20.09.12

CHUCK PALAHNIUK. Ukolébavka

    Ukolébavka je mým prvním setkáním se spisovatelem Chuckem Palahniukem. Tuto knihu jsem měla už docela dlouho v seznamu Chci-knížek, ale nikde jsem na ni nenarazila. Je pravdou, že jsem ji ani nevyhledávala, ale když ji má spolubydlící dostala, tak jsem neváhala a pustila jsem se do ní.

     Hlavním hrdinou Ukolébavky je novinář Carl Streator, jenž píše články o syndromu náhlého úmrtí nemluvňat. Carlovi neunikají detaily, jelikož se jeho šéf často ptá, jaký druh umyvadla měla rodina, jejichž díte umřelo, nebo také jakou měli ledničku. Proto není pro něho těžké si spojit smrt nemluvňat s knížkou "Básně a říkanky z celého světa", jelikož se vyskytuje vždy v pokoji zemřelého dítěte. A vždy je otevřena na straně 27, na které je napsána probíranka, která zabíjí. Carl se tedy rozhodne, že najde všechny výtisky a tuto probíranku z nich odstraní, aby nemohli kvůli ní umírat další a další lidé. Problémem probíranky je to, že si ji člověk hned po přečtení zapamatuje. A stačí si ji jen přeříkat vduchu a už máte mrtvolu na krku. Takže se není čemu divit, že se z Carla stane masový vrah. To víte, člověk si zaslouží umřít, když do vás strčí na chodníku.

 <spoiler>
      Další postavou je Helen Hoover Boyleová, obchodnice s nemovitostmi, ve kterých straší. I Helen umřel syn, když mu předčítala z knihy Básně a říkanky z celého světa. Právě kvůli úmrtí jejího syna se s ní seznámí Carl. Asi nebude překvapením fakt, že i Helen přišla na to, jak zabila svého syna. Měla jistou teorii, kterou si ověřila na manželovi. (Je to lepší než rozvod, no ne?)
     Helenina pomocnice Mona je členem wiccanské skupiny, tudíž Mona zná teorii takovýchto kouzel a řekne jim, že musí být někde nějaký grimoár, kniha kouzel, kde by mohlo být i kouzlo na vzkříšení. Helen s Monou a jejím přitelem Ústřicí se vydávají s Carlem na dlouhou cestu, při níž budou ničit probíranku a hledat grimoár. Každý má však s grimoárem jiné záměry. Někdo s ním chce zatopit, někdo chce být Bohem na plný úvazek.
</spoiler>

     Palahniuk v knize představuje náš svět jako svět zvuku/hluku. Jsme zvyklí často poslouchat hudbu. Někdo si zapíná televizor jen kvůli tomu, aby nebylo ticho. Jako bychom měli z ticha strach. V této souvislosti se během celé knihy setkáváme s různými obměnami sousloví Ten zvukoholismus. Ta tichofobie.
     Jako protiklad představuje svět, kde by probíranka byla veřejně známá, svět by ztichnul. Ze strachu. Lidé by se báli cokoli poslouchat. Nikdo by nevěděl, z jakého zvuku by přišla smrt. Tento svět ticha můžeme považovat takřka za svět postapokalyptický.

     Kniha je rozdělena na dvě časová pásma, která jsou obě vyprávěna v ich-formě. První pásmo je hlavní dějová linie, druhé je příběh po hlavní dějové linii. S příběhem po se setkáme jen párkrát, ale už tak v polovině nám bude trochu jasné, co se na konci hlavního děje stane.
     Výhodou této knihy jsou velmi krátké kapitoly, které mají převážně 3 až 5 stran. Pokud tedy patříte mezi čtenáře, kteří jdou dělat něco užitečného, až když si dočtou kapitolu, tak užitečných věcí uděláte opravdu hodně. Pokud se vám ale kniha bude hodně líbit, tak vás nezachrání ani ty krátké kapitoly.

   Musím říct, že jsem byla tímto prvním setkáním s panem Palahniukem nadšená. Po těch knížkách, které jsem v poslední době četla, je tohle něco úplně jiného. Kniha je psána zajímavě. Moc se mi líbilo, jak byly popisovány barvy.
       Oblek má světle modrý, ale není to správná modrá drozdího vajíčka. Je to modrá drozdího vajíčka, které najdete a pak si děláte starosti, že se nevyklube, protože ptáče vevnitř je mrtvé. A pak se vyklube a vy si děláte starosti, co dál. (str. 164)
Ukolébavka má i filozofickou rovinu, takže kniha není jen o příběhu samotném, ale najdeme v ní různé myšlenky a názory autora. A setkáme se i s humornými momenty.
Musím se ale přiznat, byly chvíle, kdy mě kniha nebavila, ale to spíše přičítám své náladovosti a ne stylu psaní pana Palahniuka.

     Menší upozornění pro ty, kteří neradi čtou v knihách o nekrofilii: Této knize se vyhněte.

3 komentáře:

  1. Ale stejně je základní zápletka nelogická. To nikdo předtím neobjevil moc té říkanky, když si ji okamžitě zapamatuje? Žádné matce nepřišlo divné, když umře její posluchač pokaždé, když mu povídá o náhlé smrti svého dítěte? Nikdo z rodičů nebyl tak bystrý, jako hlavní hrdinové, aby objevil moc oné říkanky? A že už vůbec nikdo z těch rodičů nebyl pracovníkem bezpečnostních služeb, nebo dokonce armády? Aby znalost oné probíranky neproměnil v nejohavnější, nejstrašnější a zárověn nejdokonalejší zbraň, o jaké si armáda může nechat zdát (viz https://www.youtube.com/watch?v=zd-PqyE_TS4), neboť jen pomyšlení na ni může člověka zabít a samotná myšlenka o její síle dovést jedince na pokraj šílenství?
    To mi prostě přijde nepravděpodobné.

    OdpovědětVymazat
    Odpovědi
    1. Jasně. Uvedu, že tuhle recenzi-záznam čtu proto, že jsem se setkal s lidmi chorobně postiženými "Chuckem Palahniukem" . Nevím jak jinak to popsat - snad jen trochu přesněji: setkal jsem se s člověkem, možná dvěma, kteří vypadají, jako by trpěli stejnými komplexy, o nichž píše tento autor, a tak se doslova vyžívají v jeho textech, jednají podle nich a t dslova. Jde údajně o bestsellery, takže asi nejde o ojedinělé případy. Snažím se těmto lidem a lidem ve svém okolí, kterří se chovají podobně patologicky nějak porozumnět a tak jsem hledal informace o autorovi. Zdá se, že Palahniuk je zjevně postižený čímsi, čemu by se jistě ve starověku obloukem vyhnuli - zobrazováním násilí, smrti, utrpení a zla - zobrazováním, kterým se právě tyto fenomény, přinejmenším ještě v antickém a středověkém chápání světa, uskutečňují, tj. realizují v hmotné rovině. Pro většinu z nás je to dnes běžná praxe, ba i plnohodnotný kulturní proud (už od Poea), ale divíme se, v jakém světě že to žijeme a proč že má všechno to negativní a ošklivé v něm tak silný sklon k progresivitě. Svou aktivní roli (ref. angl. realize=uvědomit si) ale naopak zcela odmítáme a vlastní, mnohdy zraněnu a chorou psychiku jako stěžejní faktor přímo určující charakter světa v němž žijeme vesměs odmítáme. Doslovný význam podobenství máme pak odvahu deklarovat za "kulturu" a dokonce ji cíleně sledovat, pěstovat a šířit, přičemž často zcela odhlížíme od skutečnosti, že v kultuře a v literatuře jde o obŕaz, o podobenství, o zobrazení toho, co je ještě ne-vědomé a je tedy zatím jen obrazem naší potenciální, budoucí reality. Palahniuk a jeho popularita naznačuje zhoubný potenciál i sílu těchto fenoménů ve světle současného světa. Nemohl resp. neměl by být naopak právě každý čtenář objevitelem moci této tolik populární "říkanky"? Nemělo (by) to, na co se ptáte právě každému jen trochu zdravému čtenáři "přijít divné" a není pravým smyslem podobné literatury probudit ve čtenáři poznání, že to co v sobě pěstujeme, v čem si libujeme a prostřednictvím kultury v sobě replikujemea mezi sebou šíříme je obrazem našeho reálného současného a především budoucího světa, spíše než probouzet v zraněných a pomstychtivých lidech, libujících si v tolik populárním a všudypřítomném hnusu a negativitě, pocity sounáležitosti a "normálnosti" patologického jednání jakéhokoli frmátu, včetně formátu proklínání, zaříkávání, vysávání střev, nekromancie apod? Není zjevná "normalizace" extrémní negativity u Palahniuka spíše varováním, k čemu takové smýšlení, jednání a jeho tolerance ve svém důsledku vede, podobně jako byly s velkou pravděpodobností například knihy George Orvella ve své době přesným obrazem naší současnosti, jíž se dnes nikdo ani v nejmenmším nepodivuje, ačkoli jsme je v době kdy vycházely nepovažovali za prorocké, nýbrž jen za čirou fikci? Taková "fikce" je dnes ale realitou, možná právě tak, jako může být příští realitou "palahniukův hnus". A pravdou je, že svým nepochopením a povrchním chápáním obrazu nevědomí, který tento autor šokujícím způsobem předestírá, chápaným někdy dokonce na čistě hmotné a striktně kauzální úrovni (jak je patrné z této otázky) se právě jeho knihy stávají dnes zmíněnou "nejdokonalejší zbraní, o níž sní všechny armády světa"

      Vymazat
  2. - zbraní, která už dnes plní blázince k prasknutí a přivádí davy na pokraj šílenství? Není právě doslovnost podobenství tou zbraní, s jejíž silou je dnes úroveň nenávisti jednoho člověka ke druhému, vyvolaná opakováním propagandy "o dvojím lidu" pana Goeblese, okořeňenu tehdy krystalky pervitinu znovu obecně přijímaným postojem, žnení snad třetina obyvatel kontinentu nebo planety znovu "méně lidmi", než zbylé dvě třetiny a není realitou široce přijímaný postoj, že josu zde viníci, pro něž je třeba pro ně vyhradit v nějaké novodobé světimi příslušný prostor a zajistit jim patřičný osud...? Naposledy taková patologie stála myslím život 70milionů lidí a byla za ní podobná psychóza, jejíž "kvality" ovšem ani zdaleka nedosahovaly současných "palahniukovských" dimenzí -ale my se přesto znova ptáme po doslovném významu zřejmého podobenství a tváříme se, že nevíme, kdo je v našem současném světě pokračovatelem tehdejší bandy psychopatů a nikoli co v našich duších jejich jednání pohání, s jak povrchní doslovností, posilující naše vlastní komplexy se ztotožňujeme namísto snahy těmto hlubším souvislostem porozumnět. Už staří řekové před 3 tisíci lety jim rozumněli a jejich kultura proto zlo jednoduše nezobrazovala, neboť každý věděl, že zlo plodí zlo...a tak jejich svět kupodivu s těmito hodnotami dožil až na hranici takzvaně "moderní" doby, kdy pro nás přestalo platit, že jak nahoře, tak i dole.

    OdpovědětVymazat