JULIE KAGAWA. Železný král

    Železný král - kniha, která vyvolává nadšené kvíkání už jen při pohledu na obálku. Mé nadšené kvíkání a chrochtání, a i jiné nadšené zvuky, vyvolala informace, kterou jsem zjistila až při otevření tohoto svazku. Překladatelem je úžasný pan Jan Kantůrek. Pokud nyní nadšeně nekvíkáte stejně jako já, tak byste se měli stydět. Opravdu! Samozřejmě jsem netušila, jestli toto dílo bude čtivé a zajímavé, každopádně jsem si byla jista kvalitou překladu. 

    Meghan Chaseová, hlavní hrdinka příběhu, brzy oslaví své šestnácté narozeniny. Jejím největším přáním je získat řidičský průkaz, aby mohla jezdit do školy a do jiných měst autem, jelikož bydlí poměrně daleko od "civilizace" a nechce být stále závislá na autobusech. Jedinou její starostí je, aby se zalíbila nejhezčímu chlapci na škole - Scottu Waldronovi. Poté, co jí kamarád Robbie Goodfell řekne, že jejího bratra Ethana unesli fériové, má obavu, že se Robbie zbláznil. Robbie ji však přesvědčí, že je zcela v pořádku. Prozradí jí, že i on je férij. A co hůř - ona je polovičním férijem. Meghan uvěří a nechá se Robbiem, který je mezi fériji známý jako Puk, zavést do země Kdesikdys, aby zachránila bratra. Kdesikdys není tak moc mírumilovné místo. Dokáže Meghan přežít a zachránit bratra, nebo nevydrží ani jeden den na místě, kde se to podivnými bytostmi jen hemží?

    Při čtení Železného krále si určitě vzpomenete na spoustu dalších příběhů. Působí to jako kompilace všeho možného. Při zmínce o únosu mladšího bratra "pohádkovými" bytostmi jsem si vzpomněla na film Labyrint. Meghan se s Pukem dostali do Kdesikdys přes skříň - Letopisy Narnie. V prvních chvílích v Kdesikdys se Meghan určitě cítila jako Alenka v říši divů. A při jedné scéně (neřeknu jaké) si někteří z vás možná vzpomenou i na Hobita. 

    O podobnosti s těmito díly se můžeme dohadovat. Julie Kagawa ale explicitně vychází ze Snu noci svatojánské od Williama Shakespeara. Postavy z tohoto dramatu se v Železném králi objevují: král Oberon s Titánií a hlavně Puk - Robin Goodfellow. Tři podoby jména pro jednu postavu. To aby se to nepletlo. Návaznost na Sen noci svatojánské se mi zamlouvá a shledávám ji zajímavou a originální. A třeba mě to donutí to někdy dočíst.  

    Značná část knihy se tedy může zdát neoriginální, později však Kagawa přidá i něco svého. Každopádně vykreslení světa, ať už je jeho myšlenka ukradnuta odkudkoli, mě bavilo. Hned po příchodu do Kdesikdys jsem si říkala, že by se mi to líbilo jako film, když už se v dnešní době točí filmy podle knižních předloh z žánru YA. Mám smůlu, Železný král se točit nebude. Kník. Byla by to krásná pohádka s mnoha zajímavými bytostmi.

    Postava Meghan mě trochu zamrzela, jelikož mi přišla nemastná neslaná. Prostě byla. Problém byl, že na ní ležela ta tíha celého světa. Přeháním. Puk a princ Ash - hrdina, který donutí čtenářky vzdychat a toužit po nějakém vílákovi, jsou vykresleni zajímavěji a tak, že je možné je rozeznat podle chování. A nejlepší postavou pro mě je kocour Grimalkin. Někdy je též nazýván jako Pochmurný kocour. Neplést s pochmurným kvíkalem! Jeho charakter je... kočkoidní. Kdo má doma kočku, určitě ví, jaké jsou kočky. Grimalkin je roztomilé koťátko oproti tomu, co máme doma.

    Železný král je dalším příběhem, jenž je vyprávěn ich formou z pohledu hlavní hrdinky. Poděkujme autorce, že z Meghan neudělala hloupou ufňukanou slepici. V některých okamžicích si hrdinka sice párkrát fňukla, ale kdo by v takových chvílích nefňukal. Že, Cecilko? 

    Romantika? Ano, i romantika tam byla. Naštěstí nijak uvzdychaná a uhýkáná. I když někdo tam měl problém s koleny a jejich podlamováním. Romantická složka byla velmi jemná a nečastá. Zato erotického napětí, netýkajícího se hlavních postav, tam bylo dost. Hlavně tam bylo hodně satyrů, kteří se chtěli najednou vystřídat... Uhm.

    Když už jsme u znásilnění satyry, tak je potřeba říct, že se autorka snaží o realistické popisy v drastických situacích. Létající části těla a tak. Nuda, nuda, šeď, šeď. Bohužel těchto scén bylo poskrovnu. 

   

    Ačkoli se mi líbil příběh, prostředí, styl psaní (a překlad!), do čtení jsem se musela nutit. Vždy jsem se dlouze přesvědčovala o tom, že bych měla číst, abych to brzy mohla vrátit do knihovny. I když kapitola skončila napínavě - což se stávalo často, v klidu jsem zavřela knihu a začala číst něco jiného. Poslední část (celkem jsou tři), jsem ale přečetla najednou. Však se už blížilo epické finále. Tři hvězdičky za boj mezi pohádkami a technologií se mi zdají spravedlivé. Ono to také není nijak originální, že. A autorka si svým knihám dala hvězdiček pět, takže se průměr vyrovná.