DAN WELLS. Já, Monstrum

John Cleaver #2

    První díl Nejsem sériový vrah se mi líbil hodně. Byla jsem nadšená, když jsem v knihovně viděla Já, Monstrum. Upřímně nechápu, jak si to ostatní čtenáři mohli nepůjčit a nechali tam tento literární kousek jen tak ležet. A je to novinka! Neskutečné. Styďte se! Stydíte se?

Já, Monstrum začíná pár měsíců po skončení první části. John se snaží vyrovnat se svým vnitřním démonem, Monstrem, jenž se snaží Johna ovládnout. John chce aspoň něco zapalovat, když už "nemůže" nikomu ubližovat. A v noci se mu zdá o tom, jak si "hraje" s Brooke, s dívkou, která se mu hodně líbí. Sociopat, který sní o tom, jak ve sklepě zapíchne svou lásku, a my mu ještě držíme pěsti.

     A pak se ve městě začnou objevovat mrtvá těla zmučených žen. Je vrahem člověk, nebo démon jako ten minulý vrah?

    Tento díl je stejně jako předešlý vyprávěn ich-formou z pohledu Johna. Díky tomu se můžeme Johnovi pořádně podívat do hlavy a sledovat jeho myšlenky - jak ty normální, tak i ty zvrácené, kterých je požehnaně. John by se také chtěl určitě svým čtenářům podívat do hlavy. Ale myšlenky ho nezajímají.

    Psychologie je stejně výborná jako v prvním díle. Sledujeme, jak se John přemlouvá, aby udělal něco špatného, a zároveň, aby to nedělal. Snaží se dodržovat pravidla, aby udržel Monstrum na uzdě. O těchto Johnových pravidlech ví jeho matka, která ho nutí, aby je dodržoval, takže mu to nijak neuhlehčuje. A to známe všichni. Jakmile nás někdo do něčeho nutí, tak se nám to prostě dělat nechce. V tomto momentě je John pro mě skutečný, uvěřitelný.

    Pasáže z márnice jsou celkem poučné. Tedy za předpokladu, že si autor problematiku balzamování těl pořádně nastudoval a nevymýšlí si. Popisování různých balzamovacích úkonů nemusí být někomu příjemné. 

    Celkově je Já, Monstrum temnější, děsivější a nechutnější. Nejen tím, že nevíte, zda se John podvolí Monstru a začne páchat zlé věci, ale hlavně díky hlavnímu záporákovi. Pan Crowley byl dobrák od kosti, tento je opravdu zlý. 

    Poslední část knihy byla velmi napínavá a děsivá. Ale nemyslím tím děsivá jako děsivá kvůli strašidlům a bubákům. Celá kniha se četla dobře a rychle, ale ten konec budete chtít přečíst co nejrychleji, abyste věděli, jak to skončí. A nejlepší na tom zlu ve knize je to, že je Dan Wells schopen ho zabalit do úhledného vtipného balíčku a převázat ho sarkasmem.

   

    A abyste neřekli, že je autor jen magor, co píše jen o sociopatovi a vrazích, zabýval se zde trochu i vážným tématem - domácím násilím. Sice tomu není věnován velký prostor, ale je to tady! Ukazuje dva typy žen - Johnovu matku, která se raději rozvede, aby se nemusela nechat bít, a Johnovu sestru, která si to svým milým vyříká a uvěří mu, že už to nikdy neudělá. Já to dělám jen pro tvé dobro! Myslím, že je z textu jasné, k jakému řešení se autor raději přiklání. 

     Možná je to trochu paradox, že v knize o sociopatovi, který by rád ubližoval, se objevuje takové téma, které se samozřejmě vyhodnocuje jako špatné. Působí to na mě tak, že autor chce zdůraznit, že je John fikce, a ještě chce působit trochu výchovně. Nikdy nevíte, jaký mladý sociopat bude tuto knihu číst a co si z toho vezme.

    Já, Monstrum je vtipná psychologická kniha pro mládež - no, dneska je mládež zvyklá na ledacos. Líbilo se mi to mnohem více než první díl. Dávám čtyři hvězdičky a moc se těším na třetí, závěrečný, díl. 

   

DAN WELLS. Nejsem sériový vrah

    Nadšeně jsem tvrdila, že až příště půjdu do knihovny, že si tam už nic nepůjčím, že mám doma knížek dost. Asi vám nemusím nic vysvětlovat, že? Když mé oči prohledávali knihy v regále, zaznamenaly tuto knihu, vyslaly signál mozku a mozek vzpomínal, jestli ohlasy na tento literární počin byly kladné, nebo záporné. A že vám teď budu o něm psát, tak je asi jasné, na co si mozek vzpomněl.

   Hlavním hrdinou je John Wayne Cleaver. Největší kapacita přes sériové vrahy v Americe. Tedy skoro. Je mu patnáct a jeho psycholog mu řekl, že je sociopat. Kdo dnes není? Ostatní děti v jeho a nižším věku píší referáty o různých prezidentech a jiných velmi významných osobnostech Ameriky, John píše o sériových vrazích a dostává za to plný počet bodů. Od učitele. Ode mě ne. Já o nich nic nevím. Ale pokud píše bez hrubek, tak plný počet má určitě! Jako bodů. Ne pětku. Asi nemusím říkat, že jeho matka a psycholog z toho nejsou nadšeni. Se mnou se zase můžete bavit pouze o knížkách a o hláskovém vývoji češtiny. A ještě o tom, jak moc jsem zelená(!). 

     Johnova matka vidí problém v tom, že mu již od dětství dovolovala, aby s ní mohl pracovat. Co je na tom, že se už jako mladý naučí rodinému řemeslu? Jejich rodinným podnikem je pohřební ústav. A John rád pomáhá při balzamování těl. Myslím, že ke studiu biologie to nemůže uškodit. No ne? Je tedy zvyklý vidět mrtvá těla. A když ve městě začne řádit opravdový sériový vrah, začne vidět i zavražděná těla, ze kterých je nadšen. Z vraha už bohužel tak moc nadšen není. Pomůžou mu jeho znalosti k tomu, aby vraha dopadl, popřípadě zneškodnil?

    

    Dominantou této knihy je psychologie hlavního hrdiny. Myšlenky, vnitřní pochody a i jeho proměna je to, co drží knihu pohromadě. Jasně, a také desky. Víme, že je hlavní hrdina sociopat. Ví to i John. Má však pravidla, aby udržel své monstrum, jak mu sám John říká, pěkně za zdí, takže nikomu nechce ubližovat. Možná vám to připomíná Dextera a musím vám dát za pravdu. V tomto bodě si jsou obě postavy opravdu podobné. Dokonce i český vydavatel na tuto podobnost upozorňuje a na tuto knihu láká převážně fanoušky zmiňovaného Dextera. Díky výborně popsané psychologii Johna, můžeme v knize sledovat vývoj od Johna-s-monstrem-za-zdí k Johnu-s-monstrem-před-zdí. 

    Ani ne v půlce příběhu se dozvíme, kdo je oním sériovým vrahem. Přiznám se, to jsem nečekala. Nejen fakt, že už velmi brzo vím, kdo vraždí. Hlavně jsem nečekala, že je vrahem právě On. Musím se přiznat, byla jsem poněkud zklamaná. 

<spoiler> Musí se v dnešní době do každé knihy pro mládež narvat nadpřirozené prvky? Sakra! Opravdu dnes literárnímu světu vládne patos a nadpřirozeno? </spoiler>

    Kromě psychologie postav, jsem byla také nadšená ironíí a černým humorem. Moc mě bavily pasáže, ve kterých byl rozhovor Johna s jeho psychologem, doktorem Neblinem. Na začátku jsem se bavila strašně moc, bohužel toto černohumorné tempo nevydrželo po celou knihu. Prostředek knihy mě nebavil. Nebyla to taková sranda jako na začátku a napětí tam také nebylo moc. Konec to zase ale vyrovnal. Pořádná dávka černého humoru se vrátila. A napínavé to také bylo až až. Prostředek tedy můžeme chápat jako něco, co nás nutně musí dovézt z bodu A do bodu B. Musí tam být, ale nikdo přeci neříkal, že ta cesta bude žůžová. Bohužel. 

    Doporučuji těm, kdo mají rádi Dextera, ale počítejte s tím, že to Dexter není. 

    Doporučuji těm, kdo mají rádi černý humor, ale počítejte s tím, že tam není po celou dobu.

    Doporučuji těm, kdo mají rádi čtení o sociopatech, ale počítejte s tím, že to není zrcadlo, takže se nedočtete o úžasné postavě, jako jste vy. 

    Rada na závěr. Pokud jste začali knihu číst a skončili jste uprostřed a nebaví vás to, tak to překousněte a dostaňte se na konec.

    Něco mimo hodnocení knihy: Strašně moc mě rozčiluje, když si autoři svá literární dílka sami hodnotí. A ještě pěti hvězdičkami. Přijde mi to trapné a nemyslím si, že někteří to mají zapotřebí, například Dan Wells. Vím, že kniha za svého autora nemůže (doufám, že chápete, jak to myslím), ale můj náhled na knihu po tom, co zjistím, že si to autor opětihvězdičkoval, mění. A moc dobře vím, že to není správné, ale do knihy pak přidám i hodnocení autora. (Opakuji, vím moc dobře, že je velký rozdíl mezi autorem a literárním dílem.) To jen taková menší poznámka.

***