TAHEREH MAFI. Jsem roztříštěná

     Jsem roztříštěná, první díl série Roztříštění, byla českými čtenáři velmi očekávanou knihou. Mimo jiné kvůli tomu, jak si nakladatelství CooBoo poradí s obálkou, jelikož se v Americe uprostřed vydávání série rozhodli, že slečna v bílých šatech není dost cool, a změnili obálku na cool oko. Čeští čtenáři se mohou radovat z jednotných obálek k celé sérii. A jestli se česká obálka povedla, posuďte sami, já obálky nerada komentuji. Jen pokud je zelená. Nebo má slečna na obálce červené vlasy. A nebo je zelená a je na ní slečna s červenými vlasy. Jinak si obálek moc nevšímám. Dobře, drobný komentář si neodpustím. Málem jsem ji v knihovně přehlídla! Všimla jsem si jí až na druhý pohled! Kdyby ale byla zelená a měla na sobě slečnu s červenými vlasy, všimla bych si jí hned. Určitě jsem ji v knihovně ulovila jen díky tomu, že si jí nevšimli ani ostatní.

    Hlavní hrdinka Juliette je již 264 dní sama zavřená v blázinci. Je to jákesi centrum pro... to máte fuk, blázinec stačí. Nemyslí si, že je blázen, a ví naprosto přesně, že nikdy nechtěla nikomu ublížit. Jen má trochu vražedný dotyk.

    Jednoho dne dostane do své cely společnost. Mladíka Adama, kterého zná ze své "volné" minulosti. Pomalu si na něho začíná zvykat, když se dozví, že je to voják, který pracuje pro Warnera, mladíka, který velí celému komplexu, ve kterém se nachází. Warner má s Juliette své plány. Adam má s Juliette své plány. Otázka je, kterých plánů se chce Juliette účastnit, a co na to řekne ten odmítnutý?

    Jsem roztříštěná se odehrává v budoucnosti. Ve světě, který je zničen lidmi. Počasí se zbláznilo. Rostliny nerostou. Zvířata moc nežijí. Lidé hladoví a přežívají. A celému lidstvu vládne jakási organizace Obnova, která se snaží o "lepší" zítřky. 

    Jak to v dnešní době bývá, příběh je vyprávěn v ich-formě z pohledu hlavní hrdinky. Jsem roztříštěná je na vnitřních monolozích hlavní hrdinky postavena. Můžeme ji nazvat sondou do nitra mladé osamocené dívky, která se snažíí vyrovnat sama se sebou a s okolím, které si o ní myslí, že je zrůda.
    Je to vidět na netypické formě, kterou Mafi užívá. V textu najdete přeškrtnuté věty nebo slova. Jsou to hrdinčiny myšlenky, které jsou jakoby zakázané. Takové, o kterých ví, že by si je neměla připouštět.
    Juliette má ráda čísla. Ráda počítá vteřiny, aniž by věděla, kolik je hodin. To se také odráží v textu. Číslovky jsou psané číslicemi. (Jednou jsem si všimla, že číslovka byla napsána písmeny.) Počty čehokoli jsou upozorňovány v samostatných větách. 5 prstů. 2 nádechy. (Pro příklad.)
    Jsme zvyklí v knihách na metafory a různá přirovnání. Mafi je také používá. Více jsem si všimla hojného užívání hyporbol (nadsázek). Často se pojí s číslovkou sto, ale využívá i další číslovky. Čekala jsem zde snad 100 let. (Pro příklad.) Velkého počtu nadsázek jsem si v jiné knize nevšimla. Myslím, že tyto číslové nadsázky jsou ještě zdůrazněny číslicemi, které vás v textu praští do očí.
    Kniha se čte snadno a rychle. Krátké kapitoly dodávají textu jistou dynamiku. Říkáte si, pokud vás kniha baví, že ta následující kapitola je krátká, tedy pokud si je počítáte, že tu ještě můžete přečíst a pak začnete už něco dělat. Pár přečtených stránek navíc ještě nikomu neublížilo.

    Děj není moc zajímavý. Tento fakt jsem si uvědomila, až když jsem nad tím dějem začala více přemýšlet. Svět je zkažené místo. Tady takřka doslova. Juliette už od začátku připomíná Rogue z filmu X-Men - také ubližuje dotekem. Myslím, že je jasné, kde se autorka inspirovala. 

<spoiler>

    Na konci knihy to film X-Men připomíná ještě mnohem více. Zcela mi to zničilo dobrý pocit, jaký jsem ze čtení měla.

</spoiler>

    Během celého příběhu se odehraje jen pár akcí, některé jsou i napínavé. Ale mezi nimi jsou dlouhé prodlevy, kdy děj vyloženě stagnuje.
    Další věc, která mě zklamala, byla osudová láska. Opět. To se musí v každé druhé knize objevit osudová láska, která nepodlehne času a místu? Přijde mi to patetické. A já patos nerada.

<spoiler>

   Zmínka o snu s létajícím ptákem, který se zdál oběma, byla naprosto otřesná. Nepochopila jsem, proč to Mafi použila. Má to sloužit vyšším cílům, které se objasní až v druhé části? Nebo tím chtěla jen podtrhnou osudovou lásku mezi Adamem a Juliette? Podle mě to je ohavné. A hlavně zbytečné.

</spoiler>

    Postavy jsou docela obyčejné. Juliette jako hlavní hrdinka nijak moc nevyniká. Touží po ní dva muži - což jsme ještě nikde neviděli, že. Adam je typický hezoun-klaďas, který má svaly, tmavé vlasy, je nádherný a ve svých sedmnácti letech je tak vyspělý.
    Zajímávou postavou byl ale Waren. Hezoun-záporák. Správný magor. Šílenec. Nějak mi nepřirostl k srdci, ale pro mě je zajímavý. Škoda, že ho v knize nebylo víc. Ne že by měl přibrat, ale aby se na stránkách knih vyskytoval častěji. Snad se toho dočkám ve druhém díle.

    Jsem roztříštěná není zajímavá dějem, prostředím a ani postavami. Zajímavý je styl, který autorka používá. Je to něco jiného. Bojím se, že to brzy začne používat velké množtsví začínajících autorek. 
    Po sepsání tohoto textu přemýšlím, proč jsem tomu dala dvě a půl hvězdičky. Vypsala jsem spíše zápory než klady. Jenže mě to bavilo číst. Sedlo mi to do nálady. Nutilo mě to číst dál. Takže prostě proto.

    

   

AVERY WILLIAMS. Alchymie věčnosti

     Alchymie věčnosti je kniha, o které se podle mě moc nemluví. Sice je nás hodně, kdo ví, že se u nás vydala, ale žádný poprask kolem ní není. 

    Přátelé na Goodreads, kteří tuto knihu četli, ji chválí. Považují ji za "jednohubku", která se dá snadno přečíst během krátké doby. Během čtení jsem si pokládala jednu otázku: Proč se mi nemohou líbit knihy, co se líbí i ostatním? Asi musím mít skoro vždy odlišný názor od většiny. 

    Na začátku knihy je prolog (no ještě aby byl na konci), který vypráví o tom, jak se hlavní hrdinka Serafina stala nesmrtelnou. Stačila k tomu jedna dýka v zádech a lékárníkův syn Cyrus s lektvarem, který je schopný přetrhnout pouto mezi duší a tělem. Stačí se jednou napít tohoto lektvaru a pak už nikdy neumřete, pak je nutné najít si dobrovolníka (nebo nedobrovolníka), vyženete jeho duši pryč (do nebe) a nastěhujete se mu do těla. V životě to normálně funguje tak, že když umřete, tak se vaše duše objeví na hřbitově a musíte utíkat ke svému tělu, a když budete blízko, vrátíte se do něho. Sportem ku zdraví!

     Příběh knihy se pak odehrává o šest set let později. Po celou dobu každých deset let musela Serafina měnit těla. Brala lidem život, aby ona mohla žít svůj nesmrtelný. Jenže už to nechtěla dělat a rozhodla se, že opustí Cyruse a dožije ve svém aktuálním umírajícím tělem. Útěk se zdaří. Sera byla ale svědkem autonehody a když se pokoušela zachránit šestnáctiletou slečnu, nechtěně jí sebrala tělo. Sera začne žít život slečny, kterou vůbec nezná. Chodí do školy, seznamuje se se svými "starými" kamarády a pozná souseda Noaha, který jí je velmi sympatický. Jen doufá, že ji nenajde Cyrus, který je všeho schopný. 

    Příběh je vyprávěn ich-formou z pohledu Serafiny. Užijeme si hodně vnitřních monologů o tom, jak chce hlavní hrdinka již umřít. Proč nespáchala sebevraždu hned na začátku, se můžeme jen dohadovat. Myslím, že nechtěla umřít, jen asi chtěla na sebe upozornit. Mohla se zabít hned a nemusela dělat kolem toho takový tyjátr. 

    Alchymie věčnosti je velmi krátká kniha. Nemá ani dvě stě stran. Někteří tvrdí, že to knize škodí. Mně to chvilkami přišlo ještě docela dost roztahané. Jeden můj kamarád tvrdí: Pokud není autor schopný se vykecat do dvě stě stran, nemá smysl ho číst. U této knihy by měl radost. Myslím, že na takovýto krátký rozsah doplatila psychologie a popis postav. Moc se o nich nedozvíte. Já vlastně ani nevím, jaká je Serafina. Krom toho, že žije už šest set let, umí hrát na housle a ví toho hodně o starožitnostech (takže i o sobě). Ale jaké má vlastnosti, to není moc popsané. Krom toho, že je docela hloupá. Další postavy jsou na tom ještě hůř. Nějaké informace se dozvíme o Kailey (Sera má její tělo), ale jinak o nikom nic. 

     Dlouhých popisů se čtenář nemusí bát. Autorka popisuje jen to, co je opravdu nezbytně nutné pro to, abychom si mohli udělat představu o prostředí, ve kterém Sera je. A když už se nějaký ten popis objeví, nejsou použity zdobné metafory ani přívlastky. V tomto ohledu je styl velmi jednoduchý. 

     Tentýž kamarád má ještě jeden požadavek na knížky. Napsat to můžeš, ale musí to být uvěřitelný. Bohužel Alchymie věčnosti není uvěřitelná ani trochu. Samozřejmě můžete namítat, že všechny paranormalní knihy nejsou uvěřitelné, že vlkodlaci nejsou, upíři nejsou a neexistuje ani ta další havěť. Smutné je, že jsem v Alchymii nevěřila tomu skutečnému. Víc dokážu věřit tomu, že existují nesmrtelné duše, které střídají těla, než vztahům mezi postavami. Přemýšlela jsem nad tím, jestli Serafinina duše stárla. Se svou spolubydlící jsme došly k tomu, že stárla, jelikož si Serafina uvědomuje fakt, že je na světě již šest set let. A já nedokážu uvěřit tomu, že by se šestisetletá ženská dokázala zakoukat do šestnáctiletého chlapce. Mně je jen lehce přes dvacet a opravdu se nedokážu dívat na puberťáky jako na objekt mé touhy. Jsou to prostě ještě děti. Muži jsou dětmi ještě ve dvaceti. A po dvaceti jsou dospělé děti. Opravdu nechápu, jak ji mohl zaujmout. Nebo jak dokázala vydržet v koletivu šestnáctiletých slečen. Mně stačí jet s tak mladými slečnami trajfem patnáct minut a už jich mám plné zuby, když slyším, co řeší. Nikde nebylo napsáno, že by duše omládla na věk těla, ve kterém se nachází. Pro mě tedy naprosto nepochopitelné a v tomto ohledu na mě Alchymie působí velmi nedůvěryhodně.

     Budu se nyní opakovat. Hodně lidí tvrdí, že se tato kniha dá přečíst za pár hodin. Já Alchymii četla týden. Ano, neměla jsem náladu na čtení, ale když už jsem otevřela knížku, cca po patnácti stranách jsem byla nudou otupělá. Žádné pouto k hlavní hrdince jsem neměla, čekala jsem, jestli se už zabije, abych mohla zavřít knihu a s konečnou platností ji odložit. Kniha na mě působí tak, jako že se tam nic neděje. Žádná akce, žádné napětí. A konec také nic moc. Myslím, že mi bude stačit, až mi někdo naspoiluje pokračování, číst ho nemusím.

    Těšila jsem se na pohodovou knihu, doufala jsem, že se mi bude líbit. Dostala jsem ale zklamání a emocionální otupělost - myslím, že je to horší, než kdybych nadávala hrdince, že je hloupá, aspoň bych nějaké emoce při čtení měla. Jediným kladem je, že je Alchymie věčnosti krátká. Ano, dá se snadno rychle přečíst, pokud vás bude bavit. Rychlému čtení napomáhají i málostránkové kapitoly, celkově tomu čtení tato krátkost dodává jistou dynamičnost - snadno se autorka dostává z místa na místo a nemusí se o tom více rozepisovat. Zápletka je zajímavá - podle anotace, ale zpracování mě vůbec nenadchlo. Dávám jednu a půl hvězdičky.

Děkuji nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzního výtisku.

Prázdninový knihomol 2013 #4

    Uaaaa. O tom vedru budu raději mlčet. Všichni o něm už dávno víte. *chcíp*

Čtení a knihy

   Během čtvrtého týdne jsem dočetla dvě knihy! Dvě! V poslední době se vyžívám v malých číslech. Co je malé, to je hezké.

Alchymie věčnosti. Jsem moc ráda, že jsem tuto knihu dočetla. Tak otupěle jsem se při čtení snad nikdy necítila. Recenze bude. Brzy. 138 stran.

Jsem roztříštěná. Tohle mě bavilo. Ani jsem to nečekala. Styl byl fajn. Postavy také. Ale pár výtek bych měla. Recenze snad bude. Už mám napsaný úvod a děj, ale nechce se mi moc přemýšlet, takže mi bude trvat dlouho, než vymyslím, co o Roztříštěné psát. 282 stran.

    Rozečetla jsem jen jednu knihu. A ani jsem se nepokoušela dočíst nějakou dlouho rozečtenou. Taková jsem ostuda.

Žlutý svět. Myslela jsem si, že to bude autobiografie spisovatele. Je. Ale je zde i něco navíc. Nejsem zatím schopná o tom mluvit. Ale recenze bude. Musí být. Jsou chvíle, kdy chci seknout s recenzními výtisky. Buď nevíte, co máte psát, nebo nechcete o knize negativně psát. 36 stran.

Celkem přečtených stran za čtvrtý týden: 456. 

Čumění a seriály.

    Opět jsem měla větší chuť na sledování seriálů. To je tím vedrem!

Zoufalé manželky. V tomto seriálu jsem se posunula hodně. Dostala jsem se na osmý díl páté série. A pak jsem přestala. Myslím, že páté série jsou prokleté. Jinak stále mám nejraději Carlose. On je snad jediný, kdo z těch všech postav má rozum. A děsně moc mu sluší ty vousy. Ehm. 30 epizod.

The Simpsons. Sleduju to jen někdy. Výjimečně. Čeká mě teprve třináctý díl první řady. 6 epizod. 

Sběratelé kostí. Jen jsem chtěla zkusit, jestli mě to začne bavit. Nezačalo. 1 epizoda.

Awkward. Seriál z prostředí střední školy. Hlavní hrdince je patnáct let. Pak se to přesune na šestnáct. Je to docela vtipné. A díly jsou krátké. Cítím se tak mladá, když to sleduji! Čeká mě třetí díl druhé série. 14 epizod.

Celkem zhlédnutých epizod za čtvrtý týden: 51. 

    Během pátého týdne bych chtěla moc, moc, moc číst. Brzy budu muset vrátit hodně knih do knihovny. A skoro všechny bych si ráda přečetla. Takže víc čtení, málo seriálů!

A vy také čtěte.

SUZANNE COLLINS. Vražedná pomsta

    Knižní série Hunger Games je velmi úspěšná. Mluví se o ní hodně. Všichni ji čtou. Všichni se těší na filmy. Z prvního dílu jsem byla relativně nadšená - bylo to lepší než většina young adult knih. Čekala jsem několik měsíců, než si přečtu druhý díl. Bála jsem se, že to bude o něco horší, protože hodnocení jednotlivých dílů klesá. Byla jsem překvapená, že u mě to vypadá naopak. Zas tak moc asi ne, protože je u mě běžné, že mně se líbí to, co ostatním ne.

     Děj začíná několik měsíců po tom, co Katniss s Peetou zvítězili v Hladových hrách. Oba se připravují na turné, při kterém budou jezdit od kraje ke kraji a "oslavovat Kapitol". Katniss musí opět začít předstírat svou velkou lásku k Peetovi. A musí se snažit o dost víc, jelikož jí prezident Snow vyhrožuje, protože se obává povstání v krajích. Katniss s Peetou plánují svatbu. Kapitol se raduje, vybírá svatební šaty a těší se na velkolepé Čtvrtohory (každých 25 let jsou hry velkolepější). A pak se všichni dozví, kdo bude dalším splátcem v Hladových hrách.

     Styl psaní a způsob vyprávění se od prvního dílu nezměnil. Příběh je vyprávěn z pohledu Katniss - v ich formě. Takže nejsme ušetřeni jejích vnitřních monologů. Bohužel jsou chvilkami takové nudné a otravující. V prvním díle mi její myšlenky nevadily, v tomto místy ano. Většina jejích myšlenkových pochodů se ale dá pochopit. Myslím, že jsou i uvěřitelné, takže Katniss působí opravdově. A to znamená i to, že nás prostě někdy otravuje. U skutečných lidí to bývá často. Takže i tuto vlastnost můžou mít knižní postavy. Ale všeho s mírou.

     Věty jsou krátké, nijak složité. Autorka se nevyžívá v předlouhých a relativně zbytečných popisech, metaforách, apostrofách a i jiných poetických nesmyslech, které jen retardují děj. Krátké, jednoduché věty právě děj zrychlují. Nemusíte myslet  nad složitou konstrukcí věty, abyste pochopili její význam. Čtete krátké věty a děj vám rychle ubíhá, otáčíte stránku za stránkou.

     Platí to samozřejmě pro ty, co je děj baví. Člověk, kterého by vyprávění nudilo, bude otáčet stránky pomalu. Nebo rychle, když to bude chtít mít rychle za sebou. Já jsem otáčela stránky rychle.  Už od začátku.. Pro mě byl začátek prvního dílu docela nudný. Nebavil mě. Čtení jsem si užívala, až když byla Katniss v aréně. Ve Vražedné pomstě jsem se začetla již od začátku. Musím se přiznat, že právě v tomto díle mě děj v aréně tolik nebavil jako v Aréně smrti, přesto jsem tuto část rychle přečetla. 

    Příběh těsně před vstupem do arény a poté pobyt v ní je obohaccen o nové postavy. Zde je více splátců, kteří nejsou jen budoucí bezejmenné mrtvoly. Zde už jsou plnohodnotnými charaktery. (V Aréně smrti to byla například jen Routa.) V aréně je potom více interakcí mezí postavami, není to jen jeden člověk proti všem, jako to bylo v první části. Je to obohacující. Hlavně kvůli tomu, že se můžeme seznámit s mentalitou postav z jiných krajů.

     O krajích se opět tolik nedozvíme, ale informací je o něco více. Politická situace v Panemu mě zajímá mnohem víc než Hladové hry. Čekala jsem, že ve druhém díle se toho o politice dozvím víc, ale je to lepší než nic. Na povstání v krajích jsem se vyloženě těšila. Akorát nejsou povstání v přímé akci, jen se o nich dozvíme. V tomto ohledu je mi docela líto, že je příběh vyprávěn v ich-formě. Asi bych uvítala er-formu a vševědoucího vypravěče, který mě obeznámí o všem, co se v Panemu v jakou chvíli děje. Například co se děje u prezidenta Snowa, co se děje někde v Kapitolu - jak vlastně vše vidí obyvatelé Kapitolu, jaký mají na to názor. Fikční svět by pak mohl být komplexnější. Ale pro autorku o dost náročnější. 

    Vražedná pomsta se mi líbí o dost víc než Aréna smrti. Větší množství postav, více informací o Panemu. Děj je napínavý. Skoro v polovině knihy jsem se rozčilovala a nechtěla jsem knihu dál číst. Ne kvůli tomu, že by mě to nebavilo nebo že by autorka napsala nějakou hloupost, jen jsem nechtěla vědět, jak to bude pokračovat. Sladká nevědomost. Dávám čtyři hvězdičky. Neočekávejte od toho nějakou uměleckou literaturu, jde jen o příběh.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.