MORRIS GLEITZMAN. Kdysi

     Kdysi #1

    Vždycky když dočtu knížku o holokaustu, tak mám pak potřebu být patetická, i když patos nemám ráda. Nesnáším ho! Omlouvám se, pokud v následujících větách budu patetická až na půdu.

     Knihy o holokaustu jsou drsné. A knihy o holokaustu pro děti jsou drsnější. Neptejte se mě proč. Prostě to tak mám. Možná je to věkem, sama bych mohla mít už dítě. A rozhodně si nepřeji, aby někdy mé dítě zažilo něco podobného. 

Hlavním hrdinou Kdysi je Felix, židovský chlapec, kterého nechali rodiče v katolickém sirotčinci, aby si vyřešili problémy se svým knihkupectvím. Tak mu to rodiče vysvětlili. Felix v sirotčinci vydrží tři roky. A jeho příběh začíná v roce 1942, kdy se rozhodne utéct, aby varoval rodiče, že nacisti pálí židovské knihy a že musí zachránit své knihkupectví. 

    Příběh vypráví sám Felix ich-formou. Každou kapitolu začíná slovem Kdysi a v první větě použije minulý čas, pak přejde do času přítomného. A když víte, že Felix má v oblibě příběhy a sám je rád vymýšlí, tak vás možná i napadne, že to ani neprožil, že si to jen vymýšlí a někomu vypráví. Nikomu nepřejete, aby tohle prožil.

    Kdysi je sice drobná kniha, ale i na tak malém prostoru se Felix vyvíjí. Ze začátku je otravně naivní. Mě svou naivitou opravdu rozčiloval. V lidech viděl pouze to dobré, nechtěl věřit tomu, že by lidé mohli dělat něco zlého. A vy víte, že je rok 1942 a že lidé umí být zlí a krutí. A já chtěla, aby si to už uvědomil, aby lidem nevěřil. A na druhou stranu jsem nechtěla, aby musel dospět. 

    

    V minulosti jsem četla pouze jednu knihu o holokaustu pro děti. Spočítej hvězdy byl pro mě lehce idylický příběh. Odehrává se ale v jiné části Evropy a je to spíše příběh o tom, že i v takové době se najdou hodní lidé, kteří riskovali, aby mohli pomoct druhým. Kdysi není idylické, je to mnohem syrovější, nebezpečnější a beznadějnější. 

     O Felixe jsem se skoro pořád bála, protože nevíte, kdy a kde se objeví někdo, kdo by mu mohl ublížit. A nejednou jsem si utírala slzy z očí. Jsem cíťa.

    Kdysi je kniha, která v jednoduchých větách dokáže vyvolat děs a pocit zoufalství. Je to příběh o naději, která umírá poslední, ale umírá.

HOLLY BLACK. Panenka z kostí

   To jsem si jednou koupila knížku, aniž bych si přečetla anotaci. Přesně tak. Já si koupila knížku na základě krásné obálky. Také jsem měla v podvědomí, že Holly Black je výborná spisovatelka. 

    Myslela jsem si, že tento příběh bude příběh o panence, který bude vyprávěn z pohledu panenky. Nevím proč, ale měla jsem pocit, že to bude něco takového (klikněte na odkaz, ale jestli si pak o mně budete myslet něco nepěkného, neviňte mě).

    Hlavními hrdiny jsou děti - Zach, Poppy a Alice. Přičemž je Zach nejhlavnější postavou z hlavních a je to vyprávěno z jeho pohledu. Tito tři spolu hráli Hru s figurkami. Vymýšleli si svůj fikční svět. Jednoho dne ale Zachův otec vyhodí figurky, protože nechtěl, aby se mu spolužáci smáli, že si hraje s panenkami a holkami. Zach se to stydí děvčatům říct a jen jim oznámí, že si už s nimi hrát nebude. A jedné noci ho děvčata vyzvednou a přesvědčí, aby s nimi šel na výpravu - musí pohřbít porcelánovou panenku, ve které je popel a kosti dívky Eleanor, která navštívila Poppy ve snu. Zvládnou děti najít správný hrob? Vymyslela si Poppy celý příběh o Eleanor, nebo mají co dočinění s duchem?

   

   A nyní budu taková netypická a budu pokračovat jen v bodech...

• Když jsem četla o tom, jak hrají Hru, jak si vymýšlejí, co se bude dít jejich postavám, dostala jsem chuť si zahrát dračák. Ale vážně. Už dlouho jsem nehrála a ono je fajn, když nejste spisovatelé, vymýšlet nějaký ten příběh. A hlavně být jeho součástí. 

• Chtěla bych si přečíst knihu, ve které by byl příběh z jejich herního fikčního světa. Byla by to určitě parádní fantasy.

•  Panenka z kostí je kniha pro děti a je to znát. Ačkoli je v knize možná duch, není to děsivé. Ne pro mě, pro mnohem mladší čtenáře to děsivé může být. Je ale pravda, že chvilkami mi běhal mráz po zádech, protože v knize není explicitně řečeno, zda se opravdu jedná o ducha, nebo je to jen Poppyin výmysl. Nevědomost je někdy dost mrazivá.

•  Dnes se vydává spousta knih, ve kterých jde jen o příběh, který ještě bývá úplně tupý. Panenka z kostí má i myšlenku. Je to o dospívání, o tom, jak se měníme a jak se měnit nechceme. Dospívání a dospělost prostě stojí zahouby, proto se stále ve svém pokročilém věku chovám jako dítě. A doufám, že pořád budu.

• Nějakou tu drobnou roli zde mají i dospělí. Hlavně rodiče. Ne vše, co udělají rodiče a vám se nelíbí, dělají rodiče se zlým úmyslem. Rodiče také byli dětmi, ale někdy na to zapomínají, že?

• Líbilo se mi, jak Zach během výpravy přemýšlel nad tím, co by se stalo, kdyby byly ve Hře nebo v nějakém filmu. Stalo by se nějaké deus ex machina v různých podobách. V příběhu se přemýšlí o příběhu a jeho stavbě.   

• Příběh sám o sobě mě bavil. Nutilo mě to číst dál, protože jsem chtěla vědět, co se jim na výpravě přihodí, zda zvládnou pohřbít panenku Eleanor. Jestli je tam duch... Taková trochu strašidelná Správná pětka řekla bych. 

• V knize jsou obrázky!

Celá Panenka z kostí je fajn. Dávám čtyři hvězdičky a už se těším na další knihy od Holly Black.