PETR MĚRKA. Hitler se na vás usmívá

O Petru Měrkovi jsem se dozvěděla pravděpodobně náhodou. I když.. Jak moc je náhodné, když mi někdo úmyslně pošle jednu jeho povídku? Tedy. Byla mi poslána jedna jeho povídka. V tomto souboru je jako poslední. Hon na Měrku se jmenuje. Byl to pro mě docela šokující text. Dále jsem byla informována, že ty všechny jeho povídky jsou stejné. Řekla jsem si Fajn, tohle tedy číst nebudu. Já na to ale úspěšně zapomněla a když jsem tuto knihu se zajímavým názvem i obálkou viděla v knihovně, vzpomněla jsem si jen na to, že mi o ní někdo něco říkal.

     Už cestou z knihovny jsem se do Hitlera začetla. A vzpomněla jsem si. I z jeho dalších textů jsem byla šokovaná. Před domem jsem potkala dceru domácích, která také studuje český jazyk a literaturu, a musela jsem jí o tom hned říct. Podívej se, takhle vypadá současná česká próza. Slečna knihu rychle prolistovala a přečetla pár odstavců. To mi pro představu stačí. Předpokládám, že by to stačilo každému, kdo se nevyžívá v literárním masochismu.

     Hitler se na vás usmívá je sbírka více než čtyřiceti krátkých povídek. Rozsahem je to svazek, který bych dokázala přečíst za jeden den. Díky obsahu to bylo pro mě nemožné. Četla jsem vždy jen pár povídek a pak jsem přešla k jiné knize. A tak pořád dokola. 

     Styl je jednoduchý. Vše je jasně napsáno, ale! V Hitlerovi najdete velké množství vulgárních výrazů. A "příběhové scény" nejsou o moc slušnější. Ve fikčním světě Petra Měrky je naprosto běžné, že otec souloží s dcerou, matka se synem, kombinace otec se synem by také nikomu nepřidělávala vrásky. Kamarádi (chlapci) souloží spolu. Znásilnění bývá také velmi častým jevem. Není se čemu divit, když takřka celá společnost užívá drogy. A vraždy? Vraždy tam jsou také. A brutální. To byste se divili, co dokáže všechno Petr Měrka vymyslet. Neštítí se ani popisů fekálních scén. Některé povídky by se daly shrnout takto: fekálie potká fekálii, množí se a pak jsme kompletně ve sračkách.

     Povídku Jarka se učí porno si přečetl i můj muž. Tohle snad napsal nějakej puberťák, kterej si ho už dlouho nehonil. Z počátku jsem měla z povídek takový pocit, že jsem si říkala, že se snad opiju, nechám mé zvrhlé já ovládnout svoji mysl a dokážu také tak psát.  Abych mu zas tak moc nekřivdila, některé jeho snově absurdní scény byly vtipné a některé myšlenky také. Můžu odpřísáhnout, že jsem se mezi tím mračením i smála.

     Po přečtení cca dvaceti povídek jsem přestala vnímat Měrkovy nechutnosti a snažila jsem se v textech najít něco, co tím chce autor vlastně říct. Zvolejte třikrát Sláva, našla jsem. Vedle souložících a znásliňovaných fekálií, které by se měly léčit ze závislosti jsem našla velmi výraznou kritiku společnosti, kterou však Měrka vyhání až do extrému. Nebo to je naše budoucnost? Budeme pracovat v továrně, kde budeme i bydlet na matraci kousek od svého pracovního místa, budeme mít jen čtyři hodiny na spánek a budeme se zvát střední třídou?

Spokojení žurnalisti odkvačili za další hysterickou událostí, která se právě odehrávala na náměstí  sv. Stalina, kde jakýsi student lékařské fakulty poléval své do kozelce svázané rodiče benzínem. Obvinil je z toho, že jsou staří a pobíráním svého důchodu bezprostředně ohrožují jeho vlastní hmotnou existenci. Mladí lidé mu souhlasně přizvukovali a solidárně tleskali. Ti nad padesát let se raději zdekovali. 

(povídka Zfetovaná vláda, str. 236-237)

      Z počátku jsem nechápala, jak nakladatelství Druhé město mohlo tuto knihu vydat. Byla jsem opravdu velmi zmatená. Jestli nepřijdu na důvod, tak asi nemám co dělat na bohemistice. Možná je to tou velmi ostrou kritikou společnosti. Možná je to tím, že se nebojí šokovat. Možná je to tím, že se nebojí používat výrazy a obrazy, které nikdo jiný nepoužívá. Možná je to tím, že je to sakra originální.

***