RACHEL HAWKINS. Čarodějnice z Hex Hall

     Hex Hall je velmi oblíbenou young adult sérií. Musím se přiznat - těšila jsem se na ni. Když mi ji Eva (neznáte ji, ale musím jí poděkovat) půjčila - vybrala mi ji z velkého seznamu knih, které si chci od ní půjčit, byla jsem opravdu ráda. Hned ten večer jsem Čarodějnice z Hex Hall otevřela. Otázka: Je to ta čarodějnice, nebo ty čarodějnice z Hex Hall?

     Sophie Mercerová, hlavní hrdinka, je za trest poslána do Hecate Hall, školy pro nelidské delikventy, protože její kouzlo nedopadlo tak dobře, jak chtěla. Kouzlo lásky se myslím nikdy nepovede. Další studenti Hex Hall (takto jí říkají) jsou víly, lykantropové a jedna upírka. A čarodějové, jako je Sophie.

    Sophie měla smůlu/štěstí, že žila jen s matkou, takže o tomto světě věděla jen velmi málo. S otcem se nikdy nepotkala, ale všichni studenti ho znají.

     Do Hex Hall se Sophii nechtělo, ale brzy se skamarádila s Jennou, upírkou, se kterou bydlí na pokoji. Poté zjistí, že je Jenna nepřímo obviněna z toho, že zabila svou kamarádku, především ji obviňuje Elodie, jež chodí s Archerem - mladíkem, který se Sophii opravdu líbí, a její kamarádky. Objevují se další útoky. Může za ně Jenna, nebo je na Hecate Hall něco mnohem horšího než pubertální upírka?

    Když budete číst Čarodějnice/Čarodějnici z Hex Hall, vzpomenete si na Harryho Pottera. A myslím, že si na něho vzpomenete nejednou. Častokrát. Bohužel. Nemám nic proti Harrymu, ale měl by zůstat ve své knížce a neměl by být napodován. Dále si vzpomenete na různé YA knihy. Především na klišé, která se v nich vyskytují. O originalitě se zde moc mluvit nedá. Možná to v tomto případě ani moc nevadí.

 

    Příběh je vyprávěn ich-formou z pohledu Sophie, takže víte přesně to, co ví i ona. Bohužel toho moc neví.   

     Sophie je velmi sarkastická. Bod pro ni. Její sarkastické poznámky jsou fajn. Díky nim je kniha odlehčenější. Dá se říct, že se různými vnitřními monology kniha shazuje. Autorka si dělá srandu z klišé a vysmívá se jim. Další bod. Díky tomu na mě kniha nepůsobí moc vážně. Snad ani autorka se nebere moc vážně. Každopádně je Sophie sympatická hlavní hrdinka.

    Další postavou je Archer Cross. Postava, která nesmí v žádné ya knize chybět. Krásný, mladý, svalnatý mladík, do kterého se zakouká každá slečna, i kdyby měla patnáct dioptrií. Asi nemusím dodávat, že na první dojem působí jako namyšlený floutek. Nemyslím, že by mi nějak přirostl k srdci. Mám k němu neutrální vztah.

    Čarodějnice z Hex Hall je drobná kniha. Ačkoli není originální, je napsána velmi čtivě. Hlavní hrdinka je sympatická a není hloupá! Svými poznámkami shazuje různá klišé, které se v knížce vyskytují, takže je autorce i trochu odpustíte. Při čtení jsem se bavila. Dávám tři hvězdičky, i když vím, že by si kniha zasloužila hvězdiček méně. Kniha mi sedla do nálady, takže se nebudu snažit ani o ždibíček objektivity.

LISA McMANN. Prokleté město

     Autorku Lisu McMann znám jen z blogů, kde se psalo o její trilogii Lovkyně snů. Ohlasy jsou takové rozporuplné, ale sama jsem Lovkyni nečetla a ani nevím, jestli se k ní někdy dostanu.

     Prokleté město je jednoknižní román. Byla jsem dost překvapená, že se nejedná o sérii. To se dnes moc nevidí. Myslím, že 216stránková kniha je vhodná na seznámení s autorkou. No ne? No ano.

     Hlavní hrdinkou Prokletého města je Kendall Fletcherová. Na první pohled je to obyčejná slečna. Na druhý pohled také. Obyčejná ale není. Trpí obsedantně kompulzivní poruchou. Uf, snad jsem to napsala správně. Kendall má jisté rituály, které musí dělat - rovná ve třídě fixy podle barev, lavice rovná ani přesně nevím jak, večer šestkrát kontroluje zámky u dveří a na oknech. A pořád přemýšlí. Její myšlenky se utiší jen když dělá fyzickou činnost - tancuje nebo hraje fotbal. 

     Celé město Cryer's Cross je v šoku kvůli zmizení mladé slečny. Nikdo by nečekal, že v tak malém a mírumilovném městečku by se mohl stát nějaký trestný čin. Ale stal se. Stal se? Místní šerif z tohoto "únosu" obvinil Jaciána, který se sem nově přistěhoval se svou rodinou. Obvinění mu dlouho nezůstane. Když se později ztratí i nejlepší kamarád Kendall Niko, je právě Niko médii obviněn z únosu mladé slečny. 

    Jelikož Kendall přijde o nejlepšího kamaráda, začne se více stýkat s Jaciánem a jeho sestrou Marlenou. Pořád ale myslí na Nika. Kde je a jak zmizel? Najde Kendall pravdu?

     (V anotaci se ještě dočtete o hlasech zmizelých studentů a o tom, jak je Kendall začne slyšet. Přijde mi to lehce zavádějící, ale budiž. Každopádně zmínka o kletbě je dost děsivá a možná i spoileroidní. Trošku.)

     Příběh je vyprávěn er-formou z pohledu Kendall. Víme přesně to, co ví ona sama. Jako hlavní hrdinka je Kendall zajímavá svojí poruchou. Nenuťte mě to psát znovu, prosím. Bohužel mě mrzí, že je to cca každých deset stran zmíněné. Myslím, že by stačilo, kdyby vypravěč jen zmínil, že Kendall provádí své rituály, nemusel by ale pořád vysvětlovat PROČ je dělá. I průměrné cvičené opici je to jasné, když se to jednou vysvětlí. Chápu, její porucha je důležitá, ale přeci jen to stačilo vysvětlit jednou dvakrát. Čtenáři nebývají hloupí.

     Vyprávění samotné je prokládáno myšlenkami duší. Tyto drobné nekapitolky jsou nazvány My. Mně osobně se tyto pasáže líbily. Jsou psány lehce poeticky. Opravdu lehce. Nevím, jak přesně to popsat. My... Vlastně Oni by se mohli v knize vyskytovat častěji, bohužel mám smůlu. Aspoň jsem si Jich více vážila.

    Prokleté město a děj? Děj je lineární, nikam neodbočuje, nevrací se, nekouká dopředu. Prostě plyne. Rozděluje se na dvě zápletky - zmizelí studenti a vývoj vztahu mezi Jaciánem a Kendall. Jejich vztah je dost průhledný a vyvýjí se po celé vyprávění.

     Zmizelí studenti jsou na začátku a začnou se výrazněji řešit až ve 3/4 knihy. A Kendall začne slyšet hlasy až tak v půlce. Myslím, že téma zmizelých studentů by bylo fajn jako povídka - nic by totiž nebylo roztahané. 

     Prokleté město je drobná knížka, jejíž hlavní dějová linie by se mohla vejít do povídky. Naštěstí je to prodlouženo pro mě sympatickým vývojem mezi hlavními hrdiny. Mohlo by to být o dost horší! A proloženo zajímavými pasážemi duší studentů. Líbil se mi i konec, který je poněkud otevřený. Každý si může vymýšlet své hororové pokračování. Celkově je myšlenka "duší" zajímavá. Dávám dvě a půl hvězdičky. Hlavně za obsedantně kompulzivní poruchu.

     

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

MARIANNE CURLEY. Skrytá

     Marianne Curley není pro některé české čtenáře neznámou autorkou. Nakladatelství Jota u nás již vydalo její sérii o cestování v čase - Strážci času. Na Strážce času jsem narazila před pár měsíci, zatím jsem ji nečetla, ale ohlasy jsou kladné. Jméno autorky jsem si ale nebyla schopná zapamatovat (i teď s tím mám trochu problém), takže jsem si  k ní nemohla přiřadit připravovanou knihu Skrytá.

     Anotace slibuje knihu s andělskou tématikou. Jediná kniha s anděly v hlavní roli, co jsem četla, byl Zavržený. Díky mé neznalosti andělů v knihách nemusím (a hlavně nemůžu) srovnávat s jinými knihami, takže nebudu vědět, jestli autorka něco obšlehla. 

    Skrytá je příběhem o Ebony, dívce, které je šestnáct a má fialové oči. Kdo si teď vzpomněl na Daenerys, ať zvedne ruku. Nejen kvůli barvě očí, ale i své rychlosti a síle, je Ebony přesvědčena, že je jiná než ostatní. Rodiče ji nechtějí pouštět moc mezi lidi. "Nedivím se," řekl asociál. Když se chce dostat do města večer, aby si ho mohla užít se svými kamarádkami, musí utéct. Hlavně nenápadně. Ten večer pozná chlapce Jordana, do kterého vrazí takovou silou, až Jordan odlétne a narazí do zdi. Nejlepší způsob, jak se s někým seznámit.

    Jordan, mladík z ne moc dobrých poměrů, má v životě více smůly než štěstí. Otec je ve vězení a jeho matka umřela, když mu bylo devět. Po její smrti se dostal do pěstounské péče rodiny Skinnerů. Je zmíněn jistý náznak jakési tragédie, která vyústí v tragédii další. Jordanův "bratr" Adam Skinner, mu v týž večer, kdy se potká s Ebony, vrazí rozbitou skleněnou láhev do břicha.  

     Díky této smrtelné akci v knize se začneme dostávat do děje. V nemocnici Jordana zachrání anděl Nathanael, zkráceně Thane, který navrhne obchod - pomůže mu najít unesenou andělskou dívku Ebrielle dřív, než ji najde temný princ Luca, a jeho život se pak zlepší. Jordan ležící na smrtelné posteli souhlasí. Samozřejmě. Kdo by nesouhlasil. A v tento večer se Ebony dozví, že není dcerou svých rodičů, ale dcerou jiných rodičů. To je nějaké zamotané. 

     Příběh je vyprávěn ich-formou dvěma postavami - Ebony a Jordanem. Kapitoly jsou rozděleny podle toho, čí pohled je ten "hlavní" v dané chvíli. Z počátku se mi to zdálo jako výborný nápad, postupně jsem chtěla, aby to bylo z pohledu úplně někoho jiného než z pohledu těch dvou. 

     Ebony řadím mezi velmi rozčilující hrdinky. Ona si myslí, ba dokonce ví, že je jiná než ostatní. Ale když je jí řečeno, že je opravdu jiná, tak si začne myslet, že přeci jiná není. Dokonce i ty výrůstky na zádech, z nichž lezou pírka, jsou úplně normální! Však kdo je dneska nemá, že? Kvůli její nevíře je zde hromada dramatických situací. Taková drámata. Podle mě naprosto zbytečných a uměle vytvořených, nucených. Nemluvě o tom, že mi pak začne připomínat i Buffy, která se také ráda obětovala pro dobro všech. Pud sebezáchovy není ve fikčních světech u hrdinek plně rozvinutý. Také jste si toho všimli?

    Jordan je zase postava, která tam je takřka po celou knihu jen do počtu. Takový kauzátor, aby se tam něco stalo. I když by se to mohlo možná stát i bez něho. Konec napovídá, že by snad v dalším díle mohl mít větší roli. Pro mě je to zatím velmi nevýrazná postava, která jen komentuje dění okolo sebe.

     Nejlepší kamarádkou Ebony je Amber. Je pěkné mít kamarádku, která pro vás udělá cokoli. Snad by i položila život. Pro mě lehce neuvěřitelné a tak přeslazené. A jejich časté objímání na uklidněnou mě nudilo, chvilkami rozčilovalo. 

     Postava Nathanaela byla pro mě zajímavější. Ano, krásný, mladý a silný anděl. Jaký je jeho úkol v příběhu, krom toho že musí najít Ebrielle, poznáte hned, jelikož je to velmi průhledné a naprosto čekané. Vyprávění z jeho pohledu by mohlo být zábavné. Bohužel možná i uvzdychané. Každopádně je Thane sympaťák. Ale jeho srdce patří už jiné, takže si musíte, slečny, najít jiný objekt touhy. Proč to ty autorky dělají?

     Pro mě nejzajímavější na celé knize bylo popsání andělského světa. Jak se dělí na Avenu (dimenze pro hodné anděly) a Skade (dimenze temného prince) a pak další dvě, které jsou jako naše peklo a nebe. Ráda bych se o těchto dimenzích dozvěděla mnohem více informací, než autorka poskytla v tomto díle. 

     Dále by mě velmi zajímal podrobnější příběh o tom, jak se Luca stal temným princem. Zkráceně je to ve Skryté vysvětleno. Chápu, Skrytá není knížka o Lukovi. Škoda.

      Dějová linka Skryté se mi zdála poněkud mdlá. Moc se toho nedělo. Až na konci byla pořádná dávka akce. Zbytek byla jen kompozice popírání postav a uměle vytvořených dramat. Je těžké si o postavách nemyslet, že jsou hloupé, i když víte, že postavy nemohou vědět to, co víte vy. A chvilkami jsou postavy opravdu hloupé, protože ne vše je explicitně řečeno, tak čtenářům to dojde dřív než postavám. Škoda.

     Celkový nápad Skryté se mi ale líbil. Knížka je to čtivá a jednoduchá, tak akorát na odpočinek. Přemýšlet při tom nemusíte, takže se odreagujete. Dějová linie je lineární, nikam neodbočuje, jen se vysvětlují různé věci - například tragédie rodiny Skinnerů, bohužel je i lehce předvídatelná. Musím se ale přiznat. Myslela jsem si, že konec bude jiný, každopádně mi nevadil. A trochu ukazuje, co bude v dalším díle. Postavy se chovají chvilkami hloupě a mohou vás rozčilovat. Kvůli nim dávám lepší dvě hvězdičky. Myslím, že kniha by se mohla zamlouvat mladším, protože já už jsem na tohle asi vážně stará. A pořád budu číst takové knihy, abych si dokazovala, že jsem mladá. 

    Od druhého dílu očekávám výraznějšího Jordana a snad i nějakou tu návštěvu jiné dimenze. Každopádně doufám, že tohle byl jen drobný rozjezd (je to na 288 stranách) a v dalším pokračování bude více uvěřitelných dramat a akce. 

Děkuji nakladatelství Jota za poskytnutí recenzního e-výtisku.

Bíglové a vnímání knih

     Jako malé (malá jsem furt, těch sto padesát osm centimentrů není fakt moc) pubertče, asi tak kolem čtrnáctého roku života, jsem měla v oblibě klasiku. Zola byl můj žampión. A i Tolstého jsem měla celkem ráda. A další autory samozřejmě, ale nemám chuť sem vypisovat všechny. On by si totiž každý zasloužil svůj speciální zápis, takže jim nebudu věnovat ani písmenko.

     V poslední době si ale uvědomuji, že jsem tyto klasické knihy četla jen kvůli příběhu, o stylu vám neřeknu vůbec nic. Četla jsem Annu Kareninu, ale až na vysoké škole jsem zjistila (na přednášce Teorie literatury), že je tam scéna, která je psána z pohledu psa. Mám pocit, že když jsem Annu četla já, tak ten pes musel být zatoulanej. Nebo obskakoval nějakou ruskou fenku. Nebo francozskou, protože Francie a cokoli francouzské bylo v té době in. Během čtení jsem si toho opravdu nevšimla. Jistě, můžete říct, že jsem nevnímavá. A já s vámi můžu jen souhlasit. A také se stydět. (Všímáte si, že často začínám větu spojkou "a"? Musím se to odnaučit. Nebo, a(!) to je mnohem lepší, budu to brát za své autorské A.) A opravdu se stydím. 

     Nedávno jsem četla recenzi na Lolitu u Brabikate na blogu. Lolitu jsem také četla kolem čtrnácti. Pamatuji si děj, možná hlavně díky filmu. Brabikate píše ve své recenzi o krásném stylu Nabokova. Já si ho samozřejmě nepamatuji. Nevybavuji si ho. Ani trochu. Hlavně že jsem Lolitu přečetla, že? Nevím, jak jste vy vnímali v dětství a v pubertě styl knih, ale já ho nevnímala vůbec. Až ve čtvrťáku na gymnasiu (pro některé rejpaly: gymnáziu) jsem si při čtení Lístku lásky od Zoly všimla pasáží, ve kterých autor popisoval část Paříže, kde je Invalidovna (hlavně se mě neptejte, kde ta Invalidovna přesně je), za různého počasí a nečasí, světla a nesvětla. Až ve čtvrťáku! *facepalm* Fakt brzo. 

     Mám ale výmluvu. Na omluvy nevěřím. Od druháku do čtvrťáku jsem četla historické drby. Takové ty knížky, v nichž jsou sepsány životy různých panovníků se zajímavými detaily, aby to bylo čitelné. Díky těmto historickým drbům jsem také odmaturovala z dějepisu za jedna. Jedinou beletrii, které jsem se věnovala, byla ta od Pratchetta. Tak doufám, že mě to aspoň trochu vymlouvá.

    Až během studia a flákání se na vysoké škole jsem si začala při čtení všímat autorského umu a neschopnosti. Aspoň něco mě tam naučili. A také mě samozřejmě naučili přečíst takřka cokoli. Kromě Švejka. Ale o tom někdy jindy. Dnes už jsem vnímavější. Někdy i vnímám, když na mě někdo mluví. Ráda si přečtu knihu, která má zajímavý styl, kde je hra s jazykem a s různými postupy vyprávění.

    Ráda bych si, až budu mít čas a hlavně vhodnou náladu, opět přečetla knížky, které jsem četla jako pubertče. Na osvěžení děje, ale hlavně kvůli tomu, abych věděla, jak ti známí klasičtí autoři píší. Jenže jak se znám, tak se k tomu vůbec nedonutím a nepřesvědčím, protože knížek, které si chci přečíst, je moc. Tak moc, že nemám čas na to, abych si některé přečetla vícekrát. 

  

    A jak jste na tom vy? Pamatujete si knihy, které jste četli v pubertě nebo v raném mládí? Chápu, že sedmnáctiletých nemá asi smysl se ptát, protože si to určitě pamatují. Kdy jste začali vnímat v knihách víc než jen pouhý děj?