10.06.12

P. C. CASTOVÁ - KRISTIN CASTOVÁ: Zrazená

     Zrazená je druhý díl young-adult série Škola noci, jejíž hlavní hrdinkou je upíří mládě Zoey Redbirdová. V knize se můžeme setkat i s oslovením Červenko nebo Ptáčátko. Zoey předsedá školní organizaci nesoucí název Dcery temnoty po tom, co byla svržena krutovláda jiného mláděte: Afrodity. S organizací tohoto, dříve velmi elitářského, "kroužku" jí pomahají přátelé: Damien, Shaunee, Erin, Stevie Rae a její přítel Erik.

     Ve městě Tulsa (zde se nachází Škola noci) došlo ke zmizení dvou fotbalistů. Vše nasvědčuje tomu, že za to mohou upíři (ach ta média). Zoey, nejúžasnější a nejdokonalejší upírské mládě na světě (Kdyby nebyla úžasná, kdo by to pak četl?), viděla "duchy" upířích mláďat, kteří nepřežili proměnu. Jsou to však ale duchové? Může duch pít krev velekněžky Neferet? Po tom, co umře člen jejich party (nechci spoilerovat) a někdo unese jejího lidského bývalého chlapce Heatha, přiblíží se k pravdě.

     Samozřejmě, než se dostaneme k hlavní zápletce děje, dozvíme se, a ne jednou, děj předchozího dílu. Vřele doporučuji si mezi díly číst i jiné knihy, jelikož je to velmi nudné, nezaživné a zpomaluje to děj knihy aktuální.
Aby ta kniha nebyla plně akční a napínavá, autorky přimíchaly do děje i problémy s láskou. (Jako by nestačilo, že je máme my sami, ještě to musí zatahovat do knih.) Zoey, krásná a úžasná, si může vybrat rovnou ze tří mužů, chlapců..ze třech osob mužského pohlaví: a) Erik: spolužák, jenž je krásný jako Superman, nadějný recitátor a je zcela oddán Zoey, b) Heath: lidský bývalý přítel, se kterým se Zoey otiskla, c) Loren: krásný, úžasný, sexy učitel, který se Zoey flirtuje (nebo si to aspoň Zoey myslí). Vidíte. opravdu to nemá lehké.

     Autorky nechtěly, aby hlavní hrdinka měla obyčejné kamarády, tak každému z nich připsaly schopnost ovládat jeden živel. Těsně po tom, co se to dozví, jeden z nich umře. Možná štěstím?
Takže když to zestručním, v této knize jsou všichni úžasní a talentovaní. (Po prvním díle jsem neměla ráda Zoey, po tomto nemám ráda nikoho.)

    Problémy v knize se řeší tak, že Zoey přesně ví, co má dělat. Samozřejmě všechno vyřeší rychle. Fňukací část knihy mi přišla mnohem delší než část "zápletková". Nemohu moc soudit, ale přiřazuji to k velké emotivnosti autorek. Emocionální část je mnohem realističtější, uvěřitelná. Kniha je psána v ich-formě, takže je snadné se vcítit do mysli hlavní hrdinky. (Přemýšlí v závorkách, to neumí každý!)  Řešení problémů úžasnosti hrdinky už moc uvěřitelné není. (Především "hlavní" scéna je pro mě naprosto absurdní.)

     318 stran paperbackového vydání bohužel neposunulo hlavní děj moc dopředu. Jen se k tomu připletly informace k dokreslení fikčního světa, takže se stává čím dál tím víc ucelenější. Jestli to bude takhle dál pokračovat, tak už se přestanu divit, proč to má tolik částí. Samozřejmě, že přídané informace nezpomalují a neztěžují čtení a knihu můžete přečíst za velmi krátký časový úsek.

05.06.12

Podtrženo v knihách #2

Miloš Urban: Sedmikostelí

hrubostem dvacátého století
milosti
pověsti byly bez výjimky krvavé.
Tu skálu nedávno radní odstřelili kvůli panelovému sídlišti.
Netřesk.
v jinošských letech jsem se vzdálil sám sobě, své cestě určené osudem. Sešel jsem z ní a osud zasáhl, aby mě na ni vrátil. Ne
Pendelmannová.
ledový kvádr
Sebevraždě inženýrky Pendelmannové scházel mediální půvab.
hranatou šedivou gobi
člověk dvacátého století, kdo nejvíce snil a nejhůře chyboval.
Krása.
josefínské pokrokářství,
asanace
strašlivý holocaust pražský
A tu se změnily časy, má smutná země už byla jinou zemí, kolem ní jiná Evropa a kolem té jiný svět.
Gotičtí stavitelé
přišli se stylem, který dokázal
vítězství ducha nad hmotou.
Nějak se vzepřít řádu, který jsem považoval za špatný, zvrácený, vražedný. A tak jsem připadl na myšlenku dát se k policii.
zélotou
omydlené hrubosti,
Albertovem, nikdy nezastavěné, zachované
Boží muka a páchaly se tam strašné vraždy,
probodala nenávist Čechů k paměti.
elegán v černém cestovním plášti nemoderního střihu,
mou pozornost nepoutal, ale na pozadí šedé omítky a geometrických linií domu
ironii, ne-li lehký výsměch.
Nepatrný mužík
Jak jsem měl ještě téhož dne poznat, neodešli daleko.
Patřil mezi ty, kteří případ Pendelmanová předčasně uzavřeli jako sebevraždu.
Rodinovo dláto,
čínského jadeitu se
"Matyáš Gmünd."
Raymond Prunslík."
"Z Lübecku."
pánů z Hazmburka,"
Druhou budu já, umínil jsem si. A tu se někde rozesmály hlasy a nikdo kromě mě je neslyšel.
Co když se s tou groteskní dvojicí nevidí poprvé?
Viděl jsem ústa, která mlčí.
Květoslav."
růží, již dostala od Gmünda, jemně udeřila do čela. Starověký projev přízně.
černá jako asfalt.
Václavák.
řecké agory.
zjistit, jak dopadají první paprsky světla do jednotlivých
A co my víme, třeba se poměry změní.
dal Karel popravit:
Josefem Mockerem,
sama od sebe povyrostla,
sedmero krkavců.
Branbergerské kaple
ušklíbl andělíček.
Devátý, desátý, jedenáctý
nikde žádná okna, nikde žádný strop.
porostlý železnými a kamennými květy.
Nedají se přečíst. Přesto jsem si jist obsahem nápisu, můžu ho přečíst po paměti: "Poslyšte divu smutného, že Lochmar syna mého Šimona z okna vyhodil..."
Můj mackintosh filmového detektiva
Horace Walpole: Otrantský zámek.
triedr.
narezlý holub;
lidská noha v džínové nohavici,
raglánem.
polobotce.
Drapl po ní a přiložil si ji k volnému uchu jako sluchátko
ukazovala
někam ke Slupi.
odtržené, odlomené.
je určitě celý, protože ji pozval na návštěvu nemocničního apartmá,
údy na svém místě.
popudilo to také Junka
Záhira.
hochštapler
rozčiloval se Junek
Řehoř a Barnabáš.
Skutečně. Byl jsem si jist, že Řehoř s Barnabášem jsou buď architekti, projektanti nebo stavební inženýři.
Zvěstování Panny Marie.
Slupi
delicius.
výtoňském viaduktu
vyzáží
připomíná ostře ořezanou tužku.
Faustova domu.
Noha naražená na stožár je přece i komická ve své tragičnosti. A naše doba si v černém humoru libuje. Co jí taky zbývá? Co zbývá nám? Směju-li se, nezahynu. Zoufáš-li si, zahyneš.
soklem,
Hostina očí. Kdysi
bezuzdnostmi
Znásilněný kostel se vyděšeně chvěl v 
lithomorum!
fanda na sny. Vídeňák mě chytl v mládí a nikdy nepustil, to víte, ta moje výška,
vodouš
jespák,
Já vždycky všecko, jak mi krátkej zobák, krá, krá, jak se vám líbí má kravata?"
seděla ta pitomá cibule? Zatracený nadejmání potrápí i lítou šelmu, to si nemyslete.
aby je čert spral a husa kopla."
parku na Dobytčáku, na Karláku, jak se dneska
sinavých richardií, hladkých jako svatební košile, studených jako rubáše. Šel
"Matyáš, Koniáš, to je mi dvojka,"
Jejich historie je mrtvá. Naše
"Jsou to story jako z Tóry, co
měštěnínů,
menhiry
rozkládal bájný Libušin labyrint, jabloňový sad
olbřímí
černá, osmiboká,
hranolová, tesaná z bílého mramoru
Jan Žižka 
nejhorším ztělesněním českého křupanství,
asiatského barbarství
kameje
Želivský, terorista v kněžském hábitu, to
Slepý národ - slepý vůdce. Jak
Kverulant z Husince nemusel uhořet, kdyby měl v sobě pokoru a kdyby ho nepoháněl mesiášský komplex, kdyby
Kdybych byl rádcem českého krále - či lépe královny, neboť ženy nerady obětují vše, na rozdíl od mužů -, zasadil bych se o vydání glejtu.
aby se zboření jakéhokoli objektu smělo uskutečnit nejdříve sto let poté, co o tom bylo rozhodnuto. Lidé
zesílená nároží věžových domů by utlumily vražednou rychlost obrněných limuzín a
Město náleží chodcům,
mázhauzem
krása a vidíme ji my, kteří jsme jí
my, pro něž je "avantgarda" prázdný pojem a "nový" sprosté slovo
magistrál, řeznických nožů zakrojených do srdcí měst.
kampanilu,
logika: kde končí zbožnost, začíná šílenství.
Bestia triumphans.
portikem.
Priapus
postříkána nápisem,
budu udiven, že na nějaké léžím, že jsem dávno nesešel
jehož historii vám zde, ve svém podivuhodném vězení
nějakou dobu líčím.
prýští z uší vlastní černé svědomí, každému
Tělo jí zakrýval tmavý háv s jakýmsi stříbrným kroužkem na prsou. Úzká bílá tvář orámovaná kápí ztratila svou obvyklou tučnost,
Hlavova ústavu
ryze účelově si zařídí brloh každý jezevec, neboť nepozná, že obývá pouhou díru v zemi.
Dlažební kostka - varování ulice.
Otrantský zámek Angličana
Kvůli utrpení nevinných se nedívám na televizi a nečtu noviny."
připomíná vousy divého starce.
diadém?"
vysoce nebezpečné individuum se zálibou v divadelních efektech.
Trug
přiboudlá
morbidní estetika toho obrázku mi zabránila se nad těmi dvěma ustrnout.
Jsou to nafoukaní tupci, oba dva, a jeden horší než druhý. Barnabáš je nabob a velké zvíře, patří mezi nejvlivnější stavitele v Praze.
Počítač je nám, jako ve většině případů, na nic, ale copak neznáme tradiční metody, jak pracovat s fotografií?
osička.
štěpánské věži
zlatých tolárků, vytrousených na dlažbu jezdcem, jehož kůň nad ránem procválal městem.
desperáti však nastříkali svůj rebelský
vejpůl,
přemrštěnost?
přehnanost
estetický spektákl v blízkosti novoměstských kostelů či
Sedmikostelí
Panna Marie na Slupi
propachtovanou
Emauzy
Karlov
Štěpánem
Apolinářem
crème de la crème
hledět nahoru a hledět nazpátek, to jsou jediná řešení naší bídné situace
Její vzhůru vyčesané, plápolající
kavernách,
podzemí vybetonovat.
Vincence Morstadta?
Josef Mocker,
Den, jenž venku řval, si tady vystačil s šepotem. Čas, co se venku hnal, tu nesměle přešlapoval na místě.
homunkula.
Logika jazyka odporuje řádu kosmu, to je známá věc. Jazyk stvořily chytré, ale velmi nepokorné a nadmíru zpupné děti,
železná panna norimberská
vyšehradské hydry, a zasloužil se o erekci gigantického menhiru na Žižkově,
milíř.
Caspara Friedricha,
rafije,
 







03.06.12

ALYSON NOËL: Napořád

     Napořád je prvním dílem trilogie Nesmrtelní. V České republice se vydání tohoto díla zmocnilo nakladatelství Argo. Upřímně musím říct, že nechápu, co ho k tomu vedlo. Má (pravděpodobně naivní) představa o tomto nakladatelství byla taková, že je to vydavatelství kvalitní, že s takovými knihami se u něho opravdu nesetkám.
    Hlavní hrdinka Ever přežije autonehodu, při které umřeli její rodiče, sestra Riley a pes Sasanka. Jak to tak bývá, tak hlavní hrdinka je krásná a úžasná, ale po této nehodě se změní. Krásná je pořád (jen má na čele jizvu, ale nebudeme ji oslovovat "Harry"), jen nabyla nových schopností: je jasnovidka. Slyší myšlenky lidí, vidí, co se jim stalo/stane, když se jich dotkne. Vidí i mrtvé lidi (asi má šestý smysl), u kterých ale nevidí auru jako u lidí živých. Svoji "moc" neumí ovládat, tak nosí mikiny s kapucí a v uších má permanentně sluchátka, aby ztlumila nevlastní myšlenky. Přežívá jen díky tomu, že ji chodí navštěvovat její mrtvá sestra.
     Jak to bývá, hrdinka musí mít nějaké kamarády. A také že ano. Gothka Haven a gay Miles. Haven nevlastní originálnost a osobitost a když se začne kamarádit se zrzkou Drinou, snaží se jí podobat. Miles (asi nejuvěřitelnější postava z knihy) si stále s někým smskuje (nechtěla bych platit jeho účty) a hraje divadlo.
     Na scénu se dostává nový spolužák Damen. Ano, je krásný. Nádherný. Božský. A ne zcela obyčejný smrtelník. (Jak jinak, to nemohlo nikoho překvapit.) Ever u něho nevidí auru a nemůže číst jeho myšlenky. Zjistí, že moc nejí, že umí snad všechno a že i když velmi podporuje záškoláctví, tak ví všechno. Kdopak je tedy ten záhadný mladý muž?

     Při čtení této knihy se mi asociovaly knihy jiné.
Série Pravá krev: Když se Damen dotkne Ever, tak přestává slyšet cizí myšlenky. Jako by se její moc tlumila. Sookie, když byla s Billem nebo s jiným upírem, také neslyší jeho myšlenky a užívá si to.
Twilight: Vztah mezi Damenem a Ever má obdobný průběh, jako měla Bella a Edward - Chci ho. Nechci ho. Chci ho. Nechci ho.
Hush Hush: Nemůžu si pomoct, ale jak jsem to začala číst, hnes jsem si vzpomněla na Zavrženého.
Upíří deníky: Damon versus Damen.

     Vůbec jsem nechápala jednání hlavní hrdinky. Mám pocit, že autorka musela něco užívat, když to psala. Nebo jen chtěla ukázat, jak jsou mladé dívky komplikované osobnosti?
     Jedna z nepochopitelných věcí pro mě byla to, že jí jiná jasnovidka Ava nabídla pomoc s ovládáním své síly. Jen jí oznámila, že ona o tom nic neví a že pomoc nechce. Potom začla pít alkohol, kterým svou moc oslabovala. (Takže byla blbá a permanentně opilá)
     Ever je vykreslena jako postava, kterou nikdo nechápe, nikdo ji nerozumí a nikdo jí ani rozumět nemůže. Viní se za smrt svých blízkých a trpí sebemrskačstvím. Působila na mě jako nevděčný chudáček (v tom negativním slova smyslu). Její jednání a rozhodnutí nebyla vždy v dobrém vztahu s logikou. Dala by se říct, že logiku přímo popírala.

     Kniha se četla rychle, to ano. Možná je to tím, že jsem ji chtěla mít co nejdřív z krku. Autorka se snažila v přímé řeči používat jazyk mladých lidí. Já, jako grammar nazi, jsem tím spíše trpěla, ale to jen a jen můj problém.
     Po celou četbu jsem si říkala: Proč jsem si na čtení vybrala zrovna tohle?
     
   

02.06.12

LAURELL K. HAMILTON: Rozesmátá mrtvola

 ...

     "Zlato, musíme se podívat, jak moc krvácíš, než tě vezmeme dolů do sanitky."
     Zavrtěla jsem hlavou. Vlastní hlas mi zněl vzdáleně, odtrženě. "To není moje krev."
     "Cože?"
     Podívala jsem se na ni, snažila jsem se zaostřit a nepotácet se. Nastupuje šok. Většinou to zvládám líp, ale uznejte, každý může mít svou noc.
     "Není to moje krev. Mám kousanec na rameni a to je všechno."
     Tvářila se, že mi nevěří. Nezazlívala jsem jí to. Většina lidí, když vás vidí pocákané od krve, tak prostě usoudí, že alespoň část z ní musí být vaše. Neberou v potaz, že mají co dočinění s oživovatelkou mrtvol a lovkyní upírů drsnou jako rašple.
     Slzy se vrátily, pálily mě těsně za očima. Moji tučňáci jsou celí od krve. Kašlu na stěny a na koberec, ty lze nahradit, ale ty zatracené plyšové hračky jsem sbírala léta. Nechala jsem se od doktorky odvést pryč. Po tvářích mi stékaly slzy. Nepláču, jen mi tečou oči. Tečou mi oči, protože moje hračky jsou zasviněné zbytky zombií. Ježíšikriste.

...

(HAMILTONOVÁ, Laurell K: Rozesmátá mrtvola. Trifid, 2006. S. 129. ISBN 80-7254-840-9)

     Konečně jsem se prolistovala druhým dílem o Anitě Blake. I když je toto pokračování mnohem lepší než kniha první, tak mi to trvalo několik měsíců. (Musela jsem číst spoustu jiných knih, abych uspokojila svoji úchylku ohledně rozečítání knih.)
    I v  Rozesmáté mrtvole (Tak se jmenuje jeden upíří bar. Stejně tak i Provinilé slasti.) má Anita spoustu práce. Hlavním problémem knihy jsou vraždy civilistů přímo u nich doma. (Kdyby je zabili někde venku, tak by pak úklidové služby neměly tolik práce. Možná by pak neměly práci žádnou. Dobrá.) Nejhorší na těch vraždách jsou malé děti. Nemyslím nějaké devítileté desítileté (to by sousedi byli rádi, že se těch ukřičenců a zlobilů zbavili), ale malé. Asi tak kolem jednoho metru. Další nechutnou věcí je to, že ty děti byly sežrány zaživa. Něčím. A otázka je čím. 
     Smysl pro zákon, čestnost a Anitina nepodvolnost vyústil v konflikt s nejmocnější kněžkou vúdú, Domingou Salvadorovou. Dominga je schopna zachytit a vrátit duši do mrtvého těla (jako by o to někdo stál, že). Její sliny dokáží zranit jako kyselina. (Hydroxid na ni!) Anita odmítá spolupracovat a tak jsou na ni poštvané zombie, aby ji zabily. (Klidný spánek už není to, co bývalo.)
     Aby toho nebylo málo, tak boháč na vozíčku, Harold Gaynor, chce po Anitě, aby použila lidskou oběť na oživení jeho starého předka. Samozřejmě že odmítne. Takže po ní nejdou jen zombie, ale i Gaynorovi muži.
     Vzhledem k tomu, že Anita určitě nemá ráda nudu, tak nový upíří vládce města, Jean-Claude, chce, aby se Anita stala jeho lidským služebníkem. (Možná jen po ní chce, aby mu uklízela v barech. Platit si uklízečky už není tak levná záležitost.) A hádejte co. Odmítne. 

     Rozesmátá mrtvola je akčnější, krvavější (popisy místa činu nejsou tak těžké pro žaludek- myšleno tak, že ne moc drží žaludek na svém místě). Také je zde více vulgárnějších slov. (Ale to jen upozorňuji slabé povahy.)
    Dialogy jsou rychlé, cynické, sarkastické. Vedle akčních jsou i scény zábavné, odlehčené. Hlavní děj trvá až do posledních stran. 
     Krve je zde snad po hektolitrech, kousků lidských těl je tu také dost. Agresivní zombií. Mrtvé děti. Nově vytvořené příšery ze zombií. Akorát mrtví upíři chybí.