ALICE CLAYTON. Nabíječ

    #1 Cocktail

    Nabíječ se minulý rok stal nejvtipnější knihou roku na Goodreads. Díky této informaci začne čtenář očekávat něco opravdu vtipného a dobrého. Pak jsou tady recenze a hodnocení lidí, které jsou spíše pětihvězdičkové. Přesně kvůli tomuhle jsem si říkala, že to bude super kniha, kterou si budu muset přečíst. A byla jsem ráda, že jsem se k ní konečně dostala.

    Caroline se nastěhuje do nového bytu, ze kterého má opravdu radost. Až do chvíle, tedy do noci, kdy ji ze spánku vzbudí rány z vedlejšího bytu. Sousedova postel naráží do zdi. A k tomu ještě Caroline slyší, jak někdo někoho plácá přes zadek. Další noci to samé, jen se neplácá, ale mňouká a hihňá. Jednu noc to už Caroline nevydrží a jde sousedovi vynadat. Otevře jí sexy fotograf Simon, kterému ještě stál...

    Nějak automaticky jsem si myslela, že tato kniha bude erotická. Jako že bude sex a orgasmus a ejakulace v každé kapitole alespoň dvakrát. Zmýlila jsem se. Nabíječ je spíše taková romantická komedie, která se zvrhne v erotický sitcom. Mnoho erotiky s hlavní hrdinkou si neužijete, i když je to fakt kus, protože nemůže už nějaký ten měsíc dosáhnout své dávky Óčka. Ne, není to droga, je to jen jakýsi podivný název pro orgasmus. Její pouť za Óčkem bude dlouhá. Ještě ani v polovině knihy nebude mít Caroline sex.

    V úvodu jsem psala, že tato kniha byla nejvtipnější za rok 2013. Ano, bylo to vtipné a svěží. Interakce mezi hrdiny - Caroline a Simonem, byly opravdu úsměvné. Ale s další a další stránkou to začala být nuda. Pro mě to bylo už zdlouhavé a dočítala jsem to jen kvůli tomu, aby se mi zvedl počet dočtených knih. A byla jsem už v půlce. 

    Každopádně musím říct, že bylo fajn, že nezačali spolu souložit hned na chodbě. Vztah mezi nimi byl pěkně vykreslen, ale trvalo to moc dlouho. Další plus je, že Caroline neměla orgasmus už jen z toho, že se na ni Simon podíval. 

    A když už jsme u těch orgasmů.... Dámy, když se blížíte k Óčku, fakt blbě to zní, také se vidíte na útesu a musíte udělat krok do prázdna, abyste měly orgasmus? Jasně, byla to metafora pro získání ztraceného Óčka, ale kdo při sexu přemýšlí ve filozofických metaforách? Dobře, dobře, uznávám, Nabíječ je plný metafor a přirovnání, protože se Caroline nelíbí slovo penis a vagína. Takže máme... Některým vadila v jisté erotické trilogii vnitřní bohyně, zajímalo by mě, kolika lidem vadila SC - Spodní Caroline, která ovládala Carolinino chování, ba dokonce i její život. Caroline je chvilkami dost přímá, ale pak jsou zde metafory a náznaky. Někdy to bylo fajn, někdy mi to přišlo neuvěřitelné a hloupé a naprosto zbytečné. 

    Příběh je vyprávěn z pohledu Caroline, což nikoho z vás nepřekvapí. Ale byly pasáže, ve kterých byly esemesky různých postav. Z toho by se dalo usuzovat, že se dozvíte i něco o myšlenkách druhých jedinců a vytvoří vám to komplexní pohled na situaci. Bohužel, pokud to nebyly rozhovory mezi Caroline a jejími kamarádky nebo Simonem, nic se pořádně nedozvíte. Sice to trochu samotný příběh oživí, ale prakticky je to k ničemu. Podobným způsobem byla napsána jedna kapitola, ve které byly postupně myšlenky čtyř postav. Bylo to vtipné, ale myšlenky se týkaly jen jízdy autem.

    Už bych se konečně mohla dostat k závěru... 

Nabíječ je chvilkami vtipná kniha, ale že bych nemohla popadnout dech z toho všeho smíchu, to teda určitě ne. Kroužení Caroline a Simona kolem sebe bylo sympatické a milé, odlišné od jiných knih. Bohužel to bylo moc dlouhé a začalo to být nudné. Možná je nejlepší přečíst celou knihu najednou a ne to číst po kouscích, jako jsem to četla já. Možná proto to bylo pro mě předlouhé. Uděluji dva povadlé penisy a nevím, jestli se mi bude chtít číst druhý díl, který by měl být opět s Caroline a Simonem. 

SUZANNE COLLINS. Síla vzdoru

  Hunger Games #3

     Po více jak roce jsem se konečně odhodlala k přečtení závěrečného dílu oblíbené dystopické série. Setkávala jsem se jen s negativními názory na tuto část. Je to nudné, je to zdlouhavé, je to zbytečné. V celkovém hodnocení budu dnes velmi subjektivní, protože mě tyto negativní ohlasily ovlivnily tak, že jsem od Síly vzdoru očekávala něco moc, moc, moc strašného, ale dostala jsem knihu, která vlastně nebyla tak špatná. Ponaučení: Raději od knih očekávejte jen to nejhorší, pak budete příjemně překvapeni.

    Katniss byla zachráněna z Arény, její domov je pryč. Peeta je v Kapitolu. Třináctý kraj není tak mrtvý, jak si všichni myslí. Začala válka.

    Styl vyprávění zůstává stejný - všechny informace dostaneme od Katniss. Takže se toho vlastně moc nedozvíme. 

     U té myšlenky psané v kurzívě na předešlém řádku zůstaneme. Po celou sérii se nedozvíme, čím jsou obyvatelé Kapitolu tak zvláštní a výjimeční, že v něm mohou žít. O politice skoro nic nevíme. Rozhoduje Snow o všem, co se v Panemu děje, nebo za tuto situaci může i někdo jiný? A ani na závěr se nedozvíme, jak bude Panem řízen. Jen malou chviličku se bude autorka věnovat skrze jednu postavu prezidentu Snowovi, ale dozvíme se o něm žalostně málo. Celý fikční svět na mě působí dobře, vypadá zajímavě, ale já chci o něm vědět víc, bohužel autorka mi nic víc nedá. Jak jsem psala ve svém názoru na Vražednou pomstu, bylo by lepší, kdyby Collinsová psala v er-formě, tak by mohla svět popsat komplexněji. Takhle je to pouze z pohledu Katniss a ta nic neví nebo vědět nechce, takže ani čtenáři se moc nedozví. Tohle mě mrzí u všech dílů. Dokázala bych si představit třeba i nějakou tu doplňující novelku, kde by to bylo vysvětleno, ale žádná není.

    Líbí se mi, že se Katniss nevyhne nějakému tomu psychologickému vývoji. Podepisují se na ní dvě účasti v aréně, kde musela bojovat o život a kde musela i život brát. Katniss je ve třetím díle trochu vyšinutá. Jsem ráda, že je to prostě jen malá holka, na kterou mají její zážitky a zkušenosti vliv -  působí to na mě uvěřitelně. A Katniss tak pochopí, proč Haymitch tolik pije. Každopádně vás musím upozornit, že někomu budou její myšlenky dost protivné, budou vás rozčilovat a nebude vás to bavit.

   První část knihy je nejpomalejší. Dočteme se o Katnissině stavu. Pomalu s ní mapujeme situaci a čekáme, jak se to všechno vyvrbí. Druhá a třetí část je akčnější a mnohem čtenářsky přitažlivější - bude se hojně umírat. 

   V dnešní době je móda točit filmy na základě knih. A další, o dost horší, móda je rozdělovat poslední knižní díl na dva filmové. Upřímně, nedokážu si představit, jak Sílu vzdoru rozdělí. Mám obavy, že bude první filmová část dost nudná. Dvě a půl hodiny o tom, jak Katniss přemýšlí nad tím, že je duševně nevyrovnaná? Po tom všichni určitě toužíme. Nebo se budou filmaři snažit o komplexní pohled na Panem a možná bychom se o Panemu něco dozvěděli, což by bylo milé. A teď zpátky ke knize.

    V této části se dostane více ke slovu i Hurikán, ale já jsem team Peeta! - ten herec mi prostě přijde sympatičtější. Jeho fanynky budou určitě rády, já mám z Hurikána trochu rozporuplné pocity. Není to zlý člověk, nesednul mi, není to někdo, s kým bych se ráda bavila. Až se s ním potkám někdy naživo, tak pak řeknu, jak moc velký sympaťák to je.

   A objeví se tu i nové postavy - prezidentka Coinová, voják Boggs, ale budou tu i staří známí - Katnissin přípravný tým, Finnick a třeba i Johanna.

    Od Síly vzdoru jsem dle ohlasů očekávala něco strašlivě nudného a zbytečného,  ale přečetla jsem to nejrychleji ze všech dílů. Ani jsem se nenudila - možná pár stran na začátku, ale to je skoro u každé knihy, než se začtu. Má to svoje mouchy, ale jaká kniha ne? Bylo to napínavé, bylo to překvapivé a čtení jsem si užila. Co víc si přát? Dávám čtyři hvězdičky. A... Chtěla jsem napsat, jak se těším na další díl, ale on už žádný není!

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

AMANDA STEVENS. Království

  Graveyard Queen #2

    Okřídlená duše byla kniha, u které jsem nepředpokládala, že se mi bude líbit. Líbila se mi. Moc. Těšila jsem se na druhý díl. A když jsem konečně v knihovně objevila Království, sáhla jsem po něm a spěchala jsem domů, abych ho mohla začít číst. 

    Kamarádka Kristina (Zdravím!) tento díl četla dříve než já a upozornila mě, že je to odlišné od prvního dílu a že byla zklamaná. Díky tomu jsem neměla vysoká očekávání a mohla jsem se nechat příjemně překvapit.

    Amelia Grayová, restaurátorka hřbitovů, přijala práci v městečku Asher Falls, aby utekla před tím, co se jí stalo během práce na hřbitově Dubový háj. A hlavně aby utekla před detektivem Devlinem, kterého pronásledují dva duchové - duch manželky a dcery. Asher Falls je zvláštní město, město duchů, s podivnými lidmi. Amelia se zde necítí moc dobře, především kvůli duchovi dívky, který se usilovně snaží s Amelií navázat kontakt. V lese u hřbitova najde hrob, který je někým opečováván, cítí zde značnou energii a něco zlého. Zjistí Amelia, co po ní chce duch dívky? Čí je ten hrob? A je Thane Asher vhodná náhrada za detektiva Devlina?

    Okřídlená duše byla detektivka s prvky duchařského románu. Duchové zde byly jako doplněk. V Království je duchařská linie hlavním stavebním kamenem příběhu. Tento fakt by mohl čtenářům, kterým se v první části líbila převážně ta detektivní část, zkazit požitek z knihy. Ale nesmutněte, nějaké to detektivování se zde také objeví.

    Co se autorce velmi povedlo, je atmosféra celé knihy. Tajemno, mlha, spousta duchů a všudypřítomné zlo. Ovzduší v Asher Falls je popsáno mrtvolně, temně, prázdně. S hrdinkou se tímto městem projedete a nepotkáte živáčka. Připomínalo mi to takové ty westernové filmy, kdy hrdina přijede do městečka, které se zdá být opuštěné, fouká vítr, dveře do baru se otevírají a zavírají a slyšíte harmoniku. Asher Falls na mě působí ale ještě jedním způsobem. Wowkaři budou určitě hned vědět, co tím myslím, když řeknu "Gilneas", vám ostatním napovím tímto videem. 

     Vzhledem k tomu, že je kniha psána ich-formou z pohledu Amelie, si dokážeme snadno představit, jak se Amelia cítila. Především jaký měla strach. Strach byla její nejčastější emoce. A my strach pociťujeme s ní. Umocňuje to i fakt, že nevíme, čeho přesně se máme bát. Jen stínů určitě ne, hlavně proto, že nevíme, kdo/co ten stín vrhá. Právě ta nevědomost je nejstrašidelnější. Myslím, že na tomto principu funguje i horor Mama, kdy nevíte, co je ta Mama přesně zač, a když ji na konci uvidíte, tak už to není tak děsivé, protože víte, čemu čelíte. 

    Na druhou stranu jsem i dost zklamaná. Takřka všechna tajemství jsou snadno předvídatelná. Všechno vám to dojde brzo. Další stránky vám jen potvrzují vaše domněnky. A Amelia na vše potřebuje čas a několik rozhovorů s dalšími postavami. Předvídatelnost Království kazí, ale aspoň můžete mít radost z toho, že jste tak úžasně nápadití jako sama autorka. A možná se rozhodnete díky tomu začít psát romány. 

    Amelia je sympatická postava. Hrdinka, která se bojí, ale je statečná, neztrácí hlavu, hlavně díky tomu, že umí skrývat své emoce kvůli duchům, kteří nesmí zjistit, že je vidí. Oplývá šestým smyslem, možná by se dalo říct instinktem, který jí pomáhá v nebezpečných situacích. A konečně se o Amelii dozvíme spoustu nových věcí.

    Thane Asher je mladý, krásný muž, který Amelii přitahuje. Je trochu tajemný. Nevíte, jestli je to dobrák, nebo zloun. A musíte se dopracovat až na konec knihy, abyste to zjistili. Aspoň tohle není tak průhledné.

    Pro mě nejlepší postavou je pes Angus. Protože i psi můžou mít silné charaktery! Další postavy jsou zvláštní, divné, tajemné, nevíte, co si o nich máte myslet. Působí stejně jako samo město. 

    Do Království jsem se snadno začetla. Převážně jsem četla v noci. Sama v pokoji. Nevěděla jsem, jestli mám číst dál, abych zjistila, čeho se s Amelií bojíme, nebo jestli mám přestat a počkat na denní světlo, protože to na vás duchové nemůžou. Velké dilema. Šla jsem raději spát.

     Království je stejně čtivé jako Okřídlená duše. Atmosféra je úžasná a mnohem strašidelnější než kdejaký horor. U Řbitova zviřátek jsem se tak nebála. Ale jsem srab, takže s některými to třeba ani nehne. Největším záporem je předvídatelnost, kvůli které nakonec dávám tři hvězdičky. Určitě ale nemusím dodávat, že se na třetí díl hodně těším. 

CATHERYNNE M. VALENTE. Nesmrtelný příběh

    Catherynne M. Valente je u nás známá díky své sérii o Čarozemi pro mladší čtenáře. Ještě jsem ji nečetla, ale dva díly mám doma v knihovničce. Stydím se, první díl mám totiž už rok. Nesmrtelný příběh je tedy první knihou, kterou jsem od této autorky četla. A dost mě navnadila k tomu, abych si co nejdříve přečetla další. Jenže se k tomu zase nedostanu. Knížky z knihovny mají vždycky přednost.

   Kniha vypráví příběh o Marii Morevně, která jako malá viděla, jak si pro její sestry chodí ptáci, kteří se změní v muže. Jen pro ni si nikdo nepřicházel. Až si jednoho dne pro Marii Morevnu přišel sám Kostěj Nesmrtelný.

    Příběh je psán er-formou, nejčastěji z pohledu Marie Morevny, ale jedna kapitola je třeba vyprávěna domovajou, domácí skřítčicí. Příběh je zasazen do Ruska a do země Kostěje Nesmrtelného v době před druhou světovou válkou - respektive před zaútočením Němců na Rusko, a v době leningradské blokády. Leningrad je Petrohrad, to jen aby bylo jasno. V obou zemích je válka, Rusko proti Německu, Car Života proti Caru Smrti.
    Celkem má kniha šest částí, které jsou uvedeny vždy verši Anny Achmatovové, ruské básnířky, která měla režimem zakázáno vydávat svá díla. Každá část se odehrává jinde - takže víte, že když skončí jedna část, Maria Morevna se přemístí na jiné území.
    První část byla asi nejvíce napsaná pohádkovým stylem. Možná lepší by bylo napsat poetickým. Bylo to jemné, lyrické, citlivé. Nečekala jsem, že by pak mohly v dalších částech přijít vulgarismy a sexuální scény. Nebojte, není to popsáno nějak podrobně. Asi jsem byla naivní, když jsem si myslela, že pohádkové postavy nesouloží. 
    Pro mě nejčtivější byla druhá část - byla napínavá, byla živá, byla pohádková. Také tady zjistíte, že pohádkový svět se snaží podobat ruskému světu - červené šátky, síla Lidu a všude samí soudruzi. Představte si takového soudruha draka.

    

    Valente vychází z ruských příběhů a pohádek, které já neznám. Kromě Mrazíka, že. A ještě jsem kdysi jako malá viděla pohádku o Finestovi, ale už si ji vůbec nepamatuji. Každopádně i ten je v knize zmíněn. Takže jsem ráda, že jsem se mohla něco nového dozvědět.

    Nesmrtelný příběh připomíná pohádku nejen pohádkovými postavami, jako je Kostěj Nesmrtelný, Baba Jaga, Ivan a drak, ale i takovým tím známým znakem, jako jsou tři úkoly. Nebo trojí opakování, čehož si všimnete už v první části.

     Maria Morevna jako hrdinka byla... Já ani moc nevím, jaká byla. Milovala. To, že milovala, je snad nejlepší charakteristika. Určitě mě nijak nerozčilovala a její příběh mě zajímal. Chtěla jsem vědět, jak nakonec skončí. 

   Pro některé může být Nesmrtelný příběh složitá kniha. Ne, že byste nepochopili, o čem je, ale že se vám bude složitě číst. Určitě ne každému sedne styl psaní - časté metafory, popisy, ruská slova, která samozřejmě poté byla přeložena, takže vám nic neunikne. Nejsou to jen jednoduché věty s jasným a obyčejným významem. 

    Mně se ale Nesmrtelný příběh líbil hodně. Atmosféra byla kouzelná, doslova, temná, válečná, hladová, přecpaná a plná vodky. Dávám čtyři a půl hvězdičky. Půl hvězdy strhávám za to, že ne vždy se mi chtělo knížku otevřít a pokračovat ve čtení, ale jak jsem začala, začetla jsem se. Dokonce jsem viděla na goodreads, že by měla být druhá kniha, ale s jinými hrdiny. Těším se a moc doufám, že ji u nás zase vydají.