Prokrastinace a lenost

Prokrastinuji a lenoším. Správně by se to mohlo nazývat i lenoším a lenoším ještě víc.

   Kdysi jsem psala,  že mám mnoho položek na seznamu Chci-knížek. Tento seznam svůj rozsah už několikrát zvětšil. Bohužel se nezmenšil ani trošku. 322. To je to číslo! Nedávno tam bylo ještě 306.
Kolik jsem toho přečetla? Ani se neptejte. Ne, vážně, neptejte se.
Dobrá. Odpovím.
0.
   A to jsem opravdu číst chtěla. Ale jak jsem knížku otevřela, tak jsem ji hned i zavřela. Pár stránek jsem sice přečetla, ale ne tolik, abych knihu dočetla.

  Moc ráda jsem chtěla číst nějaké fantasy. Zjistila jsem však, že bych raději hrála WoW. Být chvilku v tom fantasy světě, hrát si na hrdinu. V mém případě na hrdinku. Pomáhat utlačovaným vesničanům. Bojovat proti vysokým daním. Proti neprávu. Proti vládnoucí moci. Proti..co to melu? Prostě zabíjet spoustu magických i nemagických, a zpravidla velmi ošklivých, potvor. Dostávat za to goldíky, expy a dostat se až na nejvyšší level. Jenže Wow nemám. Takže jsem se zase pokoušela něco číst a nepřečetla jsem nic.

   Náladu na hraní mám stále. Budu muset někoho přesvědčit, aby si se mnou zahrál aspoň Člověče nezlob se.  Nebo aspoň karty. Šachy raději ne. To bych prohrála už při rovnání figurek.

   Mám spoustu práce. Jak jinak. Nic nedělám. Jak jinak. Sleduji stupidní filmy. Jak jinak. Přidávám si knihy do seznamu Chci-knížek. Jak divá.
Dělám to, co bych neměla a nedělám to, co bych měla. Uklidňuje mě to, že tento problém nemám jen já.

   

  

Papírové zlo ..

Pro někoho též elektronické zlo.

V posledních měsících mám neuvěřitelnou chuť číst. Naposledy jsem tuto chuť měla v polovině třeťáku na gymnasiu. A od té doby už několikrát spadalo listí ze stromů a napršela spousta vody.
Svobodně si kráčím po městě a co se nestane. Najednou na mě něco skočí. Nejprve jsem si myslela, že je to nějaká zatoulaná kočka. Nebyla to zatoulaná kočka. Byla to chuť! Chuť, při které se s radostí, očekáváním a napětím otáčejí papírové stránky. "To mi tak chybělo," pomyslela jsem si. A ano, tohle mi vážně chybělo. Stýskalo se mi po tom (ale nikdy jsem kvůli tomu neuronila slzu - stydím se).


Mám tu smůlu, že patřím mezi lidi, kteří musí číst některé knihy povinně. (Tito lidé mají neskutečnou radost, že si nejdříve musí přečíst moc normostran povinné literatury, aby se mohli začíst do knihy, po které touží už dlouhý čas.)
Začala jsem tedy rozlišovat knihy na musím-knížky a na chci-knížky. (Ono je to mnohe kratší, než se vypisovat s "tuhle knihu musím číst a tuhle si chci přečíst". Ach ta lenost!) Nesmím však opomenout knihy, které sice původně patří do seznamu musím-knih, ale po jejich přečtení se díla stejného autora záhadným způsobem objeví v seznamu chci-knih.

Dnes jsem se krásně zděsila, když jsem spatřila svůj Seznam chci-knížek. Je na něm 147 položek a mám velké obavy, že další položky budou přibývat. Pravděpodobně ve velkém počtu a s velkou rychlostí.
Ze seznamu však budou odcházet velmi pomalu a ve velmi malém počtu. (Čas je potvora!)
Samozřejmě, že už několik minut jsem si mohla číst a nemusela jsem psát nesmysly, které nikdo číst nebude. (Měli byste číst něco hodnotného!) Také jsem dneska ani nemusela spát. Nemluvě o tom, že trávím dost času ležením v posteli se svým svědomím, které mi pořád opakuje, že bych měla něco dělat. (Z tohoto vyčítání jsem vždycky tak unavená, že musím po tom ještě dlouho odpočívat. A pak je konec dne a večer se už přeci nic nedělá. To se musí odpočívat po namáhavém dni!)

A teď půjdu zase číst!

Slečna a tři bíglové

Slíbila jsem, že vysvětlím, proč se tento "blogýsek" jmenuje Slečna a tři bíglové. A jak všichni známe (nebo alespoň máme jisté tušení), sliby se mají plnit a nejen o Vánocích.

Napíšu to tedy stručně. Takže si ani nevařte kávičku, protože byste ji nestihli vypít.

Foukal studený vítr a na zem dopadaly velké vodní kapky. Kdyby ta voda byla slaná, předpokládala bych, že nějaká smutná obryně pláče, že ji zase její starej nechal doma samotnou a sám si šel do hospody. Ale ta voda byla jen kyselá. Ano, byl to pouhý déšť. Nebyl ale vůbec příjemný. Ono totiž není příjemné, když vám prší na brýle, protože pak přes ně špatně vidíte. Já jsem kráčela omotaná šálou a s mokrými brýlemi (přes které jsem samozřejmě vůbec neviděla) po chodníku směrem k obchodu.
V obchodě jsem si koupila mléko a chleba. Nadávala jsem na dlouhé fronty, které se nechtěly zkracovat. Předpokládám, že mě někdo předbíhal, protože si to jinak nedokáži vysvětlit, čím jiným by to mohlo být způsobené. Když jsem vyšla z obchodu, tak co jsem neviděla! Teda viděla. Kapky na brýlích totiž oschly a já viděla (!!) úžasné fleky všude kolem mě. Déšť se již trochu umoudřil a kapky padaly s menší intenzitou. Přesto však by člověk nebyl schopen se jim vyhýbat. (Když se nad tím tak zamyslím, kdybych měla deštník - nosím jich zpravidla tak pět šest, ale v ten den jsem je nechala doma, tak bych viděla a viděla bych bez skvrn, které svět, už tak ošklivý, hýzdí.)
Pokračovala jsem tedy v cestě.
Zapomněla jsem se zmínit o tom, že hodiny na mobilním telefonu ukazovaly, že je říjen a že se bude už brzy stmívat.
Má cesta se stále zkracovala a zkracovala a zlomyslné stromy v aleji na mě házely čím dál tím více dešťové kapky a při silném větru se mi smály. Chybělo dvacet kroků ke dveřím a ze sucha a tepla za oknem se mi vysmívala jednooká černá kočka.



Kolem mě prošla slečna a tři bíglové.

Podpatky? K čemu?

To nám jednou (poslední tři dny) nešel na privátu internet. Nyní sice také nechodí, ale jen kvůli tomu, že nemá nožičky. Musely jsme se spoluinterneticí zavolat syna domácích, aby se nám podíval na náš velmi komplikovaný problém. A tím to začalo.

Jak už to tak bývá, když se sejdou ženy a muž, tak se kecá a kecá. (Během klábosení jsme samozřejmě koukali na to, jestli internet šlape a nebo už nám zase upadl.)

Měli jsme chvilkami velké štěstí. (A trvalo to jen opravdu chvilku.) Internet šlapal a tak jsme se mohli podívat na americkou miss. Poté jsme rozebíraly (internet jsme rozebírali raději - někdo raději rozebírá počítače) tuto soutěž.

Narazily jsme na jeden  zásadní problém. Aby se mohla žena účastnit, musí dorůst do minimální výšky 168 centimetrů. To je diskriminace!! A nebo to znamená, že malé ženy nejsou krásné!! (Ano, tento den jsem pochopila, proč jsem ošklivá! Mám jen 158 cm.) Náš opravář internetu jen tak seděl a poslouchal, poté řekl jednu (asi) důležitou technickou věc: "Malé ženy jsou krásné, ale asi při těch soutěží mají danou kameru na určitou výšku a kdyby tam byly malé ženy, tak by je museli přenastavovat."

Že by to vyřešily podpatky? Vysoké podpatky a vysoká platforma? To bychom už pak mohly být vysoké. A kameramani by neměli problém.
Opět promluvil muž: "Já myslel, že podpatky jsou na to, aby se na tom učily chodit a balancovat, až se budou brodit v tom bordelu, co maj doma."

Tento fakt mě upozornil na to, že musím vyluxovat.
Děkuji. Už si můžeme sundat podpatky.