20.12.11

P. C. CASTOVÁ - KRISTIN CASTOVÁ: Označená

...

     V tu chvíli jsem ho uviděla. Toho mrtvého chlapa. Jasně že mi vcelku rychle došlo, že technicky vzato není "mrtvý". Byl nemrtvý. Nebyl člověk. To je vlastně fuk. Vědci tvrdí tohle, obyčejní lidé zase tamto, ale vyjde to nastejno. Bylo naprosto zřejmé, kdo je, a i kdybych z něj necítila sálat sílu a temnotu, nemohla jsem přehlédnout znamení, které měl na čele. Safírově modrý měsíční srpek, od něhož se táhlo další tetování, komplikovaný vzor plný smyček. Byl to upír, a co hůř, stopař.
     Do háje! Stopař, a stojí u mojí skříňky.
     "Zoey, ty mě ale vůbec neposloucháš!"
     Potom upír promluvil a jeho obřadná slova ke mně plynula nebezpečně a svůdně jako krev smíchaná s rozehřátou čokoládou. "Zoey Montgomeryová! Vyvolila si tě noc, ze smrti své znovu se zrodíš. Noc tě volá, buď poslušna jejího vábení. Osud tě očekává ve Škole noci!"
     Ukázal na mě dlouhým bílým prstem. Začalo mě příšerně svědit čelo a Kayla zaječela.


     Když jsem konečně začala rozeznávat i něco jiného než barevné skvrny, vzhlédla jsem a spatřila Kaylinu pobledlou tvář. Jako obvykle jsem řekla první hloupost, která mě v tu chvíli napadla: "Kay, poulíš na mě oči jako kapr."
     "On tě označil! Ach, Zoey! Máš na čele znamení!" Přitiskla si roztřesenou ruku na bílé rty a neúspěšně se pokusila potlačit vzlyk. 
     Posadila jsem se a zakašlala. Děsně mě bolela hlava, tak jsem si sáhla mezi obočí. Svědilo mě tam, jako by mě píchla vosa, a bolest mi vystřelovala kolem očí až k lícním kostem. Bylo mi na zvracení.


...


     První díl série Škola noci, která je, jak jinak, o upírech. Respektive o upířích mláďatech. Puberťáci, kteří jsou vybráni bohyní Nyx, aby se z nich stali upíři. Studují na "výběrové" škole a čekají na proměnu, kterou nemusí přežít každý. Až jedno mládě z deseti umře. Když však "vyrostou", stanou se z nich krásní a sexy upíři.
     V ukázce jste si mohli přečíst, jak se v tomto fikčním světě lidé "mění" na upíry. Stačí, aby na vás někdo ukázal prstem, pronese dvě věty a na čele se vám vytvoří znamení, které má do akné velmi daleko. Z toho plyne ponaučení: Na nikoho neukazujte prstem a nenechávejte si nic vytetovat na čelo. Nikdy nevíte, co ošklivého se z toho může stát.
     Zajímavé je, že se zde upíři neloví. Jsou lidskou společností tolerováni. Dokonce ti nejúžasnější herci v Holywoodu jsou upíři. Dokonce i Shakespeare (!!!) je upír. Bláznivý svět.
      Hlavní hrdinka Zoey Redbirdová (v ukázce je Montgomeryové, ale Zoey si po označení vybrala jiné příjmení - po babičce), je úžasná, dokonalá a naprosto božská!! Asi po pěti minutách pozná, že její nová spolubydlící Stevie Rae bude její nejlepší kamarádka (Tomu se říká výborný čuch na lidi. Ehm, upíry.). Bleskově se skamarádi s dalšími studenty - Damien ( velmi inteligentní gay, který má rád křížkovou výšivku - to mi připomíná, že křížkový steh jsem se také chtěla naučit, a cizí slova; Erin a Shaunee - dvě slečny, které se poznaly až ve Škole noci, ale tvrdí, že jsou dvojčata.
     Zoey tedy nastoupí do školy pro upíří mláďata, jako mentorku má velekněžku Neferet (která si pod svá ochranná křídla nebere žádné mládě, ale Zoey je prostě úžasná!!). Máme tu podobnost s Harry Potterem: ano, sice každý v této škole má na čele znamení, ale Zoey ho má zbarvené ne jako mládě, ale jako dospělý upír - a to prosím hned v ten stejný den, kdy byla označena, takže všichni se na ni dívají a šeptají si mezi sebou, možná si na ni i ukazují (o ukazování na někoho jsme si říkali v odstavci druhém).
     Jak už to tak bývá, tak se tu objeví protivník/protivnice. Zde je to již starší mládě Afrodita, předsedkyně Dcer temnoty, které se nelíbí, že Zoey bude pravděpodobně lepší než ona. Dokonce i její bývalý přítel Eric Night (ano, ten krásný mladík, který vypadá - jak se asi pětkrát dozvíme - jako Superman) pokukuje po Zoey.
     <spoiler> Jedna věc se vyřeší, ale autorky vše neřeknou a jedno tajemství (možná dvě, tři) zůstanou. </spoiler>

     Tato kniha se velmi snadno čte. Čte se rychle, tedy pokud si ji přečíst chcete. Nepředpokládám, že ji bude číst někdo rychle, když si ji opravdu, opravdu nebude chtít přečíst. (Známe to. To se čtou ty internety a do knížky se díváme, abychom pouze zjistili, na které stránce jsme to skončili.) Vyskytují se zde jména slavných osob, ke kterým se dozvíme komentář hlavní hrdinky. Pravděpodobně jsou autorky proti pití alkoholu, marihuaně a veřejnému vášnivému líbání (výměna tělesných tekutin je fuj!). Pravděpodobně snaha ovlivnit naši zkaženou mládež.
     V současné době je do češtiny přeloženo osm dílů. Kolik jich bude celkem bohužel nevím. Teď už ale vedle mě leží 318stránkový druhý díl: Zrazená.

17.11.11

DAN ABNETT a MIKE LEE: Démonova kletba

...

    Na další podestě mu do cesty vběhla skupinka otroků ječících strachy. Proběhl kolem, ale když zahnul za další ohyb, zpomalil. Před sebou těsně mimo dohled zaslechl tenký nářek maelithii - podle všeho jich byla celá smečka, nejenom ti tři.
    Zatímco čekal na Nagairu a ostatní válečníky, Malus horečně uvažoval. Ječení duchů a křik otroků na podestě tvořily disharmonický sbor. Malus podrážděně zaskřípal zuby. Už už zvažoval, že pošle jednoho muže nahoru, aby jim podřízl krk, aby mohl přemýšlet-
     Malus se napřímil. Otočil se ke shromážděným vazalům a vyhledal pohledem Lhunařin zjizvený obličej. "Vezmi si dva muže a přiveďte mi ty otroky," nařídil. Rázně přikývla a rozběhla se se dvěma muži do schodů. Během okamžiku se nářek změnil v jekot, když strach přešel v téměř hysterický děs.
    Drsné ruce strkaly lidi dolů ke skupině vetřelců. První otrok, hubený člověk s vytřeštěnýma tupýma očima, se snažil od Maluse odskočit, když se k němu urozený natáhl, ale druchii byl příliš rychlý. Vzal otroka za rameno, vrazil mu meč do hrudi a pak shodil tělo ze schodů. Zraněný se odkutálel z dohledu a dychtivý sbor dole umlkl.
    "To je ono!" řekl Malus s krutým širokým úsměvem. "Podřízněte jim krk a shoďte je ze schodů! Rychle!"
   Během chvilky se těla zbylých otroků skutálela ze schodiště. "Teď utíkejte!" křikl Malus a vyrazil.
   Mrtvoly tvořily krvavou hromadu u úpatí schodiště. Jejich krev se rozlila do černé klouzavé plochy, kde se téměř tucet maelithii krmil na rychle chladnoucích tělech. Malus seskočil ze schodů do místnosti a vyrazil k prvním dvojitým dveřím.

...


    Démonova kletba je prvním příběhem hrdiny Maluse Temné čepele. Toto dobrodružství je ze světa Warhammeru.
    Z ukázky jste jistě poznali, že Malus nebude patřit k těm kladným, úžasným, hrdinům s mravními zásadami. Je podlý, zlý, krutý a baví ho mučit a měl sexuální vztah se svojí nevlastní sestrou. (V této dekadentní společnosti to není žádný problém. Jeho bratr má zase významné přátelství s jeho sestrou.)
    A i když víme takovéto nehezkosti, tak mu musíme držet pěsti, protože Malus je prostě frajer! Jenom on se dokáže bít, nechat se zranit (a to docela těžce) a za dalších pět minut se může vrhnout do dalšího boje a tak to pokračuje až do konce knihy. Také mám jisté podezření, že Malusův obličej je jedna velká jizva složena z mnoha a mnoha malých jizev. Předpokládám, že už ani nikdo neví, jak dříve vypadal.
    Nalézáme zde spoustu akce a myslím, že autoři to tak píší, aby se čtenář nenudil. A je pravda, že se nenudí. Pořád se tam něco děje. (Rozumějte: Pořád se tam někdo bije.)

    A na závěr ještě jeden citát z knihy.

          Raději krátký flirt a útěk než posedlost stravující zevnitř.


      

14.11.11

CHARLAINE HARRIS: Klub mrtvých

...

    "Jak se to tady jmenuje?" zeptala jsem se.
    "Upír, kterému ten podnik patří, ho pojmenoval U Josephine," odpověděl Alcide tiše. "Ale vlkodlaci tomu říkají Klub mrtvých."
    Musela jsem se ovládat, abych nevybuchla smíchy. Ale v tom se dveře před námi otevřely.
    Hlídal je skřet.
    Ještě nikdy jsem žádného skřeta neviděla,  ale bylo to první slovo, které mě okamžitě napadlo, jako bych měla k očím připojený slovník názvů nadpřirozených bytostí. Ten mužík byl malý, v hrbolaté tváři měl potrhlý výraz a ruce na konci paží nepřirozeně velké. V očích mu svítily škodolibé plamínky. Zvedl k nám hlavu a probodl nás pohledem, jako kdyby zákazníci byli to poslední, co právě teď potřeboval.
    Nechápala jsem, jak by do klubu U Josephine mohl vejít obyčejný člověk. Poté, co ho vyděsil chodník, samo od sebe mu zmizelo auto a u dvěří narazil na skřeta... No, někteří lidé se asi rodí s touhou zemřít.
    "Pane Herveauxi," prohlásil skřet s hlubokým bručivým hlasem. "Jsme rádi, že jste k nám zase našel cestu. A váš doprovod je...?"
    "Slečna Stackhouseová," odpověděl Alcide, "Sookie, to je pan Hob." Skřet si mě důkladně prohlédl svýma planoucíma očkama. Tvářil se lehce zasmušile, jako kdyby se nemohl rozhodnout, kam mě zařadit. Po chvíli ale ustoupil, abychom mohli projít dovnitř.
     V klubu U Josephine moc lidí nebylo. Na jeho pravidelné hosty bylo totiž ještě příliš brzy. Po takovém napínavém úvodu mě ale zklamalo, že to uvnitř vypadalo skoro jako v každém jiném podobném podniku. Barový pult ve tvaru čtverce stál uprostřed místnosti a jeho obsluze stačilo nazvednout část dřevěné desky a vznikla ulička, kterou mohla procházet dovnitř i ven. Pomyslela jsem si, jestli majitel nepochytil tenhle nápad ze seriálu Na zdraví!, který jsem znala z televize.
...
    Potom jsem si na zdi všimla seznamu podivných pravidel, která určitě chápali štamgasti, ale příležitostným zákazníkům z nich musela jít hlava kolem. Jedno z nich rezolutně hlásalo: "Žádné proměňování!" (Vlkodlaci a měňavci v baru nesmějí jen tak měnit podobu. No, to mi bylo docela jasné.) "Žádné kousání," varovalo jiné. "Žádné živé svačinky," stálo na třetím. Fuj!

...

    Knižní série o upírech Pravá krev je u nás známá díky seriálu z produkce HBO. Toto léto byla už odvysílaná čtvrtá řada. Tato ukázka je ze třetího dílu.
    Pravou krev jsem začala číst už před rokem po shlédnutí prvních tří řad. Po prvním dílu jsem měla rozporuplné pocity. Připadlo mi, že seriál je více rozmyšlenější jak kniha. Druhá řada mi také přijde lepší jak kniha. A třetí díl ani moc už nejde srovnávat. Seriál je takřka jiný, hlavní motivy jsou zachovány, ale filmaři přidali další a další.
Musím však říct, že třetí díl se mi prozatím líbil nejvíce. Uvidím, jaké bude pokračování. Obávám se, že to začne být moc "splácané dohromady". Nebudu však předbíhat se svým úsudkem. Čtvrtý díl už na mě čeká na noční skříňce. (Nemám noční stolek, ale mám skříňku vedle postele.)

24.08.11

Prokrastinace a lenost

Prokrastinuji a lenoším. Správně by se to mohlo nazývat i lenoším a lenoším ještě víc.

   Kdysi jsem psala,  že mám mnoho položek na seznamu Chci-knížek. Tento seznam svůj rozsah už několikrát zvětšil. Bohužel se nezmenšil ani trošku. 322. To je to číslo! Nedávno tam bylo ještě 306.
Kolik jsem toho přečetla? Ani se neptejte. Ne, vážně, neptejte se.
Dobrá. Odpovím.
0.
   A to jsem opravdu číst chtěla. Ale jak jsem knížku otevřela, tak jsem ji hned i zavřela. Pár stránek jsem sice přečetla, ale ne tolik, abych knihu dočetla.

  Moc ráda jsem chtěla číst nějaké fantasy. Zjistila jsem však, že bych raději hrála WoW. Být chvilku v tom fantasy světě, hrát si na hrdinu. V mém případě na hrdinku. Pomáhat utlačovaným vesničanům. Bojovat proti vysokým daním. Proti neprávu. Proti vládnoucí moci. Proti..co to melu? Prostě zabíjet spoustu magických i nemagických, a zpravidla velmi ošklivých, potvor. Dostávat za to goldíky, expy a dostat se až na nejvyšší level. Jenže Wow nemám. Takže jsem se zase pokoušela něco číst a nepřečetla jsem nic.

   Náladu na hraní mám stále. Budu muset někoho přesvědčit, aby si se mnou zahrál aspoň Člověče nezlob se.  Nebo aspoň karty. Šachy raději ne. To bych prohrála už při rovnání figurek.

   Mám spoustu práce. Jak jinak. Nic nedělám. Jak jinak. Sleduji stupidní filmy. Jak jinak. Přidávám si knihy do seznamu Chci-knížek. Jak divá.
Dělám to, co bych neměla a nedělám to, co bych měla. Uklidňuje mě to, že tento problém nemám jen já.

   

  

16.05.11

Papírové zlo ..

Pro někoho též elektronické zlo.

V posledních měsících mám neuvěřitelnou chuť číst. Naposledy jsem tuto chuť měla v polovině třeťáku na gymnasiu. A od té doby už několikrát spadalo listí ze stromů a napršela spousta vody.
Svobodně si kráčím po městě a co se nestane. Najednou na mě něco skočí. Nejprve jsem si myslela, že je to nějaká zatoulaná kočka. Nebyla to zatoulaná kočka. Byla to chuť! Chuť, při které se s radostí, očekáváním a napětím otáčejí papírové stránky. "To mi tak chybělo," pomyslela jsem si. A ano, tohle mi vážně chybělo. Stýskalo se mi po tom (ale nikdy jsem kvůli tomu neuronila slzu - stydím se).


Mám tu smůlu, že patřím mezi lidi, kteří musí číst některé knihy povinně. (Tito lidé mají neskutečnou radost, že si nejdříve musí přečíst moc normostran povinné literatury, aby se mohli začíst do knihy, po které touží už dlouhý čas.)
Začala jsem tedy rozlišovat knihy na musím-knížky a na chci-knížky. (Ono je to mnohe kratší, než se vypisovat s "tuhle knihu musím číst a tuhle si chci přečíst". Ach ta lenost!) Nesmím však opomenout knihy, které sice původně patří do seznamu musím-knih, ale po jejich přečtení se díla stejného autora záhadným způsobem objeví v seznamu chci-knih.

Dnes jsem se krásně zděsila, když jsem spatřila svůj Seznam chci-knížek. Je na něm 147 položek a mám velké obavy, že další položky budou přibývat. Pravděpodobně ve velkém počtu a s velkou rychlostí.
Ze seznamu však budou odcházet velmi pomalu a ve velmi malém počtu. (Čas je potvora!)
Samozřejmě, že už několik minut jsem si mohla číst a nemusela jsem psát nesmysly, které nikdo číst nebude. (Měli byste číst něco hodnotného!) Také jsem dneska ani nemusela spát. Nemluvě o tom, že trávím dost času ležením v posteli se svým svědomím, které mi pořád opakuje, že bych měla něco dělat. (Z tohoto vyčítání jsem vždycky tak unavená, že musím po tom ještě dlouho odpočívat. A pak je konec dne a večer se už přeci nic nedělá. To se musí odpočívat po namáhavém dni!)

A teď půjdu zase číst!

25.03.11

Slečna a tři bíglové

Slíbila jsem, že vysvětlím, proč se tento "blogýsek" jmenuje Slečna a tři bíglové. A jak všichni známe (nebo alespoň máme jisté tušení), sliby se mají plnit a nejen o Vánocích.

Napíšu to tedy stručně. Takže si ani nevařte kávičku, protože byste ji nestihli vypít.

Foukal studený vítr a na zem dopadaly velké vodní kapky. Kdyby ta voda byla slaná, předpokládala bych, že nějaká smutná obryně pláče, že ji zase její starej nechal doma samotnou a sám si šel do hospody. Ale ta voda byla jen kyselá. Ano, byl to pouhý déšť. Nebyl ale vůbec příjemný. Ono totiž není příjemné, když vám prší na brýle, protože pak přes ně špatně vidíte. Já jsem kráčela omotaná šálou a s mokrými brýlemi (přes které jsem samozřejmě vůbec neviděla) po chodníku směrem k obchodu.
V obchodě jsem si koupila mléko a chleba. Nadávala jsem na dlouhé fronty, které se nechtěly zkracovat. Předpokládám, že mě někdo předbíhal, protože si to jinak nedokáži vysvětlit, čím jiným by to mohlo být způsobené. Když jsem vyšla z obchodu, tak co jsem neviděla! Teda viděla. Kapky na brýlích totiž oschly a já viděla (!!) úžasné fleky všude kolem mě. Déšť se již trochu umoudřil a kapky padaly s menší intenzitou. Přesto však by člověk nebyl schopen se jim vyhýbat. (Když se nad tím tak zamyslím, kdybych měla deštník - nosím jich zpravidla tak pět šest, ale v ten den jsem je nechala doma, tak bych viděla a viděla bych bez skvrn, které svět, už tak ošklivý, hýzdí.)
Pokračovala jsem tedy v cestě.
Zapomněla jsem se zmínit o tom, že hodiny na mobilním telefonu ukazovaly, že je říjen a že se bude už brzy stmívat.
Má cesta se stále zkracovala a zkracovala a zlomyslné stromy v aleji na mě házely čím dál tím více dešťové kapky a při silném větru se mi smály. Chybělo dvacet kroků ke dveřím a ze sucha a tepla za oknem se mi vysmívala jednooká černá kočka.



Kolem mě prošla slečna a tři bíglové.

16.01.11

Podpatky? K čemu?

To nám jednou (poslední tři dny) nešel na privátu internet. Nyní sice také nechodí, ale jen kvůli tomu, že nemá nožičky. Musely jsme se spoluinterneticí zavolat syna domácích, aby se nám podíval na náš velmi komplikovaný problém. A tím to začalo.

Jak už to tak bývá, když se sejdou ženy a muž, tak se kecá a kecá. (Během klábosení jsme samozřejmě koukali na to, jestli internet šlape a nebo už nám zase upadl.)

Měli jsme chvilkami velké štěstí. (A trvalo to jen opravdu chvilku.) Internet šlapal a tak jsme se mohli podívat na americkou miss. Poté jsme rozebíraly (internet jsme rozebírali raději - někdo raději rozebírá počítače) tuto soutěž.

Narazily jsme na jeden  zásadní problém. Aby se mohla žena účastnit, musí dorůst do minimální výšky 168 centimetrů. To je diskriminace!! A nebo to znamená, že malé ženy nejsou krásné!! (Ano, tento den jsem pochopila, proč jsem ošklivá! Mám jen 158 cm.) Náš opravář internetu jen tak seděl a poslouchal, poté řekl jednu (asi) důležitou technickou věc: "Malé ženy jsou krásné, ale asi při těch soutěží mají danou kameru na určitou výšku a kdyby tam byly malé ženy, tak by je museli přenastavovat."

Že by to vyřešily podpatky? Vysoké podpatky a vysoká platforma? To bychom už pak mohly být vysoké. A kameramani by neměli problém.
Opět promluvil muž: "Já myslel, že podpatky jsou na to, aby se na tom učily chodit a balancovat, až se budou brodit v tom bordelu, co maj doma."

Tento fakt mě upozornil na to, že musím vyluxovat.
Děkuji. Už si můžeme sundat podpatky.


13.01.11

Jak se vypořádat se ztrátou WoW

Není jednoduché se smířit s tím, že už nejste součástí Azerothu. O raidu, kde jste hrdinou, se vám už jenom zdá. O tom, jak statečně porážíte nepřátele v BG se vám už raději ani nezdá. Bolelo by to.

Vzpomínáte na to, jak krásná byla krajina.  Je vám smutno z toho, že už se nemůžete proběhnout po krásném Northrendu. Zasněžené pláně v Icecrownu ozařovalo slunce a vy jste nebojácně dělali turnaje a připravovali jste se na boj s Arthasem.


Když už tedy nemůžete hrát, musíte se na to dívat z jiného úhlu. (Zkuste nejdřív pootočit monitor. Možná by stačilo jen natočit/otočit hlavu.) 

Krásná krajina
Dalaran byl moc krásný. Růžovofialové střechy vás vítaly, když jste se přibližovali k městu.  Vzpomínáte, jak to krásně lagovalo? Sekavými pohyby jste se dostávali do banky a k poště. A vzpomínáte na dlouhé fronty na sýr na daily quest?


Proběhnout se
Vzpomínáte na to, jak na vás z každé strany skákali mobové a někdy (na PvP servru) i hráči opačné frakce? Ne? Tak začněte. Skoro nikde jste nebyli v bezpečí.

Boj s Arthasem
Vzpomeňte si na hodiny wipování v Citadele. No nebylo to krásné, když vám (prevít) vždycky nakopal zadek? 

PvP
Vzpomeňte si na roguny, které vás zabili, jen co se na vás podívali. A pokud jste hráli za roguny, vzpomeňte si na bubladina. Museli jste ho zabít aspoň třikrát než (prevít) umřel. Jste paladinové? Vzpomeňte si, jak vámi všichni (prevíti) opovrhovali.

Těžba a sběr
Těžili jste rudu a sbírali kytky? Vzpomínáte, jak jste na mapce viděli žlutý puntík a rychlostí blesku jste letěli k tomu místu? A vzpomínáte si, že než jste tam doletěli, tak už to vytěžil někdo jiný? A jak vás ten dotyčný hráč štval? A jak nejvíc naštve to, že to byl hráč ze stejné frakce a že ho (prevíta) nemůžete zabít? Nemluvě o tom, že by to mohl být někdo ze stejné guildy. (Pokud byste byl GM, tak je to skoro o kick z guildy!)

Patche
Také vás naštve to, když si vzpomenete, že se zpravidla vždy nedalo ani nalogovat v den vydání nového patche?  A zvlášť, když to byl raidovní den. To jste vždycky mohli být naštvaní a nadávat na (prevíta) Blizzard. Nic jiného s tím ani nešlo dělat.

Drazí (závisláci), rozumím vám. Ani nevíte jak moc. Trpím také. Jsem totiž wowkař(ka). Ale léčím se.