22.11.12

Jedenáctka.

     Zelená Rionka mě nominovala, abych pokračovala v blogosférické řetězovce, kterou vymyslel/a ani nevím kdo. To máte fuk.

Jak na to.

Napiš o sobě 11 (jedenáct) zajímavostí. 
Odpovíš na 11 (jedenáct) otázek od blogera/blogerky, který/á tě nominoval/a.
Vymyslíš 11 (jedenáct) otázek pro dalších 11 (jedenáct) blogerů/blogerek... a uvidíš, co se stane dál!

Jedenáct nezajímavých zajímavostí.

Jedna. Jsem bezvýznamná.

Dva.  Podceňuji se. Na čase ani místě nezáleží. Podceňuji se neustále.

Tři. Jsem vztahovačná. A to tak, že moc. To se třeba zamračíte, že vás otravuje moucha či komár a já si myslím, že se mračíte na mě. I když vás nevidím. I když vás neznám. 

Čtyři. Nemám ráda lidi.

Pět. Obklopuji se lidmi jen tehdy, když chci na ně být zlá.

Šest. Když už se chci obklopovat lidmi a nebýt na ně zlá, ale sluníčková a ňufavá, tak se obklopuji velmi inteligentními lidmi, jelikož jsem intelektuální snob.

Sedm. Byla jsem vyvedena z koncentračního tábora Osvětim.

Osm. Ráda dělám ostudu na veřejných místech.

Devět. Mám ráda červené vlasy. Toužím po krásných dlouhých zářivě červených vlasech. Mám je červené, ale nemám je dlouhé a ani zářivě červené. Jen červené. 

Deset. Mám plyšového medvěda. Jmenuje se Medvěd. Medvěd je bílý. Mědvěd si se mnou někdy i povídá. Bojím se Medvěda. Medvěd se na mě někdy dívá jako na totálního blbce. Medvěd se někdy na mě dívá, jako by mě chtěl zabít. Medvěda se bojí i má spolubydlící. Medvěda se bojí i můj muž. Medvěd se na mě teď ošklivě dívá, protože ví, že o něm píšu. Medvěd se na vás ošklivě dívá, protože ví, že si o něm čtete. Medvěd se dívá.


Jedenáct. Mám ráda lední medvědy. Jsou krásní. Jsou bílí. Jsou ňuchňací. Jsou to lední medvědi. Všichni medvědi jsou ňuchňaví.


Jedenáct otázek od zelené Rionky.

Jedna. Na co byste si přáli mít v životě více času? 
Já mám vždycky na všechno času dost. Říká se tomu prokrastinace.
 
Dva. Co jste si naposledy uvařili? 
Na tuto otázku jsem se ptala svého muže a on řekl: "To by mě taky zajímalo, cos to vařila." Uh, takže. Dneska jsem si nakrájela malá rajčátka a sýr. 

Tři. Chodíte do lesa, nebo jste bezvýhradně počítačoví tvorové?
Chodím do knihovny. V knihovně jsou knížky. Knížky jsou z papíru. Papír je ze dřeva. Dřevo je ze stromů. Stromy jsou v lese. Chodím do lesa.

Čtyři. Jakou hudbu právě posloucháte? Je něco, co byste mi doporučili? 
Rionko, já se nechávám doporučovat Rionkou. Emilii Autumn znáš. (Doporučuji všem, co ji neznají. Je zelená!) Jon Oliva má úžasný hlas. (Toho chlapa bych si chtěla vzít. Ale jen kvůli tomu hlasu.) A pak soundtracky k World of WarCraft. Asi nejvíce k Wrath of The Lich King. (Arthas je prostě boží!)


Pět. Máte doma nějakou zvěř? Jakou, od kdy a jak se vám to stalo?
Mám dvě fretky. Dva potkany. Spolubydla tu má kočku a želvu. Fretky jsem si pořídila s panem Štrůdlíčkem. A kočku a želvu jsem si pořídila tak, že jsem se nastěhovala ke slečně spolubydle.
Šest. Kafe nebo čaj?
Ráno kafe. (Ehm, ráno je v okamžik, kdy vstanu. Takže když vstanu v 17:00, je ráno.) Po zbytek dne/noci čaj.

Sedm. Jaký je váš názor na kouření (cigaret, vodních dýmek)?
Já osobně to nedělám. Ale slyšela jsem, že někdo ano. Ale o ničem nevím a nechci vědět. Jestli jako někdo kouří, tak to člověka pozná po čuchu. No ne? No ano.
Osm. Čím byste chtěli být, až "vyrostete"? Nebo už jste "velcí" a děláte přesně to, co jste si vysnili? 
Já nikdy nevyrostu a nikdy nebudu velká. Ano, je to jen alibismus. 

Devět. Jakou barvou se rádi obklopujete a proč?
Zelenou! A to proto, že je zelená! (Někteří ví, při jaké příležitosti používám slovo zelená. Je to synonymum ke slovu úžasná.)

Deset. Kdybyste měli křídla, jak by vypadala? 
Kdybych měla křídla, byla by zelená. (!)

Jedenáct. Co právě máte v kabelce/batohu? :)
Knížku. Peněženku. Kapesníky. Malý bloček, ať si můžu zapisovat humory. Dva utržené knoflíky od kabátu. Balzám na rty.

Jedenáct otázek pro dalších jedenáct lidí, kteří budou odpovídat.

 Moc blogerů a blogerek neznám, takže kdo bude chtít, tak ať odpoví. Nechci někoho nutit. Ale pan Kaplan chce být nucen, protože se mu nelíbí, že bych dělala na zastávce chrochrajícího tuleně.
Jedna. Jste hloupí?
Dva. Jaké povlečení máte nejraději?
Tři. Kupujete si ještě někdy omalovánky a vybarvujete je?
Čtyři. Máte už vymyšlená jména pro vaše děti? Jaká jsou?
Pět. Čím nejvíce obtěžujete své okolí?
Šest. Jezdíte rádi MHD? Proč ano? Proč ne?
Sedm. Na jakého učitele nejčastěji vzpomínáte? (Pro ty, co ještě chodí do školy: Jakého učitele máte nejraději?)
Osm. Ňufáte na lidi?
Devět. Knížkujete, nebo raději kindlujete?
Deset. Řídíte se instinkty?
Jedenáct. Jak dlouho vám trvalo napsat o sobě jedenáct zajímavostí?


Pokud se vám to bude zobrazovat nějak divně, jako že nejsou mezery tam, kde by měly být, nebo jsou moc velké, tak to proto, že bígl.

18.11.12

Nedělní čtení #3

     Vstávám za tmy, chodím spát za světla. Jako nějaký upír. A i tu krev lidem piju. Asi. Metaforicky. Tedy metaforicky určitě. Venku je tma. Usuzuji tak dle toho, že nevidím, co je venku. Možná je to i těmi zataženými žaluziemi. Už ani nevím, jak vypadá slunce. Asi si vygooglím nějaký obrázek. Nebo bych mohla prohodit dobu spánku s dobou nespánku. To se dá totiž zvládnout i v offline režimu


Rachel Caine. Prokletý dům

     Nejprve začnu s obálkou. Nikdy nehodnotím a ani si nevybírám knihy podle obálky. Ale obálky s redhead slečnou mám ráda. Na červené vlasy jsem .. no.. líbí se mi. Kvůli tomu přeci nejsem nějaký fetišista nebo něco podobného nebo horšího. Takže zpět k obálce. Na obálce se mi líbí ty červené vlasy. U nich se pohledem zastavím a dál už nepokračuji. Proč taky? Nic jiného není důležité. Jeden bod získává kniha za krásné vlasy. 
     Další bod mi mohla získat hlavní hrdinka, která není dokonalá. Když se řekne dokonalá hlavní hrdinka, vzpomenu si na Zoey Redbirdovou. Claire dokonalá tedy není, to jsme si ujasnili. Je to ale velmi inteligentní slečna, má ráda fyziku, matematiku, chemii. Jaká je podle vzhledu se snad ani v knize nepíše. Nebo jsem si toho nevšimla, každopádně vím, že jedna z dalších hlavních postav mužského rodu je úžasnej sexy blonďák. Protože je Claire velmi chytrá, je na vysoké škole o rok dřív. A hned na začátku školního roku si znepřátelila vlivnou postavu školy. Moniku. Také bych si chtěla znepřátelit někoho, kdo neví, co je druhá světová válka. Monika a její parta krásných a hloupých slečen se Claire snaží zabít. To není šikana, to je vyloženě totální vybíjená. Claire se bojí o svůj život, a tak si najde nové bydlení. Dům Glassových.
     V novém domě se seznámí se třemi lidmi. Že to jsou lidé je velmi důležité. Později se dozví, že jeden z nich zas tak moc člověk není. Ale humanoidi se počítaj. Dva mladíci a jedna slečna. Připočtěte si k nim Claire a vyjde vám výsledek: budeme tu mít dva milenecké páry. Nebo také ne. Upír ví, co si autorka ještě vymyslí. Gothička Eva pracující v kavárně, která je neutrální. Kavárna stojí na neutrální půdě, tak je neutrální. Když je Eva v kavárně, tak je asi také neutrální. No ne? Sexy blonďák Shane, který se fláká. Dávám mu za to body plus. A Michael. Ve dne spí,  nebo nespí, nebo cokoli. Ve dne tam prostě není a v noci tam je. 
     A pak se Claire.. V závorce my čtenáři.. dozvíme, že městu Morganville vládnou upíři. A je to tady zas. Nevypadá to na konspirační teorii. Lidé, kteří tu žijí, o tom ví a zařizují se podle toho. Mají ochranu, která se vyjadřuje náramkem. Jak ji získavají nebylo řečeno. Jak vlastně fungují upíří také ne. Jsou tam upíři. Tečka. Nic víc, drazí čtenářové, nemusíte vědět. Takže já teda zatím nic nevim. Problém je, že zrovna tyto informace mě zajímají. Mám smůlu. Při čtení jsem se dostala do poloviny a příběh mě přestal bavit. Nuda, nuda, šeď, šeď. Očekávám, že to začne být akční. Romantika tam zatím není. Na straně 139/250 mám chuť knihu odložit a nevracet se k ní. A to mě začátek opravdu bavil. 
     Už jsem vám říkala, jak má slečna na obálce krásné červené vlasy?

11.11.12

Nedělní čtení #2

     Takže je tu další neděle. Uběhlo jich už několik, ale má chuť psát nebyla zrovna na správném místě. Absence nedělního čtení tedy nebyla způsobena tím, že bych nečetla. Čtu v poslední době víc než dost. Tedy na mé poměry. Jsou tedy už i tací, kteří mají za tento rok přečteno více než sto knižních titulů. Lidi, jak to děláte? Spíte vůbec? (No, u Samary bych to velké číslo chápala, že jo.) Já se musím zatím spokojit s necelou šedesátkou.



Carrie Ryan. Les rukou a zubů

 

 
     

      Série Les rukou a zubů má dobrá hodnocení. Je chválena, takže proč bych si ji nepřečetla i já? Nešla jsem do knihovny pro ni cíleně, ale když jsem ji tam viděla opuštěnou na té polici, tak jsem si řekla, že ji tam přece nenechám. No, možná jsem ji tam měla nechat. 
    Hlavní hrdinka Mary mě rozčiluje. Ty její myšlenky! Ano, hlavní hrdinka myslí, oh bože. Kdyby kniha byla v er formě, možná by to bylo lepší, než ich forma s neustálou sondou do nitra hlavní hrdinky, která tam je jen proto, aby štvala čtenáře.
    Jasně, mně maminka neumřela na kousnutí od nečistých, ok, nechápu, jaké to je. Ale zase doufám, že moje maminka by nebyla tak blbá, aby k tomu plotu šla sama a ještě se nechala pokousat. A když už překousnu blbost matky hlavní hrdinky, tak mi neustálé fňukavé opakování, že Maryina matka se nedotkne toho a tamtoho a raději ani nechci vědět, čeho všeho se kdysi dotýkala a teď už nemůže. 
    Mary je nešťastně zamilovaná do bratra svého nastávajícího. Ale no tak, vždyť Harry je také fajn. Narozdíl od Travise si tě vybral. Tak nefňukej a buď ráda, že nemusíš být v Sesterstvu. Vážně? Za plotem jsou nemrtví a ona jen fňuká kvůli hloupostem. Nemluvě o tom, že jsem myslela, že to bude spíše akčnější kniha a ne psychologický román (a ještě k tomu tedy dost špatný).
    Abych tady neplivala jen zápory, docela mě zajímá fikční svět Lesa. A i to Sesterstvo, které ví víc než ostatní lidé. A já chci vědět co! Opravdu moc doufám, že to autorka napsala už v tomto prvním díle. Prosím! Já budu hodná, slibuju. Má to další dva díly, takže pochybuju. 
     Podle anotace jsem u toho, jak se Mary zasnubuje s Harrym, takže mě pravděpodobně čeká to napínavé. Jsem na straně 128 ze 312.  Z knihovny jsem si přinesla i druhý díl. Ještě před tím, než jsem začala číst ten první. Podle některých je lepší, uvidíme. 
    Snad se už brzy Les rukou a zubů rozjede a stránky mi budou utíkat rychleji a rychleji.
   

02.11.12

PETR MĚRKA. Hitler se na vás usmívá

O Petru Měrkovi jsem se dozvěděla pravděpodobně náhodou. I když.. Jak moc je náhodné, když mi někdo úmyslně pošle jednu jeho povídku? Tedy. Byla mi poslána jedna jeho povídka. V tomto souboru je jako poslední. Hon na Měrku se jmenuje. Byl to pro mě docela šokující text. Dále jsem byla informována, že ty všechny jeho povídky jsou stejné. Řekla jsem si Fajn, tohle tedy číst nebudu. Já na to ale úspěšně zapomněla a když jsem tuto knihu se zajímavým názvem i obálkou viděla v knihovně, vzpomněla jsem si jen na to, že mi o ní někdo něco říkal.
     Už cestou z knihovny jsem se do Hitlera začetla. A vzpomněla jsem si. I z jeho dalších textů jsem byla šokovaná. Před domem jsem potkala dceru domácích, která také studuje český jazyk a literaturu, a musela jsem jí o tom hned říct. Podívej se, takhle vypadá současná česká próza. Slečna knihu rychle prolistovala a přečetla pár odstavců. To mi pro představu stačí. Předpokládám, že by to stačilo každému, kdo se nevyžívá v literárním masochismu.

     Hitler se na vás usmívá je sbírka více než čtyřiceti krátkých povídek. Rozsahem je to svazek, který bych dokázala přečíst za jeden den. Díky obsahu to bylo pro mě nemožné. Četla jsem vždy jen pár povídek a pak jsem přešla k jiné knize. A tak pořád dokola. 
     Styl je jednoduchý. Vše je jasně napsáno, ale! V Hitlerovi najdete velké množství vulgárních výrazů. A "příběhové scény" nejsou o moc slušnější. Ve fikčním světě Petra Měrky je naprosto běžné, že otec souloží s dcerou, matka se synem, kombinace otec se synem by také nikomu nepřidělávala vrásky. Kamarádi (chlapci) souloží spolu. Znásilnění bývá také velmi častým jevem. Není se čemu divit, když takřka celá společnost užívá drogy. A vraždy? Vraždy tam jsou také. A brutální. To byste se divili, co dokáže všechno Petr Měrka vymyslet. Neštítí se ani popisů fekálních scén. Některé povídky by se daly shrnout takto: fekálie potká fekálii, množí se a pak jsme kompletně ve sračkách.
     Povídku Jarka se učí porno si přečetl i můj muž. Tohle snad napsal nějakej puberťák, kterej si ho už dlouho nehonil. Z počátku jsem měla z povídek takový pocit, že jsem si říkala, že se snad opiju, nechám mé zvrhlé já ovládnout svoji mysl a dokážu také tak psát.  Abych mu zas tak moc nekřivdila, některé jeho snově absurdní scény byly vtipné a některé myšlenky také. Můžu odpřísáhnout, že jsem se mezi tím mračením i smála.
     Po přečtení cca dvaceti povídek jsem přestala vnímat Měrkovy nechutnosti a snažila jsem se v textech najít něco, co tím chce autor vlastně říct. Zvolejte třikrát Sláva, našla jsem. Vedle souložících a znásliňovaných fekálií, které by se měly léčit ze závislosti jsem našla velmi výraznou kritiku společnosti, kterou však Měrka vyhání až do extrému. Nebo to je naše budoucnost? Budeme pracovat v továrně, kde budeme i bydlet na matraci kousek od svého pracovního místa, budeme mít jen čtyři hodiny na spánek a budeme se zvát střední třídou?

Spokojení žurnalisti odkvačili za další hysterickou událostí, která se právě odehrávala na náměstí  sv. Stalina, kde jakýsi student lékařské fakulty poléval své do kozelce svázané rodiče benzínem. Obvinil je z toho, že jsou staří a pobíráním svého důchodu bezprostředně ohrožují jeho vlastní hmotnou existenci. Mladí lidé mu souhlasně přizvukovali a solidárně tleskali. Ti nad padesát let se raději zdekovali. 
(povídka Zfetovaná vláda, str. 236-237)

      Z počátku jsem nechápala, jak nakladatelství Druhé město mohlo tuto knihu vydat. Byla jsem opravdu velmi zmatená. Jestli nepřijdu na důvod, tak asi nemám co dělat na bohemistice. Možná je to tou velmi ostrou kritikou společnosti. Možná je to tím, že se nebojí šokovat. Možná je to tím, že se nebojí používat výrazy a obrazy, které nikdo jiný nepoužívá. Možná je to tím, že je to sakra originální.

***