CAROLINE CARLSON. Poklad Čarodějky ze severu

Téměř ctihodná liga pirátů #1

    Příběh o Hilary, která se chce stát pirátkou, mě zaujal hned, jak jsem slyšela ukázku z této knihy. Už z ní lze poznat, že to bude parádní feministická jízda! A nebo také ne.

    Hilary Westfieldová, dcera admirála Westfielda, se chce stát pirátkou, i když s tím nikdo z její rodiny nesouhlasí. Naneštěstí s tím nesouhlasí ani Jednonohý Jones, referent Odboru pro členství TCLP (Téměř ctihodná liga pirátů) - holky nemůžou přeci být piráty. Pouze kamenný Chrlič podporuje Hilary v její snaze stát se pirátem za každou cenu, bohužel i tak bude muset navštěvovat Penzionát slečny Pimmové pro jemné dámy. Stane se Hilary jemnou dámou, nebo pirátkou? A kdo stojí za krádežemi magických věcí Augustské vyšší společnosti?

Hlavní hrdinkou je, jak jste zajisté už pochopili, Hilary. Dívka z vyšší společnosti, otec je admirál, který by chtěl pirátství zakázat - jestli čekáte rozpolcenost hlavní hrdinky a předlouhé vnitřní monology o tom, že přece nemůže jít proti svému otci, hlas krve a rodinná loajalita a tak podobně, musím vás zklamat. Žádné psychologické výlevy. Díky bohu, teda... Díky autorce. Chvilkami mi Hilary připomínala Sofronii z Etikety a & Špionáže - obě nechtějí být slušné a vychované mladé dámy, jsou neposlušné a jsou super. Takovéhle hrdinky mám ráda.

    I o zbylých postavách je příjemné číst. Jasper, Postrach Jižních teritorií, je takový trochu šílený pirát, ale dobrák od kosti... tedy... Zloduch s kostí svého nepřítele. Charlie, mladík, o kterého se stará Jasper, je sympatický, ale není takový potrhlý a vtipný. Claire - kamarádka z Penzionátu slečny Pimmové pro jemné dámy, není z vyšší společnosti, takže je takový penzijní otloukánek. Nejvíce dokázala překvapit slečna Greysonová, guvernantka, jež také navštěvovala Penzionát slečny Pimmové pro jemné dámy, zprvu velmi slušně vychovaná, upjatá, ale později se z ní stane velmi odvážná dáma.

    A jako doplněk je zde postava Chrliče, který má rád drbání za ušima a romantické příběhy. Je zbabělý, upřímný a někdy i netaktní. Je to magický předmět, i když je živý (a kamenný), ale nerad plní přání, je pouze jen na obranu. Nejednou vás Chrlič rozesměje.

    Jak už jsem se zmínila o magickém předmětu... V tomto fikčním  světě existuje magie, jejíž užívání hlídá Čarodějka, která ale před dvěma staletími zmizela i s většinou magických předmětů - někteří z vyšší společnosti mají stále pár kousků, někteří občané Augusty se s magií nikdy nesetkali. Magie zde funguje tak, že držíte v ruce magický předmět a něco si přejete. Může to dělat každý, ale časté užívání člověka vyčerpává, ale zároveň ho časté užívání učí vytrvalosti - procvičováním se zlepšujete. 

   Piráti jsou zde zcela typičtí, stereotypní. TCLP má schválené mapy, kde je poklad vyznačen velkým X, piráti mají pásky přes oči, chybějící končetiny, ukrákané papoušky a permanentní chuť na rum. S těmito stereotypy autorka pracuje velmi chytře a vznikají tak vtipné pasáže. 

    Další humornou složkou je augustská byrokracie, kdy občané musí vyplňovat zbytečné formuláře. To samé i byrokracie TCLP - například formulář o zradě piráta. 

    Součástí knihy je i korespondence mezi postavami, každá postava má jiné písmo. Pošta v tomto fikčním světě je fakt neskutečná - dopisy doručí kamkoli a spolehlivě. Dále jsou zde i již zmíněné formuláře, ukázky z příruček (TCLP nebo pro jemné dámy) a také články z Augustské drbny - takový kvalitnější a spolehlivější Blesk. Tyto vsuvky celý příběh oživují a pobaví, text tak není jednolitý.

    Po celou dobu jsem se bavila a ani jednou nenudila. Začetla jsem se a knihu jsem dočetla docela rychle. Je to chytrý příběh bez nadměrné psychologie postav - nejvíce se toho dozvíme o Hilary, i když je to v er-formě. Pokud chcete něco zábavného a milého, sáhněte po této knize, neměli byste litovat. A pokud máte rádi Sofronii a nemůžete se dočkat dalšího dílu, sáhněte po tom také. Já dávám pět hvězdiček a doufám, že druhý díl bude u nás co nejdříve. Prostě piráti, magie, guvernantky a červená řepa.

GAIL CARRIGER. Etiketa & Špionáž

   Trochu jiný penzionát #1

     Ani si nedokážete představit, jak moc jsem se na tento titul těšila. Skoro jsem ani nemohla dospat. Dobrá, spala jsem jak mimino. Určitě jste postřehli, že se mi žánr steampunk zamlouvá - hlavně tedy ta móda, že ano. Korzety a ozubená kolečka. U nás toho bohužel zatím moc nevyšlo a to, co vyšlo, jsem stejně neměla možnost přečíst. Všechno to jednou stihnu. A jak si nekupuji nové knihy - vždy jen ve slevách, tak tuto jsem si musela koupit hned. Žádné čekání na slevy!

    A taky má moc pěknou obálku! Ale to je moc povrchní informace, takže jako bych ji ani neřekla.

    Hlavní hrdinkou je Sofronie Temminnicková, čtrnáctiletá slečna, která je černou ovcí rodiny. Není to žádná dáma. Pohybujeme se v polovině devatenáctého století, takže víte, jaký důraz se klade na etiketu. Proto se paní Temminnicková rozhodne Sofronii poslat do Penzionátu mademoiselle Geraldiny pro kvalitní přípravu mladých dívek. Uff, na tento název jsem musela mít tahák.

    Sofronie samozřejmě do žádného penzionátu nechce, ale nic jiného jí nezbývá. V kočáře se seznámí s Dimity a jejím bratrem Pilloverem, který bude studovat ve škole pro šílené génie. Nechtějte po mně, abych ten název hledala. A již v kočáře zažijí dobrodružství, o kterém vám nic neřeknu, protože by to nebylo překvapení. 

    A podle názvu knihy určitě pochopíte, co se budou v daném penzionátu učit.

   Vyprávění je klasicky beletristické. Stará dobrá er-forma. Vypravěč nám prozradí jen to, co ví a vidí Sofronie. A taky to, co vyzradí Dimity Sofronii. Drby a klepy. Často se vyskytují věty, někdy i dvě tři, které jsou napsané kurzívou - to jsou  Sofroniiny myšlenky, často velmi pichlavé a ironické. Proto mám Sofronii ráda. Bez ironie by to nebylo to pravé... kokosové!

   Sofronie je takové trdlo. Je zvědavá - někdy až moc, ale kvůli tomu ji přeci vzali do Penzionátu mademoiselle Geraldiny pro kvalitní přípravu mladých dívek. Ještě párkrát si to napíšu a budu to umět i o půlnoci a pozpátku. Je šikovná v oblasti šplhání, neposlušnosti a obcházení pravidel. A také si umí spočítat jedna a jedna, což u některých literárních hrdinek není zvykem.

   Ve fikčním světě Etikety & Špionáže najdete upíry (kteří jsou závislí na módě) a vlkodlaky (nejlépe s cylindrem). Ale nejsou to nepřátelé. Ale předpokládám, že to nelze říct o všech. Pak potkáte vzducholapky, kteří jsou pro některé lidi jen mýtus. Ti se budou divit. Ke konci knihy zjistíme, že tento fikční svět bude trochu složitější.  Asi se není čemu divit, když Etiketa & Špionáž je autorčinou druhou sérií z jednoho fikčního světa. Snad se u nás vydá i ta první, která je pro starší čtenáře. Prosím? Osobně doufám, že se v dalších knihách dozvíme více. Politika fikčních světů, to je moje.

    A nějaké steampunkové vymoženosti? No jasně. Mechaničtí sluhové a služky. Nebo bych správně, dle genderových pravidel, měla napsat mechanické služky a sluhové. A mechaničtí mazlíčci. Například pejsek Mašinchlup, který nechává po sobě hromádky popela. Já chci taky! Jako Mašinchlupa, ne za sebou zanechávat hromádky. Určitě jsou tito mazlíčci dobří pro alergiky.

   Důležitou charakteristikou Etikety & Špionáže je jazyk. Myslím, že autorka se snaží přiblížit dobovému způsobu mluvy. Všichni jsou zdvořilí a snaží se chovat jako dámy a gentlemani. Často se setkáme s myšlenkami o tom, že je nebo není něco zdvořilého. Že není vhodné ukazovat kotníky a tak podobně. Etiketu & Špionáž můžeme i my čtenáři považovat za jakousi steampunkovou příručku, jak se chovat ve společnosti. Ale komu by se chtělo si vypisovat různá pravidla, když je to napínavé?

    Co se týká popisů, tak musím říct, že obdivuji autorku, jakou má představivost. Nevím, jestli měla někde ilustrace penzionátu, který je vzducholodí, aby ho dokázala popsat. Musím se přiznat, já se v popisech ztrácela - nedokázala jsem si to moc představit. Ale můj mozek to nějak zpracoval a dokázal vytvořit takový pomačkaný a nedodělaný obraz penzionátu. A abych nezapomněla, těch popisů nebylo nijak moc. Jen abychom si dokázali představit prostředí. Abyste si vy dokázali představit prostředí, já jsem marná.

    Na zadní obálce knihy je napsáno hodnocení spisovatelky Marie Lu, ve kterém je zmíněn Harry Potter ("steampunková verze Harryho Pottera"). Musím říct, že jsem našla pár společných rysů s Harrym Potterem, ale nijak mi to nevadilo. Vždycky to bylo jen á, tady se inspirovala, a tady, ale spíš jsem hltala příběh, než abych o tom moc přemýšlela. A kdybych si nepřečetla tento názor, asi by mě ani nenapadlo se nad tím pozastavovat. A vůbec, kdo by chtěl po přečtení dopis z Bradavic? Já chci do... ach jo... Penzionátu mademoiselle Geraldiny pro kvalitní přípravu mladých dívek. Matematika by mě určitě bavila mnohem více, když bych se ji učila pomocí příkladů typu Kolik jedu musím dát do jídla, abych otrávila x lidí při večeři?

    Ze začátku jsem se nemohla moc začíst, ale když jsem si tu knížku koupila, tak jsem si to nechtěla přiznat. Autorka hned na začátku vhodí čtenáře do děje a ten se v tom musí vyznat, jak umí. Pak to ale začlo být napínavé a já se začetla. Chtěla jsem vědět více o ... tohle je za trest... Penzionátu mademoiselle Geraldiny pro kvalitní přípravu mladých dívek, chtěla jsem vědět, jací budou učitelé, co je ten prototyp zač a tak dál. Líbil se mi jazyk, líbil se mi kultivovaný a decentní humor plný etikety. V tomto fikčním prostředí nemůže být humor jiný. Poslední třetinu knihy jsem musela přečíst hodně rychle. Až po dočtení jsem si uvědomila, že nemám druhý díl! Bych jinak nespěchala.

     Dávám pět hvězdiček, hlavně proto, že jsem do toho investovala. Přeci bych si nemohla koupit knihu a pak jí dát méně než pět hvězdiček. Ale i bez toho si je Etiketa & Špionáž zaslouží. Doufám, že se vám bude líbit stejně jako mně. Pak bychom mohli všichni nadávat, že nemáme druhý díl.

   

   

TOMÁŠ ZÁŘECKÝ. 15 minus

     15 minus Tomáše Zářeckého velmi opěvovala na svém blogu Rodaw. Kdybych o této knize neslyšela jen pěkné věci, tak bych v knihovně po ní ani nesáhla. Když se pak podíváte, kdo ji napsal, zjistíte, že autor je ročník 88 (1988). Tak mladý autor? To bude hrozná blbost. Chvalozpěvy a mládí autora ve vás můžou vyvolat rozporuplná očekávání. A někteří se budou ještě ofrňovat nad tím, že se jedná o českého autora. Což je horší než lepra.

    15 minus je realityshow, ve které je patnáct lidí vysazeno na opuštěném místě, dostanou mapu, kompas a musí se dostat na určité místo. Cokoli během tohoto pochodu učiní, nebudou za to nikdy souzeni. Mohou vraždit dle libosti, mohou znásilňovat spoluhráčky. Výherní peněžní částka se rozdělí mezi ty, kteří dojdou až na konec. Pokud by porušili pravidla, pořadatelé by je zastřelili. Měli naplánovanou trasu a z té nesměli sejít. Cesta to samozřejmě není jednoduchá. V cestě jim stojí divoká zvěř, nemoce, nepříznivý terén nebo kanibalské kmeny. A určitě se do cíle nedostanou všichni. Zvláště, když si jeden z účinkujících usmyslí, že chce celou výhru jen pro sebe.

    Příběh je vyprávěn v er-formě. Hlavním hrdinou je Don, ale ne všechny pasáže knihy jsou z jeho pohledu. Pohledy na situace se střídají. Toto je velmi vhodné, jelikož všichni soutěžící mají propracovanou psychologii. Vykreslení postav je výborné. V tomto ohledu je kniha velmi pestrá a rozmanitá. Každá z postav má svůj (pokřivený) charakter, svou minulost, vysněnou budoucnost a (ne)zábrany ve hře. O některých postavách se dozvíte míň, o některých víc. 

    Nejzajímavější postavou, a zároveň nejtajemnější, je pro mě Bakari. Člověk s velkou inteligencí a s velkým množstvím vědomostí o přežití v divočině. Nic o sobě neříká a jen čekáte, kdy se o něm dozvíte podrobnosti. 

    Během čtení jsem zapomínala na to, že se jedná o realityshow. Spíše mi to připadalo jako vědeká expedice, která se snaží prozkoumat džungli a setká se s místními obyvateli. Prostě takový ten cestovatelský dobrodružný román. A k tomu si přidejte Hunger Games a Survivor. 

    Dobrodružný román je tedy ve velkém. Napínavé situace se střídají s akcí velmi často. Od začátku nemáte klid, nestihnete si oddychnout, protože když soutěžící zdolají jednu překážku, objeví se další.

   Popisy neveselých situací jsou naturalistické. Zářecký nikoho nešetří. Především čtenáře. "Přátelská" návštěva kmene kanibalů byla i pro mě dost nechutná. 

    Vypravěč (nechci přímo říkat autor, jelikož ne vždy se autor ztotožňuje s názory vypravěče) se vysmívá těm, co sledují realityshow. Celkově tomuto druhu zábavy. Možná chce říct, že jednou se i my budeme dívat v televizi na to, jak skupina lidí kdesi bojuje o svůj život, jen aby vyhráli peníze. 

    Dále přemýšlí nad tím, jestli naše civilizace je opravdu civilizovaná. A kdo je horší - naše civilizace, nebo kmen žijící v džungli bez moderních technologií? 

    Z počátku jsem se nemohla do knihy dostat, taky je menší než já, ale ono se to pak rozjelo a já odkládala knihu, když se tam dělo něco napínavého - musela jsem nabrat síly, abych ty knižní situace byla schopná zvládat s hrdiny. Dlouho jsem přemýšlela, jak 15 minus ohodnotím, ale pak jsem si řekla, že objektivita půjde stranou a dám tomu pět hvězdiček. Je to prvotina mladého autora. Výborná prvotina mladého autora. Kdybych to měla porovnat s prvotinami některých amerických autorů, tak bych ty americké prvotiny vyhodila do koše. Setkávám se často s předsudky ohledně českých autorů. Nevím proč, ale Češi nevěří Čechům, že by dokázali napsat dobrou knihu. U 15 minus na to zapomeňte a užijte si čtení.

LADISLAV KARPIANUS. Intr

    Hned v úvodu se přiznám, že jsem se Intru bála. Tituly nakladatelství CooBoo mě zpravidla nenadchnou. Prostě jsem na ně už moc stará. A to jsou knihy ve světě tak oblíbené. A ještě nemám vkus. Pokud se Intru bojíte, tak se nebojte. A nebo se raději bojte, aspoň budete příjemně překvapeni.

   Intr se prezentuje jako povídkový román. Že to nejde dohromady? Ale prosimvás. Je to taková literární koláž. Drobné povídky vytvoří celek, tedy ten román. A krom toho jsme přeci v postmoderně.

    Každá povídka má jiného vypravěče, v některých je vypravěčů hned několik. Provází nás ale stejné postavy. Jedna z nich je ale postavou hlavní, což pak určitě poznáte. 

    Intr můžete začít číst, odkud chcete, ale počítejte s tím, že některá dovysvětlení povídek jsou v jiných, takže si můžete naspoilovat kdo, co a jak a ještě nebudete mít ucelený obraz o situaci. V tomto ohledu Intr funguje jako román. Nejlepší je ho tak napoprvé i číst.

    Ačkoli je Intr malá kniha, autor zvládá vystřídat několik způsobů vyprávění. Setkáte se s klasickým vyprávěním v er-formě, vyprávění v emailech, doplnění jednoho příběhu různými historkami postav, vyprávění Ukrajince, můžete se těšit i na speciální jazyk, a film-vyprávění i se závěrečnými titulky. Pokud byste byli náhodou unuděni dějem, stylem určitě (snad) ne.

    Konec, závěrečná povídka, je velmi postmoderní. Vzpomněla jsem si na konec Zusakova Posla a také i na Kunderovu Nesmrtelnost, naštěstí Karpianus uprostřed knihy neřekl, že hlavní postava umřela. Tak, a teď jsem tady naspoilovala Nesmrtelnost. Takže... asi spoiler. Každopádně, pokud jste nečetli Zaklínače od Sapkowského, tak si ho přečtěte dřív, než si přečtete první povídku.

    A když už jsem u té první povídky... Byla jsem nadšena. Hlavně kvůli jednomu rozhovoru.

"Koupím Frost Bolt a hned novu," vysvětluje jeden. Seprané tričko má zastrčené do šusťákových kraťasů a divoce gestikuluje rukama.
"Dal si Dash, když si byl v catformě, že jo?" ujišťuje se druhý.
"Drago, nejsem blbej! Jasně... Pak jsem se chtěl healnout, ale on mi hodil morpha."
"Ty si lama!" zakroutí nevěřícně hlavou Drago a jako první nastoupí do výtahu.
[...]
"Měl si na sebe hodit Nature Swiftness, Healing Touch, Rejuvenation a jít do medvěda!" radí svému kamarádovi Drago, když se výtah zastaví.
"No jo, já jsem noob! Můžu si to na tobě zkusit? Ty máš přece taky frost mejdže, ne?"

     Jako bývalou wowkařku, stále ještě v léčení, mě tento rozhovor zaujal. A ještě jsem si posteskla, protože mi chybí můj frost mejdž. Pokud máte rádi hry od Blizzardu, tak doporučuji povídku Hvězdná živnost, která je o StarCraftu. Ale o Diablu není vůbec řeč.

    Když jsem měla Intr poprvé v rukou, byla jsem nadšena grafickou úpravou. Jsou zde fotografie intru nebo také nádraží v Mariánských Lázních. Dále najdete i stránku z facebooku, jízdního řádu nebo výňatek z vnitřního řádu intru.
    Nejdůležitější a nejzajímavější jsou však korektorské poznámky v celé knize. Jsou červené a mají "ruční" font. V jiné knize jsem na takovéto poznámky nenarazila, tak asi můžu i říct, že jsou originální. Také se tak bojíte používat toto slovo? Závěrečná povídka je tímto fontem napsána celá - je kvůli tomu chvilkami nečitelná. Jestli je to pravé písmo autora, tak musím konstatovat, že by se měl naučit krasopis.

    Vše, co jsem napsala, hodnotím kladně - různost stylů vyprávění, grafická podoba, postmoderní konec a i něco málo z toho wowka. Nikdy jsem nebyla na intru, osm let jsem dojížděla, a ani na koleji. Takže takovéhle příhody ze života nemám. Když jsem Intr četla, tak mi to bylo i trochu líto, ale jen chvilinku, přeci jen jsem rozmazlená soukromím. Povídky byly psány pro mě příjemným a chytrým humorem. Dávám pět hvězdiček, a to také díky tomu, že ty povídky jsou uvěřitelné. Dneska je opravdu těžké uvěřit autorovi, oni si pořád vymýšlí ty své fikce.
     

Děkuji knihkupectví Martinus za poskytnutí recenzního výtisku.

    

   

WOLFGANG HERRNDORF. Čik

     O Čikovi jsem před čtením takřka nic nevěděla. Pouze fakt, že je. Ohlasy jsem nečetla a ani jsem si nevšimla, že by nějaké byly. V knihovně jsem si Čika všimla náhodou a náhodou jsem si řekla, že to zkusím. Už také bylo na čase si přečíst něco, co se mnohem více podobá naší realitě než paranormální romance.

     Hlavními hrdiny příběhu jsou dva čtrnáctiletí chlapci. Maik Klingenberg, který je pro ostatní ve třídě jen takový podivný a nudný patron. Je tajně a platonicky zamilován do své spolužačky Tatjany a doufá, že ho ona pozve na svoji narozeninovou party. Andrej Čichačov, všichni mu říkají Čik, je jejich nový spolužák pocházející z Ruska. Čik chodívá do školy opilý a nijak se neprojevuje. Všichni se mu spíše vyhýbají. 

     Právě tito dva chlapci (a ještě nějaká další nezajímavá individua) nejsou pozváni na narozeninovou oslavu. Maik je z toho velmi nešťastný. K tomu si připočtěte, že jeho matka odjela do protialkoholické léčebny a otec si má čtrnáct dní užívat se svou mladičkou sekretářkou. 

     Čik vymyslí úžasný plán, jak by si s Maikem mohli užít pořádnou dovolenou. Pojedou do Tramtárie, kde žije Čikův dědeček. Chlapci se tak v ukradené Ladě vydávají na dobrodružnou cestu po Německu do Tramtárie.

     Příběh je rozdělen do dvou časových rovin. První (úvodní a závěrečná) je vyprávění teď (po hlavním ději), druhou je hlavní děj knihy. Nemusíte se obávat, není to nijak matoucí, naprosto přesně víte, o jakém čase je řeč.

     Vyprávění je psáno v ich formě a provází jím Maik. Je to psáno nespisovným jazykem a působí to tak, jako by vám to Maik opravdu říkal. Každopádně nečekejte, že je v každé větě "vole" a hromada vulgarismů. Vulgarismy jsou užity jen v přímé řeči a jen tehdy, kdy je to nezbytně nutné - což bylo jen několikrát. Nebojte, pro mládež to není nijak pohoršující, ve škole je učí mnohem horší věci. Text je stylizován opravdu tak, že lze z toho "poznat", že to vypráví dítě - Maik ne všemu rozumí a upozorňuje na to. I pohled na různé situace je dětský a naivní. 

     Pokud máte rádi humoristické romány, tak se na humor u této knihy můžete těšit. Nabažíte se ho do sytosti. Příhody hrdinů jsou místy komické, ale nejvtipnější pro mě jsou vtipné, někdy až absurdní, dialogy mezi Maikem a Čikem. Můžete se těšit na humorná přirovnání, popisy postav, prostředí, myšlenky a pocity.

Najednou mě tak nadchlo, že si můžu dělat, co mě napadne, že jsem samým nadšením nedělal nic.

(Str. 72)

    Tohle mě někdy naprosto vystihuje!

      Po dlouhé době jsem byla nadšena knihou kvůli stylu, v jakém byla psána. Děj mě tolik neohromil, ale ten styl (převážně humor) mě nutil číst dál a nezavřít Čika už po pár stránkách. Bavila jsem se neustále. Jsem moc ráda, že se i v dnešní době najde někdo, kdo je schopný napsat knihu pro mládež (a i dospělé), ve které nejsou hysterické hlavní hrdinky a paranormální blbci! Bylo to milé, nijak agresivní a napínavé pasáže samozřejmě nechyběly. Možná si to pět hvězdiček nezaslouží, ale podle mě je to nejlepší kniha s dětskými hrdiny za poslední dobu.

ERIN MORGENSTERN. Noční cirkus

    Noční cirkus je prvním románem autorky Erin Morgenstern a musím poznamenat, že velmi vydařeným.

     Příběh Cirque de Rêves se odehrává takřka po celém světě, ačkoli to, kde se Cirkus nachází, není pro děj tolik podstatné. Nejdůležitějším místem je Cirkus sám. Důležití jsou lidé, kteří Cirkus vytváří, kteří pro něho pracují. Ačkoli jsou v anotaci zmíněné pouze dvě postavy, v knize jich je celá řada a každá je důležitá, jelikož by bez nich nebyl Cirkus Cirkusem.

     Celia Bowenová, dcera kouzelníka Prospera, je iluzionistka. Nebo spíše "iluzionistka", protože ona nepracuje s iluzemi, ani si nepohrává s lidskou myslí. Vše je od ní skutečné. Marco Alisdaire, mladík, jenž vyrůstal v dětském domově, byl vyučován panem Alexandrem. Všichni to jsou kouzelníci - iluzionisti, kteří přeměňují svět. Celia a Marco jsou nuceni čelit výzvě, ve které může zvítězit jen jeden z nich. Kvůli nim byl Noční cirkus vymyšlen. 

     Dalšími postavami jsou Cukiko, hadí žena, která je ohebná jak plastelína. Isobel Martinová, mladá věštkyně, která pomáhala Marcovi a chtěla po něm jediné - lásku. Zrzavá dvojčata - Panenka a Výlupek, jež se narodila během premiérové noci Cirkusu, mají možná mnohem větší vliv na chod Cirkusu, než by čekala. A co teprve Bailey, chlapec, který žije mimo Cirkus.

     Každá postava, ne všechny jsou zde vyjmenované, má v příběhu své místo, a tak je zde více pohledů a náhledů na děj. Postavy přidávají svoji indicii, která pomůže pochopit celý příběh od začátku do konce. Co se vám může zdát na začátku nejasné, se bude postupně osvětlovat, až všechno začne dávat smysl. Opakují se zde různé motivy, například kouzelník uvězněn ve stromu, které se táhnou celým vyprávěním. 

     Příběh samotný začíná v roce 1873. Premiérová noc je v roce 1886 a příběh končí v roce 1903. Pod názvem kapitoly je vždy napsané datum a místo, kde se daná část odehrává. To velmi dobře pomáhá k zorientování se ve vyprávění, jelikož autorka přeskakuje v čase. Noční cirkus vyžaduje jistou čtenářovu pozornost, ale orientace v čase není nijak složitá.

     Někteří mohou negativně kritizovat jistou rozvleklost celého příběhu. Já osobně ji hodnotím velmi kladně, protože tak mohla autorka krásně popsat fikční svět podrobněji, komplexněji a nemusela nic uspěchat. Styl, jakým je to psané, nijak nenudí, takže si rozvleklost užijete stejně, jako kdyby se jednalo jen o akční příběh. 

     Oceňuji barvitý a živý popis samotných stanů v Cirkusu. Každý stan je jedna fantazie. V jednom rozhovoru se Celia svěří Marcovi, že vytváří její sny. Célii jen mohu závidět, že vidí své sny naživo, že má možnost se jich dotýkat. A celkově závidím všem návštěvníkům Nočního cirkusu. 

     Mimo linii příběhu je zde i linie, ve které hraje hlavní roli čtenář. Vypravěč vypráví o tom, jak se já nebo vy procházíme po Cirkusu a co v něm vidíme a jak se cítíme. Takže i my, obyčejní neliterární smrtelníci, máme možnost se do Cirque de Rêves podívat.

    Obdivuji autorku, jakou dokázala vytvořit kouzelnou, magickou, čarovnou atmosféru a prostředí, do kterého by se chtěl nejeden čtenář dostat. Nočnímu cirkusu dávám pět hvězdiček a moc se těším, až autorka napíše další knihu.

CRESSIDA COWELL. Jak vycvičit draka

     Jak vycvičit draka je první knihou již desetidílné série. V České republice byly bohužel vydány pouze dva díly. (Ten druhý už ani neseženete u nakladatele, což je škoda.) Předpokládám, že většina z vás viděla stejnojmenný film. Pravděpodobně jsem úplně aut, ale já jsem ještě neměla možnost se na film podívat. Když už jsem si řekla, že se na něj podívám, tak už jsem čekala na knížku. Jistě mi dáte za pravdu, že je lepší si nejprve přečíst literární předlohu, pak až se podívat na filmovou verzi.

     Hlavním hrdinou je strašlivý a obávaný vikinský bojovník. A nebo také ne. Škyťák Strašný Treska III. (zvaný NULA) je syn náčelníka kmene Chlupatých Chuligánů. Obyčejný vikinský chlapec, který je spíše všem pro smích. Osobně si myslím, že na potomky velkých kmenových náčelníků se kladou velké nároky. To musíte být stateční, největší, nejobávanější. Možná je potřeba mít několik vyražených zubů, aby bylo jasné, že jste opravdoví bojovníci. Škyťák sice není vysněným náčelníkovým potomkem, ale není strašpytel. A umí myslet. Už mu také začínáte závidět? O jeho schopnosti mluvit s draky raději pomlčím, jelikož je to v jejich kmeni zakázané a přeci nechceme, aby se to náčelník dozvěděl. 

     Aby se vikinští chlapci mohli stát právoplatnými členy kmene, musí podstoupit zkoušku. Pokud ji nezvládnou, budou vyhoštěni. Až budu mít děti, tak jim řeknu, že pokud neuklidí, tak je vyhostím z domova. Tak! Zkouška se skládá z chycení draka a následného vytrénování. Draka a jeho poslušnost pak musí ukázat na Thorových slavnostech.

    Na první napínavou část nemusíte čekat dlouho, akce je hned na začátku. Přeci jen chytit spící dráče není jen tak. Všechno by bylo v pořádku, kdyby Škyťákův kamarád Rybinoha, oběť alergie a svědivého ekzému, nekýchnul a následně pod vlivem uslzených očí nevzal ze spod velké kupy jednoho draka, dračí kupa by se nesesypala a žádný drak by se neprobudil. Nevím, jaké zkušenosti máte s alergií, ale ona se vždycky projeví v okamžiku, kdy se to vůbec nehodí. Rybinoha při útěku nestačil vzít svého draka, Škyťák mu dal svého a v tunelu sáhl po jiném. Všechno ve velké rychlosti, takže neměl čas se na svého dráčka podívat. 

    Po návratu do tábora se na svého dráčka podívá a zjistí, že je to nejmenší dráček, jakého viděl. A že nemá žádné zuby. Snoplivec, namyšlený mladý viking, jenž doufá, že on se stane náčelníkem kmene, Škyťákova dráčka nazve Bezzubkou. A Bezzubkovi to zůstane. Kvůli němu se Škyťákovi posmívají. Má šanci jim ukázat, že dokáže vycvičit draka? Že jeho Bezzubka bude lovit nejvíce ryb ze všech draků? Nebo to bude totální fiasko a bude nucen opustit kmen Chlupatých Chuligánů?

    Abych pravdu řekla, dlouho jsem už nečetla knihu s obrázky. V Jak vycvičit draka je jich dost. Obrázky! Obrázky! Obrázky!! A jsou po celé knížce. Sice vypadají, jako kdyby byly nakreslené tužkou, ale to vůbec nevadí. Obrázky! Obrázky! Obrázky!! Je to kniha, kterou byste přečetli za chvilku. Pokud se vám budou líbit obrázky, tak je budete studovat a čtení nebude tak rychlé. Obrázky! Obrázky! Obrázky!!
    Děj je místy zpomalován i vloženýmí stránkami z knihy Vikinští draci a jejich vejce, díky kterým se dozvíte něco o druzích a chování draků. Součástí knihy je i další kniha - Jak vycvičit draka, kterou napsal Profesor Halama Bc. Mgr. dr. h. c., abs. atd., což je základní příručka pro výcvik draka. Umělecká hodnoto tohoto svazku je velmi, velmi vysoká. 
   Font písma také není jednotvárný. Když postavy křičí nebo je potřeba něco zdůraznit,  jsou zde užívána VELKÁ PÍSMENA. Pro menší zvýraznění je použita kurzíva. Text, který je přeložen z dragonštiny, je napsán tučně. Můžeme být rádi, že je dragonský text přeložen, protože bychom mu nerozuměli. Chvalte překladatele!

    
    Příběh není moc propracovaný, ale to vůbec nevadí. Jeho nepropracovanost dost vynahrazuje vtip a humor. Hned na začátku si můžete všimnout krásných jmen, jako jsou Škyťák, Snoplivec, Psídech, Tlamoun Sopťák a další. Velmi humorné jsou i vnitřní monology postav. Samozřejmě zde naleznete i  mou oblíbenou ironii. Intelektuálové si také přijdou na své, protože abyste pochopili nějaké vtipy a narážky, musíte něco vědět.

    Ačkoli je kniha pro děti od devíti let, předpokládám, že se u ní pobaví i rodiče. Pokud jste rodič a knihu jste četli a líbila se vám, tak se nestyďte. Já se také nestydím. Myslím teda to, že se mi líbila, jinak se stydím dost. Je to velmi zábavné čtení, které obsahuje i inteligentní humor. Může si to přečíst celá rodina. Jsou zde obrázky, takže pokud vy, rodičové, usnete během předčítání, můžete se vymluvit na to, že jste se zakoukali do obrázku. Obrázky! Obrázky! Obrázky!!  Za tohle vše dávám knize pět hvězdiček.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.