03.04.17

RICHARD SKOLEK. Moudré z nebe

    Zjistila jsem jednu věc. Je příjemné, když vám napíše nějaký spisovatel, zda byste mu nezrecenzovali knížku.
    Je to vážně příjemný pocit.
    Jenže ono to docela rychle přejde. Uvědomíte si, že ten autor knihy je Čech, takže bude rozumět vašemu textu. A ještě je živý, takže si ten váš text pravděpodobně přečte.
    
    Hlavním hrdinou je Ríša, tlustý a chytrý chlapec. Moudré z nebe je Ríšův jakože deník. Neočekávejte tedy nějaký děj. Ríša nám chronologicky předkládá epizody ze svého života. Od roku 1992 do roku 1997. Ríša v roce 1993 začne chodit do školy, do sportovní třídy, protože maminka řekla, že je Ríša tlustý. To bych tak chtěla, soucítím s ním. Je nucen jezdit na letní tábory, chodit na tancování, na klavír a do dramaťáku.

    Richard Skolek se narodil v roce 1987, je tedy... starší, ale neřeknu vám o kolik. Jsem už tak stará, že to nemůžu přiznat. Vyrůstala jsem také v 90. letech, takže mě bavily popkulturní narážky. Například jak se Ríša chce dívat na Akta X. Taky jsem se na to chtěla dívat. Moudré z nebe má atmosféru devadesátek, které znám i já. 

    Nejdůležitějším na celé knize je jazyk. Ríša píše nespisovně, používá předlouhá souvětí, Jedna životní epizoda obsahuje třeba dvě věty.
    Jazyk ale je také to, co mi během čtení trochu lezlo na nervy. Hlavně všudypřítomné protetické V. Chápu, když se používá von a vokno, ale vovocný a vordinace nikdo neříká. Vadilo mi to, ale dá se to překousnout. 
    Obdivuji ale autora, že to zvládl tak nespisovně napsat. I když mám myšlenky v hlavně nespisovné, tak mi to přes prsty prostě nejde. Automaticky píšu spisovně. Chápu, že když člověk začne jednou psát nespisovně, tak to pak už půjde skoro samo. Tohle by prostě pro mě byla výzva.
    To jsme si probrali syntaktickou, morfologickou a fonetickou část jazyka. Nyní přicházíme k lexikální rovině. Ríša, malé dítě, vnímá významy slov samostatně v prvotním významu, metafory nevyužívá a nechápe, takže vznikají vtipné pasáže. Přemýšlí například o názvech vín, proč je tramín červený bílé víno, když je žluté. 

   V anotaci je zmíněno, že Ríša často utíká od tématu. Což je v pořádku. Utíká od něho pomocí různých asociací. U dětí je to pochopitelné. Jen vracení k danému tématu mi přijde násilné a dospělácké, kdy Ríša prostě napíše, že chtěl mluvit o tom a ne o tomto. Kdyby se k původnímu tématu vrátil opět pomocí asociaci, bylo by to uvěřitelnější. A tady se ve mně mísí pocity. On je to vlastně psaný deníček, psáno ale jako by to Ríša vyprávěl. Takže ano, kdyby si po sobě četl, co napsal, tak by si asi uvědomil, že o tomhle vlastně psát nechtěl. Ale po celou dobu čtení jsem to jako psaný text nevnímala. Ehm. Zní to děsně podivně a hloupě, ale tak to prostě mám. (A moje úžasná korektorka mi sem napsala, že to fakt zní divně.)

   Postava Ríši mě nezaujala. Přemoudřelé děcko, které je otravné, pro mě nesympatické. Dělá naschvály. Ríša a protetické V mě odrazovali od čtení.
     Každopádně se mi líbilo vyobrazení vedlejších postav a hlavně vztahy mezi nimi. Jak funguje maminka s tatínkem, jaké jsou vztahy k babičkám a jiným rodinným příslušníkům. Když nemáte někoho v rodině rádi, tak to moc nahlas neříkáte, neříkáte to ošklivě, Ríša ten vztah jeho úzké rodiny k příbuzným popíše přímo. Maminka nemá ráda svou tchyni a s tatínkem se o tom hádá a tak. Ona sama maminka je takový rodinný generál, že můžete být rádi, že máte tu svou maminku a ne Ríšovu, ale ten dětský pohled na věc může být dost zkreslený.

   Moudré z nebe není knížka, která by se mi dobře četla vkuse. Je to epizodní a vždycky jsem přečetla pár stran, pak jsem to musela odložit. Až když se ozval pan Skolek, kde je ta recenze, tak jsem se hecla a pustila se do toho. Přečetla jsem ji pak během tří dnů, i když se rozsahově dá zvládnout za jedno odpoledne. Je to čtení na přestávky, nejlépe ve chvílích čekání na mhd, protože tu jednu epizodu stihnete přečíst, než dojede šalina a lidi si nastoupí. 
     A jak jsem spěchala v tom čtení, tak mi některé epizody splývaly dohromady. Přiznám se, asi jsem nevnímala celou knížku na sto procent. Takže doporučuji na čtení nespěchat. I kdyby vás autor uháněl!

    Když to shrnu, Moudré z nebe není špatné čtení. Vykreslení 90. let a vztahů v rodině mi přišlo fajn a uvěřitelné. Hra s jazykem a jazykový humor je skoro na jedničku, kdyby nebylo toho všudypřítomného protetického V. A taky kdyby nebylo Ríši. 
    Nevím, jak to mám hodnotit. Když jsem si to tady tak pěkně rozepsala, tak vím, že tam je dost povedených věcí, ale z toho čtení jsem neměla moc dobrý pocit. Nebavilo mě to číst, nebyla jsem nadšená, ale zase jsem se během čtení i pobavila. Rozhodla jsem se tedy, že Moudré z nebe ponechám bez hodnocení, záleží jen na vás, zda této knize věnujete svůj čas a nebo ne. Ale čtení to je určitě zábavnější a nápaditější než tohle, co jsem napsala.


A samozřejmě děkuji za poskytnutí recenzního výtisku! Moc si toho vážím.

4 komentáře:

  1. Pěkná recenze, nespisovné výrazy v knize mě taky hodně vytáčí. :D

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Děkuji. Z nespisovného jazyka mě vytáčí jak co. Koncovky při deklinaci beru, prototetické V ne. :o)

      Vymazat
  2. Teda, to by byla sranda, kdyby mi taky nějaký spisovatel napsal, abych mu zrecenzovala knížku. Upřímně by mě potěšilo, kdybych třeba mohla s některým dosud žijícím spisovatelem udělat rozhovor - třeba s Magdou Váňovou. ♥

    No, knížku si asi nepřečtu. Ale recenze byla fajn.

    OdpovědětVymazat