RACHEL HARTMAN. Serafína

    Příběh draků #1

    Nečetla jsem Eragona, obloukem se mi vyhnula dračí vlna. Tedy v době, kdy byl Eragon velmi populární a muselo se čekat na další díly. Moc knih s dračí tématikou jsem nečetla, před lety jen Den draka, který se odehrává ve světe World of Warcraft. Dále jen Jak vycvičit draka. Serafína má na goodreads vysoká hodnocení a těšila jsem se na ni hodně. A proto jsem ji měla nepřečtenou několik měsíců v poličce, že.

    Serafína je pomocnicí dvorního skladatele Viridia v hlavním měste Goredu, v zemi, kde žijí lidé. A někteří draci. Před čtyřiceti lety byla ukončena válka mezi těmito dvěma rasami. Hlavně díky královně Lavondě a hlavnímu draku Comonotovi. Právě Comonot má přicestovat do Goredu, aby se zúčastnil oslav čtyřicetiletého míru. Jenže pár dnů před jeho příjezdem někdo zabil prince Rufuse, jehož mrtvolu nalezli bez hlavy. Tudíž si takřka všichni myslí, že ho zabil drak. Serafína, která má velké tajemství, se snaží s pomocí prince Luciana Kiggse naleznout pravého viníka. Byl to opravdu drak? Dokáže Serafína celému Goredu svěřit své tajemství, které by ji mohlo stát život?

    Příběh je vyprávěn hlavní hrdinkou Serafínou ich-formou. Myslím, že je to pochopitelná volba, protože se často dostáváme do její hlavy. Doslova. Ale teda nemyslím, že se do ní dostáváme krumpáčem. Serafína má ve své mysli takovou zvláštní zahradu s příšerkami, které chodí kontrolovat. Bylo by asi zvláštní, kdyby o její mysli psal někdo mimo příběh. 

    Právě tato zahrada je z počátku velmi zvláštní a netušíte, co si máte o tom myslet. Já sama jsem nevěřícně koukala na stránky a nechápala jsem, co to má být. Kdyby to byl sen, člověk by to i pochopil, ale takhle... Možná je to něco podobného jako Mind Palace v Sherlockovi. Každopádně to začne dávat smysl, i když by mě nenapadlo, že by to nějaký mohlo mít.

   Z počátku je čtení těžkopádné. Nemohla jsem se začíst. K tomu ta nepochopitelná zahrada v mysli Serafíny. Ale kolem strany sto jsem se už chvilkami přistihovala, že mě to baví. Chtěla jsem vědět, kdo zabil prince Rufuse, to, že ho zabil drak, je tak očividné, že to nemůže být pravda. 

    Začetla jsem se také díky tomu, že jsem začala chápat opět zmiňovanou zahradu, postupně jsem rozuměla politice, která byla zajímavá. A chtěla jsem vědět, kdy Serafína bude muset přiznat své tajemství. A jestli bude vůbec muset. 

    Začátek byl trochu zmatečný i kvůli skokům do minulosti. Tyto informace ale musely být zmíněny, jinak by pak celá kniha byla nedovysvětlená. S postupujícím příběhem se už do minulosti nedíváme, vše se pak odehrává  jen v přítomnosti. 

    Na konci knihy je příloha s vyjmenovanými postavami, jejich charakteristiky jsou takové hravé, ironické, a slovníčkem pojmů. Tento seznam jsem si četla až na konec, abych se nedozvěděla třeba nějaký spoiler, ale na žádný jsem nepřišla. Možná by bylo lepší si tuto přílohu přečíst před začtením se do příběhu, aby bylo vše snazší na pochopení. 

    Serafína jako hlavní hrdinka byla sympatická. Mohla za to její inteligence a schopnost si různé informace spojit dohromady a vyvodit závěr, což se určitě hodí, když chcete vyšetřit vraždu prince. Chvilkami může rozčilovat tím, jak o sobě přemýšlí, že je chudinka, i když jsou na tom jiní mnohem hůř. Ale co by to bylo za knížku, kdyby neměla fňukací hrdinku!

   Princezna Glisselda zprvu působí jako hloupá rozmazlená slečinka, ale pak se z ní stane příjemná postava, až je mi líto, že neměla více prostoru. Snad se to v dalším díle zlepší.

   A pak je tu princ Lucien Kiggs. Ach. On je takový ňunínek. Sympatický. Ale někdy mě svou touhou po pravdě štval, protože chudinka Serafína mu ji říct nemohla. Lucien působí některými okamžiky jako tragický hrdina, protože je bastard. Ale je to zároveň snoubenec Glisseldy, takže to asi nemůže být tak hrozné, když se má stát mužem budoucí královny.

   Postav je zde více, například učitel Orma, který je též charismatický, skladatel Viridius je takový otrava, Comonot, hlavní drak, je takový zvláštní, ale zajímavý. A další a další. Celkově všechny postavy, které jsou na straně Serafíny, jsou hodné a z části i sympatické, lépe řečeno až moc idylické.

   Serafína je sice young adult kniha, ale myslím, že by se mohla zamlouvat i starším čtenářům. Fikční svět je dobře vystavěn - mohla by být v knize i příloha s nějakou mapkou, abychom věděli, jak vypadá. Mají zde své náboženství, tedy hlavně své svaté. Není to složitá kniha, ale není zas tak úplně jednoduchá. A myslím, hlavně v to doufám, že se v druhém díle dozvíme více o tomto světě. Docela by mě zajímala země draků.

    Musíte přetrpět začátek, než vše začne zapadat tam, kam má. Pak se můžete začíst a můžete se se Serafínou a Kiggsem dozvědět, co se tam vlastně děje. Dávám tři hvězdičky a těším se na druhý díl.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment.