24.02.13

RICK RIORDAN. Moře nestvůr

     Percy Jackson. Většina z vás ho určitě zná. Polobůh, syn boha Poseidona. Knižní běs celeru (bestseller - neptejte se, jak to vzniklo). Brzy by se mělo v kinech objevit druhé pokračování - právě Moře nestvůr. Fanda filmového Percyho nejsem, já hloupá sí pustila Zloděje blesku hned po přečtení knižní předlohy. Po pár minutách jsem ten film raději vypla. Ponaučení: Dívej se na film po delší době!

       Měl to být klidný poslední den školy, ze které ho (zatím) nevyloučili. Zdál se mu podívný sen o satyrovi Groverovi v bílých svatebních šatech, jenž se vydal hledat ztraceného boha Pana. Bohužel mu ve škole do cesty přišli kyklopové, kteří ho chtěli, jak jinak, zabít. V boji proti nim mu pomáhal jeho velký a nehezký kamarád Tyson a, díky Die, Annabeth, která se objevila v tu pravou chvíli. Utekli do Tábora polokrevných, ale nic pěkného je nečekalo.
     Thaliin strom, který udržuje moc hranic mezi  Táborem od světem smrtelných, byl otráven. Síla hranic slábne, a tak se mohou do Tábora dostat nestvůry, které chtějí mladé polobohy zničit. Další špatnou zprávou je, že Cheirón musí opustit Tábor, jelikož si někteří myslí, že za otrávení může on. Na jeho místo nastoupí Tantalos. Ten chlápek, co žere malé děti. A je zlej! Stará se jen o to, aby se mohl najíst a napít. A o závody ve vozech.
    Percyho trápí sny s Groverem, ale díky nim se dozví, že je satyr v nebezpečí. A že je v blízkosti zlatého rouna, které by mohlo uzdravit Thaliin strom. Co myslíte, vydá se Percy na další výpravu?

      Příběh je vyprávěn v ich formě - vypravěčem je samozřejmě sám Percy Jackson. Nemálokrát vypravěč přímo oslovuje čtenáře. Fanynky mohou být nadšené, že na ně Percy mluví! So cool! Naštěstí jeho myšlenky nejsou moc pubertální. Skoro vůbec. Je to malý kluk, ne moc chytrý, ale jeho přirovnání jsou velmi vtipná.

     Právě humor, který je protkán celou knihou, je to nejlepší. Podle mě. Nenajdete zde žádné stupidní vtipy. Nebo mně teda nepřijdou stupidní. Je to kniha pro děti od jedenácti let, takže asi nemůžete očekávat, že zde budou vtipy typu "H2SO5".  A ironie je zde také! Muhaha! Dosazení některých mytických postav do moderní doby bývá často velmi úsměvné.
     Musím se přiznat. Když se řekne Iason, tak si vybavím film, kde jsou kostlivci, kteří "vyrostou" z dračích zubů. Viděla jsem ho, když jsem byla velmi mladá. Takové pískle. Ti kostlivci jsou jediní, co si z něho pamatuji. Pobavilo mě, že na tom byl Percy stejně. Nevím, kdo z jedenáctiletých bude vědět, na co přesně to byla narážka, každopádně ti starší, nebo velmi znalí, se určitě pobaví a zavzpomínají.

     Chválím pana Riordana za to, že z Percyho už nedělal hrdinu, jenž jako jediný může zachránit situaci a celý svět před nadvládou zlého pána. V Moři nestvůr se na záchraně podílí hrdinů více. Percy by to sám nezvládl. Konečně normální hrdina! Důležití tam jsou všichni a nejsou tam jen proto, aby Percymu nosili zavazadla a podávali pití. Možná to má být výchovný prvek. Aby se mládež naučila spolupracovat s ostatními. A nebo aby přestali být individualitami. 
       Čeho si určitě hned všimnete, je americké sebevědomí, které na vás dýchne pokaždé, když se bude v knize psát o Západní kultuře, bez které by snad zanikla celá civilizace. A samozřejmě že centrum je v Americe. Jó, bez Ameriky bychom nebyli. Mně osobně to trochu vadí, ale chápu, že je to psáno pro malé americké děti.

     Moře nestvůr přečtete velmi rychle. Pokud se s tím nebudete loudat jako já. Má to velká písmenka, takže se ani nebudete moct vymlouvat, že na to nevidíte. Humoru a akce je zde hodně a člověk se ani chvíli nenudí. Konec byl opravdu napínavý. I když je jasné, jak to skončí. Každopádně naprostý konec mě novou postavou nalákal na další díl. Tři a půl hvězdičky si kniha zaslouží.


Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

19.02.13

SIMON R. GREEN. Agenti světla a temnoty

     Již podruhé se můžete vydat na Noční stranu, která se nachází uprostřed Londýna. Na místo, kterému byste se raději měli vyhnout. A pokud máte rozum, tak se mu vyhnete.
     John Taylor je soukromý detektiv, který vám najde všechno. Lepší jak Google! Na Noční straně má pověst opravdu špatného chlápka, kterému byste se měli vyhnout. Ale nachází věci, takže je jen otázka času, kdy po něm někdo bude chtít, aby našel i Nesvatý grál, pohár, ze kterého při Poslední večeři pil Jidáš.
    Situace se ale komplikuje v okamžiku, kdy se na Noční stranu stahují andělé. Jedni pracují pro toho Nahoře, druzí pro toho Dole. Zprava, zleva, uprostřed. Tihle opeřenci lítají po celé Noční straně a dělají z lidí solné sochy. Víte, jak jsou nepříjemní holubi ve městě? A víte, jak jsou nepříjemní holubi ve městě, když se jim stane nehoda? Tak tohle je ještě horší. Naštěstí měl autor tolik taktu, aby se o takových drobných nehodách ve svém textu nezmiňoval.
     
     V tomto díle dostává více prostoru Suzie Brokovnice nebo Suzie Střelkyně a nebo Paneježíší, to je ona, utíkejte! Dozvíme se o ní, jak žije, když nepracuje. Ale ona spíše žije, když pracuje, jinak je ve vegetativním stavu. Budete také informováni, proč Suzie utekla z Londýna na Noční stranu. A uvidíte i triky s brokovnicí! Pokud si myslíte, že znáte drsnou literární hrdinku, tak jste ještě nepoznali Suzie Brokovnici!
      Nebude chybět ani smradlavý Břitvák Eddie, který zajišťuje velké množství krve a mrtvol. Ocenila bych, kdyby autor i jemu dal více prostoru, ale bohužel ne. Prej má Eddie povoleno smrdět jen na pár místech.
     A nesmím zapomenout na Alexe, barmana v podniku Podivíni, jehož je majitelem. Je spíše k tomu baru připoután. To víte, rodinný podnik. U Podivínů můžete potkat zajímavé existence. Možná vás teda zabijí až po tom, co je poznáte. Alex si hlídá svůj bar a nemá nikoho rád. A i kdyby ano, tak tomu dotyčnému stejně nedovolí, aby v baru vyváděl nepěkné věci. 
     Celým příběhem se mihne více zajimavých postav. Právě seznámení s různými postavami patří mezi zábavné scény. Víc, víc postav tam chci!

     Příběh, psaný v ich-formě, je lineární. Začne na bodu A a skončí na bodu B. Nejsou tam žádné odbočky. Pokud by čtenář potřeboval něco vysvětlit, je to zpracováno tak, že to potřebuje vysvětlit i nějaká postava, To dává čtenářům sebevědomí, jelikož to přece potřebuje vědět ta postava, ne já!  Řešení zápletky je založeno na tom, že chodí od jednoho ke druhému a zjišťují informace. Pamatujete si na pohádku O slepičce a kohoutkovi? Tak přesně takhle to tu je.
      
     I v tomto díle se můžete těšit na velkou dávku ironie, sarkasmu, jízlivosti a mrtvol. Myslím, že tato část je mnohem vtipnější, agresivnější, akčnější, krvavější, mrtvolavější a vyvedenější. Autor nás seznamuje s dalšími částmi svého fikčního světa, který bude pro nás ještě překvapivým.  Musím mu ale vytknout jednu věc. Víte, já nemám ráda, když z literárního hrdiny dělají ještě většího frajera, než je. A když  se mu do cesty připlete něco, co je opravdu těžké zabít, tak by se tím snad mohl chvilku trápit. Ale ne, on to zabije hned. Tohle mi ničí požitek ze čtení. Hrdina je frajer, když ho někdo pořádně nakope do zadku a on se nerozbrečí! 
     Musím ale Greena pochválit za to, že Johnův Dar vysvětlil v průběhu celé knihy jen jednou! Už tam nebylo žádné hloupé opakování. Asi si uvědomil, že to nepíše pro blbce.  Dávám mu za to čtyři a půl hvězdičky. V poslední době jsem nějaká mírná. Nebo čtu dobré knihy. Hm. 
    

15.02.13

ERIN MORGENSTERN. Noční cirkus

    Noční cirkus je prvním románem autorky Erin Morgenstern a musím poznamenat, že velmi vydařeným.
     Příběh Cirque de Rêves se odehrává takřka po celém světě, ačkoli to, kde se Cirkus nachází, není pro děj tolik podstatné. Nejdůležitějším místem je Cirkus sám. Důležití jsou lidé, kteří Cirkus vytváří, kteří pro něho pracují. Ačkoli jsou v anotaci zmíněné pouze dvě postavy, v knize jich je celá řada a každá je důležitá, jelikož by bez nich nebyl Cirkus Cirkusem.
     Celia Bowenová, dcera kouzelníka Prospera, je iluzionistka. Nebo spíše "iluzionistka", protože ona nepracuje s iluzemi, ani si nepohrává s lidskou myslí. Vše je od ní skutečné. Marco Alisdaire, mladík, jenž vyrůstal v dětském domově, byl vyučován panem Alexandrem. Všichni to jsou kouzelníci - iluzionisti, kteří přeměňují svět. Celia a Marco jsou nuceni čelit výzvě, ve které může zvítězit jen jeden z nich. Kvůli nim byl Noční cirkus vymyšlen. 
     Dalšími postavami jsou Cukiko, hadí žena, která je ohebná jak plastelína. Isobel Martinová, mladá věštkyně, která pomáhala Marcovi a chtěla po něm jediné - lásku. Zrzavá dvojčata - Panenka a Výlupek, jež se narodila během premiérové noci Cirkusu, mají možná mnohem větší vliv na chod Cirkusu, než by čekala. A co teprve Bailey, chlapec, který žije mimo Cirkus.

     Každá postava, ne všechny jsou zde vyjmenované, má v příběhu své místo, a tak je zde více pohledů a náhledů na děj. Postavy přidávají svoji indicii, která pomůže pochopit celý příběh od začátku do konce. Co se vám může zdát na začátku nejasné, se bude postupně osvětlovat, až všechno začne dávat smysl. Opakují se zde různé motivy, například kouzelník uvězněn ve stromu, které se táhnou celým vyprávěním. 
     Příběh samotný začíná v roce 1873. Premiérová noc je v roce 1886 a příběh končí v roce 1903. Pod názvem kapitoly je vždy napsané datum a místo, kde se daná část odehrává. To velmi dobře pomáhá k zorientování se ve vyprávění, jelikož autorka přeskakuje v čase. Noční cirkus vyžaduje jistou čtenářovu pozornost, ale orientace v čase není nijak složitá.
     Někteří mohou negativně kritizovat jistou rozvleklost celého příběhu. Já osobně ji hodnotím velmi kladně, protože tak mohla autorka krásně popsat fikční svět podrobněji, komplexněji a nemusela nic uspěchat. Styl, jakým je to psané, nijak nenudí, takže si rozvleklost užijete stejně, jako kdyby se jednalo jen o akční příběh. 
     Oceňuji barvitý a živý popis samotných stanů v Cirkusu. Každý stan je jedna fantazie. V jednom rozhovoru se Celia svěří Marcovi, že vytváří její sny. Célii jen mohu závidět, že vidí své sny naživo, že má možnost se jich dotýkat. A celkově závidím všem návštěvníkům Nočního cirkusu. 
     Mimo linii příběhu je zde i linie, ve které hraje hlavní roli čtenář. Vypravěč vypráví o tom, jak se já nebo vy procházíme po Cirkusu a co v něm vidíme a jak se cítíme. Takže i my, obyčejní neliterární smrtelníci, máme možnost se do Cirque de Rêves podívat.

    Obdivuji autorku, jakou dokázala vytvořit kouzelnou, magickou, čarovnou atmosféru a prostředí, do kterého by se chtěl nejeden čtenář dostat. Nočnímu cirkusu dávám pět hvězdiček a moc se těším, až autorka napíše další knihu.

09.02.13

GEMMA MALLEY. Deklarace smrti

~
Představte si, že je již rok 2140. 
Představte si, že lidská společnost našla lék na smrt. 
Představte si, že byste žili věčně. 
Představte si, že jste se neměli narodit, ale přesto jste se narodili. 
Představte si, že ačkoli žijete, nemáte právo na život. 
~
    Každá společnost má své problémy. Problémem společnosti v Deklaraci smrti jsou Přebyteční - tvorové lidské rasy, kteří by neměli žít, jelikož na Zemi není pro ně místo. Žít mohou pouze Vyvolení, jelikož na to mají podle Deklarace právo. Přebyteční jsou potomky těch, co už přivedli na svět povolený počet dětí.

     Hlavním místem příběhu je Grange Hall, sídlo, které vychovává z Přebytečných Užitečné Přebytečné. Učí je zde vařit, šít, uklízet a celkově se starat o Vyvolené. Takže... Nezavedeme to i u nás? Přeci jen dnes ne každý umí vařit a šít, že jo. Hlavně že umíme číst, psát, počítat. Neučí se nic o kultuře, možná ani neví, co to kultura je. Když se podíváme na jejich denní režim, tak je to budíček, snídaně - nějaká hnusná ovesná kaše, vyučování, práce, oběd - nějaký hnus, práce, vyučování, práce, večeře - hnus a spánek. Možná to nebude zcela přesné, ale tak pro představu. Někteří z nich ani nebyli venku na čerstvém vzduchu, stále jsou zavřeni mezi šedými a depresivními zdmi. Někteří z nich snad ani nedoufají, že by se Ven mohli dostat.
    Přebytečná je i hlavní hrdinka příběhu Anna. Žije v Grange Hall. Lepší označení by bylo "přežívá" nebo "nechává se zotročovat". Anně je patnáct let a brzy by se měla dostat k nějakému Vyvolenému do domácnosti, protože je Užitečná Přebytečná. Nenávidí své rodiče a věří tomu, že je opravdu Přebytečná a nemá právo na život. Její (pře)výchova je velmi kvalitní. Má úžasně vymytý mozek.
    Vše se změní, když se do Grange Hall dostane mladík Petr, který Anně tvrdí, že ho vychovali její rodiče, kteří ji milují a nikdy nechtěli o ni přijít. Anna mu nevěří. Tak jasně, vymytý mozek jí to nedovolí. Ale díky náhodě se rozhodne s ním utéct. Podaří se jim to?

    Obraz tohoto fikčního světa mi přijde velmi děsivý. Když se špatně a omylem narodíte, tak vás nic nečeká. Jen práce. Pokud vás neutratí. Přebyteční nemají možnost rozvíjet svoji individualitu. Nemohou se na nic ptát, nemohou číst knihy. Nemůžou nic. Oni mají povoleno jen umřít. Názory některých Vyvolených postav jsem četla s hrůzou. Přijde mi nepředstavitelné, že by mně (nebo já) někdo říkal, že bych tu neměla být a že jsem přítěž pro celé lidstvo na Zemi. Brrr.
     Kromě toho, že společnost v tomto fikčním světě je příšerná, tak mi přijde zvláštní, že vědci vynalezli lék na smrt, ale nejsou schopni zajistit lidem přísun energie. Funguje to asi tak, že v zimě budete týden mrznout, abyste si mohli v neděli po obědě pustit na půl hodinky počítač. Na druhou stranu je to fajn, jelikož to nebude podporovat závislost na internetu a na počítačových hrách. Domy nemají vysoké stropy, protože byste spotřebovali hodně energie, abyste ho vytopili. Takže žijete až do své neexistující smrti, nemáte pořádně vytopený dům a nikdo ani nepřemýšlí nad tím, že by se mohly začít kolonizovat planety, kam by se třeba mohli posílat Přebyteční. Tam vlastně skoro nikdo nemyslí.
  
     Deklarace smrti je psána v er formě, takže zde nenajdete velké množství hloupých myšlenek hlavních hrdinů. Jenom výjimečně, když jsou v knize zápisky z Annina deníčku.
    Jako výhodu vidím v tom, že příběh není psán jen z pohledu Anny, ale i třeba z pohledu paní Pincentové, ředitelky Grange Hall. Dokonce se dozvíte, proč paní Pincentová tolik opovrhuje Přebytečnými. Vyprávění z pohledu více postav jen pěkně dokresluje příběh a celkově názory společnosti.

    Příběh je napsán čtivě a zajímavě, pokud vás zajímá, jak vypadá fikční svět. Děj je jednoduchý a zas tak moc nejde dopředu. V polovině jsem se relativně nudila a několik dní jsem knihu nechtěla otevřít. A konec? To jsem byla velmi zklamaná. Takové konce nemám moc v oblibě. Víc vám neřeknu, protože spoilery jsou fuj.

    Deklarace smrti má velmi zajímavou myšlenku. Čtenáři se mohou zamyslet nad tím, jestli by chtěli žít věčně, a zabraňovat tak žít další generaci. Příběh byl pro mě napsán sympatickým stylem, jen chvilkami jsem se nudila. Celkově hodnotím knihu třemi hvězdičkami. Jsem přísná i na vymyté mozky!

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.