Co bych o sobě neměla raději říkat

Přemýšlela jsem,  co bych si mohla o sobě napsat do profilu na  Twitteru. Vymyslela jsem pouze jen ty informace, které bych raději neměla o sobě říkat. Tento článek bude o mé menší úchylce, se kterou otravuji své okolí.

Český jazyk

Při komunikaci se mnou, musí lidé dodržovat jistá pravidla. Zásadní je, aby používali spisovný jazyk. Pokud budete používat deklinační koncovky, které nejsou kodifikované, může se vám stát, že budete pořád ode mě poslouchat, jak se má mluvit. Ano, opakuji slova, která někdo říká, ale samozřejmě se správnou, kodifikovanou, koncovkou.

Ráda si zapisuji vtipné hlášky ostatních, které se pak následně objevují na facebooku, někdy i na Twitteru. Jednou jsem si zapisovala spolužákovu hlášku, díval se mi pod ruku a pak řekl: "Tohle sem ale nikdy neřek." Zmateně jsem se podívala na něho, na papír, na něho "Jak to? Vždyť jsi to před chvilkou řekl," nedala jsem se. "Jo, řek sem něco se stejným významem, ale úplně v jiný podobě." Nemůžu si pomoct, ale když si něco zapisuji, tak to automaticky překládám do spisovné češtiny. Musím se hodně soustředit, abych to napsala v původním znění, ale někdy se mi zadaří.

Další neřestí, kterou kamarádi mají u mě tak rádi, je vysvětlování hláskového vývoje v okamžiku, kdy se to naprosto nehodí. Nikdy se to nehodí, ale to mi nevadí a nezastaví mě to. Musím jim prostě vysvětlit, jaký je rozdíl mezi první a druhou palatalizací velár. Myslím, že bez těchto informací se nikdo nemůže obejít. Prostě ne!

Pokud se mnou někdo komunikuje jinak než živě, musí dodržovat pravidlo: žádné pravopisné chyby. Pokud je nějaká v smsce, tak neodpovídám. Ale spíše se odpovídat snažím, každopádně dotyčnému musím sdělit, že tam má chybu. Kamarádka musela pod tlakem napsat jednu smsku se stejným obsahem (Co rikas na to, ze by jsme nekam zasly?) třikrát. (Lidem dělá problém: by jsme/bysme/bychom.) Ve třetí, poslední, úplně poslední na celý den, mi napsala, že už se jí nikam nechce. Jednou se mi přiznala, že když mi píše smsku, tak nad tím přemýšlí, aby tam tu chybu neměla. (Kéž by to dělali i ostatní.) Další kamarád vždy na konci emailu napíše spoustu čárek a teček se slovy, že si je mám dosadit tam, kam chci.

Také dělám chyby, to nemohu říct. Ale stejně si nemohu pomoct a musím na chyby (myslím pravopisné) ostatních upozornit a opravit je.

Nedávno jsem v hospodě zaslechla jednu větu: "Když máš uvozovky, tak dávání čárek tam je dost subjektivní." Nevím, jestli to bylo řečeno přesně takto, každopádně, ačkoli jsem byla velmi ospalá, tak tohle mě probudilo. Vkládání čárek do věty, kde jsou použity uvozovky, není, nebylo a nebude nikdy subjektivní. Jsou na to pravidla.