Jako malé (malá jsem furt, těch sto padesát osm centimentrů není fakt moc) pubertče, asi tak kolem čtrnáctého roku života, jsem měla v oblibě klasiku. Zola byl můj žampión. A i Tolstého jsem měla celkem ráda. A další autory samozřejmě, ale nemám chuť sem vypisovat všechny. On by si totiž každý zasloužil svůj speciální zápis, takže jim nebudu věnovat ani písmenko.
V poslední době si ale uvědomuji, že jsem tyto klasické knihy četla jen kvůli příběhu, o stylu vám neřeknu vůbec nic. Četla jsem Annu Kareninu, ale až na vysoké škole jsem zjistila (na přednášce Teorie literatury), že je tam scéna, která je psána z pohledu psa. Mám pocit, že když jsem Annu četla já, tak ten pes musel být zatoulanej. Nebo obskakoval nějakou ruskou fenku. Nebo francozskou, protože Francie a cokoli francouzské bylo v té době in. Během čtení jsem si toho opravdu nevšimla. Jistě, můžete říct, že jsem nevnímavá. A já s vámi můžu jen souhlasit. A také se stydět. (Všímáte si, že často začínám větu spojkou "a"? Musím se to odnaučit. Nebo, a(!) to je mnohem lepší, budu to brát za své autorské A.) A opravdu se stydím.
Nedávno jsem četla recenzi na Lolitu u Brabikate na blogu. Lolitu jsem také četla kolem čtrnácti. Pamatuji si děj, možná hlavně díky filmu. Brabikate píše ve své recenzi o krásném stylu Nabokova. Já si ho samozřejmě nepamatuji. Nevybavuji si ho. Ani trochu. Hlavně že jsem Lolitu přečetla, že? Nevím, jak jste vy vnímali v dětství a v pubertě styl knih, ale já ho nevnímala vůbec. Až ve čtvrťáku na gymnasiu (pro některé rejpaly: gymnáziu) jsem si při čtení Lístku lásky od Zoly všimla pasáží, ve kterých autor popisoval část Paříže, kde je Invalidovna (hlavně se mě neptejte, kde ta Invalidovna přesně je), za různého počasí a nečasí, světla a nesvětla. Až ve čtvrťáku! *facepalm* Fakt brzo.
Mám ale výmluvu. Na omluvy nevěřím. Od druháku do čtvrťáku jsem četla historické drby. Takové ty knížky, v nichž jsou sepsány životy různých panovníků se zajímavými detaily, aby to bylo čitelné. Díky těmto historickým drbům jsem také odmaturovala z dějepisu za jedna. Jedinou beletrii, které jsem se věnovala, byla ta od Pratchetta. Tak doufám, že mě to aspoň trochu vymlouvá.
Až během studia a flákání se na vysoké škole jsem si začala při čtení všímat autorského umu a neschopnosti. Aspoň něco mě tam naučili. A také mě samozřejmě naučili přečíst takřka cokoli. Kromě Švejka. Ale o tom někdy jindy. Dnes už jsem vnímavější. Někdy i vnímám, když na mě někdo mluví. Ráda si přečtu knihu, která má zajímavý styl, kde je hra s jazykem a s různými postupy vyprávění.
Ráda bych si, až budu mít čas a hlavně vhodnou náladu, opět přečetla knížky, které jsem četla jako pubertče. Na osvěžení děje, ale hlavně kvůli tomu, abych věděla, jak ti známí klasičtí autoři píší. Jenže jak se znám, tak se k tomu vůbec nedonutím a nepřesvědčím, protože knížek, které si chci přečíst, je moc. Tak moc, že nemám čas na to, abych si některé přečetla vícekrát.
A jak jste na tom vy? Pamatujete si knihy, které jste četli v pubertě nebo v raném mládí? Chápu, že sedmnáctiletých nemá asi smysl se ptát, protože si to určitě pamatují. Kdy jste začali vnímat v knihách víc než jen pouhý děj?
Já si začátek vnímání stylu spojuji s obdobím, kdy jsem právě začala číst klasiku. Což bylo zhruba na konci základní školy - a většinu jsem potom přečetla během střední, takže jsem to své "vnímání stylu" skoro pořád trénovala, protože i na gymplu do nás hustili, že si nemáme všímat jen děje. Stejně ale pro mě bylo potom úplně děsivé, když jsem přišla na vysokou a po prvním semestru ode mě chtěli sáhodlouhý rozbor díla, kde by nepadla ani zmínka o ději!
OdpovědětVymazatA k tomu "a" na začátku věty. :-) Já ho taky ráda používám. A dokonce bylo jedním z prvních stylových příznaků, kterých jsem si ve svém životě všimla - Mika Waltari ho totiž v románu Egypťan Sinuhet používá v dost velké míře. A mně se to líbí. Má to zvláštní šťávu. :-)
Na gymplu do nás tohle nehustili ani trošku, bohužel. (Když si vzpomenu na ty češtinářky, tak se ani nedivím.) A na vysoké je to pak šok, to jo. Já neměla tucha, co to po mně přesně chtějí. Myslím, že ani dnes bych to nezvládla tak, jak by oni chtěli. :o)
VymazatJeště často začínám větu s "já". Připadám si sice jako egoista, ale vím přesně, odkud to mám. Naše němčinářka pořád říkala, že tam má být "ich", no tak to dávám i v češtině. :)
Já to pořádně začínám vnímat až teď, od doby, co mám blog a píšu jakožerecenze. Pořád mám ale mezery ve vnímání chyb, je docela smutný, když mě na ně upozorní babička, tyjo!
OdpovědětVymazatChyby vnímám převážně jen v knihách, které mě nebaví - to abych se mohla rozčilovat mnohem víc. Když mě knížka baví hodně, tak si jich ani nevšímám. Když čtu průměrnou knihu, tak jak kdy. Nějak se na to nesoustředím, abych pravdu řekla. Ono je to čtení pak lepší. :o)
VymazatA blog docelá pomáhá si všímat víc knihy, když ji čteš. Abys pak měla o čem psát, že? (Aspoň k něčemu je ten blog dobrej, i když čtu knížky, co čtu.) :o)
Hm, tak asi kolem dvanáctého roku života. Začalo to jmény postav a názvy knih. Fantasy knihám jsem v té době věnovala o dost víc pozornosti, než povinné četbě a všímala jsem si, že jsou určité tendence ve stylech pojmenování. Byl boom Lotra, takže hodně knih mělo název TO TOHO. Prostě genitiv byl v módě a to se nedalo přehlédnout. A taky jsem dokázala rozlišit, že Harry Potter byl čtivější, než Pán prstenů. To byl výkon, že? XD
OdpovědětVymazatTaky jsem začala chodit na střední, kde byla rozšířená výuka němčiny. Jazyky mě zajímají dodnes a tehdy i teď si občas říkám, jak co zní v jakém jazyce. Mě bavilo, jak jsou některé idiomy prakticky stejné a jiné úplně jiné. Na nich je hezké to, že se používají i v běžném životě nejen v beletrii. :)
Já jsem fantasy v té době právě moc nečetla. Pána prstenů ano, pak i Zaklínače, Pratchetta hodně. Ty trendy jsem nesledovala. Až pak když jsem četla Šifru mistra Leonarda, tak jsem si všimla, že byl tematický trend. A začalo mě to odrazovat. Teďka mi přijde, že je to "trendování" mnohem více vidět - i ve filmech.
VymazatGenitiv a jeho posesivní vlastnost. :) Názvů jsem si fakt nikdy nevšímala, to asi budu muset změnit - v životě by mě nenapadlo, že by byl trend v názvech knih! Děkuji za tuto informaci. :) (Furt mi není jasné, jak by si někdo vybíral knihu podle toho, že je tam například genitiv (Snad víš, jak to myslím.). Lidi jsou zvláštní tvorové. :o)
(Furt mi není jasné, jak by si někdo vybíral knihu podle toho, že je tam například genitiv (Snad víš, jak to myslím.).
OdpovědětVymazatXD
No když se naučíš, že tento typ názvu naznačuje tvůj oblíbený žánr, takže je to první impuls k tomu, aby ses na knihu zadívala pozorněji a postupovala obvyklými kroky anotace, přečtení několika stran na zkoušku a podobně, tak si jich taky začneš všímat. Samozřejmě, že mi došlo, že i knihy, které se jmenují jinak se mi můžou líbit. Jako čtenář oceňuji opravdu dobré anotace a lidskou šuškandu. To s názvy schválně lehce přeháním. :)
Já snad spíš vyhledávám taková patetická substantiva než genitiv. Chápu, každopádně jsem se nikdy moc tímhle neřídila. Hlavně že se pak kniha líbí, že? :)
Vymazat