci se stejně budete o Harryho bát, třeba kvůli tomu, aby nebyl jediný úřadující čaroděj s jednou nohou. 

    Harry je ironik, takže se můžete těšit na humor plný ironie i cynismu. Prostě chlap se zlomeným žebrem, no. Sice se nebudete smát od začátku do konce, ale čas od času se můžete zasmát. Pokud v tom napětí neobracíte jednu stranu za druhou a zaregistrujete, že se Harry snaží být vtipný. 

    Tato série má dle hodnocení vzrůstající kvalitu, tak doufám, že si to budu myslet i já. Dávám čtyři hvězdičky, přeci jen jsem chvilkami odkládala knihu, protože mě nebaví, ale to jen výjimečně. A těším se na třetí díl, ve kterém budou duchové.

CARLOS RUIZ ZAFÓN. Kníže z mlhy

Mlha #1

     Se Zafónovým dílem jsem se už setkala. S Marinou, ze které jsem byla nadšená. Docela dost lidí si s ní neví rady - líbila se jim, nelíbila se jim. Já jí dala pět hvězdiček bez nějakého přemýšlení.

    Kníže z mlhy ale bohužel není tak dobrý jako Marina. Ale je to Zafónův debut, takže přivřeme oči.

    Rodina Carverových se rozhodne kvůli válce (je rok 1943) odstěhovat z města do přímořské vesnice, do domu, kde žil doktor Fleischmann s manželkou a synem Jacobem, po jehož smrti se manželé odstěhovali. Nedaleko domu je zahrada se sochami, které jsou velmi zvláštní. Jakoby to ani sochy nebyly. Všechno zde je zvláštní.

    Příběh je vyprávěn er-formou z pohledu více postav - máme tedy komplexnější pohled na situaci. Asi nejhlavnější (Hlavní se snad stupňovat nedá, že? Hmm.) postavou je Max Carver, mladý statečný chlapec - on velmi často posouvá děj kupředu. 

    Dalšími důležitými postavami jsou Maxova sestra Alicia a jejich nový kamarád Roland, který se s nimi chodí potápět k vraku lodi Orfeus. Neméně důležitou postavou je i Rolandův dědeček Viktor Kray.

    Psychologie postav není moc rozpracovaná. Určitě si však nemyslím, že by to byla nějaká chyba. Víme o postavách to, co je potřeba vědět, abychom mohli věřit tomu, co čteme. Asi není sranda si popsat dokonale postavu a pak zjistit, že není schopna udělat to, co byste potřebovali, aby udělala, a tím posunula děj. 

    Celkově není Kníže z mlhy nijak rozvleklý. Nemá ani dvě stě stran - uvítala bych jich více, aby nemusel být konec takový hektický. Celkově bych raději rozpracovanější popisy prostředí a postav, ale jen kvůli tomu, že mám pro Zafóna slabost.

    Zaujalo mě, jak vypravěč nazýval dospělé postavy celým jménem - jméno a příjmení: Viktor Kray, Maximilián Carver, Andrea Carverová. Není to důležité, ale všimla jsem si toho. Proto vám to píšu.

    V některých recenzích jsem četla, že kdyby byli (autoři recenzí) mladší, tak by se určitě báli. Musím se přiznat, já se bála i v mém pokročilém věku. Carverovi našli v domě promítačku a kotouče s domácím filmem - hned jsem si vzpomněla na film Sinister, díky kterému se čas od času bojím, když jsem sama v bytě. Takže to mělo na mě asi ještě větší účinek, než kdybych ten film neviděla. 

    Tajemství domu Fleischmannových bylo zajímavé. A  samotný Kníže z mlhy byl dost děsivý. Jsem jak ustrašená malá holka. Prostě jsem se nechala vtáhnout do příběhu. A asi jsem omládla o deset let!

    Kníže z mlhy mě hodně bavil. Bohužel tam byly čas od času pasáže, které mě trochu nudily. A atmosféra nebyla taková, jakou bych od autora Mariny čekala. Ale stejně, kdybych napsala já takovýhle debut, byla bych nadšená a celý týden se plácala po rameni. Sice bych měla dát tři, ale dám čtyři hvězdičky. A budu se těšit na pokračování, protože mě vůbec nenapadá, o čem by to mohlo být. Vždyť to skončilo uzavřeně. To je možná horší, než když knihy končí otevřeně a vy musíte dlouho čekat na další díl.

DAN WELLS. Já, Monstrum

John Cleaver #2

    První díl Nejsem sériový vrah se mi líbil hodně. Byla jsem nadšená, když jsem v knihovně viděla Já, Monstrum. Upřímně nechápu, jak si to ostatní čtenáři mohli nepůjčit a nechali tam tento literární kousek jen tak ležet. A je to novinka! Neskutečné. Styďte se! Stydíte se?

Já, Monstrum začíná pár měsíců po skončení první části. John se snaží vyrovnat se svým vnitřním démonem, Monstrem, jenž se snaží Johna ovládnout. John chce aspoň něco zapalovat, když už "nemůže" nikomu ubližovat. A v noci se mu zdá o tom, jak si "hraje" s Brooke, s dívkou, která se mu hodně líbí. Sociopat, který sní o tom, jak ve sklepě zapíchne svou lásku, a my mu ještě držíme pěsti.

     A pak se ve městě začnou objevovat mrtvá těla zmučených žen. Je vrahem člověk, nebo démon jako ten minulý vrah?

    Tento díl je stejně jako předešlý vyprávěn ich-formou z pohledu Johna. Díky tomu se můžeme Johnovi pořádně podívat do hlavy a sledovat jeho myšlenky - jak ty normální, tak i ty zvrácené, kterých je požehnaně. John by se také chtěl určitě svým čtenářům podívat do hlavy. Ale myšlenky ho nezajímají.

    Psychologie je stejně výborná jako v prvním díle. Sledujeme, jak se John přemlouvá, aby udělal něco špatného, a zároveň, aby to nedělal. Snaží se dodržovat pravidla, aby udržel Monstrum na uzdě. O těchto Johnových pravidlech ví jeho matka, která ho nutí, aby je dodržoval, takže mu to nijak neuhlehčuje. A to známe všichni. Jakmile nás někdo do něčeho nutí, tak se nám to prostě dělat nechce. V tomto momentě je John pro mě skutečný, uvěřitelný.

    Pasáže z márnice jsou celkem poučné. Tedy za předpokladu, že si autor problematiku balzamování těl pořádně nastudoval a nevymýšlí si. Popisování různých balzamovacích úkonů nemusí být někomu příjemné. 

    Celkově je Já, Monstrum temnější, děsivější a nechutnější. Nejen tím, že nevíte, zda se John podvolí Monstru a začne páchat zlé věci, ale hlavně díky hlavnímu záporákovi. Pan Crowley byl dobrák od kosti, tento je opravdu zlý. 

    Poslední část knihy byla velmi napínavá a děsivá. Ale nemyslím tím děsivá jako děsivá kvůli strašidlům a bubákům. Celá kniha se četla dobře a rychle, ale ten konec budete chtít přečíst co nejrychleji, abyste věděli, jak to skončí. A nejlepší na tom zlu ve knize je to, že je Dan Wells schopen ho zabalit do úhledného vtipného balíčku a převázat ho sarkasmem.

   

    A abyste neřekli, že je autor jen magor, co píše jen o sociopatovi a vrazích, zabýval se zde trochu i vážným tématem - domácím násilím. Sice tomu není věnován velký prostor, ale je to tady! Ukazuje dva typy žen - Johnovu matku, která se raději rozvede, aby se nemusela nechat bít, a Johnovu sestru, která si to svým milým vyříká a uvěří mu, že už to nikdy neudělá. Já to dělám jen pro tvé dobro! Myslím, že je z textu jasné, k jakému řešení se autor raději přiklání. 

     Možná je to trochu paradox, že v knize o sociopatovi, který by rád ubližoval, se objevuje takové téma, které se samozřejmě vyhodnocuje jako špatné. Působí to na mě tak, že autor chce zdůraznit, že je John fikce, a ještě chce působit trochu výchovně. Nikdy nevíte, jaký mladý sociopat bude tuto knihu číst a co si z toho vezme.

    Já, Monstrum je vtipná psychologická kniha pro mládež - no, dneska je mládež zvyklá na ledacos. Líbilo se mi to mnohem více než první díl. Dávám čtyři hvězdičky a moc se těším na třetí, závěrečný, díl. 

   

JOE DUNTHORNE. Ponorka

    Napsat úvodní odstavec ke knize, o které vím jen to, že jsem ji přečetla, je docela složité. Tak nějakou zajímavost? Hm. V knize o autorovi píší, že prý v současné době žije v Londýně ve vyřazeném vagóně. 

    Možná to bude nějaký luxusní vagón. Nebo nějaký, ve kterém se dříve převáželo uhlí? Dobytčák? Každopádně mu přeji příjemné bydlení.

    Nyní by měl být nějaký odstaveček, možná i dva, o ději. Sama se o tom nebudu moc rozepisovat, jelikož si stačí přečíst pouze anotaci. (Tato anotace není stejná jako v knize, takže doplním informace: Oliver se snaží sbalit svoji spolužačku Jordan, snaží se, aby rodičům zachránil jejich vztah - i ten sexuální. Tak nějak to tam je, ale o něco poetičtěji. Doporučuji, abyste si tu knižní anotaci přečetli v nějakém knihkupectví. Takže přestaňte nyní číst tento text, zajděte se podívat po této knize, pak se vraťte a dočtětě to.) Další informace by mohly být spoiler. A jak víme, spoilery jsou fuj.

    Oliver Tate je hlavním hrdinou knihy a zároveň vypravěčem. Je mu patnáct let. To je ten věk, kdy si puberťáci myslí, že všemu rozumí a vše už zažili. Opak je pravdou. Oliver má rád slova. Nejlépe netypická. Odborná. U nás říkáme: cizí slova. Jeho oblíbená kniha je slovník. Je také velmi inteligentní. Má nastudované různé psychologické metody léčby. Ví, co má říkat, aby rodiče přesvědčil o svém psychickém pořádku. Nebo aby je vyděsil a přesvědil o svém psychickém bordelu. A má někdy velmi ujeté a ztřeštěné nápady. Někteří mohou o jeho inteligenci pochybovat. Té sociální inteligenci. Ale vše dělá jen kvůli tomu, že si myslí, že je to dobrá věc. Každopádně to není omluva. Vzpomeňte si na různé osobnosti, které dělaly nepěkné věci, protože si myslely, že to je dobré. A hodně se zajímá o sex.

    Oliver Tate je pro mě velmi zajímavá postava. Jasně, převážně kvůli tomu, že je velmi chytrý a má rád slova. A mluví spisovně. A je trochu magor. Já se v tom úplně vidím. Pro mě netypická postava, když se podívám na to, co jsem v poslední době četla. To je aspoň za dva bludišťáky!

    Kniha je vyprávěna přímo Oliverem. Ich formou. Samotné vyprávění je doplněno pasážemi z jeho deníku. Zápisníku. Já už si ani nepamatuji, jak tomu "cosi" chtěl vlastně říkat. Také je v knize obsažena jeho příručka o tom, jak se stát někým jiným. Je jen na vás, zda se jí budete řídit.

    Ponorka je rozdělena na tři části. Tyto části se dělí na kapitoly - některé jsou krátké, některé velmi krátké a některé jsou dlouhé. 

    Oliverova posedlost slovy se projevuje v názvech kapitol. Každá kapitola se jmenuje podle nějakého termínu: nepenthes, devoluce, pederast nebo triskaidekafobie. (To jako příklad.) V samotném textu se objevuje mnoho cizích slov, která jsou však vysvětlená. Čtenáři, kteří neholdují cizím slovům a termínům, se nemusí bát, že by nerozuměli. 

    Příběh se odehrává ve Walesu, takže dalším zpestřením jsou různá velšská slova. Opět jsou přeložena. Velština na mě trochu působí jako nahodilý shluk hlásek, převážně souhlásek. 

    Oliver-vypravěč se vyžívá v různých přirovnáních. Musím dodat, že ve velmi vtipných. A někdy i velmi zvláštních. V jedné pasáži knihy Oliver řekl, že mu jedna postava začala být sympatická kvůli tomu, že začala používat přirovnání. Nyní víte, jak se máte chovat ve společnosti, aby vás lidé měli rádi.

    Je jedna drobnost, která mě zaujala. Možná vám to bude znít jako hloupost, ale mně se to líbí. Někdy se objevují vedle sebe dvě úplně totožné věty. Jen jedna, ta druhá, je v uvozovkách. Vidíme tedy jistou spojitost mezi myšlením a mluvením. Psychologové by měli radost! Nejsem si jistá, jestli jsem se s něčím takovým setkala i v jiné knize. Jak říkám, je to drobnost, ale zaujalo mě to.

    Další informací o knize, kterou zmíním, je její vtipnost. Vtipná nejsou jen různá přirovnání, ale i některé Oliverovy myšlenky. Dále to jsou vtipné situace. Snad to nebude spoiler. Hodně jsem se pobavila, když se připravoval na svůj první pohlavní styk. Jestli to spoiler je, tak se omlouvám.
    Děj Ponorky sám o sobě není zas tak moc zajímavý a čtivý. Zajímavým a čtivým ho z něho dělá styl psaní - cizí slova, hojná přirovnání, humor. A i sám Oliver - jeho vnitřní monology a nápady.

    Ponorka je velmi zábavná kniha plná cizích slov, takže se během čtení něco i naučíte. Styl je podle mě zajímavý. Pokud čtete v poslední době různé fantasy knihy, o jejichž kvalitě pochybujete, Ponorka bude pro vás jistě zpestřením, pro mě bylo určitě. Bavilo mě to číst hlavně kvůli tomu, jak je kniha napsána. Děj mě moc nenadchl, ale stejně dávám čtyři hvězdičky a doufám, že se do češtiny přeloží další knihy tohoto autora. Já jeho jméno opravdu nechci skloňovat.

Pokud vás tato kniha zaujala, tak se opět vraťte do knihkupectví, kam jste si šli přečíst anotaci, a Ponorku si kupte.

   

LUCIE LUKAČOVIČOVÁ. Stanice Armida

     O Lucii Lukačovičové jsem už slyšela. V Pevnosti. Kde jinde, že? Zatím jsem ale neměla možnost si od ní něco přečíst. Až nedávno jsem uviděla v knihovně krásnou obálku. Však se sami podívejte na obrázek hned vlevo, naživo je ještě pěknější. Knihu jsem vzala do ruky a podívala jsem se co, kdo a jak. Protože mi jméno autorky nebylo neznámé, neváhala jsem a v pacinkách jsem tuto drobnou knížečku nechala. 

    O ději vám toho moc neřeknu, stačí si přečíst anotaci. Stanice Armida je málostránková, takže bych toho nemohla více vyzradit. A také vám chci nechat nějaké to překvapení.

    Lukačovičová nás hned v první větě vnese do děje. Hmm, myslím to tak, že se na začátku nijak nevykecává a jde do toho prostě po hlavě. Tedy hned první větou. Možná vás překvapí, jako i mě, že se neobtěžuje s představením svého fikčního světa čtenáři. Příběh je vyprávěn tak, jako bychom tento svět znali a bylo nám vše jasné. Možná Lukačovičová publikovala různé povídky z tohoto světa. Každopádně to příběhu nijak neškodí.
    Postupně se během čtení dozvíme, že se s hlavním hrdinou ocitáme ve vesmíru. To tedy víme i z anotace. Na stanici, kde žijí spolu jak pozemšťané - Terrané (terra, ae, f. = země), dále Opálové (Opálka na obálce), Smaragdi a další. Pozemšťané jsou zde reprezentováni různými národnostmi. Opravdu rozmanitá společnost.
    Aby se všichni, pozemské národnosti a mimozemšťané, domluvili, používají interlingvu. Lingua franca ve vesmíru. Tím je vyřešen problém komunikace a potřeby překladatele opálštiny a smaragdštiny. Nebo potřebu rybičky - kdo nerad ryby, musí být nadšen!

    Hlavní postavou je Viktor Frenchstone, psycholog a xenolog. Myslím, že mám pro něho slabost. Chytrý pán, který umí číst v lidech a mimozemšťanech i bez telepatie. A umí toho řádně využít. Předpokládám, že by dokázal být i zajímavým záporákem. Ach.

     Frenchstone není jedinou postavou, z jejíž pohledu bude příběh vyprávěn. Další, druhou hlavní, postavou je Alison, policistka, která bude Frenchstonovi pomáhat, nebo Arkadij Aisenjev, ruský kníže. 

     Pro mě velmi sympatickou a zajímavou postavou byla Tin Rose - má trochu nelegální zaměstnání a kovový obličej. Kdyby autorka napsala o Tin nějaký příběh, vůbec bych se nezlobila.

    Styl vyprávění mě zaujal. O rychlém vstupu do děje bez vysvětlení jsem se již zmínila. Rozvleklými popisy nás autorka nezahlcuje. Popisy jsou zde velmi krátké, nutné k pochopení situace a navození té správné atmosféry. Nenajdete zde pasáže, kde by si autorka procvičovala líčení. Díky tomu děj pěkně rychle utíká a nezastavujete se. Jedině, když knihu zavřete.

    Rychlému ubíhání děje možná napomáhá i ostré střídání scén - jako třeba ve filmu. Kapitoly jsou rozděleny do menších celků - podle prostředí, situace a postavy. 

    Zajímavé bylo i zvýraznění vnitřních monologů postav. Díky tomu si uvědomíte, že postavy jsou přemýšlivé a že jim mozek furt jede. Jako některým pusa.

   Když to vše smetu dohromady, máme tady rychle ubíhající příběh z vesmírného prostředí s několika druhy mimozemšťanů. Kniha se čte prakticky sama - jen se brzdíte otáčením stránek. Akčních scén zde nebylo málo, i drobounkou romantiku najdete. Detektivní zápletka byla zajímavá a konec byl pro mě překvapivý, i když chvilkami trochu nepochopený. Ale to přisuzuji mé nepozornosti. Lukačovičová píše srozumitelně. Dávám čtyři hvězdičky a doufám, že se brzy dostanu k autorčiným dalším dílům.

   

SARAH WINMAN. Když byl bůh králík

    Opět tu máme literární debut. Myslím, že v poslední době se jich objevuje větší množství. Možná to bude tím, že se dneska vydává skoro vše. Tedy v zahraničí. U nás to ještě moc nejde. Možná naštěstí?

    

    Děj této knihy se nedá tak moc dobře popsat. Kdybych se ho snažila popsat nějak blíž, tak bych už spoilovala. To samozřejmě nechci.

    Když byl bůh králík je vyprávění o jedné britské rodině. V anotaci se můžete dočíst nějaké body, co v knize jsou. Ale podrobně se to dozvíte až při přečtení.

    Hlavní hrdinka - Elly - vyprávěla příběh v ich formě. Vyprávění začalo v roce 1968, kdy se narodila, skončilo v roce 2001. Nebo lépe řečeno po roce 2001. Tady vidíte, že kniha zahrnuje velký počet roků, během nichž se příběh odehrává. Zajímavé je, jak se v knize mění náhled na situace. Z počátku je to lehce naivní - však také Elly byla dítě. Ke konci je to pohled dospělého člověka. (I když je to celé vyprávěné dospělým člověkem. Usuzuji tak z toho, že se v textu vyskytují vševědoucí věty. Věty, které říkají, co bude za pár let.)

    Když byl bůh králík je rozděleno na dvě části. Podle let. 1968 (narození Elly) a 1995. Druhá část se odehrává patnáct let po skončení první části. Líbí se mi, jak autorka upozorňovala na různé historické události. Například smrt Martina Luthera Kinga, smrt Gianniho Versace (nemám ponětí, jak se to deklinuje, tak mě kdyžtak opravte) a nebo také smrt princezny Diany. Hádejte, co mají všichni tři společného. Ehm. A pak je tu také jedna věc, kterou si někteří z vás i pamatují.

    Postavy byly zajímavé. Tečka. Nevím, jestli vám chci o nich říkat něco více. Myslím, že je lepší, když se s nimi seznámite osobně. Osobně s knihou v ruce. Nerozčilovaly mě. Ani jedna postava. A většinou byly i uvěřitelné. A některé ani trošku. Každopádně měly své kouzlo. Obecně můžu říct, že se zde potkáte s velkým počtem homosexuálů. Některé postavy mi přišly typově stejné (Nancy a Ginger), i když ne úplně.

   Má nejoblíbenější postava je Arthur. Také bych chtěla znát takového Arthura. Galantní a velmi inteligentní pán. I když byl už starý, tak to byl pořád frajer!

    Nejvíce mě na "králíkovi" zaujal jazyk. Slovní jazyk. Králičí ne. Víte, po všech těch sra... ndovních kníhách je to příjemně osvěžující. Není to psáno složitě, ale je to psáno... Pěkně. Chytře. Líbily se mi metafory, přirovnání. Líbilo se mi užití zájmena jenž. Nešlo zde jen o to, aby se vyprávěl nějaký příběh (jak je dneska časté), ale bylo to i tom, jak je to napsané. Samozřejmě ti, co čtou kvalitní literaturu, si budou říkat, že na tom jazyku nic není. Pro nás, co čteme ty horší knihy, je to něco pěkného.

     I když "králíka" spíše vychvaluji, musím říct, že jsem se tak v polovině vyprávění nudila. A to tak moc, že jsem knížku chtěla zahodit a nedočíst ji. Příběh nikam nevede. Jenom se čeká na další epizodu. Ale také to chápu. Je to vyprávění o životě. A nikdo neví, kam jeho život povede, že. Stejně to ale nemění nic na faktu, že jsem se nudila.

    Necelých sto stran na konci mě asi bavilo nejvíc. Trochu mě to o tom životě nutilo přemýšlet. Neříkám, že je kniha plná poselství, která bychom si měli vzít k srdci. Ale drobné náměty na přemýšlení tam najdete.

    Když byl bůh králík dostává ode mě čtyři hvězdičky. Převážně za jazyk. Pak také za ironii a nadhled. Není to tak úplně super, ale jako debut je lepší než většina. I když to není žádný argument, proč se mi kniha líbila, ale... Bylo to milé a neagresivní čtení.

   

SIMON R. GREEN. Něco z Noční strany

     V časopise Pevnost jsem si před několika měsíci přečetla názor, že série Noční strana je nejlepší urban fantasy. K tomu si připočtěte fakt, že je hlavní postavou muž a výsledek je to-si-musím-přečíst.

    Hlavním hrdinou je John Taylor pracující jako soukromý detektiv v Londýně. Je to drsňák a frajer. A má dar. V některých příbězích takové věci považují hrdinové za prokletí, John ne a umí toho náležitě využít. Umí nacházet věci/lidi/cokoli, i když to dotyčné cosi nechce být nalezeno. Takže až nebudete vědět, kde máte klíče, telefon, etc., tak víte, na koho se obrátit. Problémem však je, že to funguje jen na Noční straně, ze které před pěti lety utekl. Bohužel v klidném Londýně nemá tolik práce, a proto souhlasil s prací pro Joannu Barrettovou, jejíž dcera Cathy utekla z domu a Joanna dostala tip, že se nachází na Noční straně, a vrátí se. A tím začíná to hlavní dobrodružství.

    Na Noční straně, která se nachází uprostřed Londýna a běžný smrtelník se tam takřka nedostane, nikdy nesvítí slunce, protože čas je tam neměnný: tři hodiny ráno. Zato tam ale mají větší měsíc, takže romantiky hafo, no ne? Můžete zde najít cokoli. I to, na co byste nikdy ani nepomysleli. Potkáte tam démony, archanděly a další nevšední bytosti. A taky se zde můžete setkat s různými zvrhlostmi a nechutnostmi a tak. Nic moc místo. A je to tady sakra nebezpečné. Normální/běžné lidi tady nenajdete, protože ti buď hned utekli zpět, nebo to prostě nepřežili. Vhodné prostředí pro výchovu dětí.

     Při popisu Noční strany jsem se hodně bavila. Áno, Green nešetřil sarkasmem a cynismem, a jak víte, to mám hodně ráda. Popis nových postav přicházející Johnovi do cestu byl také vtipný. Břitvák Eddie je nesmrtelný a strašně smrdí. Ale jeho schopnost zacházet s břitvou, kterou vidí jen on, je v boji, pokud je na vaší straně, určitě nedocenitelná. Brokovnice Suzie nebo Bože, to je ona. Utíkejte! je blondýna v černé kůži, jejíž schopnost zabít cokoli, aniž by ji v noci budily výčitky svědomí, se také může hodit. Pokud tedy nejste vy jejím cílem. Dá se říct, že tyto dvě postavy jsou Johnovi nejbližší přátelé. Nesmíme však zapomenout na skutečnost, že na Noční straně se nikdo s nikým nekamarádí. Přátelství je zde spíše obchod než nějaká emoce. 

    Prostředí fajn. Postavy fajn. Ale ne všechno je fajn. Když úplně zapomenu na to, že série Noční strana má asi 12 částí, tak během čtení jsem o Johna vůbec neměla strach. Ani trošinku. Poněkud nesmyslné mi přišlo, když autor poslal ve 30 % knihy na Johna snad to nejhorší, co na Noční straně můžete potkat. Když víte, že nejste ani v půlce knihy, tak vám určitě dojde, že se mu nic nemůže stát. A nestalo.

     Dále mi vadilo, že se v knize pořád opakovalo, jaký je John drsňák, jak se ho takřka všichni bojí. Fajn. Přečetli jsme si to dvakrát, musíš to tam napsat ještě desetkrát? Dále je pořád dokola zmiňován jeho dar a to, jak vlastně funguje. Opět na začátku to bylo vysvětleno, proto je nutné si to několikrát zopakovat.

    

   I přes to, že mě tam něco štvalo, tak se mi knížka líbila. Hodně. Simon R. Green si vymyslel takové prostředí, ve kterém se může stát vše, což mu umožňuje být velmi originální a čtenáři se nenudí. A já se už jen těším, co nám přinesou další díly.

* * * *

CHUCK PALAHNIUK. Ukolébavka

    Ukolébavka je mým prvním setkáním se spisovatelem Chuckem Palahniukem. Tuto knihu jsem měla už docela dlouho v seznamu Chci-knížek, ale nikde jsem na ni nenarazila. Je pravdou, že jsem ji ani nevyhledávala, ale když ji má spolubydlící dostala, tak jsem neváhala a pustila jsem se do ní.

     Hlavním hrdinou Ukolébavky je novinář Carl Streator, jenž píše články o syndromu náhlého úmrtí nemluvňat. Carlovi neunikají detaily, jelikož se jeho šéf často ptá, jaký druh umyvadla měla rodina, jejichž díte umřelo, nebo také jakou měli ledničku. Proto není pro něho těžké si spojit smrt nemluvňat s knížkou "Básně a říkanky z celého světa", jelikož se vyskytuje vždy v pokoji zemřelého dítěte. A vždy je otevřena na straně 27, na které je napsána probíranka, která zabíjí. Carl se tedy rozhodne, že najde všechny výtisky a tuto probíranku z nich odstraní, aby nemohli kvůli ní umírat další a další lidé. Problémem probíranky je to, že si ji člověk hned po přečtení zapamatuje. A stačí si ji jen přeříkat vduchu a už máte mrtvolu na krku. Takže se není čemu divit, že se z Carla stane masový vrah. To víte, člověk si zaslouží umřít, když do vás strčí na chodníku.

 <spoiler>

      Další postavou je Helen Hoover Boyleová, obchodnice s nemovitostmi, ve kterých straší. I Helen umřel syn, když mu předčítala z knihy Básně a říkanky z celého světa. Právě kvůli úmrtí jejího syna se s ní seznámí Carl. Asi nebude překvapením fakt, že i Helen přišla na to, jak zabila svého syna. Měla jistou teorii, kterou si ověřila na manželovi. (Je to lepší než rozvod, no ne?)
     Helenina pomocnice Mona je členem wiccanské skupiny, tudíž Mona zná teorii takovýchto kouzel a řekne jim, že musí být někde nějaký grimoár, kniha kouzel, kde by mohlo být i kouzlo na vzkříšení. Helen s Monou a jejím přitelem Ústřicí se vydávají s Carlem na dlouhou cestu, při níž budou ničit probíranku a hledat grimoár. Každý má však s grimoárem jiné záměry. Někdo s ním chce zatopit, někdo chce být Bohem na plný úvazek.
</spoiler>

     Palahniuk v knize představuje náš svět jako svět zvuku/hluku. Jsme zvyklí často poslouchat hudbu. Někdo si zapíná televizor jen kvůli tomu, aby nebylo ticho. Jako bychom měli z ticha strach. V této souvislosti se během celé knihy setkáváme s různými obměnami sousloví Ten zvukoholismus. Ta tichofobie.
     Jako protiklad představuje svět, kde by probíranka byla veřejně známá, svět by ztichnul. Ze strachu. Lidé by se báli cokoli poslouchat. Nikdo by nevěděl, z jakého zvuku by přišla smrt. Tento svět ticha můžeme považovat takřka za svět postapokalyptický.

     Kniha je rozdělena na dvě časová pásma, která jsou obě vyprávěna v ich-formě. První pásmo je hlavní dějová linie, druhé je příběh po hlavní dějové linii. S příběhem po se setkáme jen párkrát, ale už tak v polovině nám bude trochu jasné, co se na konci hlavního děje stane.
     Výhodou této knihy jsou velmi krátké kapitoly, které mají převážně 3 až 5 stran. Pokud tedy patříte mezi čtenáře, kteří jdou dělat něco užitečného, až když si dočtou kapitolu, tak užitečných věcí uděláte opravdu hodně. Pokud se vám ale kniha bude hodně líbit, tak vás nezachrání ani ty krátké kapitoly.

   Musím říct, že jsem byla tímto prvním setkáním s panem Palahniukem nadšená. Po těch knížkách, které jsem v poslední době četla, je tohle něco úplně jiného. Kniha je psána zajímavě. Moc se mi líbilo, jak byly popisovány barvy.
       Oblek má světle modrý, ale není to správná modrá drozdího vajíčka. Je to modrá drozdího vajíčka, které najdete a pak si děláte starosti, že se nevyklube, protože ptáče vevnitř je mrtvé. A pak se vyklube a vy si děláte starosti, co dál. (str. 164)
Ukolébavka má i filozofickou rovinu, takže kniha není jen o příběhu samotném, ale najdeme v ní různé myšlenky a názory autora. A setkáme se i s humornými momenty.
Musím se ale přiznat, byly chvíle, kdy mě kniha nebavila, ale to spíše přičítám své náladovosti a ne stylu psaní pana Palahniuka.

     Menší upozornění pro ty, kteří neradi čtou v knihách o nekrofilii: Této knize se vyhněte.

CRAIG SHAW GARDNER. S alergií na magii

O tomto autorovi a mágovi Ebenezumovi jsem se poprvé setkala v knize Mamutí kniha humoristické fantasy, což je soubor povídek z tohoto žánru. Další autor, kterého znám z této publikace je John Morressy, ale k jeho knihám jsem se ještě nedostala.
     S alergií na magii je první částí trilogie o mágu Ebenezumovi a jeho učni Wuntworovi, který jejich příběh vypráví.
     Ebenezum je nejmocnější čaroděj. Bohužel se mu stane nehoda při magickém souboji s démonem Guxxem. (Démon Guxx získává sílu z rýmů, které říká.) Ebenezum Guxxe zaklel tak moc, až z toho sám velký čaroděj dostal alergii na magii. Když se v okolí nějaká magie vyskytuje, začne kýchat. A to tak, že opravdu moc. Proto se Ebenezum s Wuntworem vydají do města Vušty, město tisíce zakázaných neřestí, aby tam nalezli dalšího mocného čaroděje, který by Ebenezumovi pomohl zbavit se alergie. (Chudák Ebenezum, by skoro mohl být v invalidním důchodu.) Asi nemusím zdůrazňovat, že během své cesty musí řešit různé magické nástrahy světa. Potkají se třeba s drakem, který chce být členem divadelního souboru. Zvláštní může být i slepice, která vylučuje zlato.
     Ebenezum je velký čaroděj a jeho opakem je právě učeň Wuntwor, který zkazí každé kouzlo. Dokáže pouze vyvolat déšť mrtvých ryb. Ne vždy se toto kouzlo hodí, ale svým způsobem to dokáže zachránit situaci.
     Někteří tuto knihu srovnávají se Zeměplochou Terryho Pratchetta. To je jako kdyby každá humoristická fantasy vycházela ze Zeměplochy. Humor Terryho Pratchetta není vždy prvoplánový, abyste pochopili nějaký vtip, musíte znát spoustu informací a chápat aluze, kterých je v jeho knihách velké množství. Tady je to naopak. Vtipná složka knihy je složena z komických situací, někdy až absurdních.
     Pokud máte rádi humoristické knihy a fantasy, tak doporučuji. Možná se vám to nebude líbit tolik jako knihy Terryho Pratchetta, ale myslím, že je dobré znát i jiné autory stejného/podobného žánru. Je to příjemné oddychové čtení na nedělní odpoledne. Nebo na jakékoli jiné líné odpoledne. Ráno. Večer.

****

JOHN FLANAGAN. Rozvaliny Gorlanu

  Rozvaliny Gorlanu jsou prvním dílem fantasy série Hraničářův učeň, která má už na svém kontě 11 dílů. Ani přesně nevím, kde a kdy jsem se o této knize dozvěděla.
  Hlavním hrdinou je Will, patnáctiletý sirotek, který by se chtěl stát bojovníkem. Problém je, že je malý a svojí postavou se na bojovníka nehodí. Jeho hbitost a mrštnost mu však zajistí učednictví u tajemného hraničáře Halta. Podstatnou část knihy se Will učí hraničářskému umění.
  Tento příběh psaný v er-formě se však nezabývá jen Willem, ale i Horácem, který se učí zase bojovnickému umění. S Willem měli nějaké drobné konflikty, ale ty se smažou v okamžiku, kdy Will zachrání Horáce před velkým kancem. O Horácovi se dočteme, že to v akademii nemá jednoduché, protože je šikanován chlapci z druhého ročníku. Nejen, že jeho výcvik je náročný, ale i tito chlapci mu nakládají velmi složité a fyzicky náročné úkoly. Horác si však myslí, že je šikana v pořádku, že se to tak děje, takže žádnému dospělému nic neřekne. Jeho spolubojovníci se mu však vyhýbají, protože mají strach, aby se terčem šikany nestali i oni. Ačkoli je Horác nejdananější bojovník-učeň, chtějí ho vyloučit, protože si jeho učitelé myslí, že je nepřizpůsobivý.
     Hlavní dějová zápletka začíná, když Halt vezme Willa na hraničářský sněm.

      Nejoblíbenější postavou je pro mě tajemný hraničář Halt. (Ach!) Je to prostě chlap. Není to nějaký ufňukaný upír, který by nějaké slečně pořád opakoval, že ji miluje, ale nemůže s ní být. Halt je prostě Hrdina. (Ach!) Je statečný, umí se bránit. Nosí vousy. (Ach!) Prostě hrdina jak má být.
    O Willovi nic moc říct nemůžu, je mu pouze patnáct let a jemu jsem pozornost moc nevěnovala. Ale vzhledem k tomu, že to má tolik částí, tak určitě dospěje.

    Rozvaliny Gorlanu je kniha, která se mi opravdu hodně líbila. Myslela jsem si, že to bude takový průměr, ale byla jsem příjemně překvapena. John Flanagan tuto sérii psal pro svého syna, takže pravděpodobně synovy konstruktivná připomínky tuto knihu doladily k příjemné čtitelnosti.
    Kniha je napínavá a místy velmi vtipná. Není to velká bichle, která by byla psána složitě, takže ji budete mít přečtenou v krátkém časovém úseku.

****

Obrázek použit z http://www.cbdb.cz

  

LAURELL K. HAMILTON: Rozesmátá mrtvola

 ...

     "Zlato, musíme se podívat, jak moc krvácíš, než tě vezmeme dolů do sanitky."
     Zavrtěla jsem hlavou. Vlastní hlas mi zněl vzdáleně, odtrženě. "To není moje krev."
     "Cože?"
     Podívala jsem se na ni, snažila jsem se zaostřit a nepotácet se. Nastupuje šok. Většinou to zvládám líp, ale uznejte, každý může mít svou noc.
     "Není to moje krev. Mám kousanec na rameni a to je všechno."
     Tvářila se, že mi nevěří. Nezazlívala jsem jí to. Většina lidí, když vás vidí pocákané od krve, tak prostě usoudí, že alespoň část z ní musí být vaše. Neberou v potaz, že mají co dočinění s oživovatelkou mrtvol a lovkyní upírů drsnou jako rašple.
     Slzy se vrátily, pálily mě těsně za očima. Moji tučňáci jsou celí od krve. Kašlu na stěny a na koberec, ty lze nahradit, ale ty zatracené plyšové hračky jsem sbírala léta. Nechala jsem se od doktorky odvést pryč. Po tvářích mi stékaly slzy. Nepláču, jen mi tečou oči. Tečou mi oči, protože moje hračky jsou zasviněné zbytky zombií. Ježíšikriste.

...

(HAMILTONOVÁ, Laurell K: Rozesmátá mrtvola. Trifid, 2006. S. 129. ISBN 80-7254-840-9)

     Konečně jsem se prolistovala druhým dílem o Anitě Blake. I když je toto pokračování mnohem lepší než kniha první, tak mi to trvalo několik měsíců. (Musela jsem číst spoustu jiných knih, abych uspokojila svoji úchylku ohledně rozečítání knih.)

    I v  Rozesmáté mrtvole (Tak se jmenuje jeden upíří bar. Stejně tak i Provinilé slasti.) má Anita spoustu práce. Hlavním problémem knihy jsou vraždy civilistů přímo u nich doma. (Kdyby je zabili někde venku, tak by pak úklidové služby neměly tolik práce. Možná by pak neměly práci žádnou. Dobrá.) Nejhorší na těch vraždách jsou malé děti. Nemyslím nějaké devítileté desítileté (to by sousedi byli rádi, že se těch ukřičenců a zlobilů zbavili), ale malé. Asi tak kolem jednoho metru. Další nechutnou věcí je to, že ty děti byly sežrány zaživa. Něčím. A otázka je čím. 

     Smysl pro zákon, čestnost a Anitina nepodvolnost vyústil v konflikt s nejmocnější kněžkou vúdú, Domingou Salvadorovou. Dominga je schopna zachytit a vrátit duši do mrtvého těla (jako by o to někdo stál, že). Její sliny dokáží zranit jako kyselina. (Hydroxid na ni!) Anita odmítá spolupracovat a tak jsou na ni poštvané zombie, aby ji zabily. (Klidný spánek už není to, co bývalo.)

     Aby toho nebylo málo, tak boháč na vozíčku, Harold Gaynor, chce po Anitě, aby použila lidskou oběť na oživení jeho starého předka. Samozřejmě že odmítne. Takže po ní nejdou jen zombie, ale i Gaynorovi muži.

     Vzhledem k tomu, že Anita určitě nemá ráda nudu, tak nový upíří vládce města, Jean-Claude, chce, aby se Anita stala jeho lidským služebníkem. (Možná jen po ní chce, aby mu uklízela v barech. Platit si uklízečky už není tak levná záležitost.) A hádejte co. Odmítne. 

     Rozesmátá mrtvola je akčnější, krvavější (popisy místa činu nejsou tak těžké pro žaludek- myšleno tak, že ne moc drží žaludek na svém místě). Také je zde více vulgárnějších slov. (Ale to jen upozorňuji slabé povahy.)

    Dialogy jsou rychlé, cynické, sarkastické. Vedle akčních jsou i scény zábavné, odlehčené. Hlavní děj trvá až do posledních stran. 

     Krve je zde snad po hektolitrech, kousků lidských těl je tu také dost. Agresivní zombií. Mrtvé děti. Nově vytvořené příšery ze zombií. Akorát mrtví upíři chybí.

    

   

DAN ABNETT a MIKE LEE: Krvavá bouře

...

     Dva měsíce postříbřily neklidné moře svým svitem. Malus vdechoval vzduch páchnoucí rozkladem, který se mu usazoval v plicích jako hustá mlha a vyvolával hnisání. Měl pocit, že se mu uvolňuje kůže a nezadržitelně mu klouže dolů z masa a kostí.
     V dálce uviděl vysoký stěžeň a černou trojúhelníkovou plachtu tyčící se na horizontu jako strašlivá korouhev.
     Vzduch se vlnil jako voda, byl čím dál šedivější a chladnější. Nemohl dýchat. Kolem hrdla se mu svíraly kostnaté ruce a strkaly mu hlavu pod hladinu slizovité vody. Bil kolem sebe, kopal, vrčel a vyplivoval špinavou břečku. Vší silou se vzepjal a zvedl se - a zjistil, že čelí hroznému netvoru, jehož shnilé tělo bylo zahalené v cárech kůže se skvrnami slizu, které na něm visely jako špatné ušité šaty. Cítil, jak kašovité prsty roní shnilou krev a tisknou se mu kolem hrdla. Oči, které se na něho upíraly, byly stěží víc než šedozelené rosolovité koule planoucí nenávistí z hlubin, ušité z rozkládající se lidské kůže. Otevřel ústa, aby promluvil, ale nos i krk měl plný zápachu z hnijících mrtvol, který mu zdusil slova v přívalu hořké žluči.
     K první stvůře se připojila druhá, popadly jej za ramena a vší silou ho strkaly k hladině. Chtějí ho utopit ve splaškách v podpalubí! Další ruce ho uchopily za paži, pas a nohu. Zvedaly ho ze země. Hlava mu klesla do špinavé studené vody. Zmítal se v jejich páchnoucím stisku, ale držely ho pevně...

...

    Ukázka je z druhého příběhu o Malusovi Temné čepeli. V této části se vrátíme opět do útrob dekadentní společností temných elfů plné intrik, zrady, zvrhlostí a nekončící bolesti.
    Autoři nás více seznámí s Malusovými sourozenci, kterým nemůžeme věřit ani nos mezi očima. (Pravda je, že to ani Malusovi, ale on je přeci ten hlavní hrdina.) Oblíbená sestra Nagaira vystupuje v první části knihy. Více prostoru dostal Urial, zdeformovaný akolyta, který touží po Malusově hlavě a krásné sestře Yasmiře, která má však poměr se svým starším bratrem Bruglirem. Bruglir je korzár a dobyvatel, který není své setře, když je na moři, tak trochu věrný. I Bruglir touží po Malusově hlavě. (Malusova hlava je takový spojovací prvek mezi sourozenci.)
Každý z jeho sourozenců je dobrý v nějaké oblasti. Bruglir ovládá výborně lodě a bitvy. Nagaira je mocná čarodějka, Urial je mocný kněz. Yasmira je krásná elfka, která to opravdu dobře umí s noži.
A Malus? Výborně manipuluje, intrikuje, ale má to jeden háček. Vždycky se to pokazí.
    V knize si tedy čteme o tom, jak by nejraději jeden zabil druhého. Na konci se dozvíme, kdo přežil a kdo ne. (Uvidíme v posledním díle, kolik jich zbyde. Jejich otci bych ale asi doporučila, aby si začal zadělávat na další děti. Budoucnost jeho rodu je příliš nejistá.)
    Mou nejoblíbenější postavou této knihy je Hauclir. Malusův drzý vazal, který zachraňuje situace svými vtipnými hláškami a skvelým načasováním. Musím doufat, že Malusovi neujede ruka a nezabije ho za jeho drzost!!

    Kniha je svižná, drastická, temná, vtipnější. Čtenář ví, že ho čekají ještě tři díly, takže je mu jasné, že Malus neumře. Což je vlastně trochu nevýhoda, protože když se něco pokazí, a že se vždycky něco pokazí, i když je plán sebelepší, tak víme, že to dobře dopadne. Pravda je, že v akčních, a velmi důležitých, scénách víme, že se stane něco nepěkného, tak ale nevíme CO, KDY a JAK. Takže nezbývá nic jiného, než číst, dokud se to nedozvíme.

   

DAN ABNETT a MIKE LEE: Démonova kletba

...

    Na další podestě mu do cesty vběhla skupinka otroků ječících strachy. Proběhl kolem, ale když zahnul za další ohyb, zpomalil. Před sebou těsně mimo dohled zaslechl tenký nářek maelithii - podle všeho jich byla celá smečka, nejenom ti tři.
    Zatímco čekal na Nagairu a ostatní válečníky, Malus horečně uvažoval. Ječení duchů a křik otroků na podestě tvořily disharmonický sbor. Malus podrážděně zaskřípal zuby. Už už zvažoval, že pošle jednoho muže nahoru, aby jim podřízl krk, aby mohl přemýšlet-
     Malus se napřímil. Otočil se ke shromážděným vazalům a vyhledal pohledem Lhunařin zjizvený obličej. "Vezmi si dva muže a přiveďte mi ty otroky," nařídil. Rázně přikývla a rozběhla se se dvěma muži do schodů. Během okamžiku se nářek změnil v jekot, když strach přešel v téměř hysterický děs.
    Drsné ruce strkaly lidi dolů ke skupině vetřelců. První otrok, hubený člověk s vytřeštěnýma tupýma očima, se snažil od Maluse odskočit, když se k němu urozený natáhl, ale druchii byl příliš rychlý. Vzal otroka za rameno, vrazil mu meč do hrudi a pak shodil tělo ze schodů. Zraněný se odkutálel z dohledu a dychtivý sbor dole umlkl.
    "To je ono!" řekl Malus s krutým širokým úsměvem. "Podřízněte jim krk a shoďte je ze schodů! Rychle!"
   Během chvilky se těla zbylých otroků skutálela ze schodiště. "Teď utíkejte!" křikl Malus a vyrazil.
   Mrtvoly tvořily krvavou hromadu u úpatí schodiště. Jejich krev se rozlila do černé klouzavé plochy, kde se téměř tucet maelithii krmil na rychle chladnoucích tělech. Malus seskočil ze schodů do místnosti a vyrazil k prvním dvojitým dveřím.

...


    Démonova kletba je prvním příběhem hrdiny Maluse Temné čepele. Toto dobrodružství je ze světa Warhammeru.
    Z ukázky jste jistě poznali, že Malus nebude patřit k těm kladným, úžasným, hrdinům s mravními zásadami. Je podlý, zlý, krutý a baví ho mučit a měl sexuální vztah se svojí nevlastní sestrou. (V této dekadentní společnosti to není žádný problém. Jeho bratr má zase významné přátelství s jeho sestrou.)
    A i když víme takovéto nehezkosti, tak mu musíme držet pěsti, protože Malus je prostě frajer! Jenom on se dokáže bít, nechat se zranit (a to docela těžce) a za dalších pět minut se může vrhnout do dalšího boje a tak to pokračuje až do konce knihy. Také mám jisté podezření, že Malusův obličej je jedna velká jizva složena z mnoha a mnoha malých jizev. Předpokládám, že už ani nikdo neví, jak dříve vypadal.
    Nalézáme zde spoustu akce a myslím, že autoři to tak píší, aby se čtenář nenudil. A je pravda, že se nenudí. Pořád se tam něco děje. (Rozumějte: Pořád se tam někdo bije.)

    A na závěr ještě jeden citát z knihy.

          Raději krátký flirt a útěk než posedlost stravující zevnitř.