ALBERT ESPINOSA. Žlutý svět

     Ke Žlutému světu jsem se dostala relativně náhodou. Knihkupectví Martinus poslalo nabídku na recenzní výtisky a já, jako vždy, jsem si emailu všimla pozdě. To, co jsem si vybrala, už samozřejmě nebylo. Mezi zbylými knihami byl Žlutý svět. Rychle jsem se podívala na cbdb.cz, abych věděla, co to je zač. 

    Naivně jsem si myslela, že to bude autobiografický příběh. Běžné vyprávění, které čtenáři očekávají, když si myslí, že je kniha beletrie. Jestli je tato kniha beletrie, to s určitostí nedokážu říct.

    Zajímavé na knize je, že autor přišel kvůli rakovině o nohu, o jednu plíci a část jater. A celá kniha vyznívá tak optimisticky. Kdybych já přišla o to samé, tak nenávidím celý svět. V anotaci se dočtete, že autor vypráví své zážitky s dávkou černého humoru. Koho by nelákala kniha s černým humorem bez nohy, plíce a kusu jater? Moc jsem se na ni těšila. Opravdu. 

    Začala jsem pak číst. A zjistila jsem, že tohle nebude klasické vyprávění příběhu. Převážná část knihy je složena z vysvětlení 23 objevů, které autor získal během pobytů v léčebných zařízení. Podle něho jsou použitelné i pro život "venku", pro život bez rakoviny.

    Každý objev je jedna drobná kapitolka. Pod názvem kapitoly je citát člověka, kterého Espinosa potkal. Ten citát je pro něho důležitý, jelikož mu pomohl pochopit, že je to objev. Espinosa pak píše, co přesně ten konkrétní objev znamená, jak se k němu dostal (opět si přečteme ten citát) a na konci jsou body, jak použít dotyčný bod v praxi, v obyčejném životě bez rakoviny. 

    Některé objevy jsou zajímavé. Přemýšlela jsem nad tím, že bych některé začala používat v praxi. Ale to si Žlutý svět budu muset přečíst ještě jednou.

Když člověk fouká, je všechno lepší a lépe to zvládá. Blaží mě pomyšlení, že foukání je něco magického. (str. 68)

    Poslední část knihy se týká koncepce filozofie žlutých lidí. Kdo jsou žlutí lidé, jak je poznáme a co s nimi dělat. 

    Přiznám se, tuto žlutou filosofii jsem s největší pravděpodobností nepochopila. A nebo ano, ale nezdá se mi nějak užitečná pro život. Žlutí lidé jsou něco mezi přáteli a partnery. Můžou být to nebo ono, podle toho, jak se spolu dohodnete. Můžete je vídat několik let, můžete se s nimi setkat párkrát. Ale žlutost mezi vámi musí být vzájemná. Žlutí lidé jsou pro vás mimořádní, když s nimi mluvíte, stáváte se lepšími, odhalujete své chyby. 

    Espinosa také přikládá návod, jak svého žlutého člověka najdete. A vysvětluje, proč jich může být jen 23 pro každého. 

    Přemýšlela jsem nad tím, kdo by mohl být můj žlutý. Napadla mě dvě jména. O třetím přemýšlím. Ale nejsem si jistá, jestli nejsou jen mými dobrými přáteli. Víte, nejsem si jistá, jestli je pro mě opravdu nutné vědět, jestli jsou žlutí. Oni prostě jsou. Jejich existence mi stačí. A je jedno, jakou barvu mají. Espinosa tvrdí, že když najdeme žluté, když je poznáme, budeme potom spokojenější. Nebo použil jiné slovo, já nevím, ale určitě to byl velmi kladný pocit.

    Žlutý svět je psán sympaticky. Mile. Čte se velmi dobře. Espinosův styl bych ale raději uvítala u klasického vyprávění. Nejvíce se mi líbily pasáže, kdy jako autor promlouvá ke čtenáři a mluví o tom, jak píše - jak je důležité ukončit kapitolu. Ono je to také jediné, co můžu na knize hodnotit. Že je to dobrá kniha, může říct jen ten, který se jejími radami řídil a opravdu je spokojenější. Ale nejsem si jistá, kdo by mohl říct, že je to špatná kniha. Pokud mě kniha nezaujala, tak můžu akorát říct, že není pro mě určena. 

   Takovéhle knihy nejsou pro mě. Nejsem cílovým čtenářem, a proto se vzdávám možnosti hodnocení. Možná se k této knize ještě někdy vrátím, určitě jsem nezaregistrovala vše, co chtěl Espinosa sdělit. Žlutý svět ale doporučuji všem. Zkuste ho. Buď jste cílovým čtenářem, nebo ne. Kniha to není dlouhá, takže o tolik života nepřijdete, když se vám to líbit nebude. 

Děkuji knihkupectví Martinus za poskytnutí recenzního výtisku.