LUCIE LUKAČOVIČOVÁ. Stanice Armida

     O Lucii Lukačovičové jsem už slyšela. V Pevnosti. Kde jinde, že? Zatím jsem ale neměla možnost si od ní něco přečíst. Až nedávno jsem uviděla v knihovně krásnou obálku. Však se sami podívejte na obrázek hned vlevo, naživo je ještě pěknější. Knihu jsem vzala do ruky a podívala jsem se co, kdo a jak. Protože mi jméno autorky nebylo neznámé, neváhala jsem a v pacinkách jsem tuto drobnou knížečku nechala. 

    O ději vám toho moc neřeknu, stačí si přečíst anotaci. Stanice Armida je málostránková, takže bych toho nemohla více vyzradit. A také vám chci nechat nějaké to překvapení.

    Lukačovičová nás hned v první větě vnese do děje. Hmm, myslím to tak, že se na začátku nijak nevykecává a jde do toho prostě po hlavě. Tedy hned první větou. Možná vás překvapí, jako i mě, že se neobtěžuje s představením svého fikčního světa čtenáři. Příběh je vyprávěn tak, jako bychom tento svět znali a bylo nám vše jasné. Možná Lukačovičová publikovala různé povídky z tohoto světa. Každopádně to příběhu nijak neškodí.
    Postupně se během čtení dozvíme, že se s hlavním hrdinou ocitáme ve vesmíru. To tedy víme i z anotace. Na stanici, kde žijí spolu jak pozemšťané - Terrané (terra, ae, f. = země), dále Opálové (Opálka na obálce), Smaragdi a další. Pozemšťané jsou zde reprezentováni různými národnostmi. Opravdu rozmanitá společnost.
    Aby se všichni, pozemské národnosti a mimozemšťané, domluvili, používají interlingvu. Lingua franca ve vesmíru. Tím je vyřešen problém komunikace a potřeby překladatele opálštiny a smaragdštiny. Nebo potřebu rybičky - kdo nerad ryby, musí být nadšen!

    Hlavní postavou je Viktor Frenchstone, psycholog a xenolog. Myslím, že mám pro něho slabost. Chytrý pán, který umí číst v lidech a mimozemšťanech i bez telepatie. A umí toho řádně využít. Předpokládám, že by dokázal být i zajímavým záporákem. Ach.

     Frenchstone není jedinou postavou, z jejíž pohledu bude příběh vyprávěn. Další, druhou hlavní, postavou je Alison, policistka, která bude Frenchstonovi pomáhat, nebo Arkadij Aisenjev, ruský kníže. 

     Pro mě velmi sympatickou a zajímavou postavou byla Tin Rose - má trochu nelegální zaměstnání a kovový obličej. Kdyby autorka napsala o Tin nějaký příběh, vůbec bych se nezlobila.

    Styl vyprávění mě zaujal. O rychlém vstupu do děje bez vysvětlení jsem se již zmínila. Rozvleklými popisy nás autorka nezahlcuje. Popisy jsou zde velmi krátké, nutné k pochopení situace a navození té správné atmosféry. Nenajdete zde pasáže, kde by si autorka procvičovala líčení. Díky tomu děj pěkně rychle utíká a nezastavujete se. Jedině, když knihu zavřete.

    Rychlému ubíhání děje možná napomáhá i ostré střídání scén - jako třeba ve filmu. Kapitoly jsou rozděleny do menších celků - podle prostředí, situace a postavy. 

    Zajímavé bylo i zvýraznění vnitřních monologů postav. Díky tomu si uvědomíte, že postavy jsou přemýšlivé a že jim mozek furt jede. Jako některým pusa.

   Když to vše smetu dohromady, máme tady rychle ubíhající příběh z vesmírného prostředí s několika druhy mimozemšťanů. Kniha se čte prakticky sama - jen se brzdíte otáčením stránek. Akčních scén zde nebylo málo, i drobounkou romantiku najdete. Detektivní zápletka byla zajímavá a konec byl pro mě překvapivý, i když chvilkami trochu nepochopený. Ale to přisuzuji mé nepozornosti. Lukačovičová píše srozumitelně. Dávám čtyři hvězdičky a doufám, že se brzy dostanu k autorčiným dalším dílům.

   

L. J. SMITH. Tajemství upírů

     Nemám ráda Upíří deníky. To jste určitě už zaregistrovali. Kdo ne, tak vám to říkám teď. L. J. Smith ale nenapsala jen tuto sérii, má jich na kontě víc. Zatím jsem se k žádné další nedostala. Každopádně Říše temnot vypadá zajímavě. No, zajímavě. Na goodreads má dost vysoké hodnocení, až se mi tomu nechce věřit.

     Dalším kladným bodem je fakt, že každá kniha je o někom a něčem jiném. Chachá! Žadné roztahování bez(na)dějného děje do několika knih! 

    

    Hlavní hrdinkou je šestnáctiletá Poppy, které lékaři na začátku prázdnin diagnostikovali rakovinu slinivky. Poppy by měla nulovou šanci na přežití, kdyby jí její kamarád James nenavrhl, aby se stala upírem. James sám upírem je, takže to vlastně není žádný problém. Každopádně by byla zajímavá zápletka, kdyby hledali celou knihu nějakého svolného upíra, který by Poppy přeměnil. No, celou knihu by to být nemuselo. Protože má Poppy silný pud sebezávhovy, souhlasí s přeměnou. Jenže se do toho připlete její bratr Phil, takže to nejde jako s tím máslem. Nemluvě o tom, že Říše temnot má svá pravidla, přeměna člověka v upíra je bohužel porušuje. Dopadne to dobře? Podaří se jim to? Co myslíte?

    Příběh je psán v er formě, a to z pohledu tří postav. Nejčastěji se setkáváme s Poppy, pak s Jamesem a nejméně s Philem. Naštěstí.
    James s Poppy jsou docela sympatické a rozumné postavy. Přijde mi to až neuvěřitelné, když je autorkou L. J. Smith. Poppy samozřejmě byla chvilkami na zabití, ale bylo to jen dočasné - vysvětlilo se to nedostatkem Jamesovy krve. Výměna tělesných tekutin není žádná sranda. Bohužel mi ti dva nepřirostli k srdci.
    A pak tu máme bratra Phila. Nikdy jsem bratra neměla, takže nevím, jestli mají opravdu takové ochranitelské pudy. Každopádně se choval jako blb. Pokud bych chtěla nějakou postavu z Tajemství upírů urazit, nazvala bych ji Philem. Nebyl hloupý, ale rozhodoval se sám a názory ostatních ho nezajímaly. A zbytečně prodlužoval, již tak zdlouhavý, děj. Jako by autorku vedla nutkavá potřeba mít v každé knize příšernou a neoblíbenou kladnou postavu. A když z hlavní hrdinky udělala rozumného člověka, tak to musel schytat někdo jiný.
   
    Svět Říše temnot není moc popsán. Víme, že je to "sdružení", mafie, upírů, vlkodlaků, čarodějek a Smith ještě ví, čeho všeho. Víme, že Říši temnot vedou starší, kteří vytvářejí zákony. Aby mohli prudit. Nesmí se zamilovat do lidí, nesmí nelegálně měnit lidi v upíry - jak se legálně mění lidé v upíry tam nebylo řečeno. Což mě mrzelo, jelikož jsem chtěla vědět, proč je Poppy nelegální. Tak snad se v dalších knihách dozvíme více.
    Upíři jsou tady relativně běžní. Může je zabít dřevo, ale nevadí jim česnek a tekoucí voda, nepotřebují hlínu ze svého rodného místa. A slunce je oslabuje - víc oslabuje ty, kteří byli změněni než ty rodilé. Krev musí pít, protože je pak začne bolet celé tělo - toto je více, biologicky, popsané. V této souvislosti jsem si vzpomněla na film Návrat oživlých mrtvol, kde zombie žraly mozky, aby je to nebolelo. Pokud máte bolesti, tak jste buď chudokrevní, nebo bez mozku.

    Styl psaní je smithovský. Krátké, jednoduché věty. Opravdu se nemusíte bát dlouhých a nesrozumitelných souvětí. Dloupé popisy prostředí a postav také neobtěžují. Není tu skoro nic, co by zpomalovalo děj.
     Až na děj. Děj se zpomaluje sám. Z počátku jde všechno rychle, to byly chvíle, kdy mě ta kniha ještě bavila. Jenže nastala půlknihová proměna Poppy v upíra. Chápu, že to není žádná legrace, zkušenosti s tím nemám, ale vyloženě mi to přišlo jako nahánění znaků. Kdo psal nějaký dlouhý text, tak ví, o čem mluvím. Posledních pár kapitol se řešilo aspoň i jiné dráma, kdyby ne, Tajemství upírů bych četla asi ještě týden.
    Věřím, že to nebude spoiler, protože je to trochu jasné... Konec se vyřešil tak náhodně. Deus ex machina v praxi. L. J. Smith navazuje na tradici antických tragédii. Bohužel její kniha není antická, jen tragická. Člověk by si myslel, že tak zkušená autorka by dokázala vymyslet složitější, elegantnější ukončení zápletky. Ne, asi nedokáže. Nebo nemá tu potřebu.

    Tajemství upírů je čtivější než Upíří deníky, ale i tak to není žádná sláva. Děj je zbytečně natahován, výhodou je, že je natahován jen v jedné knize. Nic moc se v příběhu neodehrává. Lehce přes dvě stě stran přečtete rychle, pokud si raději nebudete chtít rozečítat jiné knihy. Doporučuji Tajemství upírů číst v místech, kde si snadno nemůžete obstarat jinou knihu. Tomuto jednoduchému (nemyslím tím "slaboduchému") čtení dávám dvě hvězdičky. Upřímně, docela se těším na další díly - to ten můj literární masochismus. Zvláště se těším na díl o čarodějkách. Možná někdy najdu knihu od L. J. Smith, která bude vážně dobrá!
     
Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

SARAH WINMAN. Když byl bůh králík

    Opět tu máme literární debut. Myslím, že v poslední době se jich objevuje větší množství. Možná to bude tím, že se dneska vydává skoro vše. Tedy v zahraničí. U nás to ještě moc nejde. Možná naštěstí?

    

    Děj této knihy se nedá tak moc dobře popsat. Kdybych se ho snažila popsat nějak blíž, tak bych už spoilovala. To samozřejmě nechci.

    Když byl bůh králík je vyprávění o jedné britské rodině. V anotaci se můžete dočíst nějaké body, co v knize jsou. Ale podrobně se to dozvíte až při přečtení.

    Hlavní hrdinka - Elly - vyprávěla příběh v ich formě. Vyprávění začalo v roce 1968, kdy se narodila, skončilo v roce 2001. Nebo lépe řečeno po roce 2001. Tady vidíte, že kniha zahrnuje velký počet roků, během nichž se příběh odehrává. Zajímavé je, jak se v knize mění náhled na situace. Z počátku je to lehce naivní - však také Elly byla dítě. Ke konci je to pohled dospělého člověka. (I když je to celé vyprávěné dospělým člověkem. Usuzuji tak z toho, že se v textu vyskytují vševědoucí věty. Věty, které říkají, co bude za pár let.)

    Když byl bůh králík je rozděleno na dvě části. Podle let. 1968 (narození Elly) a 1995. Druhá část se odehrává patnáct let po skončení první části. Líbí se mi, jak autorka upozorňovala na různé historické události. Například smrt Martina Luthera Kinga, smrt Gianniho Versace (nemám ponětí, jak se to deklinuje, tak mě kdyžtak opravte) a nebo také smrt princezny Diany. Hádejte, co mají všichni tři společného. Ehm. A pak je tu také jedna věc, kterou si někteří z vás i pamatují.

    Postavy byly zajímavé. Tečka. Nevím, jestli vám chci o nich říkat něco více. Myslím, že je lepší, když se s nimi seznámite osobně. Osobně s knihou v ruce. Nerozčilovaly mě. Ani jedna postava. A většinou byly i uvěřitelné. A některé ani trošku. Každopádně měly své kouzlo. Obecně můžu říct, že se zde potkáte s velkým počtem homosexuálů. Některé postavy mi přišly typově stejné (Nancy a Ginger), i když ne úplně.

   Má nejoblíbenější postava je Arthur. Také bych chtěla znát takového Arthura. Galantní a velmi inteligentní pán. I když byl už starý, tak to byl pořád frajer!

    Nejvíce mě na "králíkovi" zaujal jazyk. Slovní jazyk. Králičí ne. Víte, po všech těch sra... ndovních kníhách je to příjemně osvěžující. Není to psáno složitě, ale je to psáno... Pěkně. Chytře. Líbily se mi metafory, přirovnání. Líbilo se mi užití zájmena jenž. Nešlo zde jen o to, aby se vyprávěl nějaký příběh (jak je dneska časté), ale bylo to i tom, jak je to napsané. Samozřejmě ti, co čtou kvalitní literaturu, si budou říkat, že na tom jazyku nic není. Pro nás, co čteme ty horší knihy, je to něco pěkného.

     I když "králíka" spíše vychvaluji, musím říct, že jsem se tak v polovině vyprávění nudila. A to tak moc, že jsem knížku chtěla zahodit a nedočíst ji. Příběh nikam nevede. Jenom se čeká na další epizodu. Ale také to chápu. Je to vyprávění o životě. A nikdo neví, kam jeho život povede, že. Stejně to ale nemění nic na faktu, že jsem se nudila.

    Necelých sto stran na konci mě asi bavilo nejvíc. Trochu mě to o tom životě nutilo přemýšlet. Neříkám, že je kniha plná poselství, která bychom si měli vzít k srdci. Ale drobné náměty na přemýšlení tam najdete.

    Když byl bůh králík dostává ode mě čtyři hvězdičky. Převážně za jazyk. Pak také za ironii a nadhled. Není to tak úplně super, ale jako debut je lepší než většina. I když to není žádný argument, proč se mi kniha líbila, ale... Bylo to milé a neagresivní čtení.

   

VERONICA ROSSI. Pod nekonečnou oblohou

     Opět jsem se začetla do knihy z nějaké série. A opět do série, která má v překladu jen první díl. To je skoro prokletí. Pod nekonečnou oblohou je autorčina prvotina, kterou hodnotím kladně. Dobrých nápadů je zde totiž požehnaně.

    Na celé knize je pro mě nejzajímavější její fikční svět, který je pestrý. Pro všechny lidi jsou největším problémem éterové bouře, které jsou v poslední době častější a mají mnohem ničivější následky. Lidstvo je ale rozdělené na skupiny, které se éteru vyhýbají svým způsobem. 

    Nejcivilizovanějšími jsou lidé z Lusků (velké obytné areály, v nichž jsou lidé zcela izolováni od vnějšího světa). Aby se v nich lidé nenudili, používají Moudrooka (něco jako monokl, ale s přípojkou na internet - zcela primitivně řečeno), skrze nichž se mohou dostat do Říší (něco jako místnosti v chatu, ale 3D - ještě primitivněji řečeno), ve kterých tráví všechen svůj  čas - nic v nich ale není opravdové, je to jen virtuální realita. Každopádně tam zažijete i nezažitelné. Jenom pár lidí v Lusku (teda, ono těch lidí asi bude víc, ale v knize bylo pár), tam opravdu dělá nějakou užitečnou práci.

    A pak máte vnější svět. Zde lidé žijí na primitivnější úrovni - ale žijí a opravdu prožívají. Tady není nic jen jako. Lidé se sdružují do kmenů, kterým vládne Krvepán. Kmeny mezi sebou bojují - hlavně kvůli potravinám. To je jak v pravěku - ale o mamutech tady nebyla řeč, no. Tihle lidé bývají ještě ti hodní. Horší jsou pak kanibalové a nebo samotáři roztracení - ti asi nebudou tak nebezpeční, každopádně byste je určitě nechtěli potkat.

    Lidé mimo Lusky může postihnout jakási éterová mutace, která jim zlepší nějaký smysl. Můžete dobře vidět, slyšet - třeba i cizí myšlenky, nebo vám čich umožní cítit nálady a pocity. A to ještě ani nevíte, co dokáže postava malého chlapce - Uhlíka.

    Vidíte, že je tento fikční svět opravdu pestrý, že jsem vám nelhala. Líbí se mi kombinace virtuální reality, patriarchálního kmenového sdružení (nenapadají mě slova, jak jinak to popsat) - kontrast vymoženosti a primitivnosti, superschopnosti a zničená zem, která trápí naprosto všechny. Bohužel není v knize vůbec vysvětlené, co se stalo s planetou, že jsou zde éterové bouře. Ono vůbec nejde poznat, jestli je to vývojové stádium Země, tak jak ji známe, nebo je to alternativní realita - jedna podoba z možných realit.
 
     Prožívání věcí na vlastní kůži bylo popsáno mnohem zajímavěji a živěji než prožívání v Říších. Chtěla tím snad autorka naznačit, že bychom měli zvednout zadek od internetů, odhodit všechny fikční světy a začít žít své životy? Filosofická otázka.

    Dějem vás nebudu zatěžovat, přečtěte si anotaci. Nebo se také můžete podívat na trailer.

    Kniha je psána v er formě z pohledu obou hlavních postav. Kapitola se jmenuje podle postavy, z jejíž pohledu je to vyprávěné. To už není v dnešní době nic originálního a vídám to v knihách často.

    Postavy mi byly sympatické.  Ani jedna mě nerozčilovala. Dokonce jsem je i chápala. Hlavní hrdinka Árie je sice trochu hloupá, ale pochopitelným způsobem. Jestli si vzpomínate, jak jsem psala o Deklaraci smrti, ve které je postava Anny, která byla hloupá, kvůli svému vymytému mozku. Tak zde je to podobné. Árie zná vše z virtuální reality, nic nezažila na vlastní kůži, takže je jasné, že když se dostane do skutečného života, že bude zmatená. Každopádně ne tak, abych musela zoufalstvím mlátit hlavou do zdi.

   Po dějové stránce mi přišla kniha poněkud  chudší. Lehce předvídatelná. Nevybočující z řady. A nijak posazující na zadek. Romantická linie byla jasná - hlavně díky anotaci, že. Abych jen nekritizovala, místy byl děj i napínavý. Psáno je to čtivě. Stránky obracíte rychle - bude to také tím fontem, který je použit.

   

    Drobná kniha s velmi zajímavým fikčním světem, postavami, které nebudete pro jejich charakter nenávidět. To vše popsáno čtivě a srozumitelně. Krom úplného začátku, tam se budete možná trochu ztácet - ale jak jsem vyčetla z goodreads, tak tam se ztrácel každý. Dávám tři hvězdičky a doufám, že už brzy bude vydán druhý díl, protože mě zajímá, jestli...