03.04.17

RICHARD SKOLEK. Moudré z nebe

    Zjistila jsem jednu věc. Je příjemné, když vám napíše nějaký spisovatel, zda byste mu nezrecenzovali knížku.
    Je to vážně příjemný pocit.
    Jenže ono to docela rychle přejde. Uvědomíte si, že ten autor knihy je Čech, takže bude rozumět vašemu textu. A ještě je živý, takže si ten váš text pravděpodobně přečte.
    
    Hlavním hrdinou je Ríša, tlustý a chytrý chlapec. Moudré z nebe je Ríšův jakože deník. Neočekávejte tedy nějaký děj. Ríša nám chronologicky předkládá epizody ze svého života. Od roku 1992 do roku 1997. Ríša v roce 1993 začne chodit do školy, do sportovní třídy, protože maminka řekla, že je Ríša tlustý. To bych tak chtěla, soucítím s ním. Je nucen jezdit na letní tábory, chodit na tancování, na klavír a do dramaťáku.

    Richard Skolek se narodil v roce 1987, je tedy... starší, ale neřeknu vám o kolik. Jsem už tak stará, že to nemůžu přiznat. Vyrůstala jsem také v 90. letech, takže mě bavily popkulturní narážky. Například jak se Ríša chce dívat na Akta X. Taky jsem se na to chtěla dívat. Moudré z nebe má atmosféru devadesátek, které znám i já. 

    Nejdůležitějším na celé knize je jazyk. Ríša píše nespisovně, používá předlouhá souvětí, Jedna životní epizoda obsahuje třeba dvě věty.
    Jazyk ale je také to, co mi během čtení trochu lezlo na nervy. Hlavně všudypřítomné protetické V. Chápu, když se používá von a vokno, ale vovocný a vordinace nikdo neříká. Vadilo mi to, ale dá se to překousnout. 
    Obdivuji ale autora, že to zvládl tak nespisovně napsat. I když mám myšlenky v hlavně nespisovné, tak mi to přes prsty prostě nejde. Automaticky píšu spisovně. Chápu, že když člověk začne jednou psát nespisovně, tak to pak už půjde skoro samo. Tohle by prostě pro mě byla výzva.
    To jsme si probrali syntaktickou, morfologickou a fonetickou část jazyka. Nyní přicházíme k lexikální rovině. Ríša, malé dítě, vnímá významy slov samostatně v prvotním významu, metafory nevyužívá a nechápe, takže vznikají vtipné pasáže. Přemýšlí například o názvech vín, proč je tramín červený bílé víno, když je žluté. 

   V anotaci je zmíněno, že Ríša často utíká od tématu. Což je v pořádku. Utíká od něho pomocí různých asociací. U dětí je to pochopitelné. Jen vracení k danému tématu mi přijde násilné a dospělácké, kdy Ríša prostě napíše, že chtěl mluvit o tom a ne o tomto. Kdyby se k původnímu tématu vrátil opět pomocí asociaci, bylo by to uvěřitelnější. A tady se ve mně mísí pocity. On je to vlastně psaný deníček, psáno ale jako by to Ríša vyprávěl. Takže ano, kdyby si po sobě četl, co napsal, tak by si asi uvědomil, že o tomhle vlastně psát nechtěl. Ale po celou dobu čtení jsem to jako psaný text nevnímala. Ehm. Zní to děsně podivně a hloupě, ale tak to prostě mám. (A moje úžasná korektorka mi sem napsala, že to fakt zní divně.)

   Postava Ríši mě nezaujala. Přemoudřelé děcko, které je otravné, pro mě nesympatické. Dělá naschvály. Ríša a protetické V mě odrazovali od čtení.
     Každopádně se mi líbilo vyobrazení vedlejších postav a hlavně vztahy mezi nimi. Jak funguje maminka s tatínkem, jaké jsou vztahy k babičkám a jiným rodinným příslušníkům. Když nemáte někoho v rodině rádi, tak to moc nahlas neříkáte, neříkáte to ošklivě, Ríša ten vztah jeho úzké rodiny k příbuzným popíše přímo. Maminka nemá ráda svou tchyni a s tatínkem se o tom hádá a tak. Ona sama maminka je takový rodinný generál, že můžete být rádi, že máte tu svou maminku a ne Ríšovu, ale ten dětský pohled na věc může být dost zkreslený.

   Moudré z nebe není knížka, která by se mi dobře četla vkuse. Je to epizodní a vždycky jsem přečetla pár stran, pak jsem to musela odložit. Až když se ozval pan Skolek, kde je ta recenze, tak jsem se hecla a pustila se do toho. Přečetla jsem ji pak během tří dnů, i když se rozsahově dá zvládnout za jedno odpoledne. Je to čtení na přestávky, nejlépe ve chvílích čekání na mhd, protože tu jednu epizodu stihnete přečíst, než dojede šalina a lidi si nastoupí. 
     A jak jsem spěchala v tom čtení, tak mi některé epizody splývaly dohromady. Přiznám se, asi jsem nevnímala celou knížku na sto procent. Takže doporučuji na čtení nespěchat. I kdyby vás autor uháněl!

    Když to shrnu, Moudré z nebe není špatné čtení. Vykreslení 90. let a vztahů v rodině mi přišlo fajn a uvěřitelné. Hra s jazykem a jazykový humor je skoro na jedničku, kdyby nebylo toho všudypřítomného protetického V. A taky kdyby nebylo Ríši. 
    Nevím, jak to mám hodnotit. Když jsem si to tady tak pěkně rozepsala, tak vím, že tam je dost povedených věcí, ale z toho čtení jsem neměla moc dobrý pocit. Nebavilo mě to číst, nebyla jsem nadšená, ale zase jsem se během čtení i pobavila. Rozhodla jsem se tedy, že Moudré z nebe ponechám bez hodnocení, záleží jen na vás, zda této knize věnujete svůj čas a nebo ne. Ale čtení to je určitě zábavnější a nápaditější než tohle, co jsem napsala.


A samozřejmě děkuji za poskytnutí recenzního výtisku! Moc si toho vážím.

15.02.17

KIERA CASS. Dcera

    Selekce #4


  Obálky téhle série se mi hodně líbí. A tenhle díl má snad i nejhezčí. Ale to není důvod, proč tyhle knížky čtu. Krom toho, že je to pokračování v sérii, tak asi ani nemám žádný jiný důvod. No dobrá, zajímal mě čtvrtý díl dystopické trilogie, který se odehrává 20 let poté. Vás by to nezajímalo?

  Příběh se odehrává, jak jsem výše zmínila, dvacet let poté, co se princ Maxon rozhodl vzít Americu, účastnici Selekce. Hlavní hrdinkou je zde chladná Eadlyn, dcera Maxona a Americy, budoucí královna. Lid, ačkoli je kastovní systém zrušený, je nespokojený. A jak tohle vyřeší královská rodina? Rozhodnou se opět pro Selekci, ve které si Eadlyn vybere svého manžela. Protože reality show zachraňuje životy a vytváří spokojený lid.

   Eadlyn je od dětství připravována na roli královny. Nikdy jí ale neřekli, že by se měla účastnit Selekce, rodiče chtěli, aby alespoň v něčem měla svobodu. Že Eadlyn byla návrhem Selekce zaskočena, je pochopitelné. Tohle by nechtěl nikdo zažít. Každopádně Eadlyn není moc sympatická postava. Je namyšlená, svým královnováním se všude ohání, vyhrožuje zbičováním. Její mantrou je: "Jsem budoucí královna, nikdo nemá větší moc než já." Prostě je Eadlyn nesnesitelná.

  A pak tady máme několik chlapců. Například Kile, syn Marlee, vyrůstal celou dobu v paláci s Eadlyn. Nemají se rádi. Kile se do Selekce nepřihlásil, ale co nadělá. Je to knihomol, což se Eadlyn nelíbí. Tady vidíte, jak je Eadlyn nesnesitelná! Chtěl by být architektem.
   Henri. Mluví pouze finsky a je kuchař. Takový dobrák a sympaťák. A pak je tu jeho tlumočník Erik, také sympaťák, ale Selekce se neúčastní. A pak další a další.

  Celá Dcera se točí jen a pouze kolem Eadlyn. Budu se opět opakovat, ale... Je to dystopický svět. V původní Selekci se obyvatelům nelíbily kasty, tak je Maxon s Americou zrušili. Dozvíme se pouze to, že to bylo postupné. A pak se dozvíme, že ani dvacet let poté nejsou lidé spokojení. Tolik k celému vykreslení fikčního světa. Pak je tu jen Eadlyn. A Eadlyn. A Eadlyn. Ve druhém díle Selekce, Elita, se mi docela ta politika líbila, objevení deníků, které ukázaly, jak to bylo s vytvořením kast, bylo fajn. Jak to říct... Prostě tam autorka něco dala, aby celá ta kniha měla na čem stát. Dcera je v tomhle případě tak neskutečně zbytečná kniha. Autorka měla možnost nastínit nějaký vývoj toho fikčního světa, popsat lépe tu změnu. Zrovna na tohle jsem se hodně těšila.

  Jasně, primárním účelem knihy je romantika. Vcítění se do princezny, která nosí krásné šaty a korunky, je asi důležitější než fungování světa. Nemluvě o tom, že America ve své Selekci měla spoustu úkolů a nějak se musela připravovat na pozici princezny. Tady to vypadá tak, že se pánové nudí a čekají, až je Eadlyn pozve na rande. Přijde mi to prostě odbyté.

  Když to tedy shrnu, Dcera je jen o myšlenkách Eadlyn a její nechuti se vdávat. Tak nějak mám pocit, že Selekce z pohledu Maxona by byla mnohem zajímavější. Naštěstí se Dcera čte snadno a rychle. Vzala jsem si to jen na chvilku a už jsem se dostala o šedesát stran dál. Čte se to dobře, ale... Já prostě čekala něco víc. Ani by to nemuselo být lepší než původní Selekce, stačilo by, aby to bylo na stejné úrovni. Takhle prostě musím dát jen jednu korunku, protože víc si to opravdu nezaslouží. A jasně že si další díl přečtu.






























09.02.17

SARAH J. MAAS. Půlnoční koruna

Skleněný trůn #2


Asi jsem objevila svou guilty pleasure autorku. Ono to není nic extra, já to vím, vy to víte, ale stejně mě to nějakým záhadným způsobem baví číst. A nenadělám s tím nic. 


Celaena, nemůžu si nikdy vzpomenout, jak se to její jméno přesně píše, se po velkém a docela trapném závěrečném souboji stala královskou vražednicí, tedy královou bojovnicí, ono je to stejně jedno, stejně víme, co dělá. Je vysílána na mise, kde zabíjí nepřátele koruny. Tedy tak to tvrdí adarlanskému králi, ale brzy zjistíme, že své cíle nechává žít. To může být nebezpečné pro ni i Chaola a Nehemii. 

Celaena si začala vydělávat dost peněz a jako správná ženská je utrácí za šaty a knihy. Tohle mě na ní baví, je to prostě normální ženská. Tahle ženskost se moc často v knihách nevidí. A když už je nějaká hrdinka zobrazena jako žena, tak jen kvůli tomu, aby se mohla chovat jak... pikaču. Samozřejmě, i Celaena bývá protivná, náladová a chtěli byste ji profackovat, ale takhle se třeba i já někdy, výjimečně, chovám. 
Docela mě zaskočilo, že Celaena je docela magor. Je vyšinutá. Dost nebezpečná. Jde z ní opravdu strach. Když to třeba srovnám s Tamlinem, postavou ze Dvora trnů a růží, tak tam jen autorka pomocí hlavní hrdinky tvrdí, že je Tamlin nebezpečný, ale je to takový ňuník. Za to Cealena je fakt nebezpečná. Konečně se nám tady ukazuje adarlanský zabiják. I když teda ty soubojové scény jsou nic moc. A drastické scény moc nečekejte.

Nejvíc prostoru, po Celaeně, dostal princ Dorian. Neřeknu proč, to by byl spoiler. Ale máte se na co těšit. Jen to zatím není tolik rozpracované, ale čekám, že v dalším díle se to zlepší.
Chaol je tady ukázán skoro jen jako zamilované koťátko. A jako věrný přítel a věrný králův podřízený. Je to prostě klaďas.

Půlnoční koruna už není Hunger Games a Hra o trůny, autorka se snaží jít svou vlastní cestou. Jen král Adarlanu mi dost připomíná krále ze série Soumrak království od Morgan Rhodes. Tady také král touží dobýt celý kontinent za pomocí něčeho mocného, co hledá a nemůže nalézt. 
Je pravda, že já nemám zas tolik načtené fantasy, takže vám sečtělejším v tomto žánru to může přijít zcela neoriginální. Vy, co nemáte načtené fantasy jako já, se v tomto ohledu nemusíte bát.

A co bych vám tak řekla ke čtivosti? Líbilo se mi to více než první díl. Nebyla snad ani jedna část, kde bych se vyloženě nudila. Měla jsem zlé tušení ohledně jedné postavy, tak mě to nutilo číst dál a dál, abych věděla, jak moc zle ta postava skončí. 

Pokud vás bavil Skleněný trůn, tak tohle by vás mohlo bavit mnohem víc. A co jsem tak slyšela, tak další díl je ještě lepší. 
Ačkoli mě čtení bavilo, byla jsem napjatá, nenudila jsem se, musím dát jen tři mrtvoly, nebyla jsem nadchnutá tolik, abych mohla dát více. 

27.01.17

ELLE KENNEDY. Návrh

Off-Campus #1

Další knížka, které skoro každý dává pětihvězdičku. O mých vysokých očekáváních vám snad ani psát nemusím. Naštěstí má očekávání snižovala anotace. Vypadá to, že jste tenhle příběh už někde četli. A ne jednou. Byla jsem opravdu zvědavá, jaký ten Návrh  je. 

Hrdiny máme dva. Hanna a Garrett. Střídají se ve vyprávění ich formou.

Hanna je hodná a chytrá holka. V patnácti byla na jedné party znásilněna - vyrovnala se s tím, takže není nějak ufňukaná, nenadává na lidi. Chová se, a teď to napíšu asi blbě, jako jakákoli neznásilněná hrdinka. Samozřejmě, že je tam něco, s čím se nesmířila, ale je to součástí zápletky. Hanna je sarkastická a příjemná vypravěčka, její části mě asi bavily o něco víc, možná je to tím, že je to ženská a mně to usnadňuje vcítění se do postavy. 

Garrett je hokejista, patří mezi nejoblíbenější kluky na univerzitě. Není úplně tupý, což mám radost. Asi nejhorší je, když má chlap místo mozku sval. Garrettův život je zase ovlivněn tím, že jeho otec je slavný hokejový hrdina, Garretta nutil hrát hokej. Naštěstí Garrett hokej miluje, takže aspoň nemusí dělat to, co nechce. Autorka ho vykreslila jako dokonalého muže, jen mu tam přidala namyšlenost. Bohužel mi ta namyšlenost nepřišla moc jako namyšlenost, ale možná jsem to jen nepochopila a Garrett to vše myslel vážně. Mně to vážné nepřišlo.

Potvrzuje se mi, že se mi na romantických knihách líbí, když se ti dva hádají, popichují a nemají se rádi. Bývá to vtipné a hravé. Jak nastoupí city, tak se to zpomaluje a je to nic moc. A v Návrhu tomu není jinak, První půlka knihy má dobré tempo a šmrnc, druhá půlka mě přestala bavit a byla to pro mě už nuda.

Jedna věc, která mi dost vadí, je přehršel témat, která ani nejsou pořádně propracovaná - znásilnění a vyrovnání se s tím, dítě slavného rodiče, rodič plánující dítěti život, křivá obvinění u soudu, sportovci na amerických univerzitách a jejich známky a tak dál. Prostě je toho tady dost. Na to, že je to taková romantická blbina, je toho tady fakt požehnaně. Nejsem ale schopna říct, jestli by se mi líbilo, kdyby to tedy bylo pořádně zpracované, nebo toho tam nebylo tolik. Ona to jsou zajímavá témata a určitě by si zasloužila více prostoru, jen ne v takové knížce všechna najednou.

Musím ale říct, že se Návrh četl dobře a rychle. Bylo to příjemné čtení. Zvládla jsem to během jednoho dne. Takže pokud chcete nějakou klišé rychlovku, u které se budete usmívat (bylo to ňuňu a někdy i vtipné), tak doporučuji. Jen od toho neočekávejte nic extra. Já dávám dvě a půl hvězdičky. A v této sérii bych ráda pokračovala, někdy si fakt ráda přečtu romantickou blbinku.


21.01.17

SARAH J. MAAS. Skleněný trůn

Skleněný trůn #1


Jedna ze sérií, které jsou v poslední době značně oblíbené. S radostí a napětím se očekávají další díly. Dystopie teď už nikoho moc nezajímají, teď frčí fantasy.
Samozřejmě, že jsem si chtěla Skleněný trůn přečíst, to bych nebyla já, kdyby mě to nezajímalo. Podle anotace to vypadá jako mix Hunger Games a Hry o trůny. Což jsou knihy, které se mi líbily, že ano. Ale nebyla jsem si jistá, jestli ta kombinace bude opravdu zajímavá.
Naštěstí jsou tady pětihvězdičková hodnocení, která mě tak trochu začala přesvědčovat o tom, že mně se to líbit nebude - jako vždy u hodně chválené knihy. Čekala jsem tedy opravdu to nejhorší.

Hlavní hrdinkou je nebezpečná nájemná vražedkyně Celaena Sardothien, která byla dopadena a nyní pracuje v solných dolech v Endovieru. Jednoho dne si pro ni přijede princ Adarlanu a dá jí nabídku: bude za něho bojovat v turnaji proti vrahům a zlodějům z celé země. Když vyhraje, bude králi Adarlanu sloužit pár let a pak bude svobodná. Celaena tu nabídku samozřejmě přijme. A to je jen začátek.

Celaena mi nebyla nesympatická. Četla jsem různé recenze, kde si na ni spíše stěžují. Mně přišla v pohodě. Byla to prostě ženská. Měla ráda šaty, ráda četla a hrála na klavír. Co na tom, že je to vycvičená vražedkyně? Jako všechny ženy má menstruaci. Ano, tak obyčejná je. 

Mrzí mě, že tu byl milostný trojúhelník. Já bych si hned vybrala. 
Na jedné straně je princ Dorian, který také rád čte. !! Je to sympaťák, ne že ne. Ale nezaujal mě. Ani nejsem schopná říct důvod proč. 
Na druhou stranu mě Chaol Westfall, velitel stráží, zaujal hned. A ano, je to kvůli tomu, že se jmenuje Westfall - je to oblast ve Wowku, proto mi byl Chaol hned sympatický. Nemá smysl vám to zapírat. Ale také rád čte! Já mám prostě ráda, když se ti dva nejdřív nemají rádi a pak jo. Ach jo. 

Musím se přiznat. Ani jednou jsem se nepodívala na mapu, která je na začátku knihy. A byla jsem pak zmatená. Vím akorát, že je tam nějaký Adarlan, který chce vše dobýt. A pak tam jsou nějaké podrobené země, jejichž jména si nepamatuji. Já jsem ani nevěděla, jak to mám číst. Co se týká zeměpisu, byla jsem trochu zmatená. Ale myslím, že opravdu stačí vědět, že Adarlan je ten hlavní.

Jak jsem již na začátku naznačila, čekala jsem, že se mi to nebude líbit. Já jsem se dokonce na to těšila, chtěla jsem se zase po dlouhé době při čtení vyvztekat a zanadávat si. 
A mně se to líbilo. Fakt že jo. Já se začetla a bavilo mě to. Jenže jsem si dala společné čtení s Kristinou z Tintikova blogu. A to jsme neměly dělat. Já četla rychle, Kristina ne. Tak jsem si dala od čtení Skleněného trůnu pauzu, aby mě mohla dohonit. A ona mě předběhla a knížku dočetla. Ztratila jsem pak motivaci číst dál. Přestalo mě zajímat, zda Celaena turnaj vyhraje, s kým skončí a tak. Druhou půlku knihy jsem četla, abych to dočetla a měla jsem to z krku. Kdybych si nedávala tu pauzu, tak bych to asi celé přečetla s nadšením.

Docela se mi líbí, že v tom světě bude i jiné zlo než jen král Adarlanu. Bude to určitě drsnější. A jo, docela se těším na další díly. Skleněnému trůnu dávám tři hvězdičky, závěrečný souboj byl tak hrozný, že bych klidně celému dílu dala hvězdičky dvě, ale nechci být tak přísná.


13.01.17

Nejlepší knihy za rok 2016 podle Bíglů

Protože jsem se rozhodla přidávat na blog více článků a nechce se mi moc přemýšlet nad tím, co bych tak mohla napsat, rozhodla jsem se, že napíšu něco o nejlepších knihách, co jsem dočetla v roce 2016. 
Tenhle nápad na článek přišel úplně sám. 
No dobrá, nepřišel sám, ale asi s padesáti stejnými články. 
Ale ty knihy budou jiné. Aspoň doufám.



Série PAX je parádní, Četla jsem ještě i pátý díl, ale obrázek se mi sem už nevejde. Dívka ze záhrobí byl opravdu dobrý díl, hodně strašidelný. A to nemluvím ani o ilustracích. Pokud jste ještě o téhle sérii neslyšeli, i když o tom dost pochybuju, tak se po ní podívejte. A pokud váháte, zda se vám to bude líbit, tak už neváhejte a zkuste to. 




HARRY DRESDEN je můj oblíbený hrdina. A i v Letním rytíři dostane pořádně zabrat a několikrát mu zlouni nakopou zadek, ale Harry Dresden to vždycky nějak zvládne. Urban fantasy detektivka, kde není romantika a už vůbec ne nějaký sex, i když by ho Harry někdy fakt potřeboval, ehm. V téhle sérii se každý díl věnuje jiným bytostem, v jednom jsou to upíři, v druhém vlkodlaci a v Letním rytíři to jsou elfové. Upřímně nevím, proč jsem těch dílů nepřečetla v roce 2016 víc.
TÉMĚŘ CTIHODNÁ LIGA PIRÁTŮ a Hillary Westfieldová a kamenný Chrlič. Dětská kniha o magii, pirátech, slušném chování a plesových šatech. První díl se mi asi líbil víc, ale i tak je Postrach Jižních teritorií parádní kniha plná humoru. 
ZÁPLAŤÁK je boží. Jasně, některé díly jsou slabší, ale V pavoučí síti patří mezi ty lepší. Bylo to napínavé. Na první pohled se to může zdát jako nějaká neoriginální dystopie, ale tohle je napsané pozáplaťácku, takže tohle chcete. A vůbec mi neříkejte, že nečtete dětské knihy, to jsou jen výmluvy.




TY a stalker Joe. Thriller, který mě zaujal svým způsobem vyprávění. Taková zvláštní ich a du forma v jednom. Thrillery moc nečtu, ale Ty mě bavilo, postavy byly zvláštní, ani jedna tam nebyla úplně kladná. A zajímavé je, že mě Joe, i když to nebyl hodný člověk, přesvědčil o tom, že bych mu měla fandit. Pokud vás nebaví vyšetřování různých hrůzných případů, ale chcete si přečíst něco drsnějšího, tak doporučuji.
ŠTĚPÁN KOPŘIVA patří mezi mé oblíbené české spisovatele. Potkala jsem se s ním i naživo, dokonce si i tykáme, ale na to on už určitě dávno a rád zapomněl. Nemám ráda detektivky. A Rychlopalbě jsem dala šanci jen kvůli Kopřivovi. A jsem ráda, že jsem se do toho pustila. Bylo to vtipné a chytré a napínavé a vůbec nevíte, jak se hlavní hrdina jmenuje. Pokud jste ještě nic nečetli od Štěpána Kopřivy a nemáte rádi fantasy, tak zkuste Rychlopalbu.
FELICIU DAY mám ráda od doby, co jsem začala hrát wowko a viděla The Guild. Felicia také hrála wowko a byla jsem na tuhle kapitolu v její knize zvědavá nejvíce. A právě kapitolou o wowku jsem byla dost zklamaná, ne kvůli obsahu, ale kvůli překladu - na druhou stranu chápu, že ne všichni překladatelé wowko hráli. (Ale na "baňky" asi nezapomenu.) Jak (ne)být divný na netu je vtipná autobiografie nenormálního, ale cool člověka. Pokud máte Feliciu rádi, tak by vás tahle kniha mohla bavit, Pokud Feliciu neznáte, dejte jí šanci.




OTKA je kniha pro mládež plná vulgarismů. Ohledně chování mládeže je to uvěřitelné. Obyčejná holka, sexy kluk, který je na každé střední. Díky hlavní hrdince Biance je OTKA příjemné a sarkastické čtení na jedno odpoledne.
MEZI ŘÁDKY je komiks, který mě fakt baví. Asi bych si tenhle příběh raději přečetla v románové podobě, dokonce i autor to zamýšlel, ale i jako komiks je to párádní. Jedná se o fiktivní příběh literárních postav, které se dostali do aktuálního světa fikčního světa Mezi řádky. (Jop, je to trochu složité.) A Informátor je fakt napínavý a akční díl. 



KDYSI je dětská kniha o holokaustu. I když je hlavní hrdina Felix otravný a leze vám na nervy, nechcete, aby ho nacisté chytli a odvezli do koncentračního tábora. Holokaust či druhá světová válka z pohledu dětí dostává nový rozměr. Nejen děti, ale i my dospělí nechápeme, jak se tahle lidé mohli k druhým chovat.
V ŠEDÝCH TÓNECH je zase o tom, jak se chovali Rusové k obyvatelům Pobaltí, kteří mají radost, že se na území jejich státu dostal Hitler, protože je přece od Stalina zachrání. Hlavní hrdinka Lina je se svou matkou a mladším bratrem odvezena na Sibiř. Pokud nejste zběhlí v historii, tak se aspoň něco dozvíte. 

Tohle jsou nejlepší knihy, co jsem v roce 2016 přečetla. Pokud jste nějakou četli, tak mi dejte vědět, jestli i vy ji považujete za to nejlepší.

09.01.17

MORRIS GLEITZMAN. Kdysi

     Kdysi #1


    Vždycky když dočtu knížku o holokaustu, tak mám pak potřebu být patetická, i když patos nemám ráda. Nesnáším ho! Omlouvám se, pokud v následujících větách budu patetická až na půdu.

     Knihy o holokaustu jsou drsné. A knihy o holokaustu pro děti jsou drsnější. Neptejte se mě proč. Prostě to tak mám. Možná je to věkem, sama bych mohla mít už dítě. A rozhodně si nepřeji, aby někdy mé dítě zažilo něco podobného. 

Hlavním hrdinou Kdysi je Felix, židovský chlapec, kterého nechali rodiče v katolickém sirotčinci, aby si vyřešili problémy se svým knihkupectvím. Tak mu to rodiče vysvětlili. Felix v sirotčinci vydrží tři roky. A jeho příběh začíná v roce 1942, kdy se rozhodne utéct, aby varoval rodiče, že nacisti pálí židovské knihy a že musí zachránit své knihkupectví. 

    Příběh vypráví sám Felix ich-formou. Každou kapitolu začíná slovem Kdysi a v první větě použije minulý čas, pak přejde do času přítomného. A když víte, že Felix má v oblibě příběhy a sám je rád vymýšlí, tak vás možná i napadne, že to ani neprožil, že si to jen vymýšlí a někomu vypráví. Nikomu nepřejete, aby tohle prožil.

    Kdysi je sice drobná kniha, ale i na tak malém prostoru se Felix vyvíjí. Ze začátku je otravně naivní. Mě svou naivitou opravdu rozčiloval. V lidech viděl pouze to dobré, nechtěl věřit tomu, že by lidé mohli dělat něco zlého. A vy víte, že je rok 1942 a že lidé umí být zlí a krutí. A já chtěla, aby si to už uvědomil, aby lidem nevěřil. A na druhou stranu jsem nechtěla, aby musel dospět. 
    
    V minulosti jsem četla pouze jednu knihu o holokaustu pro děti. Spočítej hvězdy byl pro mě lehce idylický příběh. Odehrává se ale v jiné části Evropy a je to spíše příběh o tom, že i v takové době se najdou hodní lidé, kteří riskovali, aby mohli pomoct druhým. Kdysi není idylické, je to mnohem syrovější, nebezpečnější a beznadějnější. 
     O Felixe jsem se skoro pořád bála, protože nevíte, kdy a kde se objeví někdo, kdo by mu mohl ublížit. A nejednou jsem si utírala slzy z očí. Jsem cíťa.

    Kdysi je kniha, která v jednoduchých větách dokáže vyvolat děs a pocit zoufalství. Je to příběh o naději, která umírá poslední, ale umírá.

07.01.17

Bíglovská předsevzetí 2017

A je tu zase leden.

Ten čas letí tempem pondělí, úterý, červenec, Vánoce.

Hrůza hrůzoucí. 

No nic, podíváme se na statistiky roku 2016.

Nečetla jsem 3 dny.
Rok předtím to bylo 94 dní. Takže musím říct, že jsem se polepšila. Tyjo, jsem na sebe fakt pyšná. Jasně, byly dny, kdy jsem přečetla jen jednu stranu. A bylo i asi dvouměsíční období, kdy jsem četla tempem jedna až dvě strany denně, ale četla jsem. Otázka je, jestli by se to období nezkrátilo, kdybych se na to čtení vykašlala, možná bych toho pak ve výsledku přečetla víc.

Přečetla jsem 73 knih.
Rok předtím jich bylo 80. To byly ty dva měsíce skoro-nečtení, jinak bych to zvládla. Škoda. 

Přečetla jsem 19 708 stran.
Rok předtím to bylo 18 250 stran. Takže tady jsem opět lepší. Ale těch 20 000 stran jsem nezvládla, to mě dost mrzí.

Zhlédla jsem 807 epizod.
Rok předtím 991 epizod. Takže jsem zase horší. Ale mně se fakt moc nechtělo sledovat seriály. A nebudu se do takových věcí nutit, to nemá smysl, no ne?

Rozečetla jsem 14 sérií.
Rok předtím to bylo 28 sérií. Vidíte ten pokrok? Nové série jsem tolik nerozečítala. To je prostě paráda. Skoro si připadám jak normální člověk!

Přečetla jsem 36 pokračování v sériích.
Rok předtím jsem jich přečetla pouhých 16.  Tady jsem udělala také velký pokrok. Ze 73 dočtených knih jich bylo 36 pokračování. Mám ze sebe neskutečnou radost. A jestli si pamatujete mé bodové hodnocení ohledně sérií, tak ve výsledku jsem v +45. A to jsem se tak bála, že budu na nule, nebo hůř, v mínusu.

A teď jdeme na plány na rok 2017.

Budu číst každý den.
Vím, že to jde. A vím, že mě to i bavilo. Dokonce i muž věděl, že věta: "Sakra, za chvilku je půlnoc a já nic nepřečetla!" není vtipná. 

Přečtu tolik knih, kolik budu chtít.
To znamená, že si na goodreads do challenge dám jen jednu knihu, takže jsem opět svou challenge splnila prvního ledna. A dívala jsem se, že letos si dalo více lidí jen tu jednu knihu. Přece se nebudeme stresovat tím, že nám chybí 10 knih. 

Zhlédnu 1 000 epizod.
A když ne, tak co?

Nebudu tolik rozečítat nové série, ale budu se snažit číst pokračování v sériích.
A zase si to budu bodovat. A doufám, že to letos bude lepší než minulý rok.

Přečtu 20 000 stran.
Tohle musím zvládnout. Musím!

Budu více psát články na blog.
Což znamená, že budu psát víc "recenzí". A to tedy znamená, že si víc budu namáhat mozek, abych si odůvodnila, proč se mi kniha líbila/nelíbila. Snad se to vyvede. Já asi nejsem typ na dlouhodobé pravidelné blogování.

Minulý rok jsem kamarádce říkala, jaké mám své čtecí plány, a jí se to líbilo a přidala se ke mně. Udělaly jsme si z toho takovou soutěž, ve které nikdo nevyhrál a neprohrál. Prostě nás to motivovalo a bavilo nás to. A to je to hlavní. 
Nemá smysl se hnát za nějakými čísly, když se vám nechce a není to životně důležité. 

Čtěte tedy s radostí. Čtěte si, co chcete vy, co vás baví, klidně si čtěte Padesát odstínů čehokoli, hlavně ať z toho máte radost.

A ať vás baví rok 2017.

02.01.17

Doháněčka 2016: Vyhodnocení



Prvního prosince jsem zase vyhlásila Doháněčku, abychom se snažili a dohnali všechny naše challenge.

Můj cíl byl přečíst 3 000 stran, abych jich za celý rok měla 20 000.

Na blog jsem v průběhu prosince nic nedávala, na instagram jsem nic nedávala, na sociální sítě jsem také nic nepřidala. Četla jsem.

A stejně jsem to nezvládla. Ale jen o malilinký kousíček.

Hned na začátku prosince jsem onemocněla. Spolubydlící domů donesla nějaký mor a nešla s tím k lékaři, takže se nevyléčila a chytla jsem to.

A poté jsem těsně před Vánoci chytla rýmičku, která byla doprovázena horečkami.

Kvůli nemocem a hlavně těm horečkám, kdy mě pálily oči, jsem četla tempem max 5 stran za den.

A to jsem začala tak krásně.

1. prosince - 242 stran
2. prosince - 141 stran
3. prosince - 285 stran
4. prosince - 1 strana

Prostě jsem se vážně snažila.

Celkem jsem dočetla 10 knih.

Rozečetla jsem 4 knihy.

A celkový počet stran je 2 708.

Vidíte, opravdu chyběl jen malý kousíček. Kdybych se na Silvestra naválela do dvou hodin v posteli a pak nehrála wowko, byla bych to bývala zvládla. Ale ten Suramar by se prostě sám nedodělal, chápete, ne?

A jak jste v prosinci četli vy?