Co bych o sobě neměla raději říkat #2

Ačkoli jsem milovnicí knih (původně jsem chtěla napsat "milovník", ale chtěla jsem být genderově korektní), mám s nimi drobný problém. 
Opravdu není velký. Je malinký. Jen je poněkud početnější.

     Už od mladých let (tím tedy nechci říct, že bych byla stará, možná bych mohla napsat od dětských, ale to by zase znamenalo, že už nejsem dítě; prostě před mnoha lety, tečka) jsem ráda chodila do knihovny. Měla jsem ráda ten prostor (nemyslím prostor jako něco prostorného, ale jako prostředí), každý týden/14 dní jsem tam chodila a půjčovala si knihy. Věděla jsem, kde co najdu. Dokonce jsem paní knihovnici poradila, kde nalezne jednu knihu, kterou hledala jiná čtenářka (chlub!).
     V knihovně (ano, ano, odbočuji, ale ke své úchylce se dostanu, nebojte) už mě znaly (y tam je to proto, že jsme tam měli jen paní knihovnice). Nikdy se na mě nezlobily, když jsem donesla některé knihy později. A abych se přiznala, nevadí mi platit upomínky v knihovně. Oni z toho (snad) nakoupí nové knihy (opravdu doufám; a pokud se tak neděje, tak mi to neříkejte a nechte mi mou knihovní naivitu). Když jsem se pak odstěhovala do Brna, tak jsem si vozila knihy z naší knihovny (aspoň se také někam podívaly a neukazovaly se jen v malém městě), takže jsem ty knihy pak vracela jinak než včas poněkud častěji, než je zdrávo.
     Teď už se k tomu dostávám. I když jsem ty knihy vracela nevčas, tak jsem je měla.. Je těžké se k tomu přiznat, víte. Stydím se za to. Vracela jsem je nepřečtené (!!). Ano, ano. To si říkám bohemistka. Vím, jsem ostuda. 
     Ne vždy jsem je dočíst mohla. Musela jsem dělat něco jiného. Nebyl na to čas. A tak. Dobrá, vymlouvám se. Ráda jsem si půjčovala moc knih. A moc knih si chci přečíst, ale nejde mi to. Začnu je číst, ale nedokončím to. Něco se mi do toho čtení vloudí a pak nemohu pokračovat.
    Také mám ráda mít mnoho rozečtených knih. V současné době jich mám asi tak 7. Možná i více, ale nechci na to moc myslet. Je to tak potupné. Ani nevím, jestli je někdy dočtu.
     Dělám nepěknou vizitku bohemistům. Tedy je mi to tak řečeno. Jeden kamarád (pan inženýr) si myslí o bohemistech to, že nečtou, jen o čtení mluví. Ano, ráda říkám lidem o Chci-knížkách. Dokonce i o Musím-knížkách. Mluvím o tom, jak je budu číst, ale číst je nezačnu. A když už přesvědčím samu sebe o vhodnosti (rozumějte nutnosti) si nějakou tu knihu vzít do rukou, tak ji nepřečtu celou.
     Musím se ale pochlubit! I když mám mnoho knih zazáložkovaných, tak si pamatuji, co se v těch knihách odehrává. Jasně, po dočtení si pak nic nepamatuji, ale to vám říkat nebudu. Ne, ne.
    
Neprodlouženě řečeno: jsem chorobný/á rozečítač(ka) a nedočítač(ka) knih a ještě s tím ráda otravuji lidi ve svém okolí.
     

 

Co bych o sobě neměla raději říkat

Přemýšlela jsem,  co bych si mohla o sobě napsat do profilu na  Twitteru. Vymyslela jsem pouze jen ty informace, které bych raději neměla o sobě říkat. Tento článek bude o mé menší úchylce, se kterou otravuji své okolí.

Český jazyk

Při komunikaci se mnou, musí lidé dodržovat jistá pravidla. Zásadní je, aby používali spisovný jazyk. Pokud budete používat deklinační koncovky, které nejsou kodifikované, může se vám stát, že budete pořád ode mě poslouchat, jak se má mluvit. Ano, opakuji slova, která někdo říká, ale samozřejmě se správnou, kodifikovanou, koncovkou.

Ráda si zapisuji vtipné hlášky ostatních, které se pak následně objevují na facebooku, někdy i na Twitteru. Jednou jsem si zapisovala spolužákovu hlášku, díval se mi pod ruku a pak řekl: "Tohle sem ale nikdy neřek." Zmateně jsem se podívala na něho, na papír, na něho "Jak to? Vždyť jsi to před chvilkou řekl," nedala jsem se. "Jo, řek sem něco se stejným významem, ale úplně v jiný podobě." Nemůžu si pomoct, ale když si něco zapisuji, tak to automaticky překládám do spisovné češtiny. Musím se hodně soustředit, abych to napsala v původním znění, ale někdy se mi zadaří.

Další neřestí, kterou kamarádi mají u mě tak rádi, je vysvětlování hláskového vývoje v okamžiku, kdy se to naprosto nehodí. Nikdy se to nehodí, ale to mi nevadí a nezastaví mě to. Musím jim prostě vysvětlit, jaký je rozdíl mezi první a druhou palatalizací velár. Myslím, že bez těchto informací se nikdo nemůže obejít. Prostě ne!

Pokud se mnou někdo komunikuje jinak než živě, musí dodržovat pravidlo: žádné pravopisné chyby. Pokud je nějaká v smsce, tak neodpovídám. Ale spíše se odpovídat snažím, každopádně dotyčnému musím sdělit, že tam má chybu. Kamarádka musela pod tlakem napsat jednu smsku se stejným obsahem (Co rikas na to, ze by jsme nekam zasly?) třikrát. (Lidem dělá problém: by jsme/bysme/bychom.) Ve třetí, poslední, úplně poslední na celý den, mi napsala, že už se jí nikam nechce. Jednou se mi přiznala, že když mi píše smsku, tak nad tím přemýšlí, aby tam tu chybu neměla. (Kéž by to dělali i ostatní.) Další kamarád vždy na konci emailu napíše spoustu čárek a teček se slovy, že si je mám dosadit tam, kam chci.

Také dělám chyby, to nemohu říct. Ale stejně si nemohu pomoct a musím na chyby (myslím pravopisné) ostatních upozornit a opravit je.

Nedávno jsem v hospodě zaslechla jednu větu: "Když máš uvozovky, tak dávání čárek tam je dost subjektivní." Nevím, jestli to bylo řečeno přesně takto, každopádně, ačkoli jsem byla velmi ospalá, tak tohle mě probudilo. Vkládání čárek do věty, kde jsou použity uvozovky, není, nebylo a nebude nikdy subjektivní. Jsou na to pravidla.