C. D. PAYNE. Brenda Veliká

     Brenda Veliká je má první čtená kniha od autora série Mládí v hajzlu. Takový jsem barbar. Ani jsem neměla v plánu si od něho něco přečíst. Nelákalo mě to. Však to určitě znáte. Autor, který je slavný a oblíbený, jeho knihy se všem ve vašem okolí líbí, jen vám ne. Toho jsem se bála. Ale trochu zbytečně. A když jsem Brendu viděla v knihovně, řekla jsem si, že to zkusím. Přinejhorším bych ji vracela do knihovny nepřečtenou. Což se mi teda ještě nikdy nestalo!! :o)

    Brenda je šestnáctiletá holka, která nemá na střední škole žádné kamarády. Ona je přesvědčena o tom, že za to může její tloušťka. Vlastně skoro za všechno její životní neštěstí může její tloušťka. Tedy podle ní. Rodiče v čele s její babičkou se rozhodnou poslat Brendu na exkluzivní internátní školu pro nevychované děti.

     V této škole s velmi předraženým školným nenajdete televizi, počítač a pořádné jídlo. A Brenda opět začne být na konci hierarchie, skamarádí se pouze s ošklivou Ruby a černým trpasličím gayem. Jenže pak přijde krásná Marie a vše se možná změní.

    Příběh vypráví sama Brenda. Vzhledem k tomu, že je to puberťačka, je jasné, že se neobejde bez vulgarismů, hovorových výrazů. Každopádně tvary slov jsou spisovné - žádné -ej na konci a tak. Což jsem byla mile překvapena.

     Díky tomu, že je Brenda vypravěčkou, dostaneme se do její hlavy a poznáme ji. Jen nevím, jestli je Brenda zrovna ten typ člověka, který byste chtěli poznat. Je nebezpečně upřímná, zakomplexovaná. Nadává na svou váhu, ale nehodlá s tím nic dělat. Nevím, jestli jsem jediná, kdo nechápe, proč se takřka pořád cpe sýrovými křupkami a čokoládovými tyčinkami, když jí vadí tloušťka. Na Brendě jsem měla ráda pouze její sarkasmus a to, že se chvilkami projevovala inteligentně. Jinak by potřebovala facku.

    Brendiny kamarádky mi nebyly sympatické vůbec. Akorát Chloe byla aspoň užitečná. Co se týká dospělých postav, měla jsem chuť křičet, když tam byly. Ony byly opravdu k vzteku. Ale předpokládám, že to byl autorův záměr. 

     A postava Bricka? Víte, jak v amerických filmech musí být vždy nějaký ten černoch? Tak Payne dal do jedné postavy černocha, gaye a trpaslíka k tomu. Bohužel mi Brick moc k srdci nepřirostl. 

    Asi nejlepší postavou byl pro mě Cole, puberťák s aspergerem. Jeho interakce s dalšími postavami byly uvěřitelné - tedy pro mě, ještě jsem se naživo nesetkala s takovým člověkem, nebo o tom nevím.

    Nejlepší na celé knize byl humor. Sarkastický, upřímný, zlý. Nevím, jestli všem takový humor sedne. Zábavná byla různá netypická přirovnání - bez nich bych tu knihu asi zahodila. 

    Prvních šedesát stran mě bavilo hodně, pak jsem se nudila, nudila, nenáviděla všechny postavy, rozčilovala jsem se. A posledních sto stran mě zase bavilo a rychle jsem knihu dočetla. Takže mě bavila asi tak polovina knihy. To je docela slušné. 

    Dávám tři hvězdičky a asi nebudu spěchat, abych si přečetla další knihu od tohoto autora. 

WOLFGANG HERRNDORF. Čik

     O Čikovi jsem před čtením takřka nic nevěděla. Pouze fakt, že je. Ohlasy jsem nečetla a ani jsem si nevšimla, že by nějaké byly. V knihovně jsem si Čika všimla náhodou a náhodou jsem si řekla, že to zkusím. Už také bylo na čase si přečíst něco, co se mnohem více podobá naší realitě než paranormální romance.

     Hlavními hrdiny příběhu jsou dva čtrnáctiletí chlapci. Maik Klingenberg, který je pro ostatní ve třídě jen takový podivný a nudný patron. Je tajně a platonicky zamilován do své spolužačky Tatjany a doufá, že ho ona pozve na svoji narozeninovou party. Andrej Čichačov, všichni mu říkají Čik, je jejich nový spolužák pocházející z Ruska. Čik chodívá do školy opilý a nijak se neprojevuje. Všichni se mu spíše vyhýbají. 

     Právě tito dva chlapci (a ještě nějaká další nezajímavá individua) nejsou pozváni na narozeninovou oslavu. Maik je z toho velmi nešťastný. K tomu si připočtěte, že jeho matka odjela do protialkoholické léčebny a otec si má čtrnáct dní užívat se svou mladičkou sekretářkou. 

     Čik vymyslí úžasný plán, jak by si s Maikem mohli užít pořádnou dovolenou. Pojedou do Tramtárie, kde žije Čikův dědeček. Chlapci se tak v ukradené Ladě vydávají na dobrodružnou cestu po Německu do Tramtárie.

     Příběh je rozdělen do dvou časových rovin. První (úvodní a závěrečná) je vyprávění teď (po hlavním ději), druhou je hlavní děj knihy. Nemusíte se obávat, není to nijak matoucí, naprosto přesně víte, o jakém čase je řeč.

     Vyprávění je psáno v ich formě a provází jím Maik. Je to psáno nespisovným jazykem a působí to tak, jako by vám to Maik opravdu říkal. Každopádně nečekejte, že je v každé větě "vole" a hromada vulgarismů. Vulgarismy jsou užity jen v přímé řeči a jen tehdy, kdy je to nezbytně nutné - což bylo jen několikrát. Nebojte, pro mládež to není nijak pohoršující, ve škole je učí mnohem horší věci. Text je stylizován opravdu tak, že lze z toho "poznat", že to vypráví dítě - Maik ne všemu rozumí a upozorňuje na to. I pohled na různé situace je dětský a naivní. 

     Pokud máte rádi humoristické romány, tak se na humor u této knihy můžete těšit. Nabažíte se ho do sytosti. Příhody hrdinů jsou místy komické, ale nejvtipnější pro mě jsou vtipné, někdy až absurdní, dialogy mezi Maikem a Čikem. Můžete se těšit na humorná přirovnání, popisy postav, prostředí, myšlenky a pocity.

Najednou mě tak nadchlo, že si můžu dělat, co mě napadne, že jsem samým nadšením nedělal nic.

(Str. 72)

    Tohle mě někdy naprosto vystihuje!

      Po dlouhé době jsem byla nadšena knihou kvůli stylu, v jakém byla psána. Děj mě tolik neohromil, ale ten styl (převážně humor) mě nutil číst dál a nezavřít Čika už po pár stránkách. Bavila jsem se neustále. Jsem moc ráda, že se i v dnešní době najde někdo, kdo je schopný napsat knihu pro mládež (a i dospělé), ve které nejsou hysterické hlavní hrdinky a paranormální blbci! Bylo to milé, nijak agresivní a napínavé pasáže samozřejmě nechyběly. Možná si to pět hvězdiček nezaslouží, ale podle mě je to nejlepší kniha s dětskými hrdiny za poslední dobu.