ELLE KENNEDY. Návrh

Off-Campus #1

Další knížka, které skoro každý dává pětihvězdičku. O mých vysokých očekáváních vám snad ani psát nemusím. Naštěstí má očekávání snižovala anotace. Vypadá to, že jste tenhle příběh už někde četli. A ne jednou. Byla jsem opravdu zvědavá, jaký ten Návrh  je. 

Hrdiny máme dva. Hanna a Garrett. Střídají se ve vyprávění ich formou.

Hanna je hodná a chytrá holka. V patnácti byla na jedné party znásilněna - vyrovnala se s tím, takže není nějak ufňukaná, nenadává na lidi. Chová se, a teď to napíšu asi blbě, jako jakákoli neznásilněná hrdinka. Samozřejmě, že je tam něco, s čím se nesmířila, ale je to součástí zápletky. Hanna je sarkastická a příjemná vypravěčka, její části mě asi bavily o něco víc, možná je to tím, že je to ženská a mně to usnadňuje vcítění se do postavy. 

Garrett je hokejista, patří mezi nejoblíbenější kluky na univerzitě. Není úplně tupý, což mám radost. Asi nejhorší je, když má chlap místo mozku sval. Garrettův život je zase ovlivněn tím, že jeho otec je slavný hokejový hrdina, Garretta nutil hrát hokej. Naštěstí Garrett hokej miluje, takže aspoň nemusí dělat to, co nechce. Autorka ho vykreslila jako dokonalého muže, jen mu tam přidala namyšlenost. Bohužel mi ta namyšlenost nepřišla moc jako namyšlenost, ale možná jsem to jen nepochopila a Garrett to vše myslel vážně. Mně to vážné nepřišlo.

Potvrzuje se mi, že se mi na romantických knihách líbí, když se ti dva hádají, popichují a nemají se rádi. Bývá to vtipné a hravé. Jak nastoupí city, tak se to zpomaluje a je to nic moc. A v Návrhu tomu není jinak, První půlka knihy má dobré tempo a šmrnc, druhá půlka mě přestala bavit a byla to pro mě už nuda.

Jedna věc, která mi dost vadí, je přehršel témat, která ani nejsou pořádně propracovaná - znásilnění a vyrovnání se s tím, dítě slavného rodiče, rodič plánující dítěti život, křivá obvinění u soudu, sportovci na amerických univerzitách a jejich známky a tak dál. Prostě je toho tady dost. Na to, že je to taková romantická blbina, je toho tady fakt požehnaně. Nejsem ale schopna říct, jestli by se mi líbilo, kdyby to tedy bylo pořádně zpracované, nebo toho tam nebylo tolik. Ona to jsou zajímavá témata a určitě by si zasloužila více prostoru, jen ne v takové knížce všechna najednou.

Musím ale říct, že se Návrh četl dobře a rychle. Bylo to příjemné čtení. Zvládla jsem to během jednoho dne. Takže pokud chcete nějakou klišé rychlovku, u které se budete usmívat (bylo to ňuňu a někdy i vtipné), tak doporučuji. Jen od toho neočekávejte nic extra. Já dávám dvě a půl hvězdičky. A v této sérii bych ráda pokračovala, někdy si fakt ráda přečtu romantickou blbinku.

JODI PICOULT & SAMANTHA VAN LEER. Láska mezi písmenky

    Between the Lines #2

      Na této knížce je pro mě nejzajímavější to, jak jsem se k tomuhle textu vlastně dostala. Jeden večer jsem měla chuť číst. Ale neměla jsem co. Těch tisíc nepřečtených knih doma mě nelákalo. Však to znáte, lákají vás knížky, které doma nemáte. Přes dvě hodiny jsem si doma vybírala, co budu číst. Volala jsem i Vojtovi, zda je doma, že by mi mohl něco půjčit. Nebyl. A tak jsem skoro v deset večer napsala na twitter Terce z CooBoo, jestli by mi neposlala nějaký recenzák, že nemám co číst. A ona byla tak hodná a poslala mi Lásku mezi písmenky. (A pak jsem běhala po pokoji a hledala čtečku.) Takže chci ještě jednou moc poděkovat, protože mi to ten den zachránilo mé duševní zdraví.

     Mezi přáteli na goodreads to má dobrá hodnocení. Líbilo se to Freckles a Suzanne, to prostě musí být dobré, že jo? A pak mě Bětka upozornila, že jí se to nelíbilo. A já začala mít strach.

    Láska mezi písmenky je druhým dílem ze série Mezi řádky. První díl se u nás nevydal a nevím, jestli se vydá - stejně víme, jak to celé skončí.

    A o čem to je? Delilah si z dětské knížky vytáhla do našeho světa prince Olivera, kterého v knížce nahradil Edgar, syn autorky knížky. Edgar knížku přepsal, ze sebe udělal hlavního hrdinu, proto už Oliver nebyl v knize potřeba. Ale knížka si změny nenechá líbit a chce vše vrátit zpět.

    Pro čtení Lásky mezi písmenky není potřeba číst ten předchozí díl. Jen mě osobně docela mrzí,  že jsem neměla možnost si ten první díl přečíst, protože díky těm informacím o prvním díle jsem dostala podezření, že by to mohlo být zábavnější čtení. Bylo by to dobrodružnější.

    Příběh je vyprávěn ze tří pohledů. Čím víc pohledů, tím víc adidas. Takže víme, co se honí v hlavě Delilah a Oliverovi. A abychom měli přehled, co se děje v pohádkové knížce, tak nás obšťastňuje i Edgarova mysl.

    Delilah jsem neměla ráda. Pro mě byla nemastná neslaná, divná, nudná. Ani se nedivím, že ji nikdo neměl rád. Jsou to jen mé domněnky, ale předpokládám, že Delilah měla hodně prostoru v prvním díle, takže se s ní autorky už nechtěly obtěžovat. Ale to nám může potvrdit někdo, kdo ten první díl četl. Pro mě byla v knížce zbytečná, vůbec by tam nemusela být, jen Oliver byl do ní zamilovaný. Její funkce byla hlídání Olivera, aby se kontroloval a nedostal do blázince.

    A teď se dostáváme k Oliverovi. Pohádkový princ v našem světě. To už tady bylo v jednom filmu - Kouzelná romance. Určitě vás napadne pár komických situací, které by mohly nastat. A napadlo to i autorky. Takže Oliver zajišťoval humor, hlavně situační.

    A Edgar byl pro mě fňukna. Nikdo mě nemá rád, nikdo si se mnou nechce hrát. Je to hráč počítačových her. A asi jich hrál hodně. Byl mi ze začátku dost nesympatický, ale časem se to zlepšilo.

     Úžasnou postavou je mluvící a hlavně sebestředný kůň Socks a mluvící pes. Oba byli super. A hlavně s nimi byla sranda.
   Trochu mě mrzí, že se autorkám moc nepovedlo více rozlišit styly vyprávění - chvilkami jsem neměla ponětí, z čího pohledu se zrovna vypráví.

    Nejzajímavější na knize je pojetí knižního světa. Jak postavy běhají ze strany na stranu. Příběh hrají jako divadelní představení, které si poctivě zkouší, aby byly připraveny, když si je bude chtít někdo přečíst. To mi přišlo fakt super a originální.

    Jen by mě zajímalo, jestli to tak funguje ve všech knížkách, nebo je tato speciální. Bylo mi divné, že by si třeba Oliver nechtěl povídat s hrdiny jiných knížek, že se o to ani nepokusil. Jako je mi úplně jasné, jak by se všechny čtenářky vrhly na Pýchu a předsudek  a začaly uhánět pana Darcyho.

    Na začátku čtení jsem byla znuděná, postupem času mě začalo zajímat, jak to skončí. Pak mi to zas bylo jedno a pak jsem zase chtěla vědět, kdo kde skončí a kdo bude mít šťastný konec. Jestli ho bude mít aspoň někdo.

    Můžete odhadnout, jak to skončí, ale s úplnou jistotou to vědět nebudete, protože autorky to můžou vymyslet jinak.

   S jednou výtkou jsem se setkala vícekrát - má to moc zápletek. Young adult knížka s mnoha zápletkami? To jako vážně? Dyť jedinou zápletkou u těchto knih bývá změna obálky uprostřed série! Musím všem, co to tvrdili, dát za pravdu. Je tam toho dost. A není to moc propracované. Což je škoda. Na druhou stranu se té knížky dřív zbavíte, že jo.

    Další výtkou byla přeslazenost. Jako slaďounké to bylo, ale nepřijde mi, že až tak moc, aby mě bolely zuby. Ale možná jsem čekala něco, z čeho mi bude vylézat cukrová vata. Musím říct, že jsem ráda, že mi ze čtečky nic nelezlo.

   Když to vezmu jako celek, nebylo to úplně nejhorší. Četlo se to dobře, ale postavy mě moc nezaujaly, se zápletkami to bylo trošku přeplácané, ale na líné odpoledne nebo ještě línější popracovní večer to je skoro ideální. Víte co, nemusíte s žádnou slepicoidní hrdinkou zachraňovat svět a svrhávat vlády.

    Takže Lásku mezi písmenky doporučují dva a půl princů, ti zbývající jsou ještě zavřeni v knížkách.

    

Ještě jednou děkuji nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzní e-knihy.

EMMA CHASE. Zapletený

    Tangled #1

    Že má Zapletený  na Goodreads tak vysoké hodnocení, jsem zjistila, až když jsem si ho dávala do currently-reading poličky. Proč jsem si tuhle knihu půjčila v knihovně, nemám ani moc ponětí. Asi jsem si v tom horkém počasí chtěla přečíst něco odpočinkového. A muže jsem měla na konferenci, tak asi podvědomí řeklo, že to chce nějakou tu písmenkovou erotiku.

    Hlavním hrdinou je frajer, jehož jméno si už nepamatuji. Ale anotace mi napovídá, že se jmenuje Drew. Je sexy, je bohatý, je pracovitý. Je sebevědomý. Je děvkař. Ale na testy chodí každý měsíc. Je zodpovědný. Ženy má jen na sex. Na jeden pohlavní styk, protože víckrát by ho to nebavilo. Jeden sobotní večer v baru potká nádhernou brunetku, která ho odmítne. On na ni pořád myslí a pak je mu v pondělí představena jako jeho nová kolegyně. On po ní pořád touží, ale ví, že není vhodné na pracoviště sex tahat. Jak to Drew vyřeší?

    Zapletený je vyprávěn ich-formou. Sám Drew nám vypráví jeho příběh plný sexu. Chtěla jsem napsat "a pohlavních chorob", ale on kondomy používá, takže docela nuda. Způsob vyprávění mě zaujal. Drew promlouvá ke čtenářům. Abych byla přesná, tak Drew vypráví příběh ženám - říká jim, co muži dělají a nedělají. Několikrát upozorňuje na to, že mu čtenářky budou chtít nějak ublížit. Ale teda nikdy se nestalo, že by mu nějaká čtenářka dala přes hubu, i když by si to zasloužil. Nuda. Dalším znakem vyprávění je, že Drew upozorňuje na detaily způsobem, jako bychom se dívali (možná by bylo lepší "dívaly", ale já nepovažuji za vhodné tuto knihu doporučovat jen jednomu pohlaví, protože diskriminace) na film - "A vidíte, jak se pousmála?" Tato kombinace mi přišla zajímavá.

    Jaký je Drew, jsem už částečně řekla. Drew je vtipný a otevřený, explicitní. Tyto jeho vlastnosti jsou samozřejmě i vlastnostmi knihy. 

    Jeho poznámky týkající se mužů jsou vtipné a místy i trefné. Nejednou jsem se zasmála. A explicitnost se samořejmě týká erotických pasáží, které by mohly být nazvány rovnou pornografickými. 

   Ještě jsem nečetla erotický román z pohledu muže. Mám s tím trochu problém. Zapleteného napsala žena, takže nedokážu posoudit, jestli je ten mužský pohled reálný. Chci vědět, jak muži přemýšlí. Asi jako muži chtějí vědět, jak přemýšlí ženy. Složitě. Takže ano, zasmála jsem se, bavilo mě Drewovo vyprávění, ale nevím, jestli je to uvěřitelné. Asi si to bude muset přečíst nějaký muž, který mi pak řekne, jak moc se to přibližuje reálným mužům.

    Jestli jste si všimli, zatím jsem se nezmínila o té nové kolegyni. Jmenuje se Kate. Je krásná a chytrá a zasnoubená. Pracovitá. A... A má krásné vlasy a Drew by z ní chtěl vyšukat duši. Skoro nepodstatná, kdyby se kolem ní celý příběh netočil. Víc detailů vám o ní nemůžu říct, musíte mít nějaké překvapení.

   Protože to může být asi tak jediné překvapení, jaké v té knize najdete. Jak příběh skončí, je jasné úplně všem. Klišoidní příběh bude mít samozřejmě i klišoidní konec. 

   Zapleteného jsem přečetla během jednoho dne. Bavilo mě to, nemusela jsem u toho přemýšlet. Bavila jsem se. Bohužel ta klišé mi nedovolují jinak a musím dát jen dvě a půl hvězdičky. A druhý díl se odehrává dva roky po Zapleteném a vypráví ho Kate - to bude spousta dramatu!

SHANNON HALE. Austenland

 Austenland #1

     Nejprve jsem viděla stejnojmenný film, který mě bavil, ale nebylo to nic extra. Prostě romantická blbůstka, kterou si zpříjemníte lenivé odpoledne. Pokud nemáte rádi romantické filmy, tak vám to nezpříjemní vůbec nic.
    Čekala jsem, že kniha bude odlišná - jak to tak bývá. A čekala jsem, že kniha bude lepší, protože... Protože tak to prostě bývá. V tomto případě nemohu říct, co je lepší, obojí hodnotím stejně.

    Jane Hayesová má problémy s muži. Po tom, co si přečetla Pýchu a předsudek, chtěla muže, jako byl pan Darcy. A která žena by nechtěla? Bohužel Jane se nedokázala spokojit s nikým. Jakmile některý muž udělal něco, co by neudělal pan Darcy, byl konec. Teta odkázala Jane v závěti třítýdenní dovolenou v Austenlandu, v Pembrookské vilce na anglickém venkově. Dovolená spočívá v tom, že budete žít v austenovské době - budete mít dobové šaty a musíte se chovat dle dobových pravidel a na konci bude ples. Pomůže Jane dovolená v Austenlandu si uvědomit, že pana Darcyho nikdy nebude mít, nebo se to ještě zhorší a bude pak muset skončit jako stará panna?

   Příběh je vyprávěn er-formou. Žádné nudné a ufňukané vnitřní monology! Hurá! Jane je obyčejná třicátnice, jen se hodně citově váže, takže už při prvním rande skoro přemýšlí o svatbě a dětech (protože v austenovské době jedno rande už skoro znamenalo zasnoubení). Je upřímná a neumí moc předstírat. Což asi ocení zejména muži. Hlavně pan Darcy. Ani nevím, jestli mi Jane nějak přirostla k srdci, chvilkami se zdála být taková nijaká. Naštěstí mě nerozčilovala.

    Z počátku jsem se do Jane nedokázala vcítit, protože já mám úžasného muže a prostě mě nebavilo číst o tom, jak je někdo zoufalý, že potkává jen samé nevhodné muže. A blbce. Řekněme si to narovinu. Pak jsem se začetla. Jane přemýšlela o panu Darcym, herci v Austenlandu používali vybranou mluvu a já se podívala vedle sebe na muže, který chrápal. Jo, taky bych chtěla pana Darcyho. A možná by byl pan Knightley ještě o trošku lepší. Ale svého muže mám ráda! 

   Díky filmu jsem věděla, jak kniha skončí, takže jsem nebyla napjatá, jak příběh dopadne, ale zajímalo mě, jak se to bude od filmu lišit. Austenland má jen dvě stě stran, takže není přeplněn různými popisy. Je tam jen to nutné, abyste si dokázali představit prostředí a kniha vás nenudila. 

   Mezi kapitolami jsou pasáže psané kurzívou, jež vypráví o mužích, které Jane považovala za "své muže". Tyto pasáže byly vtipné - a bavily mě asi z celé knihy nejvíce, protože tyto informace ve filmu nebyly zmíněny. 

   Austenland krásně zobrazuje kontrast mezi naší dobou a dobou Jane Austen. Určitě nejsem jediná žena, která by chtěla žít v Anglii v 19. století (alespoň na chvilku a hlavně v bohaté rodině). Ve filmech a v některých knihách vypadá ten život tak jednoduše a idylicky (opakuji - pokud budete žít v bohaté rodině). Ale interakce s muži je žalostně nízká a značně neosobní. A žádná soukromá dostaveníčka. Žádné letmé a vzrušující doteky, protože pak byste si daného muže musely vzít. Přijde mi, že autorka se snažila ukázat, že máme být rádi za to, že žijeme v dnešní době, protože ohledně vztahů je to o dost snadnější, volnější a můžeme si dělat, co chceme. 

   Jen taková poznámečka na závěr: Když budete znát romány Jane Austen, bude pro vás Austenland srozumitelnější, protože autorka na ně nejednou odkazuje. 

   Knihu jsem rozečetla už v knihovně, ale druhý den jsem ji chtěla číst jen při ranní kávě. Pak byly čtyři hodiny odpoledne, kafe bylo studené a kniha Austenland dočtená. Asi jsem potřebovala na chvilku utéct do toho idylického světa. Původně jsem chtěla dát tři hvězdičky, ale nějak mi to nejde. Takže dávám dvě a půl hvězdičky. Kniha na jedno lenivé odpoledne.

 

STACEY KADE. Čekání na zázrak

   Mezi nebem a zemí #3

    Nejen Temné hory mi doma ležely rok. Čekání na zázrak na tom bylo stejně, jen jsem to během toho roku ani nezkoušela číst. Chtěla jsem se do toho pustit za odměnu, až dočtu Temné hory. A konečně je tady ten čas!

    Čekání na zázrak je třetím a zároveň posledním dílem o Aloně a Willovi. Těšila jsem se na to, chtěla jsem totiž vědět, jak tohle skončí. 

    Pamatuji si, jak blogerky (i já) měly radost, když Fragment oznámil, že tuto sérii začne vydávat. Na druhý díl jsme se také těšily, ale těšení se na třetí díl bylo už vlažnější. Asi stárneme.

    Třetí díl začíná nějaký čas po konci předešlého. Alona je v těle Lily a nyní si říká Ally. S Willem mají plán - dostat Alonu z těla a do těla dostat ducha Lily. Jak tohle asi skončí? Co se podaří a co pokazí?

    První díl byl vtipný, odlehčený. Druhý díl už tolik vtipný nebyl. A Čekání na zázrak už vtipné není ani trošku. Celá série je o smrti a tenhle díl byl nejdepresivnější. Pár "hádek" mezi Alonou a Willem bylo, ale bylo jich pomálu. To, co nás bavilo na prvním díle, tady prostě už není.

    Příběh se vypráví postupně z jejich pohledů ich-formou. Dokud byla Alona Alonou, tak byla skoro pořád s Willem. Když je Alona Ally, nejsou pořád spolu. Toto pomáhá autorce vytvářet napětí. Něco nečekaného se stane Willovi, skončí kapitola. Pak je část s Alonou, něco se stane, kapitola skončí a pak je zase Will. V předešlých dílech, když se něco napínavého a nečekaného stalo na konci kapitoly, tak se to vyřešilo hned v té následující. Tady se musí nějaký čas počkat. 

   Psala jsem, že tento díl je nejdepresivnější. Will i Alona čekají, že jednou Alona odejde se světlem. Ale Will ji nechce pustit. A Alona nechce nechat Willa napospas duchům. Oba přemýšlí, co budou dělat, když o toho druhého přijdou. A vy jim tři knihy fandíte a nechcete, aby je něco rozdělilo. A pak je tu Lily. A celé se to zamotává, až je to zašmodrchané. Po celou dobu čtení si jen můžete říkat: "Jak tohle sakra skončí?" 

    Během čtení vás s největší pravděpodobností napadne, jak tohle skončí, ale tím si nemůžete být jisti. Co když nás autorka bude chtít překvapit?

   Myslela jsem, že to budu číst jen ráno v MHD, ale tak moc jsem chtěla vědět, jak to dopadne, takže jsem četla i o víkendu, kdy nikam nemusím. Tahle série je pohodová a nenáročná. Ačkoli to není žádné mistrovské dílo, budu na Mezi nebem a zemí vzpomínat v dobrém. Vzpomínáme. Haha. Pokud jste se s touto sérií ještě nesetkali, tak doporučuji. Ale nic od toho nečekejte. Velká očekávání vám to jen zkazí. Já dávám dvě a půl hvězdičky (chybí mi tam ten humor) a možná bych se ani nezlobila, kdyby to mělo další díly.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

ZOE SUGG. Girl Online

    Předně chci říct, že je mi šumák, kdo knihu napsal. Hodnotím tu knihu podle toho, jak je napsaná, ne podle toho, kdo ji napsal. Ale je jasné, že kdyby to napsal/"napsal" někdo neznámý, tak mu to možná nevydají, nestane se to běsem celeru a všichni budou frflat, že je to klišoidní sračka (omlouvám se, ale nemám náladu vytvářet slušné neologismy). Takhle to napsala/"napsala" slavná bloggerka, o které jsem předtím neslyšela, stalo se to bestsellerem a všichni óchají nad tím, jak je to super.

     Zajímalo mě, proč je to v zahraničí tak oblíbené - kdyby mě to nezajímalo, tak bych to nebyla já. Dokonce jsem se na Girl Online začala těšit. Myslela jsem si, že to bude takové to roztomilé, ňufavé čtení. Pro někoho určitě.

   Hlavní hrdinkou je Penny - ráda fotí, ráda bloguje a je nešikovná. Při školním představení se jí stane obrovský trapas, a tak je ráda, že může s rodiči odjet na několik dní do New Yorku. A tam potká mladíka Noaha - má rád hudbu. S Noahem je schopná zapomenout na svůj mega trapas. Jenže ...

    Girl Online je psána z jednoho pohledu - z pohledu Penny, ich formou. Pokud máte rádi vnitřní monology hrdinek, tady si jich užijete hodně. Penny zažívá spoustu trapasů a dost o nich přemýšlí, v knize se tedy dočteme o jejích pocitech. Musím říct, že pro mě byla v tomhle ohledu Penny uvěřitelná. Všichni zažíváme trapasy. A všichni se za ně stydíme. To, co cítila Penny, jsem i já cítila nespočetněkrát. Někdo říká, že se Penny chovala nepřiměřeně. A kdo se v patnácti/šestnácti choval přiměřeně? Určitě jsme i my některé pocity hyperbolizovali, protože jsme to tak prostě cítili. Trapas byla velká katastrofa. A bylo důležité, aby si o nás ostatní (hlavně opačné pohlaví) mysleli jen to nejlepší. 

    Na druhou stranu mě to stálé přemýšlení nad tím, co si o Penny budou myslet ostatní, otravovalo. Z tohohle jsem už vyrostla. A z kalhot bohužel taky. Řídím se heslem: Čím víc trapasů, tím víc vtipných historek. Ale pro cílovou skupinu by to mohlo být dobré prozření. 

    Autorka (je jedno která) se snažila vložit do Girl Online i nějaké to poselství. Již zmíněné uvědomění si, že nám nemusí záležet na tom, co si ostatní myslí - to mi přijde jako hlavní poselství - když vám to totiž budou říkat rodiče, tak jim stejně nebudete věřit. A příběh je založen na tom, jak umí být internet zrádný - tady by už se rodiče mohli brát vážně, nebo aspoň učitelům by se mohlo věřit. A tohle se prolíná celou knihou. Výchovná funkce je v této knize dost rozpoznatelná.

    Někteří si stěžovali na slovo gramla. Nevím, jak u vás v Čechách, ale u nás v Čechách (není to překlep, fakt jsem napsala dvakrát "v Čechách") se používá slovní spojení "gramlavé ruce". Neměla jsem tudíž žádné problémy s porozuměním. Ale je pravda, že gramlu bych nepoužila, nelíbí se mi totiž onomatopoicky. Na druhou stranu... Vzpomínáte/znáte knihu Loď mezi hvězdami, kde se překladatel rozhodl použít slovo chucpe? Prskali jsme, ale naučili jsme se nové slovo. Takže se naučíme další slovo. Knihy by přece měly rozšiřovat slovní zásobu, ne?

    A teď se dostanu k závažné věci...

Ta knížka mě nudila. Ale moc. Až poslední čtvrtina mě bavila - také jsem ji přečetla nejrychleji, zajímalo mě, jak to velké drama dopadne. Nejhorší na tom bylo, že jsem se ani nerozčilovala, že je to hloupé. Vůbec to ve mně nevyvolávalo emoce. Bylo mi jedno, co se Penny děje. Sice jsem se chvilkami dokázala vcítit do hrdinky, ale celková otupělost to vcítění zabíjela. Děj mě vůbec nebavil. Kdyby tam nebyla ta poslední čtvrtina, tak bych to asi nedočetla.

   Během čtení jsem přemýšlela, kolik hvězdiček tomu tak dám. Dlouho jsem myslela, že jen dvě. Poslední čtvrtina to zachránila. K tomu ta uvěřitelná (aspoň chvilkami) hrdinka. A hlavně si celá Girl Online nehraje na nějakou vznešenou literaturu. Je to prostě kniha pro náctileté slečny a nic víc. Tak jsem se rozhodla, že oči přivírat nebudu, protože mám stejně zašpiněné brýle, a dám tomu dvě a půl hvězdičky. A gratuluji si, že mi to čtení trvalo jen dva měsíce. 
 

Děkuji nakladatelství Jota, že jsem se mohla vetřít na jejich sraz na Světě knihy, kde jsem dostala tento výtisk.

Poznámka: Moje úžasná korektorka Kristina říkala, že u nich v Čechách se gramla/gramlavý nepoužívá. A můj muž říkal, že u nich ve Slezsku se používá. Pamatuji si, že tento výraz používal můj táta, ale nevzpomínám si, jestli i můj děda a babička (babičky se budu muset zeptat, až ji potkám). Je klidně možné, že si to tatínek přivezl z vojny. Každopádně si tu slovní zásobu rozšíříte o další výraz, což je fajn.

CHARLES GILMAN. Šílený profesor

Horror School #1

    První díl série mě zaujal jen díky původnímu názvu série - Tales From Lovecraft Middle School. Určitě vám došlo, že je to kvůli tomu Lovecraft. Což je synonymum pro horory, děsivé příběhy a plíživou hrůzu. A hodnocení také není nejhorší. 

     Dvanáctiletý Robert musí od září chodit do nové (a nově postavené) školy, protože úřady tak rozhodly (podle trvalého bydliště). Nikoho tam nezná. Kromě Glena, který ho vždy šikanoval. A... A víc neřeknu. Šílený profesor je dost krátká kniha (122 stran), takže bych vám mohla vyzradit něco, co bych neměla. Ale je jasné, že Lovecraftova střední škola nebude ledajaká škola.

    Začnu hned prvním (a asi jediným) záporem celé knihy. Jak jsem se již zmínila, příběh je na pár stranách. To znamená, že se autor moc nerozepsal. O nikom a ničem. Postavy jsou ploché. Kdyby tam byla nějaká sexbomba, tak bude také plochá jak fošna. Moc se o nich nedozvíme, jen důležité informace, abychom věděli, kdo je hodný a kdo je zlý. Chtěla jsem prvně napsat "kdo je černý a kdo bílý", ale rasismus nebudeme podporovat. Více stránek by knize jen prospělo.

     To je názor můj, staré ženské. Šílený profesor je určen čtenářům začátečníkům, jen nevím, jak si poradí s jazykem R'lyehian (čte se to přesně tak blbě jako ten samotný název). Viděla bych to tak, že mladému čtenáři bude stačit jednoduchá linie příběhu na pár stránkách, bude nadšen, že se pročetl až na konec. 

    Šílený profesor je ale i výchovný, což není nic nečekaného. Robert má rád knihy, tak autor podporuje touhu dětí zažívat různá dobrodružství skrze knihy, protože mimo knihy to moc nejde. Alespoň se to podaří Robertovi a my (a děti) mu můžeme jenom závidět. Také se objeví problematika šikany, ale zas tak moc se neřeší, a lidé, kteří chtěli pomoct, byli odbyti.

    Ději nemám co vytknout. Bylo to pěkně vymyšlené. Vše se odehrálo během tří týdnů - to je taková rychlovka. Gilman nám postupně předkládá tajemství, nějaké odpovědi a ke konci akci. Bohužel ta akce byla velmi krátká. Řeknu to ještě jednou - všechno je krátké.

   

    Na konci knihy je jasné, o čem bude druhý díl. To potvrdí i ukázka z druhé knihy. Musím říct, že se na druhý díl těším. Sice je to vše takové uspěchané, humoru moc nenajdete, postavy nejsou pořádně vykreslené, ale víme, kdo je hlavní záporák. Záporák je to nejdůležitější. Dávám dvě a půl hvězdičky. Zajímalo by mě, kdo by poslal své dítě do školy, která má v erbu Cthulu.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

TAHEREH MAFI. Jsem zlomená

Roztříštění #2

     Konečně jsem se dostala k pokračování knihy Jsem roztříštěná, která se mi líbila i přes její nedostatky. Když jsem si přinesla kupičku knížek z knihovny, Jsem zlomená byla první, kterou jsem začala číst. Opravdu jsem se těšila, jak bude příběh pokračovat. A těšila jsem se na Warnera. 

    Juliette je v Bodu Omega, ve kterém jsou ukryti mutanti. Lidé, kteří mají nevšední schopnosti - neviditelnost, léčení, smrtící dotek. Juliette je ochotná mluvit jen s Adamem, protože očekává, že ostatní se jí budou bát - určitě o ní slyšeli, že zabila člověka pouhým dotekem. Castle, hlava Bodu Omega, chce, aby procvičovala své schopnosti, aby se naučila je ovládat. Kvůli tomu začne cvičit s Kenjim. Adam, jediný, který se jí chce (a může) dotýkat, nemá na Juliette čas, jelikož i na něm se dělají testy, aby se zjistilo, jakou schopnost má on, protože není normální, asi by tam měly být uvozovky, aby se mohl Juliette dotýkat. A to nebude jen jedno Adamovo tajemství. A objeví se i Warner. A další dramata. Prostě vše, co máme v těchto knihách rádi.

   Jsem zlomená je opět vypravována z Juliettina pohledu, ich-formou. Ano, víme vše, na co myslí. A i to, na co myslet nechce. Někdy jsou její myšlenky opravdu unavující. Juliette je neskutečně ufňukaná postava. Ale líbí se mi, že si to uvědomila i autorka - Kenjiho monolog k Juliette na téma "Netvař se, že ti někdo ukradl poslední toaleťák na zemi" byl super. Takový monolog měl mít někdo i k Adamovi, protože by ho potřeboval snad ještě víc. Fňukna k fňukně sedá. Naštěstí umí být Juliette i opravdová hrdinka, i když místy je to takové hloupé hrdinství, ale budiž. 

    Ale Warner je úžasný! I když se chová schizofrenně a nikdy nevíte, jak se bude chovat na další stránce. Je to mistr střídání osobností. Snad ani ponožky tak často nestřídá. Dozvíme se o něm různé informace. Pro mě byly pasáže s Warnerem asi nejlepší z celé knihy. Člověk si u něho musí dávat pozor, co právě čte, aby si mohl skládat střípky informací k sobě. 

    Tato série je netypická svým přeškrtaným písmem. V Jsem roztříštěná se mi to hodně líbilo, hlavně kvůli tomu, že přeškrtnutá věta vždy byla nahrazena jinou. Tady se už autorka nenamáhala nahrazovat. Prostě se ta věta škrtla a konec. Byly to Juliettiny zakázané myšlenky. Zakázané myšlenky o někom. Některá přeškrtnutí na mě působila tak, že se to škrtlo, protože se už dlouho nic neškrtlo. Myslím, že tento prvek už zde ani nemusel být.

    V první části byl kladen velký důraz na čísla psaná číslicemi. Zde je to opět v menší míře. A už to není ani zajímavé.

    Zaujala mě ale lingvistická přirovnání. Například Juliette přemýšlí o tom, že není předložka, ani sloveso, že jen samotné podstatné jméno. Tento prvek se objevuje častěji. Asi Mafi začala studovat lingvistiku a nově nabyté informace musela nějak využít. Zajímá mě, co použije ve třetím díle. 

    Chvilku mi trvalo, než jsem se začetla. Začátek byl nudný - asi prvních sto stran. Četla jsem ve vlaku a i v autobuse, ve kterém já jinak nečtu, protože to není bezpečné. Ono to tak divně houpá a drncá. Konec jsem hltala. Vadilo mi pouze Juliettino a Adamovo kňourání. Kvůli nim dávám pouze dvě a půl hvězdičky. I když jedna samotná hvězdička  je za Warnera. Ale srdíčka sem dávat nebudu. A nechápu, co Juliette na Adamovi vidí. Víte to vy?

JENNIFER PROBST. Manželská smlouva

    Manželství #1

    Manželská smlouva mi byla doporučena, když jsem chtěla číst něco oddychového, hloupého, romantického a... Prostě jsem si chtěla přečíst blbý bračínek. A přesně to vám Manželská smlouva dá. 

       Alexina rodina potřebuje peníze, aby mohla splatit hypotéku na dům. Nick potřebuje manželku na rok, aby zdědil celou firmu. 

   Znají se od dětství - Nick Alexe zlomil srdce. To blonďatí hezouni dělají, no. Alexa ho za to nenávidí. To ženské dělají, no. Tak je samozřejmé, že se dohodnou - Alexa si vezme Nicka, který jí za to dá peníze. 

   Jedna podmínka této smlouvy je, že nebudou mít s nikým sex. Musím vám říkat, o co tam půjde?

    Dva pohledy na příběh - Alexy a Nicka. Nic nového pod sluncem. Postavy také nebyly nijak výjimečné. Plusové body můžeme dát autorce za to, že Alexa nebyla naivní slepice. I když... Pro cyniky bude naivní hodně. Věřila na nehynoucí lásku a motýlky v břiše. Ale nebyla to taková ta naivka, co kdekomu podlehne a zamiluje se bezhlavě. I když myslím, že to přesně udělala. Hmm. *zamyšlený výraz* A když to tedy udělala, aspoň o tom přemýšlela racionálně. 

    Nick byl cynik. Otec se o své děti moc nestaral, měl bokovky a jejich matka také nebyla nejmatkovatější. A když Nick viděl, jak jim rodina nefunguje, tak si tento fakt zobecnil a usoudil, že žádná rodina nefunguje. Nebo aspoň nebude fungovat napořád. A to znamená, že nemůže mít trvalý vztah a děti. 

    Zase máme tedy postavu muže, kterému bylo v dětství nějakým způsobem ublíženo. A toto ublížení trvá i do dospělosti, kdy dojde k prozření. To tu bylo hodněkrát. A ještě hodněkrát to tu budeme mít, protože nelze vymyslet jinou mezipohlavní zápletku. A kdybychom náhodou četli o tom, jak jsou oba hlavní hrdinové úžasní a normální, psychicky odolní, zamilovaní, šťastní, tak tu knihu raději spálíme, protože nás ta idyličnost bude jen dráždit. Psát originální romantické knihy asi není jednoduché.

   V romantických knihách bývá sex. V některých je dokonce tolik sexu, že se tomu říká román erotický. Jako by to nebylo jedno. Jedno bez druhého být nemůže.

   Sexu v této knize bylo hodně. A byl obyčejný. Žádné zvrácenosti nečekejte. A to tam měli i psa! Takže nuda. A musím se přiznat, že nevím, jestli bylo řečeno, zda má velký penis, nebo nemá. Bez velkého penisu nemůže být žádný velký román a já nevím, jestli tohle velký román je! Takže si to přečtěte a pak mi řekněte, jak to tedy je.

    Autorka se také vyjadřovala k ideálu krásy. Nick chodil pouze s modelkami, se kterými nerad chodil na večeře, protože vůbec nejedly. Alexa je hubená, ale také oblá na správných místech. A jí normálně, čehož si Nick cení. A když se vyskytla pasáž, ve které Nicka píchaly boky vychrtlé modelky, tak je jasné, co máte, čtenářky, hlavně vy vychrtlé, dělat - najíst se  a zaoblit se. To samozřejmě říká autorka, já mlčím jak hrob.

    Naštěstí byla Manželská smlouva aspoň trochu vtipná. Autorka také vsadila na fakt, že muži s malými dětmi jsou roztomilí. Takovým momentům se bude smát kdejaká žena.Tohle přečtete rychle bez nějakého spěchu. Nemusíte u toho myslet. Čtení mě bavilo, ale je to jen další harlekýnka. Dávám dva a půl povadlých penisů. A myslím si, že je to až zbytečně moc.

VERONICA ROSSI. Cesta věčnou nocí

Nebe #2

    Musím říct, že jsem se na pokračování Pod nekonečnou oblohou vážně těšila. Sice jsem nešílela, když se dostalo do knihkupectví, ani jsem si nemusela v knihovně nic rezervovat, dokonce jsem hned nezačala číst, když jsem si Cestu věčnou nocí donesla domů. Takže jsem se asi netěšila moc. Někdy mám pocit, že druhé díly jsou nudnější, nejsou tak dobré. Autorky a autoři si chystají půdu pro třetí, závěrečný díl. A v tomto případě tomu není jinak.

    Příběh pokračuje několik měsíců po skončení Pod nekonečnou oblohou. Árie se potuluje s Roarem kdesi venku, pak se vrátí k Perrymu, který je krvepánem Tideů a musí se o své lidi postarat. Což samozřejmě není jednoduché, protože éterové bouře sílí a jsou pravidelnější, jiné kmeny jsou kvůli nim nuceny opustit svá obydlí - a budou se snažit dobýt jiná území. 

    A Árie musí najít Poklidnou modř, aby zachránila Perryho synovce Talona. A jediný, kdo o Poklidné modři něco ví, je Sobol, který si má vzít Liv, Perryho sestru a Roarovu milou. A se Sněním, odkud Árie pochází, to také nevypadá nejlíp.

    Jak vidíte, je to hodně zamotané a vypadá to, že se bude něco dít.

    Pořád se něco dělo. Ale nebylo to akční povahy. Autorka popisuje život Tideů - jejich starosti a zase starosti. Radostí moc není. Víte, mně se zdá, že autorka moc akční události ani popisovat neumí. Nájezd na osadu Tideů dokázala odbýt na stránku a půl. Možná na dvě. Ale s tím velkým písmem to je spíš půl strany. Takže jsme si tu akci moc dlouho neužili, nemluvě o tom, že jsem ani nepostřehla, jak bylo možné to tak rychle ukončit. A znovu se mi to číst nechtělo. Prostě přiběhla hromada lidí a pak... Konec. Naštěstí to nebyl konec knihy. Jsem zklamaná, že tato bitva nedosáhla ani na epičnost bitvy u Helmova žlebu. Ona se tedy ani nesnažila. Možná kdyby autorka napsala:  "Byl útok a pak už nebyl", tak by si ušetřila půl dne práce, kdy přemýšlela nad tím, jak to napíše, a nebyla by to taková hloupost. To jsem se tedy pěkně rozkecala o jedné stránce textu.

   Nechci se jen vysmívat, že autorce něco nejde. Líbilo se mi, jak se příběh začal zamotávat. Přidala mnohem více postav - a s tím souvisí i větší počet problémů. Ale... Ta knížka měla lehce přes dvě stě stran. A tímto se dostáváme k problému, že já nevím, jestli nakladatelství tento druhý díl rozdělilo na dva svazky, nebo to jsou jen pomluvy. Byla bych pro, kdyby celá tato trilogie byla v jednom svazku jako jeden velký román. Myslím, že by to bylo mnohem lepší. Ale tohle bude asi problém více trilogií, ne jen této. Nemluvě o tom, že by nakladatelství ušetřilo na obálkách, že. Prostě by to byl parádní román o necelých 500 stranách. Píší se vůbec mnohostránkové knihy, pokud není stand alone? 

    Jedním z dalších problémů je, že se autorka hlavním postavám moc nevěnovala. Ačkoli příběh byl vyprávěn jejich očima, nemám pocit, že bych se nějak moc dozvěděla o jejich vývoji. Je pravda, že něco o nich v textu najdeme - více asi o Perrym, který musí činit rozhodnutí ohledně svého kmenu - u něho ta psychologie je výraznější, u Árie ani ne, ta spíš jen komentuje. Působí to na mě tak, že oni stojí na místě a zbytek světa se posouvá. Víc se toho děje kolem než v nich.

    Pro mě zajímavou postavou je Sobol, bohužel mu zatím bylo dáno málo prostoru - snad ve třetím díle. A ke zbytku postav se nejde moc vyjádřit. 

   Může se zdát, že Cesta věčnou nocí je zbytečné pokračování, ale já si to nemyslím. Jen mu škodí móda trilogií. Víme, jak a kam se posouvá fikční svět. I když je pravda, že to lze shrnout pár větami. Dávám dvě a půl hvězdičky a moc moc doufám, že autorka ve třetím díle ukáže, zač je toho koleno. Věřím, že třetí díl bude stát za to.

   

KAT ROSENFIELD. Konec a smrt Amelie Anne

     Jak jsem se k této knize dostala? V nabídce recenzních výtisků byly tři knihy - dvě pokračování sérií, které jsem ještě nečetla, a Konec a smrt Amelie Anne. Byl to jednoduchý výběr.

    Podle anotace jsem čekala detektivku. Tedy možná. Jistá jsem si nebyla. Začala jsem číst bez předsudků a bez přednázoru.

     Rebecca odmaturuje a těší se, až po prázdninách odjede studovat na univerzitu. Přesněji řečeno - až opustí své rodné maloměsto. 

    Komplikuje jí to James - přítel, který chce ve městě zůstat kvůli svému otci (zemřela jim matka). Rebecca ho nechce opustit, ale ví, že až skončí prázdniny, bude muset. A tak James na začátku prázdnin po pohlavním styku ukončí jejich vztah. Po tom touží každá žena a dívka. 

    Další komplikací je nalezené tělo mladé neznámé dívky, kterou někdo zabil. 

    Rebecca přemýšlí o životě svém i mrtvé neznámé. 

    V knize jsou dvě příběhové linie. Jedna, jež je vyprávěna ich-formou z pohledu Rebeccy, i když některé pasáže jsou jakoby vyprávěné er-formou zcela nezúčastněným vypravěčem. Druhá příběhová linie je celá vyprávěna er-formou, týká se Amelie Anne - dočteme se o tom, co se dělo před tím, než byla zabita. A proč byla zabita.

    Autorčin styl je zdobný - hojné metafory a přirovnání. Místy poněkud básnické. Předpokládám, že se tento styl nemusí zamlouvat všem - hlavně těm, které na knihách zajímá spíše jejich děj. 

    Často se ve vyprávění skáče do minulosti - čas od času se mi stávalo, že jsem netušila, o čem se zrovna vypráví, ale stačila chvilka a opět jsem byla v obraze. Přičítám to i k tomu, že jsem četla během únavy, takže jsem čtení nevěnovala stoprocentní pozornost. 

    Během čtení jsem nevěděla, jaký mám na tento literární počin názor. Doufala jsem, že až to dočtu, že se to vyjasní. Nevyjasnilo. 

    Ani nevím, o čem chtěla autorka primárně psát. Jestli o vraždě a jejím vyšetřování, o mladé slečně, která chce odejít z rodného města, ale nechce opustit přítele, nebo o městě, které se snaží vypořádat s vraždou. Bylo to o všem. 

    Myslela jsem si, že Konec a smrt Amelie Anne bude detektivka. Nebyla. Ani trochu. Informace o vraždě jen posouvaly hrdinčino přemýšlení o životě. Toho zde bylo dostatek, takže jsem spíše pro označení "psychologický román". Myslím, že se autorce podařilo vykreslit životní nejistotu, kterou poznal snad každý z nás, takže jsme schopni Rebeccu chápat. 

    A vykreslení maloměsta se mi taktéž líbilo. A opravdu chápu, proč chtěla Rebecca utéct. Zobrazení nálady ve městě bylo reálné - vražda byla z počátku senzací a tématem nekonečného tlachání, poté nastala ve městě paranoia, protože vrahem byl někdo z nich. 

    A co se týká Rebeccy, kromě toho, že jsem jí rozuměla, mě moc nezaujala. Nebyla moc popsaná - ani se nedozvíme, co má ráda a co chce studovat. Jen čteme její myšlenky o budoucnosti a o Amelii Anne.

    Do Jamesovy hlavy se nedostame a víme o něm jen drobnosti. Amelie Anne byla pro mě zajímavá a sympatická. Bohužel její osobnost nedostala moc prostoru.

   

    A jak Konec a smrt Amelie Anne hodnotím? Psychologie města i Rebeccy se mi líbila. Líbí se mi nápad se dvěma příběhovými liniemi. Básnický styl psaní se mi líbí tak půl na půl - záleží na náladě. Dávám dvě a půl hvězdičky. Je to jiné než knížky, co jsem četla. A nečetlo se to špatně. Čtení je to rychlé. A jestli doporučuji? Vezměte si to do ruky, zkuste to a uvidíte - už ze začátku lze poznat, zda se vám to bude zamlouvat, nebo ne.

Děkuji nakladatelství Egmont za poskytnutí recenzního výtisku.

CAT CLARKE. Trýzeň

    Trýzeň je má první čtená kniha od autorky Cat Clarke. Na její knihy jsem četla pouze chválu. Když jsem Trýzeň uviděla v knihovně, neváhala jsem a vzala si ji do pacinek, i když má velmi nepěknou obálku. Po dlouhé době zase komentuji obrázek na knížce. Hanba mi! 

     Čekala jsem vynikající knihu. A Trýzeň není špatná, jen z ní nejsem nadšená. Stává se mi to pořád a vždycky mě ten pocit překvapí.

    Hlavní hrdinkou je Alice Kingová a celý příběh je vypravován z jejího pohledu (samozřejmě ich-formou). Hned v první kapitole je pohřeb. Velmi dobrý nápad, jak začít knihu. Líbí se mi to. Vyznamenanou osobou, jejíž je ten pohřeb, je Tara. Školní mrcha královna, která oficiálně utonula v jezeře během školního pobytu ve Skotsku.  Hned od začátku je jasné, že se to takhle neodehrálo. A Alice potom řekne, jak to bylo. Jen čtenářům. Příběh Trýzně není o tom, co se stalo ve Skotsku, ale jak se s tím dokáže vyrovnat šestnáctiletá Alice, která se k tomu všemu ještě sblíží s Jackem, bratrem Tary. Alicina kamarádka Cassie má strach, že Alice prozradí Jackovi jejich tajemství, pravdu o smrti Tary. Alice však tvrdí, že neřekne. Zvítězí Alicin rozum, nebo její svědomí?

    Jak jsem již zmínila, příběh je vypravován v ich-formě. Můžeme sice kňučet, že je to zase ich-forma, ale pro psychologický román, jímž Trýzeň jistě je, je tento způsob asi nejvhodnější. Autorka snáze může popsat Aliciny pocity a myšlenky. Vzhledem k tomu, o čem tato kniha je, je jasné, že vnitřní monology hlavní hrdinky budou trochu ukňourané. V takovéto situaci lze fňukání pochopit. Sama bych kňourala a fňukala mnohem více než Alice.

    Ačkoli je Trýzeň krátká, nemá ani tři sta stran, přišla mi zdlouhavá. Nic moc se v ní neděje. To "neštěstí" je jen impuls pro vyprávění. Což je podle mě škoda.  Asi bych si knihu více užila, kdyby vypravování postupovalo od výletu, přes pohřeb a nakonec... konec. Bylo by aspoň nějaké napětí. Takhle hned víme, co se stalo.

    Trocha napětí je ke konci. A právě kvůli konci jsem se snažila Trýzeň dočíst. Cat Clarke je spojována se zajímavými a otevřenými konci, tak jsem chtěla vědět, jak bude konec Trýzně vypadat. Měla jsem tipy, jak by to mohlo skončit. Dokonce jsem se trefila, jen to skončilo o chvilku dříve, než jsem čekala. Takže jsem se vlastně vůbec netrefila.

    Kdybych nevěděla, že Cat Clarke píše "divné" konce, čtení bych vzdala. Konec Trýzně je opravdu velmi otevřený, ale čekala jsem, že mě to nějak emocionálně vezme. Nevzalo. Bohužel.

    Styl psaní ale není podle mě nejhorší. Četlo se to velmi dobře. Byla jsem ráda za krátké kapitoly. Za ty jsem ráda vždy, mám tak pocit, že rychle čtu. Setkáme se spíše s kratšími větami. Ani prostředí není zdlouhavě popisováno. Čtení utíká opravdu rychle.

    Na Trýzeň jsem se moc těšila, ale konečný pocit z ní mi zkazilo velké očekávání. Velká očekávání jsou horší než pálení knih. Čtení je to příjemné. Po dlouhé době jsem se zase setkala s psychologickým románem. Bohužel to nebylo tak strhující. Dávám dvě a půl hvězdičky a doufám, že Jako v pavučině bude pro mě zajímavějším čtenářským zážitkem.

KERSTIN GIER. Rudá jako rubín

Drahokamy #1

      Rudá jako rubín je další knihou, která má mnoho kladných ohlasů - naštěstí se už vyskytují i ty ne tolik nadšené - tím tedy nechci říct, že jsem ráda, že se to lidem tolik nelíbí. Samozřejmě jsem se hodně těšila. Čekala jsem fakt pecku, kterou přečtu na jeden zátah - což není fyzicky nemožné. Bohužel mě kniha nenutila, abych ji na ten jeden zátah přečetla.

    Hlavní hrdinkou je Gwendolyn Shepardová pocházející z rodiny, jejíž někteří člěnové mají jistý gen, díky kterému mohou cestovat časem - jen do minulosti a do let před jejich narozením. Její sestřenice Charlotte, nositelka genu, se celý život připravuje na to, až dovrší šestnácti let a začne také cestovat časem. Bohužel její první skok nepřichází a nepřichází. Zato Gwendolyn skočí, dokonce třikrát, než dostane odvahu to sdělit své matce. Samozřejmě to vyvolá mnoho nevole - její sestřenice Charlotte z toho opravdu není nadšená (a ani teta Glenda), a otázek - proč její matka zapřela, že se narodila v den, kdy se má narodit "dítě s genem" a jak přesvědčila porodní asistentku, aby Gwendolyn posunula datum narozeni o den.  A tak dále. 

    Gwendolyn se dozví o úkolu, který má Gideon - skoro devatenáctiletý mladík, jenž je také nositelem genu. Musí najít cestovatele časem a přesvědčit je, aby mu dali krev pro chronograf (díky kterému mohou cíleně skákat do minulosti), jenž má odhalit velké tajemství. 

     Jak Gwendolyn brzo zjistí, není snadné poznat, kdo je hodný a kdo je zlý. Chtějí Lucy a Paul, kteří jeden skoro vyplněný chronograf ukradli, velkou moc, nebo ji chce hrabě Saint Germain?

    Rudá jako rubín je vypravována Gwendolyn ich-formou. Můžete se těšit na vnitřní monology šestnáctileté  slečny. Opravdu! Gwendolyn na mě působí jako vtipná slečna. Naštěstí nebyla nijak ufňukaná. Bohužel toho v knize moc neudělala. Mně to tedy tak přišlo. Další klad ohledně Gwendolyn je ten, že to není taková ta strašně moc úžasná hrdinka. Je to obyčejné, běžné děvče. Které si jen čas od času zaskočí do minulosti.

    Hlavním mužským hrdinou je mladík Gideon. Ten je narozdíl od Gwendolyn zcela a naprosto úžasný. Mě vůbec nenadchl. Mnoho čtenářek ho má rádo, nechápu proč. Gideon je typický hezounek. A ani mi nebyl sympatický. 

    Autorka má příjemný styl psaní. Rudá se čte snadno a lehce. Věty nejsou nijak složité. Od Hrabala se určitě neučila. Popisy nejsou také nijak rozvláčné - je tam jen to, co je nutné pro jakous takous představu.

    Největším problémem je, že se toho v příběhu moc nestalo. Jasně, kolik se toho asi může přihodit během pár dnů? Až ke konci to začlo být opravdu zajímavé. Autorka mě však dokázala zaujmout příběhem - tím hlavním problémem. Chci vědět, kdo je ten špatný, proč je špatný a co se tam děje. Moc se toho ale nedozvíme. Takže nezbývá nic jiného, než si přečíst další díl.
    Co se týká cestování časem, tak si nemyslím, že by si to autorka představovala jako Hurvínek válku. V knize se zmíní různé věci, co cestovatelé mohou a co ne. Muž se mě během psaní ptal, co by se stalo, kdyby zabili malého Hitlera. Když jsem mu řekla, že by to asi neudělali, tak on na to: "A k čemu tedy takové cestování časem je?" Hitlera tam autorka opravdu neřeší. Nemohou si například brát zbraně ze své doby, aby je náhodou neztratili. Bojí se toho, co by se mohlo stát. Všichni víme, že cestování časem má různá úskalí, a ví to i autorka, za což jsem opravdu ráda. 

     Nevím, jak je to u vás, ale já mám vždycky radost, když se v nějakých knihách zmiňují o různých kultůrnostech, jako jsou filmy, seriály, knihy a hudba. V Rudé jsou zmíněny převážně historické filmy - pár jsem jich dokonce opravdu viděla, a pár zase ne. Fikční svět mi díky takovým drobnostem přijde takový bližší světu aktuálnímu.

    Rudá jako rubín je kniha na krátký časový úsek, dlouho s ní nepobydete. Styl psaní je sympatický a snadno se čte. Hlavní hrdinka není žádná slepice a její vnitřní monology dávájí knize jistý nadhled. Bohužel se v tomto díle neodehraje moc důležitých a akčních scén, ale konec dokáže navnadit na druhý díl. Dávám dvě a půl hvězdičky.

TAHEREH MAFI. Jsem roztříštěná

     Jsem roztříštěná, první díl série Roztříštění, byla českými čtenáři velmi očekávanou knihou. Mimo jiné kvůli tomu, jak si nakladatelství CooBoo poradí s obálkou, jelikož se v Americe uprostřed vydávání série rozhodli, že slečna v bílých šatech není dost cool, a změnili obálku na cool oko. Čeští čtenáři se mohou radovat z jednotných obálek k celé sérii. A jestli se česká obálka povedla, posuďte sami, já obálky nerada komentuji. Jen pokud je zelená. Nebo má slečna na obálce červené vlasy. A nebo je zelená a je na ní slečna s červenými vlasy. Jinak si obálek moc nevšímám. Dobře, drobný komentář si neodpustím. Málem jsem ji v knihovně přehlídla! Všimla jsem si jí až na druhý pohled! Kdyby ale byla zelená a měla na sobě slečnu s červenými vlasy, všimla bych si jí hned. Určitě jsem ji v knihovně ulovila jen díky tomu, že si jí nevšimli ani ostatní.

    Hlavní hrdinka Juliette je již 264 dní sama zavřená v blázinci. Je to jákesi centrum pro... to máte fuk, blázinec stačí. Nemyslí si, že je blázen, a ví naprosto přesně, že nikdy nechtěla nikomu ublížit. Jen má trochu vražedný dotyk.

    Jednoho dne dostane do své cely společnost. Mladíka Adama, kterého zná ze své "volné" minulosti. Pomalu si na něho začíná zvykat, když se dozví, že je to voják, který pracuje pro Warnera, mladíka, který velí celému komplexu, ve kterém se nachází. Warner má s Juliette své plány. Adam má s Juliette své plány. Otázka je, kterých plánů se chce Juliette účastnit, a co na to řekne ten odmítnutý?

    Jsem roztříštěná se odehrává v budoucnosti. Ve světě, který je zničen lidmi. Počasí se zbláznilo. Rostliny nerostou. Zvířata moc nežijí. Lidé hladoví a přežívají. A celému lidstvu vládne jakási organizace Obnova, která se snaží o "lepší" zítřky. 

    Jak to v dnešní době bývá, příběh je vyprávěn v ich-formě z pohledu hlavní hrdinky. Jsem roztříštěná je na vnitřních monolozích hlavní hrdinky postavena. Můžeme ji nazvat sondou do nitra mladé osamocené dívky, která se snažíí vyrovnat sama se sebou a s okolím, které si o ní myslí, že je zrůda.
    Je to vidět na netypické formě, kterou Mafi užívá. V textu najdete přeškrtnuté věty nebo slova. Jsou to hrdinčiny myšlenky, které jsou jakoby zakázané. Takové, o kterých ví, že by si je neměla připouštět.
    Juliette má ráda čísla. Ráda počítá vteřiny, aniž by věděla, kolik je hodin. To se také odráží v textu. Číslovky jsou psané číslicemi. (Jednou jsem si všimla, že číslovka byla napsána písmeny.) Počty čehokoli jsou upozorňovány v samostatných větách. 5 prstů. 2 nádechy. (Pro příklad.)
    Jsme zvyklí v knihách na metafory a různá přirovnání. Mafi je také používá. Více jsem si všimla hojného užívání hyporbol (nadsázek). Často se pojí s číslovkou sto, ale využívá i další číslovky. Čekala jsem zde snad 100 let. (Pro příklad.) Velkého počtu nadsázek jsem si v jiné knize nevšimla. Myslím, že tyto číslové nadsázky jsou ještě zdůrazněny číslicemi, které vás v textu praští do očí.
    Kniha se čte snadno a rychle. Krátké kapitoly dodávají textu jistou dynamiku. Říkáte si, pokud vás kniha baví, že ta následující kapitola je krátká, tedy pokud si je počítáte, že tu ještě můžete přečíst a pak začnete už něco dělat. Pár přečtených stránek navíc ještě nikomu neublížilo.

    Děj není moc zajímavý. Tento fakt jsem si uvědomila, až když jsem nad tím dějem začala více přemýšlet. Svět je zkažené místo. Tady takřka doslova. Juliette už od začátku připomíná Rogue z filmu X-Men - také ubližuje dotekem. Myslím, že je jasné, kde se autorka inspirovala. 

<spoiler>

    Na konci knihy to film X-Men připomíná ještě mnohem více. Zcela mi to zničilo dobrý pocit, jaký jsem ze čtení měla.

</spoiler>

    Během celého příběhu se odehraje jen pár akcí, některé jsou i napínavé. Ale mezi nimi jsou dlouhé prodlevy, kdy děj vyloženě stagnuje.
    Další věc, která mě zklamala, byla osudová láska. Opět. To se musí v každé druhé knize objevit osudová láska, která nepodlehne času a místu? Přijde mi to patetické. A já patos nerada.

<spoiler>

   Zmínka o snu s létajícím ptákem, který se zdál oběma, byla naprosto otřesná. Nepochopila jsem, proč to Mafi použila. Má to sloužit vyšším cílům, které se objasní až v druhé části? Nebo tím chtěla jen podtrhnou osudovou lásku mezi Adamem a Juliette? Podle mě to je ohavné. A hlavně zbytečné.

</spoiler>

    Postavy jsou docela obyčejné. Juliette jako hlavní hrdinka nijak moc nevyniká. Touží po ní dva muži - což jsme ještě nikde neviděli, že. Adam je typický hezoun-klaďas, který má svaly, tmavé vlasy, je nádherný a ve svých sedmnácti letech je tak vyspělý.
    Zajímávou postavou byl ale Waren. Hezoun-záporák. Správný magor. Šílenec. Nějak mi nepřirostl k srdci, ale pro mě je zajímavý. Škoda, že ho v knize nebylo víc. Ne že by měl přibrat, ale aby se na stránkách knih vyskytoval častěji. Snad se toho dočkám ve druhém díle.

    Jsem roztříštěná není zajímavá dějem, prostředím a ani postavami. Zajímavý je styl, který autorka používá. Je to něco jiného. Bojím se, že to brzy začne používat velké množtsví začínajících autorek. 
    Po sepsání tohoto textu přemýšlím, proč jsem tomu dala dvě a půl hvězdičky. Vypsala jsem spíše zápory než klady. Jenže mě to bavilo číst. Sedlo mi to do nálady. Nutilo mě to číst dál. Takže prostě proto.

    

   

LISA McMANN. Prokleté město

     Autorku Lisu McMann znám jen z blogů, kde se psalo o její trilogii Lovkyně snů. Ohlasy jsou takové rozporuplné, ale sama jsem Lovkyni nečetla a ani nevím, jestli se k ní někdy dostanu.

     Prokleté město je jednoknižní román. Byla jsem dost překvapená, že se nejedná o sérii. To se dnes moc nevidí. Myslím, že 216stránková kniha je vhodná na seznámení s autorkou. No ne? No ano.

     Hlavní hrdinkou Prokletého města je Kendall Fletcherová. Na první pohled je to obyčejná slečna. Na druhý pohled také. Obyčejná ale není. Trpí obsedantně kompulzivní poruchou. Uf, snad jsem to napsala správně. Kendall má jisté rituály, které musí dělat - rovná ve třídě fixy podle barev, lavice rovná ani přesně nevím jak, večer šestkrát kontroluje zámky u dveří a na oknech. A pořád přemýšlí. Její myšlenky se utiší jen když dělá fyzickou činnost - tancuje nebo hraje fotbal. 

     Celé město Cryer's Cross je v šoku kvůli zmizení mladé slečny. Nikdo by nečekal, že v tak malém a mírumilovném městečku by se mohl stát nějaký trestný čin. Ale stal se. Stal se? Místní šerif z tohoto "únosu" obvinil Jaciána, který se sem nově přistěhoval se svou rodinou. Obvinění mu dlouho nezůstane. Když se později ztratí i nejlepší kamarád Kendall Niko, je právě Niko médii obviněn z únosu mladé slečny. 

    Jelikož Kendall přijde o nejlepšího kamaráda, začne se více stýkat s Jaciánem a jeho sestrou Marlenou. Pořád ale myslí na Nika. Kde je a jak zmizel? Najde Kendall pravdu?

     (V anotaci se ještě dočtete o hlasech zmizelých studentů a o tom, jak je Kendall začne slyšet. Přijde mi to lehce zavádějící, ale budiž. Každopádně zmínka o kletbě je dost děsivá a možná i spoileroidní. Trošku.)

     Příběh je vyprávěn er-formou z pohledu Kendall. Víme přesně to, co ví ona sama. Jako hlavní hrdinka je Kendall zajímavá svojí poruchou. Nenuťte mě to psát znovu, prosím. Bohužel mě mrzí, že je to cca každých deset stran zmíněné. Myslím, že by stačilo, kdyby vypravěč jen zmínil, že Kendall provádí své rituály, nemusel by ale pořád vysvětlovat PROČ je dělá. I průměrné cvičené opici je to jasné, když se to jednou vysvětlí. Chápu, její porucha je důležitá, ale přeci jen to stačilo vysvětlit jednou dvakrát. Čtenáři nebývají hloupí.

     Vyprávění samotné je prokládáno myšlenkami duší. Tyto drobné nekapitolky jsou nazvány My. Mně osobně se tyto pasáže líbily. Jsou psány lehce poeticky. Opravdu lehce. Nevím, jak přesně to popsat. My... Vlastně Oni by se mohli v knize vyskytovat častěji, bohužel mám smůlu. Aspoň jsem si Jich více vážila.

    Prokleté město a děj? Děj je lineární, nikam neodbočuje, nevrací se, nekouká dopředu. Prostě plyne. Rozděluje se na dvě zápletky - zmizelí studenti a vývoj vztahu mezi Jaciánem a Kendall. Jejich vztah je dost průhledný a vyvýjí se po celé vyprávění.

     Zmizelí studenti jsou na začátku a začnou se výrazněji řešit až ve 3/4 knihy. A Kendall začne slyšet hlasy až tak v půlce. Myslím, že téma zmizelých studentů by bylo fajn jako povídka - nic by totiž nebylo roztahané. 

     Prokleté město je drobná knížka, jejíž hlavní dějová linie by se mohla vejít do povídky. Naštěstí je to prodlouženo pro mě sympatickým vývojem mezi hlavními hrdiny. Mohlo by to být o dost horší! A proloženo zajímavými pasážemi duší studentů. Líbil se mi i konec, který je poněkud otevřený. Každý si může vymýšlet své hororové pokračování. Celkově je myšlenka "duší" zajímavá. Dávám dvě a půl hvězdičky. Hlavně za obsedantně kompulzivní poruchu.

     

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

STACEY KADE. Setkání s duchem

    Setkání s duchem je první díl trilogie Mezi nebem a zemí. Originální název je The Ghost and The Goth - podle obálky je to jasné, že? Tato série má vysoké hodnocení, takže jsem neváhala a zkusila jsem si ji přečíst. Podle anotace je zcela jasné, že je tato drobná knížka (214 stran) oddychovka.

    Alona Daerová je úspěšná, krásná, chytrá školní královna. Pro své okolí je Alona symbolem dokonalého všeho. Pro elitu je oblíbená, pro losery je spíše postrach. Jednoho rána Alona uteče z tělesné výchovy a při telefonátu vstoupí do vozovky. Vidí už jen nebezpečně se řítící žlutý školní autobus. Poté se na silnici probudí jako duch.

    Will Killian je chytrý mladík, jehož záliba v tmavém oblečení a piercing vyvolává u ostatních nepochopení. Šaty dělaj člověka, že? Všichni si o něm myslí, že je blázen. Ano, oficiální diagnóza je schizofrenie, již zdědil po svém otci, který spáchal sebevraždu, když byl Will ještě malý chlapec. Schizofrenií netrpí, jen vidí duchy. Normálka, ne? Kvůli tomu je snad blázen? Není. Díky sluchátkům v uších a kapuci se mu daří duchy ignorovat a nedat najevo, že o nich ví.

    Alona však zjistí, že ji Will vidí a chce po něm, aby jí pomohl se dostat k jasnému světlu, které ji odvede do nebe. Nebo prostě Tam. Někam. Pomůže jí Will, aby se Alona, otravná školní královna, dostala co nejdřív pryč? Pochopí, že její dokonalý život je dokonalý jen na oko? A vyřeší spolu záhadu, která se týká Willovy kamarádky Joonie?

    Jak jste si určitě všimli, děj není nějak moc originální. Máme tu úžasnou slečnu a loser-mladíka. Už jste to někde četli? (Takřka všude.) Mrtvá holka chce najít důvod, proč ještě neodešla do nebe a zůstala tu trčet. Už jste to někde četli? (Ghostgirl) Mladík nosí kapuci a sluchátka, aby nevnímal okolí. Už jste to někde četli? (Napořád) Mladík komunikuje s duchy. Už jste na to někde narazili? (Šestý smysl) Tolik k originálnosti.

    Dvě hlavní postavy, dva pohledy na situaci vyprávěné ich formou. Naštěstí ani jeden hrdina není hloupý. Jsou sympatičtí a ironičtí, Juch! Ironická a jízlivá je především Alona. Měla jsem ji ráda, opravdu. Sympatická holka. Asi jako já. No ne? Will je takový ťutínek. A sympaťák.Vyprávění z Willova pohledu se mi líbilo více. Bohužel se mi ani jedna postava neprohrabala až do srdíčka. Pro mě jsou to jen průměrné postavy.

    Problém s ich formou nastává v okamžiku, kdy se vysvětlují nějaká fakta ohledně duchů - proč mizí jen tak a už se nevrátí a jiné drobnosti. Will odpovídá: "Já nevím." Poté přihodí nějakou svoji teorii, ale tou si jistý není. Takže ani čtenáři vlastně neví, jak to s duchy je, prostě to jsou jen teorie postavy. Ale celkem srozumitelné. Předpokládám, že kdyby autorka použila vševědoucího vypravěče, tak by tyto teorie asi byly více propracovanější.  
     Nejzábavnější považuji Alonino zhmotnění v blízkosti Willa. Tímto autorka velmi snadno vyřešila problém s líbáním a s něčím horším. Jasně, bez toho by to byla nuda. Každopádně by to bylo zajímavé, i když ty ufňukané výlevy, že TO prostě nejde, bych asi číst nechtěla.

   Čtení mě bavilo. Však jsem to přečetla během pár hodin. A v noci - neusnula jsem při tom! Pobavila jsem se. Bohužel mi to přišlo místy takové mdlé. Chvilkami jsem se nudila, jen jsem to chtěla napsat poetičtěji. Ironie byla mírná, ale byla tam! I nějaké vysvětlení bylo. Dávám dvě a půl hvězdičky a těším se na další díl. To už bude autorka zkušenější a mohla by také vymyslet něco originálnějšího.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

   

NANCY GIDEON. Čistá krev

     Čistá krev je prvním dílem série Moonlight (v češtině Měsíční svit). Tento rok by měl v Americe vyjít díl osmý, v České republice již brzy díl druhý. Od knihy jsem nic nečekala, pouze jsem z obálky odhadovala, že by to mohlo být velice romantické. Když se podíváte na různé romantické (nepleťte si to s romantismem) knihy, na obálkách zpravidla bývají polonazí muži. V tomto ohledu se můj odhad stal pravdivým.

    Hlavní hrdinkou příběhu, který se odehrává v New Orleans, je detektiv Charlotte Caissieová. Přátelé a kolegové jí říkají Cé Cé. Ano, jako té mouše. Jejím životním cílem je dostat za mříže bosse místního podsvětí Jimmyho Legera, jenž má na svědomí smrt jejího otce, který býval velmi svědomitým policistou. O Charlotte se dále dozvíte, krom toho že vyrůstala bez matky, že v minulosti zažila nepěkné věci. O těch si musíte přečíst v knize.

    Druhým hlavním hrdinou je Max Savoie, osobní strážce Jimmyho Legera. Autorka se Maxovi věnovala podstatně více. Jimmy Legere není pro Maxe jen zaměstnavatelem, ale i otcem, který ho vychoval a dal mu nějakou budoucnost. Již na začátku se dozvíte, že Max není až tak úplně člověkem.

    Hned v prvním odstavci jsem se zmiňovala o romantice, předpokládám, že jste uhodli, jaké dvojice se bude týkat. Samozřejmě nečekaně mezi hodnou holkou a bad boyem. A právě v tomto ohledu je nejvíce rozpracována psychologie Maxe, který se musí rozhodnout mezi dvěma lidmi. Max je do Cé Cé zamilovaný a touží po ní, Cé Cé je zamilovaná do Maxe a touží po něm. Jimmy Legere má rád Maxe jako svého syna a nechce, aby se zapletl s policistkou. Zatím vypadá Jimmy jako nejrozumnější postava, že? Max má rád Jimmyho a nechce ho zradit. Cé Cé má problémy v práci, protože se zapletla se záporákem. Proto se není čemu divit, že jejich vztah nevztah vypadá následovně: Chci tě. Nechci tě. Chci tě. Jdi pryč. Miluju tě. Vypadni! A tak pořád dokola.

    Max je tedy mezi Cé Cé a Jimmym. Každý s ním má své plány a hádají se mezi sebou. Musím poznamenat, že se mi opravdu nelíbilo, jak autorka z Maxe udělala úplného domácího mazlíčka. Když vezmete v úvahu, že není člověk, tak je to až vtipné. Chvilkami mi připadalo, jako by si ti dva mysleli, že Max nemá svoji hlavu a že je nesvéprávný. Chlap jako hora, sakra nebezpečný, a oni si myslí, že si snad ani není schopen zavázat tkaničku! Chudák Max.

    Vyprávění je v er-formě a z pohledu více postav. Což je moc fajn, protože víte, co si ty postavy myslí a jaké mají záměry. Každopádně nevýhodou je, že tu nefňuká jen hlavní hrdinka, ale i hlavní hrdina. Dočkáte se i pohledu Jimmyho, takže vám je vše jasné. Tedy skoro vše. Ten zbytek, co nevíte, vás udržuje v napětí. 
   
   Když se vrátíme k romantické lince příběhu, potěším ty, kteří mají rádi erotické knihy. Sex zde je. Když vezmeme v potaz, že postavy jsou dospělé, tak se není čemu divit. Chvilkami je ten sex popsán věruhodně. Chvilkami je to pohádka. Celé je to pohádka, no ne?
  
    Děj knihy je na jednu stranu jednoduchý, na stranu druhou je komplikovaný až až. Je zde spousta detailů, které dotváří fikční svět. I když dávám knize dvě a půl hvězdičky, tak se těším na druhý díl, protože konec dává tušit, že se máme na co těšit. Když se podíváte na hodnocení jednotlivých dílů, uvidíte, že právě Čistá krev má hodnocení nejnižší. Myslím, že autorka si v prvním díle jen připravovala půdu pro díly další. Doufám, že mě nezklame.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

ILONA ANDREWS. Magie mrtvých

    Bylo nebylo. U nás nebylo a v knize bylo. Svět se změnil. V nějakých pochybných knihách se můžete dočíst, že se svět pohnul. Kdysi byla vrcholem technologie. Nyní selhává kvůli vlnám magie, která ovládla svět. Ne žádný temný pán, ale magie! 

    Jsem Zabíječ. Magická šavle. Moje nejlepší vlastnost je, že jsem magický. Nebo magická. Nechápu, proč mě pojmenovali v mužském rodě, když jsem primárně v rodě ženském. Ta hloupá genderová korektnost. A moje nejstupidnější vlastnost je, že svítím, když je poblíž nějaký upír. No možná furt lepší, než aby svítil upír, když jsem poblíž já. Ono i to jméno. Zabíječ. Kdybych byl (byla) hustokrutodémonská šavle, tak je to v pořádku. Ne, jsem obyčejná magická šavle. Která svítí kvůli upírům. Upírům! 

    Byl bych rád, kdybych mohl mít svůj klid. Bohužel musím pracovat s jednou slečnou, která je samý sval. Někdy se chová, že má i ten mozek. Každopádně mozkem akcí jsem já.  Je to žoldák. Žoldačka. Kdo tohle vymyslel? Rod se snad pozná podle vzhledu, ne? K čemu tolik slov? Pracuje pro Cech, který ji najímá, aby zabíjela magické tvory, kteří nejsou kompatibilní s okolním světem. Hlavně kvůli charakteru. Jo, i o tomhle jste se mohli už někde dočíst. Jmenuje se Kate Daniesl. Říkám si, že jenom já mám takové jméno. Dostali jsme se do maléru. Dostaly, pokud budete trvat na tom, že jsem ženský rod. Jejího opatrovníka někdo zabil. A ještě nějaké upíry. Na jednu stranu to byl dobrý skutek, nemyslíte? Kate chtěla najít jeho vraha. A musela začít spolupracovat s Pánem šelem. O tomhle už jsem někde slyšel. To byl takovej frajer... Ehm. S vůdcem Smečky kožoměnců. Něco jako vlkodlaci, ale jsou tam i další dlaci. Hadodlaci, kočkodlaci, krysodlaci. Curran, Pán šelem, se kožomění na lva. Ale fakt velkého. A možná i víc smrdí. S Kate si stále poměřují, kdo má větší moc. Něco jako když se chlapi přou, kdo ho má většího. Curran je alfa samec, bohužel nevím, jestli můžu říct, že je Kate alfa samice. Každopádně by se naštvala, kdybych tvrdil, že je samice. 

    Pokud jste pozorně četli, došlo vám, že v tomto příběhu moc originality nenajdete. O většině věcí jsem už někde někdy slyšel. Jsem magický, takže je jasné, že vím takřka o všem. Magickém. Možná bych se ještě mohl zmínit o upírech. Ne, nesvítí. Svítím já. A někdy ze mě něco odkapává, ale to je zase jiná pohádka. Upíří bývají pod kontrolou. Pokud tak není, je to velký problém. Který pak musím řešit já. Ovládá je Pán mrtvých. Klasický nekromant. Mimochodem, o tom jsem už taky někde slyšel. Jejich mysl ovládá upíra. A kdybyste někdy mluvili s upírem (Vím, některé slečny po tom touží.), tak uslyšíte hlas nekromanta, který v tu chvíli toho upíra ovládá. Zajímavější je však zabití upíra. Copak zajímavé, hlavně je to dost srandovní. Upíra zabijete klasicky kůlem, useknutím hlavy. Teď to přijde! Ha ha ha. Nekromantova mysl si pak také myslí, že umřela. Ahahaha. A není jednoduché ji pak přesvědčit, že to celé přežila.

    Když už jsme byli u těch vtipných záležitostech, musím se vám k něčemu přiznat. Kate, a hlavně i Curran, si myslí, jak jsou strašně vtipní. Jsou někdy trapní. Nejčastěji to dělají před nějakým namachrovaným týpkem a před bojem. Můžu se jen dohadovat, ale mám pocit, že se tím snaží svého soupeře vystrašit. Něco jako že se kočka zvětší. Nebo jen něchtějí narovinu říct, že si kvůli tomu boji vzali ten den hnědé kalhoty. 

    Někdy je s oběma legrace. Převážně tehdy, když se hádají. Naštěstí necukrujou. Po cukru se prej tloustne. A už jste viděli tlustého žoldáka s tlustým lvem? Takže jsem neměl žádný sladký oddech. Furt jsem musel poslouchat nadávky a výhružky. Jednou mi vyhrožovali, že se budu muset chovat spíš jako Nabíječ. Nechutné. Pořád jsem se musel do někoho mlátit. A to kvůli Kate. Má moc, o které nikomu nechce nic říct. Takže o ní nevím ani já. Možná se o tom dozvím něco později. A já vám pak dám vědět. Bože, já se bojím, co bude příště. 

    Kniha, která není zcela až tak originální. Každopádně hlavní hrdinka není nijak rozčilující a extrémně hloupá. Její ironie a sarkasmus mě bavil. Za to dostává Magie mrtvých jednu hvězdičku. A za nevýskyt romantické složky dostává i druhou. Při čtení jsem chvilkami jen kroutila hlavou, ale bavila jsem se. Což je důležité. Uvidím, jaké bude pokračování. Ohlasy jsou velmi kladné, tak se nechám ráda překvapit. Zatím dávám dvě a půl hvězdičky.

Abych nezapomněla. Děkuji panu Alexandrovi. Díky němu se zde nemohl objevit jeden vtip. Velký dík a vymysli mi spoustu dalších vtipů!