KATJA MILLAY. Moře klidu

     Moře klidu je kniha, která má neskutečně dobrá hodnocení. Je to až neuvěřitelné. Když jsem se před otevřením této knihy dívala na hodnocení přátel na Goodreads, nečekala jsem, že nejhorší hodnocení jsou tři hvězdičky. A to ještě výjimečně. Jinak to byly samé pětihvězdičky a čtyřhvězdičky.

     Určitě je vám všem jasné, že jsem díky těmto hodnocením měla vysoké očekávání, což u mě znamená, že se mi kniha nebude líbit. Naštěstí to takový průser nebyl, jak jsem z počátku očekávala.

    Nastya, dívka s tunou make-upu na obličeji, černým oblečením a vysokými podpatky, se přestěhuje ke své tetě, aby mohla po tom začít od začátku někde jinde. Tedy alespoň trochu, protože před minulostí neuteče. Nebo alespoň její ruka ne. Nikdo z nové školy neví nic o tom, co se jí stalo. Všem se snaží vyhýbat a nejraději by byla neviditelná. Ale všimne si jí Josh, mladík, který má kolem sebe auru smrti. Který je pro všechny skoro opravdu neviditelný. Tyto dvě existence pak spolu začnou zvláštním způsobem koexistovat. A postupně se dovídají o tom druhém tajemství, o kterých by raději nechtěli vědět. Tedy hlavně o těch Nastyiných. Snad to píšu dobře. To jsou zase jména tohle.

     Jak už tak bývá zvykem, když má kniha dvě hlavní postavy, má i dva vypravěče. Zde tomu není jinak. Oba pohledy jsou psány v ich-formě a časově se nepřekrývají. Jednu scénu máme vždy jednou, takže nevíme, co si zrovna o té dané situaci myslí nevyprávějící postava. Tedy pokud o tom nezačne přemítat ve svém vyprávěcím prostoru, ale už je to v době, kdy si postava měla čas promyslet, co se přesně stalo, takže to nejsou takové ty myšlenky, které by měla v době té situace. Kdo se neztratil v mých myšlenkových pochodech?

    Nastya mi zpočátku byla nesympatická - výrazný make-up a vysoké podpatky, na kterých neuměla chodit, jí k sympatičnosti nepřidají. Přijde mi, že se jí ve škole moc povolovalo. Ať nechodí do školy, když není shopná ani chodit oblékaná tak, jak nařizuje školní řád. A štvala mě, že skoro takové úlevy vyžadovala. 

    S dalšími přečtenými stranami a s dalšími informacemi o tom, co se stalo, jsem ji začala chápat. A byla už i sympatičtější. 

   Josh je fešák, tvrdila autorka. Byl mi sympatický už od začátku. Sice byl tichý, neměl moc rád lidi, ale to mi vůbec nevadilo. A uměl vařit. A vyrábět nábytek. To je prostě bomba! Vyrobí kuchyňskou linku, uvaří vám a ještě vám to naservíruje na vlastnoručně vyrobeném stole. Co víc si přát? Nejsem si jistá, kdo by se měl víc chovat jako magor, protože nevím, kdo na tom byl hůř. Pravdou je, že svoji situaci zvládal lépe Josh. Byl mnohem vyrovnanější a silnější. 

    Další důležitá postava je Drew. Ale očividně nebyl tak důležitý, aby dostal svůj vyprávěcí prostor. Drew je děvkař a výborný debatér. Holky se prostě nechaj ukecat. Pasáže s ním mě bavily. Byly vtipné. Aspoň nějaké to světlo v tomto temném příběhu. Sympaťák, o kterém se také něco dozvíme. Jsem ráda, že byl dán prostor, sice jen malý, i někomu jinému.

    

    Jejich vztah byl napsán krásně postupně. Ehm... Nebylo to rychlé, potřebovalo to čas. Krůček po krůčku se ze dvou neznámých stávali přátelé. A to se mi moc líbilo. Kdyby to byla nějaká rychlovka, tak by to jen zkazilo celý dojem z knihy. Takhle to bylo alespoň trochu uvěřitelné. Někdy méně znamená více a zde to opravdu platí.

    Styl psaní je takový zamyšlený, dumající. Oba hrdinové přemítají o svém životě, o tom, co se stalo a co se děje teď. Popisy prostředí nebyly tak podrobné jako mysl postav. Opravdu máte přehled o tom, jak se cítí, jak co prožívají. Zbytek stejně není moc důležitý. 

    A nejlepší na tom je, že věty nebyly holé, ale rozvité. Taková L. J. Smith by se měla podle této knihy učit o tom, co jsou vedlejší věty.

   Z počátku jsem se nemohla začíst. Vadila mi Nastya. Pak jsem chtěla vědět, co se jí stalo, že se chová jako kráva. Nebo... Ne, žádné jiné zvíře by to nevyjádřilo lépe. A pak jsem se začetla, v době, kdy se má připravovat na zkoušky. Opravdu jsem nečekala, že se do Moře klidu tak ponořím. Alespoň jsem to přečetla rychle. Alespoň jsem to dočetla. Vím, že si někteří budete myslet, že je to málo, ale stejně dám jen tři hvězdičky. Zas tak moc jsem z toho nebyla unešená. A co se týká poslední věty, jak z ní byli někteří nadšeni, tak musím říct, že mi to bylo jasné, jen jsem čekala, že se to dozvíme mnohem dřív a ne až na úplném konci.