TOMÁŠ ZÁŘECKÝ. 15 minus

     15 minus Tomáše Zářeckého velmi opěvovala na svém blogu Rodaw. Kdybych o této knize neslyšela jen pěkné věci, tak bych v knihovně po ní ani nesáhla. Když se pak podíváte, kdo ji napsal, zjistíte, že autor je ročník 88 (1988). Tak mladý autor? To bude hrozná blbost. Chvalozpěvy a mládí autora ve vás můžou vyvolat rozporuplná očekávání. A někteří se budou ještě ofrňovat nad tím, že se jedná o českého autora. Což je horší než lepra.

    15 minus je realityshow, ve které je patnáct lidí vysazeno na opuštěném místě, dostanou mapu, kompas a musí se dostat na určité místo. Cokoli během tohoto pochodu učiní, nebudou za to nikdy souzeni. Mohou vraždit dle libosti, mohou znásilňovat spoluhráčky. Výherní peněžní částka se rozdělí mezi ty, kteří dojdou až na konec. Pokud by porušili pravidla, pořadatelé by je zastřelili. Měli naplánovanou trasu a z té nesměli sejít. Cesta to samozřejmě není jednoduchá. V cestě jim stojí divoká zvěř, nemoce, nepříznivý terén nebo kanibalské kmeny. A určitě se do cíle nedostanou všichni. Zvláště, když si jeden z účinkujících usmyslí, že chce celou výhru jen pro sebe.

    Příběh je vyprávěn v er-formě. Hlavním hrdinou je Don, ale ne všechny pasáže knihy jsou z jeho pohledu. Pohledy na situace se střídají. Toto je velmi vhodné, jelikož všichni soutěžící mají propracovanou psychologii. Vykreslení postav je výborné. V tomto ohledu je kniha velmi pestrá a rozmanitá. Každá z postav má svůj (pokřivený) charakter, svou minulost, vysněnou budoucnost a (ne)zábrany ve hře. O některých postavách se dozvíte míň, o některých víc. 

    Nejzajímavější postavou, a zároveň nejtajemnější, je pro mě Bakari. Člověk s velkou inteligencí a s velkým množstvím vědomostí o přežití v divočině. Nic o sobě neříká a jen čekáte, kdy se o něm dozvíte podrobnosti. 

    Během čtení jsem zapomínala na to, že se jedná o realityshow. Spíše mi to připadalo jako vědeká expedice, která se snaží prozkoumat džungli a setká se s místními obyvateli. Prostě takový ten cestovatelský dobrodružný román. A k tomu si přidejte Hunger Games a Survivor. 

    Dobrodružný román je tedy ve velkém. Napínavé situace se střídají s akcí velmi často. Od začátku nemáte klid, nestihnete si oddychnout, protože když soutěžící zdolají jednu překážku, objeví se další.

   Popisy neveselých situací jsou naturalistické. Zářecký nikoho nešetří. Především čtenáře. "Přátelská" návštěva kmene kanibalů byla i pro mě dost nechutná. 

    Vypravěč (nechci přímo říkat autor, jelikož ne vždy se autor ztotožňuje s názory vypravěče) se vysmívá těm, co sledují realityshow. Celkově tomuto druhu zábavy. Možná chce říct, že jednou se i my budeme dívat v televizi na to, jak skupina lidí kdesi bojuje o svůj život, jen aby vyhráli peníze. 

    Dále přemýšlí nad tím, jestli naše civilizace je opravdu civilizovaná. A kdo je horší - naše civilizace, nebo kmen žijící v džungli bez moderních technologií? 

    Z počátku jsem se nemohla do knihy dostat, taky je menší než já, ale ono se to pak rozjelo a já odkládala knihu, když se tam dělo něco napínavého - musela jsem nabrat síly, abych ty knižní situace byla schopná zvládat s hrdiny. Dlouho jsem přemýšlela, jak 15 minus ohodnotím, ale pak jsem si řekla, že objektivita půjde stranou a dám tomu pět hvězdiček. Je to prvotina mladého autora. Výborná prvotina mladého autora. Kdybych to měla porovnat s prvotinami některých amerických autorů, tak bych ty americké prvotiny vyhodila do koše. Setkávám se často s předsudky ohledně českých autorů. Nevím proč, ale Češi nevěří Čechům, že by dokázali napsat dobrou knihu. U 15 minus na to zapomeňte a užijte si čtení.

VERONICA ROSSI. Pod nekonečnou oblohou

     Opět jsem se začetla do knihy z nějaké série. A opět do série, která má v překladu jen první díl. To je skoro prokletí. Pod nekonečnou oblohou je autorčina prvotina, kterou hodnotím kladně. Dobrých nápadů je zde totiž požehnaně.

    Na celé knize je pro mě nejzajímavější její fikční svět, který je pestrý. Pro všechny lidi jsou největším problémem éterové bouře, které jsou v poslední době častější a mají mnohem ničivější následky. Lidstvo je ale rozdělené na skupiny, které se éteru vyhýbají svým způsobem. 

    Nejcivilizovanějšími jsou lidé z Lusků (velké obytné areály, v nichž jsou lidé zcela izolováni od vnějšího světa). Aby se v nich lidé nenudili, používají Moudrooka (něco jako monokl, ale s přípojkou na internet - zcela primitivně řečeno), skrze nichž se mohou dostat do Říší (něco jako místnosti v chatu, ale 3D - ještě primitivněji řečeno), ve kterých tráví všechen svůj  čas - nic v nich ale není opravdové, je to jen virtuální realita. Každopádně tam zažijete i nezažitelné. Jenom pár lidí v Lusku (teda, ono těch lidí asi bude víc, ale v knize bylo pár), tam opravdu dělá nějakou užitečnou práci.

    A pak máte vnější svět. Zde lidé žijí na primitivnější úrovni - ale žijí a opravdu prožívají. Tady není nic jen jako. Lidé se sdružují do kmenů, kterým vládne Krvepán. Kmeny mezi sebou bojují - hlavně kvůli potravinám. To je jak v pravěku - ale o mamutech tady nebyla řeč, no. Tihle lidé bývají ještě ti hodní. Horší jsou pak kanibalové a nebo samotáři roztracení - ti asi nebudou tak nebezpeční, každopádně byste je určitě nechtěli potkat.

    Lidé mimo Lusky může postihnout jakási éterová mutace, která jim zlepší nějaký smysl. Můžete dobře vidět, slyšet - třeba i cizí myšlenky, nebo vám čich umožní cítit nálady a pocity. A to ještě ani nevíte, co dokáže postava malého chlapce - Uhlíka.

    Vidíte, že je tento fikční svět opravdu pestrý, že jsem vám nelhala. Líbí se mi kombinace virtuální reality, patriarchálního kmenového sdružení (nenapadají mě slova, jak jinak to popsat) - kontrast vymoženosti a primitivnosti, superschopnosti a zničená zem, která trápí naprosto všechny. Bohužel není v knize vůbec vysvětlené, co se stalo s planetou, že jsou zde éterové bouře. Ono vůbec nejde poznat, jestli je to vývojové stádium Země, tak jak ji známe, nebo je to alternativní realita - jedna podoba z možných realit.
 
     Prožívání věcí na vlastní kůži bylo popsáno mnohem zajímavěji a živěji než prožívání v Říších. Chtěla tím snad autorka naznačit, že bychom měli zvednout zadek od internetů, odhodit všechny fikční světy a začít žít své životy? Filosofická otázka.

    Dějem vás nebudu zatěžovat, přečtěte si anotaci. Nebo se také můžete podívat na trailer.

    Kniha je psána v er formě z pohledu obou hlavních postav. Kapitola se jmenuje podle postavy, z jejíž pohledu je to vyprávěné. To už není v dnešní době nic originálního a vídám to v knihách často.

    Postavy mi byly sympatické.  Ani jedna mě nerozčilovala. Dokonce jsem je i chápala. Hlavní hrdinka Árie je sice trochu hloupá, ale pochopitelným způsobem. Jestli si vzpomínate, jak jsem psala o Deklaraci smrti, ve které je postava Anny, která byla hloupá, kvůli svému vymytému mozku. Tak zde je to podobné. Árie zná vše z virtuální reality, nic nezažila na vlastní kůži, takže je jasné, že když se dostane do skutečného života, že bude zmatená. Každopádně ne tak, abych musela zoufalstvím mlátit hlavou do zdi.

   Po dějové stránce mi přišla kniha poněkud  chudší. Lehce předvídatelná. Nevybočující z řady. A nijak posazující na zadek. Romantická linie byla jasná - hlavně díky anotaci, že. Abych jen nekritizovala, místy byl děj i napínavý. Psáno je to čtivě. Stránky obracíte rychle - bude to také tím fontem, který je použit.

   

    Drobná kniha s velmi zajímavým fikčním světem, postavami, které nebudete pro jejich charakter nenávidět. To vše popsáno čtivě a srozumitelně. Krom úplného začátku, tam se budete možná trochu ztácet - ale jak jsem vyčetla z goodreads, tak tam se ztrácel každý. Dávám tři hvězdičky a doufám, že už brzy bude vydán druhý díl, protože mě zajímá, jestli...