31.03.13

Nedělní čtení #4

    Vypadá to, že dlouho nebyla neděle, že? I když já tu neděli mám každý den. Teda skoro každý den. A nemyslím to tak, že se probouzím jen jednou týdně na neděli. Je už takový čas. A zima! Je vám taky pořád zima? Máte taky ledové nohy? V noci musím spát v heboučkých ponožkách s kočičkou, které nemají na sobě kočičku, ale králíčka. 

Philip Pullman. Zlatý kompas

 


     Zlatý kompas jsem před lety viděla jako film. A byla jsem nadšená. Předpokládám, že si teď ťukají na čelo ti, co knihu nejdříve četli a pak až viděli film. Víte, líbil se mi ten svět. A z velkých ledních medvědů jsem byla unešená. V každém filmu by měli být lední medvědi. A redhead slečny. Pak mi někdo řekl, že existuje kniha a že je o dost lepší než film. To je taková samozřejmá věc. To už se snad ani říkat nemusí. Tady máte prvotní impuls k tomu, proč jsem si Zlatý kompas chtěla přečíst.
    Když jsem byla nedávno v knihovně, tak jsem se zašla podívat do dětského oddělení. To ta nostalgie. Koukám se a rozhlížím se a vidím. Byl tam! Na poličce. Co to máš na té poličce? Tam v rohu, na té poličce? Rychle jsem po něm sáhla, aby mi ho nějaké nevychované dítě nevyfouklo. A utíkala jsem rychle k paní knihovnici, aby mi ji dala na kartičku. Co kdyby mi ji někdo chtěl vyrvat z praciček.
    
    Problém s knihou jako takovou ani nemám. Jen... Já ji pořádně začala číst v nemocnici. A jak jste v nemocnici, tak tam buď spíte nebo se snažíte komunikací zabavit otravné důchodkyně, které nebyly prozíravé a nevzaly si žádný rušič nudy. A pak tam pořád poletují sestřičky s kapačkou a prášky. A nosí vám jídlo. A přinesou vám třicetisedmikilovou ženskou, která jak nemá tuk, tak nemá ani mozek. A pořád se vás na něco ptá.
Doporučení pro vás: Nečtěte Zlatý kompas v nemocnici. Nic z toho nebudete mít.

    Hlavní hrdinkou je děvčátko Lyra. Žije v Oxfordu na koleji, kde se ji snaží i něco naučit. Hned na začátku se jí podaří zabránit vraždě jejího strýce lorda Asriela, který se po jedné ze svých četných výprav vrací na Oxford. (Víme hned, že se o to pokusil sám děkan, ale nevíme moc proč.) Lord Asriel hlavám Oxfordu ukáže různé snímky ze Severu a zmiňuje se o jakémsi prachu a o jiných světech. (Nic bližšího se nedozvíme.) Druhý den lord Asriel odjíždí. 
    Dalším "problémem" je ztráta místních dětí. (Víme, že je dováží na Sever, ale nevíme proč.) Únosce nazývají Vrahouny a ještě neunešené děti si na ně hrají. To je jako kdyby si židovské děti hrály před odvozem do Osvětimi na koncentrační tábor. Naštěstí se rychle dozvíme, kdo za únosy stojí a nemusíme na to čekat nijak dlouho.
   Na scéně se objevuje paní Coulterová. Krásná, chytrá dáma, jež se začne zajímat o Lyru. Chce si ji vzít k sobě jako asistentku. V den odchodu z Oxfordu dostane Lyra od děkana zajímavý přístroj - alethiometr. Bohužel jí k němu neřekne podrobnosti. Lyra je však chytrá a brzy se o alethiometru dozvíme víc. 

    Fikční svět, ve kterém se příběh Zlatého kompasu odehrává, je alternativním světem světa aktuálního. Evropa má například jiné politické uspořádání. Druhý díl se má odehrávat ve světě, který je jako svět aktuální, třetí díl se odehrává mezi různými světy. Těším se, až se o různých světech a cestování mezi nimi dočtu více.
    Moc se mi líbí myšlenka daemonů. Každý člověk má svého daemona - v podobě zvířete, vyrůstají spolu a umírají spolu. Tedy když umře člověk, umře daemon. Nejsem si jistá, jak to funguje opačně - jestli vůbec jde daemona zabít. Nechci vám tu lhát. Mohou se od sebe vzdálit jen na určitou vzdálenost, pak je to oba "bolí".
    A také jsou zde inteligentní a mluvící lední medvědi! Vím, že se opakuju, ale ledních medvědů v mém textu není ještě dost!  A celý ten svět je takový pěkný a mluvící. 

    Styl knihy se mi líbí, jen jsem u čtení nedokázala udržet pozornost. Ale to přičítám prostředí, ve kterém jsem knihu četla. Bohužel jsem se víc bála, že mi budou muset přepíchávat kanylu, než abych se bála o hrdiny. Uvidím, jak se mi to bude číst v mé posteli. 
  
   O Zlatém kompasu vám píšu, abych vás upozornila, že existuje. A že je to pěkný a nijak hloupý příběh. A že existuje kniha s mluvícími ledními medvědy! A také jsem se potřebovala vykecat.

   A abych nezapomněla... Odpovědným redaktorem je Miloš Urban!

30.03.13

STACEY KADE. Setkání s duchem

    Setkání s duchem je první díl trilogie Mezi nebem a zemí. Originální název je The Ghost and The Goth - podle obálky je to jasné, že? Tato série má vysoké hodnocení, takže jsem neváhala a zkusila jsem si ji přečíst. Podle anotace je zcela jasné, že je tato drobná knížka (214 stran) oddychovka.

    Alona Daerová je úspěšná, krásná, chytrá školní královna. Pro své okolí je Alona symbolem dokonalého všeho. Pro elitu je oblíbená, pro losery je spíše postrach. Jednoho rána Alona uteče z tělesné výchovy a při telefonátu vstoupí do vozovky. Vidí už jen nebezpečně se řítící žlutý školní autobus. Poté se na silnici probudí jako duch.
    Will Killian je chytrý mladík, jehož záliba v tmavém oblečení a piercing vyvolává u ostatních nepochopení. Šaty dělaj člověka, že? Všichni si o něm myslí, že je blázen. Ano, oficiální diagnóza je schizofrenie, již zdědil po svém otci, který spáchal sebevraždu, když byl Will ještě malý chlapec. Schizofrenií netrpí, jen vidí duchy. Normálka, ne? Kvůli tomu je snad blázen? Není. Díky sluchátkům v uších a kapuci se mu daří duchy ignorovat a nedat najevo, že o nich ví.
    Alona však zjistí, že ji Will vidí a chce po něm, aby jí pomohl se dostat k jasnému světlu, které ji odvede do nebe. Nebo prostě Tam. Někam. Pomůže jí Will, aby se Alona, otravná školní královna, dostala co nejdřív pryč? Pochopí, že její dokonalý život je dokonalý jen na oko? A vyřeší spolu záhadu, která se týká Willovy kamarádky Joonie?

    Jak jste si určitě všimli, děj není nějak moc originální. Máme tu úžasnou slečnu a loser-mladíka. Už jste to někde četli? (Takřka všude.) Mrtvá holka chce najít důvod, proč ještě neodešla do nebe a zůstala tu trčet. Už jste to někde četli? (Ghostgirl) Mladík nosí kapuci a sluchátka, aby nevnímal okolí. Už jste to někde četli? (Napořád) Mladík komunikuje s duchy. Už jste na to někde narazili? (Šestý smysl) Tolik k originálnosti.

    Dvě hlavní postavy, dva pohledy na situaci vyprávěné ich formou. Naštěstí ani jeden hrdina není hloupý. Jsou sympatičtí a ironičtí, Juch! Ironická a jízlivá je především Alona. Měla jsem ji ráda, opravdu. Sympatická holka. Asi jako já. No ne? Will je takový ťutínek. A sympaťák.Vyprávění z Willova pohledu se mi líbilo více. Bohužel se mi ani jedna postava neprohrabala až do srdíčka. Pro mě jsou to jen průměrné postavy.
    Problém s ich formou nastává v okamžiku, kdy se vysvětlují nějaká fakta ohledně duchů - proč mizí jen tak a už se nevrátí a jiné drobnosti. Will odpovídá: "Já nevím." Poté přihodí nějakou svoji teorii, ale tou si jistý není. Takže ani čtenáři vlastně neví, jak to s duchy je, prostě to jsou jen teorie postavy. Ale celkem srozumitelné. Předpokládám, že kdyby autorka použila vševědoucího vypravěče, tak by tyto teorie asi byly více propracovanější.  
     Nejzábavnější považuji Alonino zhmotnění v blízkosti Willa. Tímto autorka velmi snadno vyřešila problém s líbáním a s něčím horším. Jasně, bez toho by to byla nuda. Každopádně by to bylo zajímavé, i když ty ufňukané výlevy, že TO prostě nejde, bych asi číst nechtěla.

   Čtení mě bavilo. Však jsem to přečetla během pár hodin. A v noci - neusnula jsem při tom! Pobavila jsem se. Bohužel mi to přišlo místy takové mdlé. Chvilkami jsem se nudila, jen jsem to chtěla napsat poetičtěji. Ironie byla mírná, ale byla tam! I nějaké vysvětlení bylo. Dávám dvě a půl hvězdičky a těším se na další díl. To už bude autorka zkušenější a mohla by také vymyslet něco originálnějšího.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.
   

26.03.13

JULIE KAGAWA. Železný král

    Železný král - kniha, která vyvolává nadšené kvíkání už jen při pohledu na obálku. Mé nadšené kvíkání a chrochtání, a i jiné nadšené zvuky, vyvolala informace, kterou jsem zjistila až při otevření tohoto svazku. Překladatelem je úžasný pan Jan Kantůrek. Pokud nyní nadšeně nekvíkáte stejně jako já, tak byste se měli stydět. Opravdu! Samozřejmě jsem netušila, jestli toto dílo bude čtivé a zajímavé, každopádně jsem si byla jista kvalitou překladu. 

    Meghan Chaseová, hlavní hrdinka příběhu, brzy oslaví své šestnácté narozeniny. Jejím největším přáním je získat řidičský průkaz, aby mohla jezdit do školy a do jiných měst autem, jelikož bydlí poměrně daleko od "civilizace" a nechce být stále závislá na autobusech. Jedinou její starostí je, aby se zalíbila nejhezčímu chlapci na škole - Scottu Waldronovi. Poté, co jí kamarád Robbie Goodfell řekne, že jejího bratra Ethana unesli fériové, má obavu, že se Robbie zbláznil. Robbie ji však přesvědčí, že je zcela v pořádku. Prozradí jí, že i on je férij. A co hůř - ona je polovičním férijem. Meghan uvěří a nechá se Robbiem, který je mezi fériji známý jako Puk, zavést do země Kdesikdys, aby zachránila bratra. Kdesikdys není tak moc mírumilovné místo. Dokáže Meghan přežít a zachránit bratra, nebo nevydrží ani jeden den na místě, kde se to podivnými bytostmi jen hemží?

    Při čtení Železného krále si určitě vzpomenete na spoustu dalších příběhů. Působí to jako kompilace všeho možného. Při zmínce o únosu mladšího bratra "pohádkovými" bytostmi jsem si vzpomněla na film Labyrint. Meghan se s Pukem dostali do Kdesikdys přes skříň - Letopisy Narnie. V prvních chvílích v Kdesikdys se Meghan určitě cítila jako Alenka v říši divů. A při jedné scéně (neřeknu jaké) si někteří z vás možná vzpomenou i na Hobita
    O podobnosti s těmito díly se můžeme dohadovat. Julie Kagawa ale explicitně vychází ze Snu noci svatojánské od Williama Shakespeara. Postavy z tohoto dramatu se v Železném králi objevují: král Oberon s Titánií a hlavně Puk - Robin Goodfellow. Tři podoby jména pro jednu postavu. To aby se to nepletlo. Návaznost na Sen noci svatojánské se mi zamlouvá a shledávám ji zajímavou a originální. A třeba mě to donutí to někdy dočíst.  

    Značná část knihy se tedy může zdát neoriginální, později však Kagawa přidá i něco svého. Každopádně vykreslení světa, ať už je jeho myšlenka ukradnuta odkudkoli, mě bavilo. Hned po příchodu do Kdesikdys jsem si říkala, že by se mi to líbilo jako film, když už se v dnešní době točí filmy podle knižních předloh z žánru YA. Mám smůlu, Železný král se točit nebude. Kník. Byla by to krásná pohádka s mnoha zajímavými bytostmi.

    Postava Meghan mě trochu zamrzela, jelikož mi přišla nemastná neslaná. Prostě byla. Problém byl, že na ní ležela ta tíha celého světa. Přeháním. Puk a princ Ash - hrdina, který donutí čtenářky vzdychat a toužit po nějakém vílákovi, jsou vykresleni zajímavěji a tak, že je možné je rozeznat podle chování. A nejlepší postavou pro mě je kocour Grimalkin. Někdy je též nazýván jako Pochmurný kocour. Neplést s pochmurným kvíkalem! Jeho charakter je... kočkoidní. Kdo má doma kočku, určitě ví, jaké jsou kočky. Grimalkin je roztomilé koťátko oproti tomu, co máme doma.

    Železný král je dalším příběhem, jenž je vyprávěn ich formou z pohledu hlavní hrdinky. Poděkujme autorce, že z Meghan neudělala hloupou ufňukanou slepici. V některých okamžicích si hrdinka sice párkrát fňukla, ale kdo by v takových chvílích nefňukal. Že, Cecilko? 
    Romantika? Ano, i romantika tam byla. Naštěstí nijak uvzdychaná a uhýkáná. I když někdo tam měl problém s koleny a jejich podlamováním. Romantická složka byla velmi jemná a nečastá. Zato erotického napětí, netýkajícího se hlavních postav, tam bylo dost. Hlavně tam bylo hodně satyrů, kteří se chtěli najednou vystřídat... Uhm.
    Když už jsme u znásilnění satyry, tak je potřeba říct, že se autorka snaží o realistické popisy v drastických situacích. Létající části těla a tak. Nuda, nuda, šeď, šeď. Bohužel těchto scén bylo poskrovnu. 
   
    Ačkoli se mi líbil příběh, prostředí, styl psaní (a překlad!), do čtení jsem se musela nutit. Vždy jsem se dlouze přesvědčovala o tom, že bych měla číst, abych to brzy mohla vrátit do knihovny. I když kapitola skončila napínavě - což se stávalo často, v klidu jsem zavřela knihu a začala číst něco jiného. Poslední část (celkem jsou tři), jsem ale přečetla najednou. Však se už blížilo epické finále. Tři hvězdičky za boj mezi pohádkami a technologií se mi zdají spravedlivé. Ono to také není nijak originální, že. A autorka si svým knihám dala hvězdiček pět, takže se průměr vyrovná.
   

   
    
   
   

20.03.13

MELISSA DE LA CRUZ. Čarodějky z East Endu

    Melissa de la Cruz je spíše známa díky své sérii Modrokrevní. Další upířina, o které nemám vysoké mínění. Čarodějky z East Endu je prvním dílem série, jenž je ze stejného univerza, takže vás s největší pravděpodobností nepřekvapí, že se i zde objeví modrokrevní upíři.

    Hlavními postavami jsou matka a dvě dcery. Čarodějky. Setkáte se i s pojmem valkýry. A také pak i s bohyněmi. Člověk aby se v tom vyznal.
     Matka Joanna vypadá jako šedesátiletá paní. Chudák ženská. Je nesmrtelná a vypadá staře. Její oblíbenou činností je renovace jejich domu a pečení sladkostí. 
    Ingrid, ve městečku zvaná jako Ingridka frigidka, pracuje v knihovně, která je současně i archivem. Nikomu nepromíjí pokuty a všechny muže si drží dál od těla.
    Freya je nejmladší a pracuje v baru - vše, co udělá, má úžasnou chuť. Ta by se hodila k nám do domácnosti, mohla by nám vařit. Jéé. Je zamilovaná do svého snoubence Brana, ale začne ho podvádět s jeho bratrem Killianem. To aby i zde bylo nějaké romantické dráma.
    Kvůli jakémusi rozhodnutí Rady (o rozhodnutí se dozvíte více, o Radě nic - jen fakt, že existuje) nemohou používat svoji magii.  Freya však jeden večer namíchá lektvar lásky, aby pomohla jednomu nešťastnému manželskému páru. Má z toho úžasný pocit, o kterém se zmíní sestře. Ingrid moc dlouho neváhá - nic se nestalo, žádný blesk z nebe, nic, a pomůže své kolegyni s početím dítěte. Úspěch se dostaví a šťastná kolegyně to rozhlásí po městečku a Ingrid má v knihovně menší soukromou poradnu. Freya po svém láskolektvarovém úspěchu také neváhá a vytvoří nápojový lístek z lektvarů. Tyto šťastné chvíle čarodějek samozřejmě nemohou trvat věčně, takže se připletou problémy a jejich život se začne poněkud komplikovat.

     Příběh je vyprávěn v er-formě z pohledů všech tří hlavních postav. To je velká výhoda, protože víte, co se přesně s jakou postavou děje. A také se nebudete muset prohrabávat vnitřními monology jedné z postav, popřípadě všemi. Žádné fňukání, juch!
     Postavy nejsou nijak rozčilující. Nebo jen bývám v poslední době sluníčková. Všechny tři hrdinky jsou dospělé, některé i staré, takže žádné pubertální chování náctiletých slečen, které by vás nutilo knihu odhazovat, abyste v klidu mohli mlátit hlavou do zdi. Možná byste tam něco našli, ale každý se chová někdy jako malé dítě. I já. Hlavně já! Nejvíce je zarážející Freyina nevěra, každopádně vám bude hned jasné, že to nebude jen tak. Snad nespoiluju! Pokud nejste hloupí, tak ne.
    
     Čarodějky z East Endu vycházejí ze severské mytologie, kterou, přiznám se, moc neznám. Jen jména a občas i nějaký detail. Nemohu tedy posoudit, jak podrobně de la Cruz z té mytologie vychází - jestli si půjčila jen jména a doplnila si své příběhy, nebo i příběhy jsou věrné. Poněkud mě zarazila kombinace severské mytologie a antické - Ingrid se tam v jednu chvíli zmiňuje o Orfeově dodatku. Přišlo mi to přeplácané, ale chápu, že autorka potřebovala nějaký případ, kdy se někdo vrátil z podsvětí. Třeba se v dalších dílech objeví i jiné mytologie. 
     Romantickou linii obstarává převážně příběh Freyi. Láska zde není nijak moc uvzdychaná, spíše urychlená - s Branem se zasnoubili po čtyřech týdnech - bude ale vysvětlené proč. 
     Když se zamyslím nad detaily, které mi v knize vadily, tak autorka si je jich vědoma (cíleně je do příběhu umístila) - postavy na to upozorňují. Například konec by se vám mohl zdát až absurdní a překombinovaný, ale to se nebude zdát jen vám, ale i postavám.
     V knize se setkáte i s lehkou ironií a humorem. Poznámky o čtenosti dystopií mě pobavily. Nepíše de la Cruz nějakou dystopii? Dočkáte se zde také i sexu. Sice zde není tolik erotických scén a nejsou ani tolik rozepsané, ale jsou zde. Při celkovém pohledu na příběh si uvědomuji, že takřka vše se kolem toho sexu točilo.

    Začátek knihy vás může nudit, jelikož je to jen seznamování s postavami a situací. Mě to nenudilo - ráda jsem si četla o Ingrid, protože pracuje v knihovně a má ráda knížky. A zaviděla jsem jí. Autorka postupně přidávala po celou knihu další a další informace o minulosti čarodějek, o jejich otci a bratrovi. Už před první polovinou knihy příběh začne být napínavý a bude vás zajímat, co se tam děje za nekalosti. Konec jsem četla poměrně rychle, i když se může zdát kniha přeplácaná, bavila mě. Dávám tři hvězdičky a jdu se nad sebou pořádně zamyslet, protože jsem v poslední době hodně mírná. Asi hloupnu. Odeberte tak jednu hvězdičku a budete mít mé klasické hodnocení.

15.03.13

SUZANNE COLLINS. Aréna smrti

     Je docela těžké napsat nějaký úvod ke knize, která se stala celosvětovým fenoménem a "vytvořila" další vlnu literární módy. Vy, co jste knihu zatím nečetli, budete vědět, o čem zhruba příběh vypráví. Možná znáte film. Neměla jsem zatím odvahu se na něho podívat před tím, než si přečtu literární předlohu. Nedávno má spolubydlící řekla, že film viděla a je z něho tak znechucená, že nemá chuť číst knížku. To mě utvrdilo v tom, že budu postupovat v pořadí kniha a film. Jako obvykle, takže vás tím určitě nepřekvapím.

     Dvanáct krajů a hlavní město Kapitol. To je Panem - vývojové stádium Severní Ameriky. Katniss Everdeenová, šestnáctiletá dívka, která se po smrti svého otce horníka musí starat o matku a sestru Prim. Chodí lovit se svým přítelem Hurikánem, který také patří mezi chudé obyvatele Dvanáctého kraje. Oběma se daří uživit své rodiny a žijí relativně poklidným životem. Jenže se blíží čas sklizně a další ročník Hladových her, ve kterých bojuje ve venkovní aréně dvacet čtyři dětí ve věku 12 až 18 let. Dvanáct chlapců a dvanáct dívek. Bojují o svůj život a při tom je natáčí kamery. Taková upgradovaná verze Vyvolených. 
    Splátci (hráči) jsou losováni v přímém přenosu. Za Dvanáctý kraj byla vylosována dvanáctiletá Prim, ale Katniss se  přihlásí jako dobrovolník. Za chlapce je vylosován pekařův syn Peeta Mellark. Po rozloučení s rodinami odjíždí do Kapitolu, kde je připraví na samotné hry. Poté začne hra o život. 

    Příběh je vyprávěn ich formou z pohledu Katniss. Autorka byla velmi hodná a vytvořila samostatně myslící a uvažující dívčí postavu. Ano, Katniss v knize přemýšlela! Nerozčilovala mě a fandila jsem jí. I když jsem věděla, jak to skončí. Vnitřní monology Katniss ani nebyly ufňukané. Tedy ne tím ufňukaným stylem, jaký nemám v knihách ráda. Vzpomínala na matku s Prim a na Hurikána. A v takové situaci by se každému zasteklo po místě, které dobře zná.
   O Peetovi toho nelze moc říct. Značnou část se v příběhu nevyskytoval. Je to hodný chlapec. Snad se v dalších dílech jeho postava více rozvine.
    Mou nejoblíbenější postavou byla Routa, dvanáctiletá dívka z Jedenáctého kraje. Chjo, já bych si tak zaspoilovala!
    Ich forma z pohledu jedné postavy mi nevadí, ale zrovna u tohohle příběhu bych byla ráda, kdyby to bylo psáno z pohledu více postav. Ano, bylo by to náročnější pro autorku, ale mě zajímalo, jak se cítí ostatní splátci, co si myslí. Více by to dokreslilo i atmosféru v samotné aréně. Aspoň jsme si nevybudovali vztah k jiným postavám, že áno.

   Mrzí mě, že není více popsán samotný fikční svět. Co víme o Panemu? Jen to, že se to rozkládá na území dnešní Severní Ameriky, která byla zničena válkami a přírodními katastrofami. Také se dozvíme, že Panem měl dříve krajů třináct, ale po vzpouře Kapitol jeden vyhladil, aby ostatní kraje věděly, že na to Kapitol má koule. A dál? Nic. Co přesně vedlo ke vzniku Panemu, se nedozvíme. Jaká je politika Kapitolu také ne. Tedy pouze to, že kraje dělají na Kapitol. Každý kraj má určitou funkci - Dvanáctý těží uhlí a Jedenáctý se zaměřuje na zemědělství. 
    Docela mě překvapuje, že si tam nikdo neuvědomuje, že kdyby byla nějaká vzpoura, že by Kapitol těžko zase vyhladil nějaký kraj. Kdo by těžil uhlí, kdyby Dvanáctý byl vyhlazen? I když... V Kapitolu žije hodně magorů, takže by to i možná udělali, ale moc se mi tomu nechce věřit. Snad se o Panemu autorka více rozepíše v dalších dílech.

    Styl psaní mi byl sympatický. Autorka nezpomaluje děj nadměrným popisem prostředí. Používá krátké, výstižné věty, které napomáhají k udržení napětí. 
    Z počátku mě kniha moc nebavila. Byl to ale jen pomalejší rozjezd. V Kapitolu se to zrychlilo. Jen co se ale dostali do arény, tak jsem nabrala vysokou a vytrvalou rychlost čtení. I když jsem věděla, jak to skončí (vím, opakuji se), stejně jsem hltala stránku po stránce, abych věděla, jak to skončí! Myslím detaily. Třeba jaké bylo počasí, kolik toho zase nasněžilo a tak. Tři a půl hvězdičky mi přijdou spravedlivé. O dost lepší než nějaký Tvajlajt, který také vyvolal velkou vlnu nadšení mezi mládeží. Doufám, že Collinsová udrží laťku a nebude se díl od dílu zhoršovat.
    

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

10.03.13

MEG CABOT. Mezi láskou a smrtí

     Meg Cabot je velmi oblíbenou spisovatelkou. A velmi aktivní. Napsala již mnoho knih a snad se všemi sklízí úspěch. Zatím jsem jí ještě nepřišla na chuť. Možná je to tím, že jsem nečetla její velmi oblíbenou sérii Mediátor. Každopádně se za to nestydím. Ani trochu. A když už jsem od Meg Cabot něco četla, tak mě to nijak neoslovilo. Pro mě to byly spíše podprůměrné knihy. Mezi láskou a smrtí mě ale mile překvapila. 

     Příběh Mezi láskou a smrtí vychází z mýtu o Hádovi a Persefoně. (Detaily nebudou, použijte Google nebo Wiki.) Do podobné situace se dostane i hlavní hrdinka Pierce. Každá by určitě chtěla zažít něco, co je velmi podobné řeckým mýtům, že ano? Kromě takových detailů, že by z vás udělali třeba sochu. Na konci knihy se dočtete, proč autorka tento román psala. Dále upozorňuje na některá fakta, která se vyskytují v knize a jež jsou skutečná - například tradice Noc rakví. Objasnění těchto detailů hodnotím velmi kladně. Aspoň někdo si dal záležet, aby řekl, co je pravda a co fikce.

     Příběh vypráví Pierce ich formou. Místy se však projevuje jako vševědoucí vypravěč, ale je to velmi ojedinělé.
    Vyprávění má dvě hlavní časové roviny - kdysi a teď. Vypravěč(ka) mezi těmito časy přeskakuje docela často. Pro někoho to může být matoucí, protože v praxi to vypadá tak, že jste v teď, následující odstavec je v kdysi a další odstavec je opět v teď. Z kontextu je ale jasné, kde se nacházíte. Opět je to kniha, která vyžaduje trochu čtenářovy pozornosti. 

    Někomu se nemusí líbit, že akce bývá spíše v kdysi. Rovina kdysi vysvětluje, proč je hlavní hrdinka tam, kde je. Není to vysvětleno vše najednou, ale postupně v průběhu celého románu. Rovina teď může být pro někoho nudná, mně osobně nijak nevadila - autorka tam umístila nejasnosti a  nedořečenosti, které mě zajímají a které budou vysvětleny až v dalších dílech. Celkově nedořečenosti, které ale byly následně vysvětleny již v tomto díle, drží čtenáře v určitém napěti, takže se akorát ptáte Co se to tam stalo? Co udělala?, není to však nic, u čeho byste přestali dýchat. 

    Také musím pochválit hlavní hrdinku, která mě ani nerozčilovala. To jsem asi byla výjimečně sluníčková. Na svůj věk mi přišla uvěřitelná. Každopádně jsem byla zklamaná z toho, že nevěděla, kdo je to Homér. Raději to ani nebudu komentovat. Snad je to ostuda i v americkém prostředí.
    Neměla jsem ráda postavu Alexe - bratrance Pierce. Moc jsem nechápala, proč Pierce nevysvětlil, proč mu vadí, když se Pierce stýká s jistými lidmi, jen se na ni kvůli tomu zlobil. To dává smysl, no ne? (Právě toto je jedna z nedořečeností, která není vysvětlena v tomto díle.)
    Druhou hlavní postavou je John, který není smrtelník. Samozřejmě, je velmi krásný, velký, svalnatý a nejedna dívka by kvůli němu ráda umřela. V tomto díle však nebyl moc výrazný a o jeho charakteru se ani moc nedočtete. V souvislosti s ním musím poznamenat, že nechyběla romantická linie, každopádně nebyla uvzdychaná a nebyla v knize převládající. Ani bych neřekla, že láska mezi Pierce a Johnem byla osudová. Jestli se vůbec o lásce dá mluvit, zde je to spíše jen fyzická přitažlivost. 

   Mezi láskou a smrtí se mi četlo až překvapivě dobře. Vzala jsem si ji jen na okamžik, abych se podívala, jak vlastně vypadá, a zanedlouho jsem byla na straně padesát. Je to čtení na chvilku, takže to nezabere tolik času. Dávám tři hvězdičky a doufám, že brzy bude vydán i druhý díl. Snad vůbec bude.
   

    

06.03.13

KATRIN STEHLE. Ledové oči

     Ledové oči jsou drobná paperbacková knížka, jejíž příběh se rozkládá na 155 stranách. To je na jeden den do MHD. Patří do edice Zločin a nakladatelství ji nedoporučuje dětem do patnácti let. (Upozornění je i na obálce.) Po přečtení  anotace jsem očekávala napínavý a rozumný příběh, ve kterém hraje nemalou roli internet. Internety by se měly zakázat. Všechny.

     Autorka se snaží o důkladné vykreslení psychologie hlavních postav. U jedné se jí to daří, u druhé ne. Hlavní hrdinka Kira, která vypráví příběh v ich formě - ano, bude zde velké množství vnitřních monologů pubertální slečny, je zprvu vykreslena jako podezřívavý člověk, s dalšími stránkami se mění v člověka důvěřivého, což je pro mě velmi matoucí a nepochopitelné. Můžeme to svést na zamilovanost, ale že by se jí změnil kvůli lásce charakter? Když Kiru před Gunnarem varuje její kamarádka Beke a ona na to reaguje velmi podrážděně, nezodpovědně a nesmyslně, v tu chvíli byste jí chtěli dát facku prudce se zavírajícími se stránkami knihy. Kdybyste to chtěli několikrát opakovat, musím vás zklamat, kniha srandovně nevrže.
     Naopak velmi povedenou postavou je Gunnar, hlavní bláznivý záporák. Dobrých skutků a chování, které bychom mohli nazvat normálním, se od něho nedočkáte. Žije trochu v jiné realitě. Jestli je to zrovna virtuální, o tom není přesná zmínka. Můžete namítat, že jeho časté střídání nálad není "normální", ale aspoň to bylo zajímavé! Můžete si u čtení aspoň říkat: "Cože? Proč?" A ne pouze: "Kiro, jsi blbá!" Když Kiře říkal romantické a patetické věty lásky, šílela jsem. Byla jsem pak už šílenější než on. Každopádně chválím úžasné vykreslení postavy-magora. 

    Příběh je vyprávěn lineárně, jen párkrát Kira svými myšlenkami přeskočí do minulosti. Tím nám osvětlí její stav mysli a pochopíme, o čem vlastně přemýšlí.
    Jednou vlastností Kiry je všímání si detailů. Právě různé drobné detaily prostředí oživují styl psaní. Vykreslení atmosféry také není nejhorší. Běhal mi mráz po zádech hned na začátku, kdy se Kira ztratila v nočním Berlíně. Jen nevím, jestli za to může autorka, nebo myšlenka na to, že bych byla ztracená já. Každopádně já bych u sebe měla telefon! Akorát bych ho nikde neukazovala, protože nemám smartfoun.
    
     Nesmím autorce upřít určitou snahu o jakousi poučnost, ale pro mě osobně, jsem o dost starší než hlavní hrdinka, na tom není nic poučného. Já to považuji za samozřejmost. Každopádně mladším ročníkům by to třeba mohlo otevřít oči. Zvláště, když je facebook oblíbenější a pro běžný život v jistých společenstvích i nepostradatelný.

     Záporem je pro mě i lehce nedomyšlený konec. Otázka je, jestli nedomyšlený mnou, nebo autorkou. Nedávalo mi to moc smysl, ale budiž. Hloupou hrdinku, jejíž nejlepší vlastností je obliba zelené barvy, jsem už zmiňovala. Kvůli autorčině úspornému stylu psaní, detailům v prostředí a Gunnarovi dávám knize jednu a půl hvězdičky. Každopádně, pokud se vám někdy dostane do rukou, tak si ji zkuste přečíst. Vám se může líbit. A kdyby náhodou ne, tak vám to neubere tolik života, je opravdu krátká a čte se rychle.
     
Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

01.03.13

WOLFGANG HERRNDORF. Čik

     O Čikovi jsem před čtením takřka nic nevěděla. Pouze fakt, že je. Ohlasy jsem nečetla a ani jsem si nevšimla, že by nějaké byly. V knihovně jsem si Čika všimla náhodou a náhodou jsem si řekla, že to zkusím. Už také bylo na čase si přečíst něco, co se mnohem více podobá naší realitě než paranormální romance.

     Hlavními hrdiny příběhu jsou dva čtrnáctiletí chlapci. Maik Klingenberg, který je pro ostatní ve třídě jen takový podivný a nudný patron. Je tajně a platonicky zamilován do své spolužačky Tatjany a doufá, že ho ona pozve na svoji narozeninovou party. Andrej Čichačov, všichni mu říkají Čik, je jejich nový spolužák pocházející z Ruska. Čik chodívá do školy opilý a nijak se neprojevuje. Všichni se mu spíše vyhýbají. 
     Právě tito dva chlapci (a ještě nějaká další nezajímavá individua) nejsou pozváni na narozeninovou oslavu. Maik je z toho velmi nešťastný. K tomu si připočtěte, že jeho matka odjela do protialkoholické léčebny a otec si má čtrnáct dní užívat se svou mladičkou sekretářkou. 
     Čik vymyslí úžasný plán, jak by si s Maikem mohli užít pořádnou dovolenou. Pojedou do Tramtárie, kde žije Čikův dědeček. Chlapci se tak v ukradené Ladě vydávají na dobrodružnou cestu po Německu do Tramtárie.

     Příběh je rozdělen do dvou časových rovin. První (úvodní a závěrečná) je vyprávění teď (po hlavním ději), druhou je hlavní děj knihy. Nemusíte se obávat, není to nijak matoucí, naprosto přesně víte, o jakém čase je řeč.

     Vyprávění je psáno v ich formě a provází jím Maik. Je to psáno nespisovným jazykem a působí to tak, jako by vám to Maik opravdu říkal. Každopádně nečekejte, že je v každé větě "vole" a hromada vulgarismů. Vulgarismy jsou užity jen v přímé řeči a jen tehdy, kdy je to nezbytně nutné - což bylo jen několikrát. Nebojte, pro mládež to není nijak pohoršující, ve škole je učí mnohem horší věci. Text je stylizován opravdu tak, že lze z toho "poznat", že to vypráví dítě - Maik ne všemu rozumí a upozorňuje na to. I pohled na různé situace je dětský a naivní. 

     Pokud máte rádi humoristické romány, tak se na humor u této knihy můžete těšit. Nabažíte se ho do sytosti. Příhody hrdinů jsou místy komické, ale nejvtipnější pro mě jsou vtipné, někdy až absurdní, dialogy mezi Maikem a Čikem. Můžete se těšit na humorná přirovnání, popisy postav, prostředí, myšlenky a pocity.

Najednou mě tak nadchlo, že si můžu dělat, co mě napadne, že jsem samým nadšením nedělal nic.
(Str. 72)
    Tohle mě někdy naprosto vystihuje!

      Po dlouhé době jsem byla nadšena knihou kvůli stylu, v jakém byla psána. Děj mě tolik neohromil, ale ten styl (převážně humor) mě nutil číst dál a nezavřít Čika už po pár stránkách. Bavila jsem se neustále. Jsem moc ráda, že se i v dnešní době najde někdo, kdo je schopný napsat knihu pro mládež (a i dospělé), ve které nejsou hysterické hlavní hrdinky a paranormální blbci! Bylo to milé, nijak agresivní a napínavé pasáže samozřejmě nechyběly. Možná si to pět hvězdiček nezaslouží, ale podle mě je to nejlepší kniha s dětskými hrdiny za poslední dobu.