Již podruhé se můžete vydat na Noční stranu, která se nachází uprostřed Londýna. Na místo, kterému byste se raději měli vyhnout. A pokud máte rozum, tak se mu vyhnete.
John Taylor je soukromý detektiv, který vám najde všechno. Lepší jak Google! Na Noční straně má pověst opravdu špatného chlápka, kterému byste se měli vyhnout. Ale nachází věci, takže je jen otázka času, kdy po něm někdo bude chtít, aby našel i Nesvatý grál, pohár, ze kterého při Poslední večeři pil Jidáš.
Situace se ale komplikuje v okamžiku, kdy se na Noční stranu stahují andělé. Jedni pracují pro toho Nahoře, druzí pro toho Dole. Zprava, zleva, uprostřed. Tihle opeřenci lítají po celé Noční straně a dělají z lidí solné sochy. Víte, jak jsou nepříjemní holubi ve městě? A víte, jak jsou nepříjemní holubi ve městě, když se jim stane nehoda? Tak tohle je ještě horší. Naštěstí měl autor tolik taktu, aby se o takových drobných nehodách ve svém textu nezmiňoval.
V tomto díle dostává více prostoru Suzie Brokovnice nebo Suzie Střelkyně a nebo Paneježíší, to je ona, utíkejte! Dozvíme se o ní, jak žije, když nepracuje. Ale ona spíše žije, když pracuje, jinak je ve vegetativním stavu. Budete také informováni, proč Suzie utekla z Londýna na Noční stranu. A uvidíte i triky s brokovnicí! Pokud si myslíte, že znáte drsnou literární hrdinku, tak jste ještě nepoznali Suzie Brokovnici!
Nebude chybět ani smradlavý Břitvák Eddie, který zajišťuje velké množství krve a mrtvol. Ocenila bych, kdyby autor i jemu dal více prostoru, ale bohužel ne. Prej má Eddie povoleno smrdět jen na pár místech.
A nesmím zapomenout na Alexe, barmana v podniku Podivíni, jehož je majitelem. Je spíše k tomu baru připoután. To víte, rodinný podnik. U Podivínů můžete potkat zajímavé existence. Možná vás teda zabijí až po tom, co je poznáte. Alex si hlídá svůj bar a nemá nikoho rád. A i kdyby ano, tak tomu dotyčnému stejně nedovolí, aby v baru vyváděl nepěkné věci.
Celým příběhem se mihne více zajimavých postav. Právě seznámení s různými postavami patří mezi zábavné scény. Víc, víc postav tam chci!
Příběh, psaný v ich-formě, je lineární. Začne na bodu A a skončí na bodu B. Nejsou tam žádné odbočky. Pokud by čtenář potřeboval něco vysvětlit, je to zpracováno tak, že to potřebuje vysvětlit i nějaká postava, To dává čtenářům sebevědomí, jelikož to přece potřebuje vědět ta postava, ne já! Řešení zápletky je založeno na tom, že chodí od jednoho ke druhému a zjišťují informace. Pamatujete si na pohádku O slepičce a kohoutkovi? Tak přesně takhle to tu je.
I v tomto díle se můžete těšit na velkou dávku ironie, sarkasmu, jízlivosti a mrtvol. Myslím, že tato část je mnohem vtipnější, agresivnější, akčnější, krvavější, mrtvolavější a vyvedenější. Autor nás seznamuje s dalšími částmi svého fikčního světa, který bude pro nás ještě překvapivým. Musím mu ale vytknout jednu věc. Víte, já nemám ráda, když z literárního hrdiny dělají ještě většího frajera, než je. A když se mu do cesty připlete něco, co je opravdu těžké zabít, tak by se tím snad mohl chvilku trápit. Ale ne, on to zabije hned. Tohle mi ničí požitek ze čtení. Hrdina je frajer, když ho někdo pořádně nakope do zadku a on se nerozbrečí!
Musím ale Greena pochválit za to, že Johnův Dar vysvětlil v průběhu celé knihy jen jednou! Už tam nebylo žádné hloupé opakování. Asi si uvědomil, že to nepíše pro blbce. Dávám mu za to čtyři a půl hvězdičky. V poslední době jsem nějaká mírná. Nebo čtu dobré knihy. Hm.
