Literární masochismus v roce 2012

    Myslela jsem si, že napíšu hodnotící článek pouze na nejlepší knihy, ale zmýlila jsem se a už jdu psát něco i o těch hrozných knihách. Abych byla upřímná, nevím, co vám budu o těch knihách psát. Snad jen: Nečtěte to! 

    Jste chytří čtenáři, takže vám je jasné i bez mého článku, že tyhle knihy jsou opravdu moc moc moc špatné. Možná se ptáte, proč jsem je četla, i když jsem věděla, že to bude hrůza a děs a děs a hrůza. Nu, milí čtenáři, proto. 

    Na jaře minulého (2012) roku jsem si přečetla knihu Zavržený, byla to moje první kniha z tzv. žánru YA - young adult. Poté jsem zjistila, že je tento žánr velmi oblíbený po celém světě a že díky němu vznikla spousta knižních blogů, na kterých najdete spíše kladná hodnocení než kritická. Začala jsem se o tento žánr zajímat, hlavně abych věděla, co se dneska čte. Některé knihy jsem si ale musela přečíst, jelikož je přeci nemůžu kritizovat bez čtenářské zkušenosti. Každopádně se můj názor po přečtení spíše zhoršil, takže by bylo lepší, kdybych je hodnotila bez přečtení.

    Seznámím vás s pěti nejhoršími tituly, které jsem v roce 2012 přečetla. 

 

L. J. SMITH. Probuzení

     O Upířích denících jste určitě slyšeli, popřípadě jste viděli i seriál, který po pár dílech přestává být podle knih. Nedivím se. Probuzení je první díl této série, která byla poprvé vydávána v devadesátých letech minulého století (ano, rozumíte správně, Upíří deníky NEKOPÍRUJÍ Tvajlajt). Dílů je u nás vydaných asi 12, poslední dva už nepsala L. J. Smith, ale někdo jiný, i když na to nakladatelství moc neupozorňuje. 

    Osobně jsem zvládla přečíst dva díly, ale v hlavě mi nějak nezůstalo, o čem to vlastně bylo. To si prostě přečtete za jedno odpoledne a večer už ani nevíte, co jste četli. Jestli budu někdy číst další díly, tak asi jedině z hecu. (Myslím, že musím přečíst ještě jeden nebo dva díly, abych trumfla Vránu.)

KRISTIN CAST, P. C. CAST. Zrazená

    Série Škola noci. To je ten fikční svět, kde stačí, aby na vás někdo ukázal prstem a stanete se upírem, kde hlavní hrdinka je tak úžasná, že... Že se až stydím napsat, jak moc je úžasná! A také je to strašně moc dlouhá série - 9 dílů a tři novely (vydáno v ČR). Ani nechci vědět, kolik si toho autorky na nás ještě chystají. 

    První díl byl trochu zajímavý tím, jak je popisován právě ten fikční svět. Tedy mně se to zdálo zajímavé a chtěla jsem se s tím světem seznámit. Ve Zrazené, druhém dílu, už svět známe a můžeme se vrhnout na příběh. A také se dočteme, že je hlavní hrdinka ještě více úžasnější než v díle prvním a že byla tak úžasná, že si vybrala úžasné kamarády, kteří jsou ve druhé části také ještě více úžasnější. No není to úžasné? Ble. Až opravdu nebudu mít co dělat, tak si možná přečtu třetí díl.

ALYSON NOËL. Napořád

      Kniha, která mě přesvědčila o tom, že bych si o žádném nakladatelství neměla myslet, že není schopno vydávat... eh, no... srandovní knihy. Proč tohle vydalo Argo nemůžu moc pochopit. Jasně, je to New York Times Bestseller (i když by mě také zajímalo, jak to vlastně v těch Timesech vlastně funguje), ale mám pocit, že si to v Argu nikdo nepřečetl před tím, než se rozhodli to vydat. Naštěstí to má jen šest částí.

    Hlavní hrdinka byla příšerná. Dělala ze sebe chudinku. Pamatujete si Rimmera? Tak Ever byla o dost horší! Rozčilovala mě tak moc, že na to už ani nechci vzpomínat. Nemluvě o tom, že ani příběh nebyl z nejlepších. Ale na konci vám autorka všechno, úplně všechno, vysvětlí. Všechny pohnutky, všechny symboly a narážky. Takže vás vůbec nic nenutí číst další díly.

KAROLINA LIMROVÁ. Dvě zrcadla

     Jak jsem nemohla pochopit, proč Argo vydalo Napořád, tak snad ještě víc nemůžu pochopit, proč Host vydal Dvě zrcadla. Myslím si, že je potřeba podporovat české autory, ale zase si nemyslím, že je potřeba podporovat každého, kdo napíše něco o upírech. Nemluvě o tom, že tohle měla být fanfikce na Tvajlajt. Takže je to strašně originální! Jedno se ale autorce musí nechat: co Meyerová roztáhla do čtyř knih, tak Limrová namrskala do jedné. 

     Dvě zrcadla dostala ode mě jednu hvězdičku, ze srandy říkám, že jsem měla dát dvě - každému zrcadlu jednu. Ta dvě zrcadla byla totiž na celé knize to nejlepší, bohužel neměla tolik prostoru. Lásce na první pohled do zrcadla jsem nevěřila ani trošku. Bylo to na mě až moc patetické. A  vy víte, že já patos opravdu nemám ráda. Kdybyste někdy něco psali a už byste nevěděli, co psát dál, tak tam narvěte patos. V současné době je to základní stavební jednotka bestselleru.

    

Tvajlajt

    Tohle veleúspěšné dílo vám snad ani trošku nemusím představovat.  Tvajlajt buď milujete, nebo zatracujete. Vzpomínám si na rozhovor se svou spolubydlící těsně před tím, než jsem to začala číst. 

"Víš, čeho se nejvíc bojím?"

"Že se ti to bude líbit?"

Bála jsem se zbytečně. Začala jsem to číst přesně prvního ledna 2012 a skončila jsem v srpnu.  Jak na Nový rok, tak... Prvního ledna 2013 jsem začala číst Ňů Můn, tak jsem zvědavá, kdy s tím skončím. 

    Když nějaké špatné knize dám dvě hvězdičky, tak je to jen kvůli tomu, že je to pořád lepší jak Tvajlajt.

Pět nejlepších dočtených knih za rok 2012.

    Při čtení internetů a blogísánků se tak porůznu dočítám o různých žebříčcích za rok 2012. Rozhodla jsem se, že nebudu ani trošku originální a také si nějaký ten žebříček vytvořím. Nesmím být pozadu. Nene. To by byla nuda, no ne?

No ano. 

    Můj žebříček (uh.. nevím proč, ale mám chuť psát řebříček) se bude týkat, jak jste již všichni poznali z názvu, nejlepších dočtených knih, které jsem v roce 2012 dočetla (!). To dočtení je zde velmi důležité, takže ještě jednou.. Které jsem dočetla.

 Samko Tále. Kniha o hřbitově

 Abych pravdu řekla, vůbec nevím, proč jsem si ji zařadila do seznamu Chci-knížek. Vlastně jsem ani nevěděla, že ji tam mám. A když jsem si náhodně vybírala ze seznamu, co si v knihovně půjčím, tak jsem na ni narazila. V knihovně byla a já mohla zjistit, co to vlastně za knížku je.

    Způsob vyprávění mě z prvu zaskočil. Doufala jsem, že to nebude tak v celé knize. Bylo. A bylo to vážně super! Člověk si na to musí asi zvyknout. Bylo to vtipné. Pamatuji si, jak jsem to předčítala své spolubydlící a jí se to také líbilo. Takže ne, nejsem divná jen já. (A kdo v textu najde nepřímý odkaz -  nemyslím odkaz jako odkaz, ale jako narážku, tak má bod.)

Lemony Snicket. Zlý začátek

   Asi tak před rokem, možná ještě dříve, jsem viděla film a moc se mi líbil. Asi nikdy nezapomenu, když Jim Carrey předváděl dinosaura. Nu, každý nezapomínáme na různé věci, že?

    Ačkoli je příběh velmi tragický a nešťastný, bylo to takové miloučké. No vážně! Celé jsem to hltala, až zbyly jen drobečky. Vlastně ani ty ne, jak moc to bylo úžasné. Tuhle knížku otevřete a zavřete ji až po dočtení. Dřív určitě ne. Doufám, že se ke mně někdy dostanou další díly. Naivně doufám, že to celé dobře skončí.

Douglas Adams. Stopařův průvodce galaxií

    Stopařova průvodce snad ani nemusím představovat. Pokud jste nečetli, tak jste možná viděli film. Přiznám se, viděla jsem jen kousek filmu. Ne že by se mi to nelíbilo, ale řekla jsem si, že si v tomto případě nejdříve přečtu knižní předlohu.

    Co se bude dít na začátku, jsem věděla z filmu. Ale celkově jsem moc neměla tušení, o čem to má být. Vzpomínám si, jak mi při čtení pan inženýr koukal přes rameno a četl si se mnou. Také vás to tak znervozňuje, když to někdo dělá vám? Raději zpět ke knize. Bylo to skvělé a báječné! Ale (!) nějak moc se nemůžu dokopat k tomu, abych si vzala do ruky pokračování, i když samozřejmě chci vědět, co bude dál. A taky chci znát tu otázku! A nezapomeňte na Ručníkový den. (Tenhle rok jsem potkala v Brně jen jednoho člověka - tedy, snad to člověk byl, co měl u sebe ručník. Doufám, že příští rok se to zlepší.)

Carlos Ruiz Zafón. Marina

  Nemám ponětí, co bych vám tak o téhle knize řekla. Lidi, které sleduji na goodreads, to nečetli. Asi jenom pět. Další to mají jen v to-read. A ti, co to četli, tak dávají spíše tři hvězdičky.

    Nejsem si jistá, přoč mě Marina tak nadchla. Líbila se mi už předmluva. A pak jsem se jednoduše ztratila v písmenkách. Líbilo se mi to, i když je to spíše smutný příběh. Buď se do příběhu začtete, nebo ne. (Záleží na vkusu každého z nás, ale to všichni víme, takže dělejte, že jsem to sem vůbec nenapsala.)

J. R. R. Tolkien. Společenstvo prstenu

    Jediná kniha v seznamu, kterou jsem četla dvakrát. Poprvé před deseti lety, tedy asi před deseti, přesný rok opravdu nevím. Film jsem viděla vůbec-jsem-nepočítala-kolikrát-to.vlastně-bylo. Prostě mockrát.

     Při prvním čtení jsem nadávala na ty popisy, které zpomalovaly děj. Při druhém jsem si je užívala. Jazyk celé knihy je úžasný! Vy to možná nedoceníte, ale když používali bychom v přímé řeči, tak jsem kvíkala nadšením. A ten příběh! Snad se brzy dostanu ke Dvěma věžím.

   Bíglové to psali a vymýšleli dost narychlo,  pokud najdete chyby, přijměte bíglovskou omluvu.

DAN WELLS. Nejsem sériový vrah

    Nadšeně jsem tvrdila, že až příště půjdu do knihovny, že si tam už nic nepůjčím, že mám doma knížek dost. Asi vám nemusím nic vysvětlovat, že? Když mé oči prohledávali knihy v regále, zaznamenaly tuto knihu, vyslaly signál mozku a mozek vzpomínal, jestli ohlasy na tento literární počin byly kladné, nebo záporné. A že vám teď budu o něm psát, tak je asi jasné, na co si mozek vzpomněl.

   Hlavním hrdinou je John Wayne Cleaver. Největší kapacita přes sériové vrahy v Americe. Tedy skoro. Je mu patnáct a jeho psycholog mu řekl, že je sociopat. Kdo dnes není? Ostatní děti v jeho a nižším věku píší referáty o různých prezidentech a jiných velmi významných osobnostech Ameriky, John píše o sériových vrazích a dostává za to plný počet bodů. Od učitele. Ode mě ne. Já o nich nic nevím. Ale pokud píše bez hrubek, tak plný počet má určitě! Jako bodů. Ne pětku. Asi nemusím říkat, že jeho matka a psycholog z toho nejsou nadšeni. Se mnou se zase můžete bavit pouze o knížkách a o hláskovém vývoji češtiny. A ještě o tom, jak moc jsem zelená(!). 

     Johnova matka vidí problém v tom, že mu již od dětství dovolovala, aby s ní mohl pracovat. Co je na tom, že se už jako mladý naučí rodinému řemeslu? Jejich rodinným podnikem je pohřební ústav. A John rád pomáhá při balzamování těl. Myslím, že ke studiu biologie to nemůže uškodit. No ne? Je tedy zvyklý vidět mrtvá těla. A když ve městě začne řádit opravdový sériový vrah, začne vidět i zavražděná těla, ze kterých je nadšen. Z vraha už bohužel tak moc nadšen není. Pomůžou mu jeho znalosti k tomu, aby vraha dopadl, popřípadě zneškodnil?

    

    Dominantou této knihy je psychologie hlavního hrdiny. Myšlenky, vnitřní pochody a i jeho proměna je to, co drží knihu pohromadě. Jasně, a také desky. Víme, že je hlavní hrdina sociopat. Ví to i John. Má však pravidla, aby udržel své monstrum, jak mu sám John říká, pěkně za zdí, takže nikomu nechce ubližovat. Možná vám to připomíná Dextera a musím vám dát za pravdu. V tomto bodě si jsou obě postavy opravdu podobné. Dokonce i český vydavatel na tuto podobnost upozorňuje a na tuto knihu láká převážně fanoušky zmiňovaného Dextera. Díky výborně popsané psychologii Johna, můžeme v knize sledovat vývoj od Johna-s-monstrem-za-zdí k Johnu-s-monstrem-před-zdí. 

    Ani ne v půlce příběhu se dozvíme, kdo je oním sériovým vrahem. Přiznám se, to jsem nečekala. Nejen fakt, že už velmi brzo vím, kdo vraždí. Hlavně jsem nečekala, že je vrahem právě On. Musím se přiznat, byla jsem poněkud zklamaná. 

<spoiler> Musí se v dnešní době do každé knihy pro mládež narvat nadpřirozené prvky? Sakra! Opravdu dnes literárnímu světu vládne patos a nadpřirozeno? </spoiler>

    Kromě psychologie postav, jsem byla také nadšená ironíí a černým humorem. Moc mě bavily pasáže, ve kterých byl rozhovor Johna s jeho psychologem, doktorem Neblinem. Na začátku jsem se bavila strašně moc, bohužel toto černohumorné tempo nevydrželo po celou knihu. Prostředek knihy mě nebavil. Nebyla to taková sranda jako na začátku a napětí tam také nebylo moc. Konec to zase ale vyrovnal. Pořádná dávka černého humoru se vrátila. A napínavé to také bylo až až. Prostředek tedy můžeme chápat jako něco, co nás nutně musí dovézt z bodu A do bodu B. Musí tam být, ale nikdo přeci neříkal, že ta cesta bude žůžová. Bohužel. 

    Doporučuji těm, kdo mají rádi Dextera, ale počítejte s tím, že to Dexter není. 

    Doporučuji těm, kdo mají rádi černý humor, ale počítejte s tím, že tam není po celou dobu.

    Doporučuji těm, kdo mají rádi čtení o sociopatech, ale počítejte s tím, že to není zrcadlo, takže se nedočtete o úžasné postavě, jako jste vy. 

    Rada na závěr. Pokud jste začali knihu číst a skončili jste uprostřed a nebaví vás to, tak to překousněte a dostaňte se na konec.

    Něco mimo hodnocení knihy: Strašně moc mě rozčiluje, když si autoři svá literární dílka sami hodnotí. A ještě pěti hvězdičkami. Přijde mi to trapné a nemyslím si, že někteří to mají zapotřebí, například Dan Wells. Vím, že kniha za svého autora nemůže (doufám, že chápete, jak to myslím), ale můj náhled na knihu po tom, co zjistím, že si to autor opětihvězdičkoval, mění. A moc dobře vím, že to není správné, ale do knihy pak přidám i hodnocení autora. (Opakuji, vím moc dobře, že je velký rozdíl mezi autorem a literárním dílem.) To jen taková menší poznámka.

***

ILONA ANDREWS. Magie mrtvých

    Bylo nebylo. U nás nebylo a v knize bylo. Svět se změnil. V nějakých pochybných knihách se můžete dočíst, že se svět pohnul. Kdysi byla vrcholem technologie. Nyní selhává kvůli vlnám magie, která ovládla svět. Ne žádný temný pán, ale magie! 

    Jsem Zabíječ. Magická šavle. Moje nejlepší vlastnost je, že jsem magický. Nebo magická. Nechápu, proč mě pojmenovali v mužském rodě, když jsem primárně v rodě ženském. Ta hloupá genderová korektnost. A moje nejstupidnější vlastnost je, že svítím, když je poblíž nějaký upír. No možná furt lepší, než aby svítil upír, když jsem poblíž já. Ono i to jméno. Zabíječ. Kdybych byl (byla) hustokrutodémonská šavle, tak je to v pořádku. Ne, jsem obyčejná magická šavle. Která svítí kvůli upírům. Upírům! 

    Byl bych rád, kdybych mohl mít svůj klid. Bohužel musím pracovat s jednou slečnou, která je samý sval. Někdy se chová, že má i ten mozek. Každopádně mozkem akcí jsem já.  Je to žoldák. Žoldačka. Kdo tohle vymyslel? Rod se snad pozná podle vzhledu, ne? K čemu tolik slov? Pracuje pro Cech, který ji najímá, aby zabíjela magické tvory, kteří nejsou kompatibilní s okolním světem. Hlavně kvůli charakteru. Jo, i o tomhle jste se mohli už někde dočíst. Jmenuje se Kate Daniesl. Říkám si, že jenom já mám takové jméno. Dostali jsme se do maléru. Dostaly, pokud budete trvat na tom, že jsem ženský rod. Jejího opatrovníka někdo zabil. A ještě nějaké upíry. Na jednu stranu to byl dobrý skutek, nemyslíte? Kate chtěla najít jeho vraha. A musela začít spolupracovat s Pánem šelem. O tomhle už jsem někde slyšel. To byl takovej frajer... Ehm. S vůdcem Smečky kožoměnců. Něco jako vlkodlaci, ale jsou tam i další dlaci. Hadodlaci, kočkodlaci, krysodlaci. Curran, Pán šelem, se kožomění na lva. Ale fakt velkého. A možná i víc smrdí. S Kate si stále poměřují, kdo má větší moc. Něco jako když se chlapi přou, kdo ho má většího. Curran je alfa samec, bohužel nevím, jestli můžu říct, že je Kate alfa samice. Každopádně by se naštvala, kdybych tvrdil, že je samice. 

    Pokud jste pozorně četli, došlo vám, že v tomto příběhu moc originality nenajdete. O většině věcí jsem už někde někdy slyšel. Jsem magický, takže je jasné, že vím takřka o všem. Magickém. Možná bych se ještě mohl zmínit o upírech. Ne, nesvítí. Svítím já. A někdy ze mě něco odkapává, ale to je zase jiná pohádka. Upíří bývají pod kontrolou. Pokud tak není, je to velký problém. Který pak musím řešit já. Ovládá je Pán mrtvých. Klasický nekromant. Mimochodem, o tom jsem už taky někde slyšel. Jejich mysl ovládá upíra. A kdybyste někdy mluvili s upírem (Vím, některé slečny po tom touží.), tak uslyšíte hlas nekromanta, který v tu chvíli toho upíra ovládá. Zajímavější je však zabití upíra. Copak zajímavé, hlavně je to dost srandovní. Upíra zabijete klasicky kůlem, useknutím hlavy. Teď to přijde! Ha ha ha. Nekromantova mysl si pak také myslí, že umřela. Ahahaha. A není jednoduché ji pak přesvědčit, že to celé přežila.

    Když už jsme byli u těch vtipných záležitostech, musím se vám k něčemu přiznat. Kate, a hlavně i Curran, si myslí, jak jsou strašně vtipní. Jsou někdy trapní. Nejčastěji to dělají před nějakým namachrovaným týpkem a před bojem. Můžu se jen dohadovat, ale mám pocit, že se tím snaží svého soupeře vystrašit. Něco jako že se kočka zvětší. Nebo jen něchtějí narovinu říct, že si kvůli tomu boji vzali ten den hnědé kalhoty. 

    Někdy je s oběma legrace. Převážně tehdy, když se hádají. Naštěstí necukrujou. Po cukru se prej tloustne. A už jste viděli tlustého žoldáka s tlustým lvem? Takže jsem neměl žádný sladký oddech. Furt jsem musel poslouchat nadávky a výhružky. Jednou mi vyhrožovali, že se budu muset chovat spíš jako Nabíječ. Nechutné. Pořád jsem se musel do někoho mlátit. A to kvůli Kate. Má moc, o které nikomu nechce nic říct. Takže o ní nevím ani já. Možná se o tom dozvím něco později. A já vám pak dám vědět. Bože, já se bojím, co bude příště. 

    Kniha, která není zcela až tak originální. Každopádně hlavní hrdinka není nijak rozčilující a extrémně hloupá. Její ironie a sarkasmus mě bavil. Za to dostává Magie mrtvých jednu hvězdičku. A za nevýskyt romantické složky dostává i druhou. Při čtení jsem chvilkami jen kroutila hlavou, ale bavila jsem se. Což je důležité. Uvidím, jaké bude pokračování. Ohlasy jsou velmi kladné, tak se nechám ráda překvapit. Zatím dávám dvě a půl hvězdičky.

Abych nezapomněla. Děkuji panu Alexandrovi. Díky němu se zde nemohl objevit jeden vtip. Velký dík a vymysli mi spoustu dalších vtipů!