Alchymie věčnosti je kniha, o které se podle mě moc nemluví. Sice je nás hodně, kdo ví, že se u nás vydala, ale žádný poprask kolem ní není.
Přátelé na Goodreads, kteří tuto knihu četli, ji chválí. Považují ji za "jednohubku", která se dá snadno přečíst během krátké doby. Během čtení jsem si pokládala jednu otázku: Proč se mi nemohou líbit knihy, co se líbí i ostatním? Asi musím mít skoro vždy odlišný názor od většiny.
Na začátku knihy je prolog (no ještě aby byl na konci), který vypráví o tom, jak se hlavní hrdinka Serafina stala nesmrtelnou. Stačila k tomu jedna dýka v zádech a lékárníkův syn Cyrus s lektvarem, který je schopný přetrhnout pouto mezi duší a tělem. Stačí se jednou napít tohoto lektvaru a pak už nikdy neumřete, pak je nutné najít si dobrovolníka (nebo nedobrovolníka), vyženete jeho duši pryč (do nebe) a nastěhujete se mu do těla. V životě to normálně funguje tak, že když umřete, tak se vaše duše objeví na hřbitově a musíte utíkat ke svému tělu, a když budete blízko, vrátíte se do něho. Sportem ku zdraví!
Příběh knihy se pak odehrává o šest set let později. Po celou dobu každých deset let musela Serafina měnit těla. Brala lidem život, aby ona mohla žít svůj nesmrtelný. Jenže už to nechtěla dělat a rozhodla se, že opustí Cyruse a dožije ve svém aktuálním umírajícím tělem. Útěk se zdaří. Sera byla ale svědkem autonehody a když se pokoušela zachránit šestnáctiletou slečnu, nechtěně jí sebrala tělo. Sera začne žít život slečny, kterou vůbec nezná. Chodí do školy, seznamuje se se svými "starými" kamarády a pozná souseda Noaha, který jí je velmi sympatický. Jen doufá, že ji nenajde Cyrus, který je všeho schopný.
Příběh je vyprávěn ich-formou z pohledu Serafiny. Užijeme si hodně vnitřních monologů o tom, jak chce hlavní hrdinka již umřít. Proč nespáchala sebevraždu hned na začátku, se můžeme jen dohadovat. Myslím, že nechtěla umřít, jen asi chtěla na sebe upozornit. Mohla se zabít hned a nemusela dělat kolem toho takový tyjátr.
Alchymie věčnosti je velmi krátká kniha. Nemá ani dvě stě stran. Někteří tvrdí, že to knize škodí. Mně to chvilkami přišlo ještě docela dost roztahané. Jeden můj kamarád tvrdí: Pokud není autor schopný se vykecat do dvě stě stran, nemá smysl ho číst. U této knihy by měl radost. Myslím, že na takovýto krátký rozsah doplatila psychologie a popis postav. Moc se o nich nedozvíte. Já vlastně ani nevím, jaká je Serafina. Krom toho, že žije už šest set let, umí hrát na housle a ví toho hodně o starožitnostech (takže i o sobě). Ale jaké má vlastnosti, to není moc popsané. Krom toho, že je docela hloupá. Další postavy jsou na tom ještě hůř. Nějaké informace se dozvíme o Kailey (Sera má její tělo), ale jinak o nikom nic.
Dlouhých popisů se čtenář nemusí bát. Autorka popisuje jen to, co je opravdu nezbytně nutné pro to, abychom si mohli udělat představu o prostředí, ve kterém Sera je. A když už se nějaký ten popis objeví, nejsou použity zdobné metafory ani přívlastky. V tomto ohledu je styl velmi jednoduchý.
Tentýž kamarád má ještě jeden požadavek na knížky. Napsat to můžeš, ale musí to být uvěřitelný. Bohužel Alchymie věčnosti není uvěřitelná ani trochu. Samozřejmě můžete namítat, že všechny paranormalní knihy nejsou uvěřitelné, že vlkodlaci nejsou, upíři nejsou a neexistuje ani ta další havěť. Smutné je, že jsem v Alchymii nevěřila tomu skutečnému. Víc dokážu věřit tomu, že existují nesmrtelné duše, které střídají těla, než vztahům mezi postavami. Přemýšlela jsem nad tím, jestli Serafinina duše stárla. Se svou spolubydlící jsme došly k tomu, že stárla, jelikož si Serafina uvědomuje fakt, že je na světě již šest set let. A já nedokážu uvěřit tomu, že by se šestisetletá ženská dokázala zakoukat do šestnáctiletého chlapce. Mně je jen lehce přes dvacet a opravdu se nedokážu dívat na puberťáky jako na objekt mé touhy. Jsou to prostě ještě děti. Muži jsou dětmi ještě ve dvaceti. A po dvaceti jsou dospělé děti. Opravdu nechápu, jak ji mohl zaujmout. Nebo jak dokázala vydržet v koletivu šestnáctiletých slečen. Mně stačí jet s tak mladými slečnami trajfem patnáct minut a už jich mám plné zuby, když slyším, co řeší. Nikde nebylo napsáno, že by duše omládla na věk těla, ve kterém se nachází. Pro mě tedy naprosto nepochopitelné a v tomto ohledu na mě Alchymie působí velmi nedůvěryhodně.
Budu se nyní opakovat. Hodně lidí tvrdí, že se tato kniha dá přečíst za pár hodin. Já Alchymii četla týden. Ano, neměla jsem náladu na čtení, ale když už jsem otevřela knížku, cca po patnácti stranách jsem byla nudou otupělá. Žádné pouto k hlavní hrdince jsem neměla, čekala jsem, jestli se už zabije, abych mohla zavřít knihu a s konečnou platností ji odložit. Kniha na mě působí tak, jako že se tam nic neděje. Žádná akce, žádné napětí. A konec také nic moc. Myslím, že mi bude stačit, až mi někdo naspoiluje pokračování, číst ho nemusím.
Těšila jsem se na pohodovou knihu, doufala jsem, že se mi bude líbit. Dostala jsem ale zklamání a emocionální otupělost - myslím, že je to horší, než kdybych nadávala hrdince, že je hloupá, aspoň bych nějaké emoce při čtení měla. Jediným kladem je, že je Alchymie věčnosti krátká. Ano, dá se snadno rychle přečíst, pokud vás bude bavit. Rychlému čtení napomáhají i málostránkové kapitoly, celkově tomu čtení tato krátkost dodává jistou dynamičnost - snadno se autorka dostává z místa na místo a nemusí se o tom více rozepisovat. Zápletka je zajímavá - podle anotace, ale zpracování mě vůbec nenadchlo. Dávám jednu a půl hvězdičky.
Děkuji nakladatelství CooBoo za poskytnutí recenzního výtisku.
0 komentářů:
Okomentovat