CATHERYNNE M. VALENTE. Nesmrtelný příběh

    Catherynne M. Valente je u nás známá díky své sérii o Čarozemi pro mladší čtenáře. Ještě jsem ji nečetla, ale dva díly mám doma v knihovničce. Stydím se, první díl mám totiž už rok. Nesmrtelný příběh je tedy první knihou, kterou jsem od této autorky četla. A dost mě navnadila k tomu, abych si co nejdříve přečetla další. Jenže se k tomu zase nedostanu. Knížky z knihovny mají vždycky přednost.

   Kniha vypráví příběh o Marii Morevně, která jako malá viděla, jak si pro její sestry chodí ptáci, kteří se změní v muže. Jen pro ni si nikdo nepřicházel. Až si jednoho dne pro Marii Morevnu přišel sám Kostěj Nesmrtelný.

    Příběh je psán er-formou, nejčastěji z pohledu Marie Morevny, ale jedna kapitola je třeba vyprávěna domovajou, domácí skřítčicí. Příběh je zasazen do Ruska a do země Kostěje Nesmrtelného v době před druhou světovou válkou - respektive před zaútočením Němců na Rusko, a v době leningradské blokády. Leningrad je Petrohrad, to jen aby bylo jasno. V obou zemích je válka, Rusko proti Německu, Car Života proti Caru Smrti.
    Celkem má kniha šest částí, které jsou uvedeny vždy verši Anny Achmatovové, ruské básnířky, která měla režimem zakázáno vydávat svá díla. Každá část se odehrává jinde - takže víte, že když skončí jedna část, Maria Morevna se přemístí na jiné území.
    První část byla asi nejvíce napsaná pohádkovým stylem. Možná lepší by bylo napsat poetickým. Bylo to jemné, lyrické, citlivé. Nečekala jsem, že by pak mohly v dalších částech přijít vulgarismy a sexuální scény. Nebojte, není to popsáno nějak podrobně. Asi jsem byla naivní, když jsem si myslela, že pohádkové postavy nesouloží. 
    Pro mě nejčtivější byla druhá část - byla napínavá, byla živá, byla pohádková. Také tady zjistíte, že pohádkový svět se snaží podobat ruskému světu - červené šátky, síla Lidu a všude samí soudruzi. Představte si takového soudruha draka.

    

    Valente vychází z ruských příběhů a pohádek, které já neznám. Kromě Mrazíka, že. A ještě jsem kdysi jako malá viděla pohádku o Finestovi, ale už si ji vůbec nepamatuji. Každopádně i ten je v knize zmíněn. Takže jsem ráda, že jsem se mohla něco nového dozvědět.

    Nesmrtelný příběh připomíná pohádku nejen pohádkovými postavami, jako je Kostěj Nesmrtelný, Baba Jaga, Ivan a drak, ale i takovým tím známým znakem, jako jsou tři úkoly. Nebo trojí opakování, čehož si všimnete už v první části.

     Maria Morevna jako hrdinka byla... Já ani moc nevím, jaká byla. Milovala. To, že milovala, je snad nejlepší charakteristika. Určitě mě nijak nerozčilovala a její příběh mě zajímal. Chtěla jsem vědět, jak nakonec skončí. 

   Pro některé může být Nesmrtelný příběh složitá kniha. Ne, že byste nepochopili, o čem je, ale že se vám bude složitě číst. Určitě ne každému sedne styl psaní - časté metafory, popisy, ruská slova, která samozřejmě poté byla přeložena, takže vám nic neunikne. Nejsou to jen jednoduché věty s jasným a obyčejným významem. 

    Mně se ale Nesmrtelný příběh líbil hodně. Atmosféra byla kouzelná, doslova, temná, válečná, hladová, přecpaná a plná vodky. Dávám čtyři a půl hvězdičky. Půl hvězdy strhávám za to, že ne vždy se mi chtělo knížku otevřít a pokračovat ve čtení, ale jak jsem začala, začetla jsem se. Dokonce jsem viděla na goodreads, že by měla být druhá kniha, ale s jinými hrdiny. Těším se a moc doufám, že ji u nás zase vydají.

SIMON R. GREEN. Agenti světla a temnoty

     Již podruhé se můžete vydat na Noční stranu, která se nachází uprostřed Londýna. Na místo, kterému byste se raději měli vyhnout. A pokud máte rozum, tak se mu vyhnete.

     John Taylor je soukromý detektiv, který vám najde všechno. Lepší jak Google! Na Noční straně má pověst opravdu špatného chlápka, kterému byste se měli vyhnout. Ale nachází věci, takže je jen otázka času, kdy po něm někdo bude chtít, aby našel i Nesvatý grál, pohár, ze kterého při Poslední večeři pil Jidáš.

    Situace se ale komplikuje v okamžiku, kdy se na Noční stranu stahují andělé. Jedni pracují pro toho Nahoře, druzí pro toho Dole. Zprava, zleva, uprostřed. Tihle opeřenci lítají po celé Noční straně a dělají z lidí solné sochy. Víte, jak jsou nepříjemní holubi ve městě? A víte, jak jsou nepříjemní holubi ve městě, když se jim stane nehoda? Tak tohle je ještě horší. Naštěstí měl autor tolik taktu, aby se o takových drobných nehodách ve svém textu nezmiňoval.

     

     V tomto díle dostává více prostoru Suzie Brokovnice nebo Suzie Střelkyně a nebo Paneježíší, to je ona, utíkejte! Dozvíme se o ní, jak žije, když nepracuje. Ale ona spíše žije, když pracuje, jinak je ve vegetativním stavu. Budete také informováni, proč Suzie utekla z Londýna na Noční stranu. A uvidíte i triky s brokovnicí! Pokud si myslíte, že znáte drsnou literární hrdinku, tak jste ještě nepoznali Suzie Brokovnici!

      Nebude chybět ani smradlavý Břitvák Eddie, který zajišťuje velké množství krve a mrtvol. Ocenila bych, kdyby autor i jemu dal více prostoru, ale bohužel ne. Prej má Eddie povoleno smrdět jen na pár místech.

     A nesmím zapomenout na Alexe, barmana v podniku Podivíni, jehož je majitelem. Je spíše k tomu baru připoután. To víte, rodinný podnik. U Podivínů můžete potkat zajímavé existence. Možná vás teda zabijí až po tom, co je poznáte. Alex si hlídá svůj bar a nemá nikoho rád. A i kdyby ano, tak tomu dotyčnému stejně nedovolí, aby v baru vyváděl nepěkné věci. 

     Celým příběhem se mihne více zajimavých postav. Právě seznámení s různými postavami patří mezi zábavné scény. Víc, víc postav tam chci!

     Příběh, psaný v ich-formě, je lineární. Začne na bodu A a skončí na bodu B. Nejsou tam žádné odbočky. Pokud by čtenář potřeboval něco vysvětlit, je to zpracováno tak, že to potřebuje vysvětlit i nějaká postava, To dává čtenářům sebevědomí, jelikož to přece potřebuje vědět ta postava, ne já!  Řešení zápletky je založeno na tom, že chodí od jednoho ke druhému a zjišťují informace. Pamatujete si na pohádku O slepičce a kohoutkovi? Tak přesně takhle to tu je.

      

     I v tomto díle se můžete těšit na velkou dávku ironie, sarkasmu, jízlivosti a mrtvol. Myslím, že tato část je mnohem vtipnější, agresivnější, akčnější, krvavější, mrtvolavější a vyvedenější. Autor nás seznamuje s dalšími částmi svého fikčního světa, který bude pro nás ještě překvapivým.  Musím mu ale vytknout jednu věc. Víte, já nemám ráda, když z literárního hrdiny dělají ještě většího frajera, než je. A když  se mu do cesty připlete něco, co je opravdu těžké zabít, tak by se tím snad mohl chvilku trápit. Ale ne, on to zabije hned. Tohle mi ničí požitek ze čtení. Hrdina je frajer, když ho někdo pořádně nakope do zadku a on se nerozbrečí! 

     Musím ale Greena pochválit za to, že Johnův Dar vysvětlil v průběhu celé knihy jen jednou! Už tam nebylo žádné hloupé opakování. Asi si uvědomil, že to nepíše pro blbce.  Dávám mu za to čtyři a půl hvězdičky. V poslední době jsem nějaká mírná. Nebo čtu dobré knihy. Hm.