MEG CABOT. Mezi láskou a smrtí

     Meg Cabot je velmi oblíbenou spisovatelkou. A velmi aktivní. Napsala již mnoho knih a snad se všemi sklízí úspěch. Zatím jsem jí ještě nepřišla na chuť. Možná je to tím, že jsem nečetla její velmi oblíbenou sérii Mediátor. Každopádně se za to nestydím. Ani trochu. A když už jsem od Meg Cabot něco četla, tak mě to nijak neoslovilo. Pro mě to byly spíše podprůměrné knihy. Mezi láskou a smrtí mě ale mile překvapila. 

     Příběh Mezi láskou a smrtí vychází z mýtu o Hádovi a Persefoně. (Detaily nebudou, použijte Google nebo Wiki.) Do podobné situace se dostane i hlavní hrdinka Pierce. Každá by určitě chtěla zažít něco, co je velmi podobné řeckým mýtům, že ano? Kromě takových detailů, že by z vás udělali třeba sochu. Na konci knihy se dočtete, proč autorka tento román psala. Dále upozorňuje na některá fakta, která se vyskytují v knize a jež jsou skutečná - například tradice Noc rakví. Objasnění těchto detailů hodnotím velmi kladně. Aspoň někdo si dal záležet, aby řekl, co je pravda a co fikce.

     Příběh vypráví Pierce ich formou. Místy se však projevuje jako vševědoucí vypravěč, ale je to velmi ojedinělé.

    Vyprávění má dvě hlavní časové roviny - kdysi a teď. Vypravěč(ka) mezi těmito časy přeskakuje docela často. Pro někoho to může být matoucí, protože v praxi to vypadá tak, že jste v teď, následující odstavec je v kdysi a další odstavec je opět v teď. Z kontextu je ale jasné, kde se nacházíte. Opět je to kniha, která vyžaduje trochu čtenářovy pozornosti. 

    Někomu se nemusí líbit, že akce bývá spíše v kdysi. Rovina kdysi vysvětluje, proč je hlavní hrdinka tam, kde je. Není to vysvětleno vše najednou, ale postupně v průběhu celého románu. Rovina teď může být pro někoho nudná, mně osobně nijak nevadila - autorka tam umístila nejasnosti a  nedořečenosti, které mě zajímají a které budou vysvětleny až v dalších dílech. Celkově nedořečenosti, které ale byly následně vysvětleny již v tomto díle, drží čtenáře v určitém napěti, takže se akorát ptáte Co se to tam stalo? Co udělala?, není to však nic, u čeho byste přestali dýchat. 

    Také musím pochválit hlavní hrdinku, která mě ani nerozčilovala. To jsem asi byla výjimečně sluníčková. Na svůj věk mi přišla uvěřitelná. Každopádně jsem byla zklamaná z toho, že nevěděla, kdo je to Homér. Raději to ani nebudu komentovat. Snad je to ostuda i v americkém prostředí.

    Neměla jsem ráda postavu Alexe - bratrance Pierce. Moc jsem nechápala, proč Pierce nevysvětlil, proč mu vadí, když se Pierce stýká s jistými lidmi, jen se na ni kvůli tomu zlobil. To dává smysl, no ne? (Právě toto je jedna z nedořečeností, která není vysvětlena v tomto díle.)

    Druhou hlavní postavou je John, který není smrtelník. Samozřejmě, je velmi krásný, velký, svalnatý a nejedna dívka by kvůli němu ráda umřela. V tomto díle však nebyl moc výrazný a o jeho charakteru se ani moc nedočtete. V souvislosti s ním musím poznamenat, že nechyběla romantická linie, každopádně nebyla uvzdychaná a nebyla v knize převládající. Ani bych neřekla, že láska mezi Pierce a Johnem byla osudová. Jestli se vůbec o lásce dá mluvit, zde je to spíše jen fyzická přitažlivost. 

   Mezi láskou a smrtí se mi četlo až překvapivě dobře. Vzala jsem si ji jen na okamžik, abych se podívala, jak vlastně vypadá, a zanedlouho jsem byla na straně padesát. Je to čtení na chvilku, takže to nezabere tolik času. Dávám tři hvězdičky a doufám, že brzy bude vydán i druhý díl. Snad vůbec bude.