SUZANNE COLLINS. Aréna smrti

     Je docela těžké napsat nějaký úvod ke knize, která se stala celosvětovým fenoménem a "vytvořila" další vlnu literární módy. Vy, co jste knihu zatím nečetli, budete vědět, o čem zhruba příběh vypráví. Možná znáte film. Neměla jsem zatím odvahu se na něho podívat před tím, než si přečtu literární předlohu. Nedávno má spolubydlící řekla, že film viděla a je z něho tak znechucená, že nemá chuť číst knížku. To mě utvrdilo v tom, že budu postupovat v pořadí kniha a film. Jako obvykle, takže vás tím určitě nepřekvapím.

     Dvanáct krajů a hlavní město Kapitol. To je Panem - vývojové stádium Severní Ameriky. Katniss Everdeenová, šestnáctiletá dívka, která se po smrti svého otce horníka musí starat o matku a sestru Prim. Chodí lovit se svým přítelem Hurikánem, který také patří mezi chudé obyvatele Dvanáctého kraje. Oběma se daří uživit své rodiny a žijí relativně poklidným životem. Jenže se blíží čas sklizně a další ročník Hladových her, ve kterých bojuje ve venkovní aréně dvacet čtyři dětí ve věku 12 až 18 let. Dvanáct chlapců a dvanáct dívek. Bojují o svůj život a při tom je natáčí kamery. Taková upgradovaná verze Vyvolených. 

    Splátci (hráči) jsou losováni v přímém přenosu. Za Dvanáctý kraj byla vylosována dvanáctiletá Prim, ale Katniss se  přihlásí jako dobrovolník. Za chlapce je vylosován pekařův syn Peeta Mellark. Po rozloučení s rodinami odjíždí do Kapitolu, kde je připraví na samotné hry. Poté začne hra o život. 

    Příběh je vyprávěn ich formou z pohledu Katniss. Autorka byla velmi hodná a vytvořila samostatně myslící a uvažující dívčí postavu. Ano, Katniss v knize přemýšlela! Nerozčilovala mě a fandila jsem jí. I když jsem věděla, jak to skončí. Vnitřní monology Katniss ani nebyly ufňukané. Tedy ne tím ufňukaným stylem, jaký nemám v knihách ráda. Vzpomínala na matku s Prim a na Hurikána. A v takové situaci by se každému zasteklo po místě, které dobře zná.

   O Peetovi toho nelze moc říct. Značnou část se v příběhu nevyskytoval. Je to hodný chlapec. Snad se v dalších dílech jeho postava více rozvine.

    Mou nejoblíbenější postavou byla Routa, dvanáctiletá dívka z Jedenáctého kraje. Chjo, já bych si tak zaspoilovala!

    Ich forma z pohledu jedné postavy mi nevadí, ale zrovna u tohohle příběhu bych byla ráda, kdyby to bylo psáno z pohledu více postav. Ano, bylo by to náročnější pro autorku, ale mě zajímalo, jak se cítí ostatní splátci, co si myslí. Více by to dokreslilo i atmosféru v samotné aréně. Aspoň jsme si nevybudovali vztah k jiným postavám, že áno.

   Mrzí mě, že není více popsán samotný fikční svět. Co víme o Panemu? Jen to, že se to rozkládá na území dnešní Severní Ameriky, která byla zničena válkami a přírodními katastrofami. Také se dozvíme, že Panem měl dříve krajů třináct, ale po vzpouře Kapitol jeden vyhladil, aby ostatní kraje věděly, že na to Kapitol má koule. A dál? Nic. Co přesně vedlo ke vzniku Panemu, se nedozvíme. Jaká je politika Kapitolu také ne. Tedy pouze to, že kraje dělají na Kapitol. Každý kraj má určitou funkci - Dvanáctý těží uhlí a Jedenáctý se zaměřuje na zemědělství. 

    Docela mě překvapuje, že si tam nikdo neuvědomuje, že kdyby byla nějaká vzpoura, že by Kapitol těžko zase vyhladil nějaký kraj. Kdo by těžil uhlí, kdyby Dvanáctý byl vyhlazen? I když... V Kapitolu žije hodně magorů, takže by to i možná udělali, ale moc se mi tomu nechce věřit. Snad se o Panemu autorka více rozepíše v dalších dílech.

    Styl psaní mi byl sympatický. Autorka nezpomaluje děj nadměrným popisem prostředí. Používá krátké, výstižné věty, které napomáhají k udržení napětí. 

    Z počátku mě kniha moc nebavila. Byl to ale jen pomalejší rozjezd. V Kapitolu se to zrychlilo. Jen co se ale dostali do arény, tak jsem nabrala vysokou a vytrvalou rychlost čtení. I když jsem věděla, jak to skončí (vím, opakuji se), stejně jsem hltala stránku po stránce, abych věděla, jak to skončí! Myslím detaily. Třeba jaké bylo počasí, kolik toho zase nasněžilo a tak. Tři a půl hvězdičky mi přijdou spravedlivé. O dost lepší než nějaký Tvajlajt, který také vyvolal velkou vlnu nadšení mezi mládeží. Doufám, že Collinsová udrží laťku a nebude se díl od dílu zhoršovat.

    

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

MEG CABOT. Mezi láskou a smrtí

     Meg Cabot je velmi oblíbenou spisovatelkou. A velmi aktivní. Napsala již mnoho knih a snad se všemi sklízí úspěch. Zatím jsem jí ještě nepřišla na chuť. Možná je to tím, že jsem nečetla její velmi oblíbenou sérii Mediátor. Každopádně se za to nestydím. Ani trochu. A když už jsem od Meg Cabot něco četla, tak mě to nijak neoslovilo. Pro mě to byly spíše podprůměrné knihy. Mezi láskou a smrtí mě ale mile překvapila. 

     Příběh Mezi láskou a smrtí vychází z mýtu o Hádovi a Persefoně. (Detaily nebudou, použijte Google nebo Wiki.) Do podobné situace se dostane i hlavní hrdinka Pierce. Každá by určitě chtěla zažít něco, co je velmi podobné řeckým mýtům, že ano? Kromě takových detailů, že by z vás udělali třeba sochu. Na konci knihy se dočtete, proč autorka tento román psala. Dále upozorňuje na některá fakta, která se vyskytují v knize a jež jsou skutečná - například tradice Noc rakví. Objasnění těchto detailů hodnotím velmi kladně. Aspoň někdo si dal záležet, aby řekl, co je pravda a co fikce.

     Příběh vypráví Pierce ich formou. Místy se však projevuje jako vševědoucí vypravěč, ale je to velmi ojedinělé.

    Vyprávění má dvě hlavní časové roviny - kdysi a teď. Vypravěč(ka) mezi těmito časy přeskakuje docela často. Pro někoho to může být matoucí, protože v praxi to vypadá tak, že jste v teď, následující odstavec je v kdysi a další odstavec je opět v teď. Z kontextu je ale jasné, kde se nacházíte. Opět je to kniha, která vyžaduje trochu čtenářovy pozornosti. 

    Někomu se nemusí líbit, že akce bývá spíše v kdysi. Rovina kdysi vysvětluje, proč je hlavní hrdinka tam, kde je. Není to vysvětleno vše najednou, ale postupně v průběhu celého románu. Rovina teď může být pro někoho nudná, mně osobně nijak nevadila - autorka tam umístila nejasnosti a  nedořečenosti, které mě zajímají a které budou vysvětleny až v dalších dílech. Celkově nedořečenosti, které ale byly následně vysvětleny již v tomto díle, drží čtenáře v určitém napěti, takže se akorát ptáte Co se to tam stalo? Co udělala?, není to však nic, u čeho byste přestali dýchat. 

    Také musím pochválit hlavní hrdinku, která mě ani nerozčilovala. To jsem asi byla výjimečně sluníčková. Na svůj věk mi přišla uvěřitelná. Každopádně jsem byla zklamaná z toho, že nevěděla, kdo je to Homér. Raději to ani nebudu komentovat. Snad je to ostuda i v americkém prostředí.

    Neměla jsem ráda postavu Alexe - bratrance Pierce. Moc jsem nechápala, proč Pierce nevysvětlil, proč mu vadí, když se Pierce stýká s jistými lidmi, jen se na ni kvůli tomu zlobil. To dává smysl, no ne? (Právě toto je jedna z nedořečeností, která není vysvětlena v tomto díle.)

    Druhou hlavní postavou je John, který není smrtelník. Samozřejmě, je velmi krásný, velký, svalnatý a nejedna dívka by kvůli němu ráda umřela. V tomto díle však nebyl moc výrazný a o jeho charakteru se ani moc nedočtete. V souvislosti s ním musím poznamenat, že nechyběla romantická linie, každopádně nebyla uvzdychaná a nebyla v knize převládající. Ani bych neřekla, že láska mezi Pierce a Johnem byla osudová. Jestli se vůbec o lásce dá mluvit, zde je to spíše jen fyzická přitažlivost. 

   Mezi láskou a smrtí se mi četlo až překvapivě dobře. Vzala jsem si ji jen na okamžik, abych se podívala, jak vlastně vypadá, a zanedlouho jsem byla na straně padesát. Je to čtení na chvilku, takže to nezabere tolik času. Dávám tři hvězdičky a doufám, že brzy bude vydán i druhý díl. Snad vůbec bude.

   

    

KATRIN STEHLE. Ledové oči

     Ledové oči jsou drobná paperbacková knížka, jejíž příběh se rozkládá na 155 stranách. To je na jeden den do MHD. Patří do edice Zločin a nakladatelství ji nedoporučuje dětem do patnácti let. (Upozornění je i na obálce.) Po přečtení  anotace jsem očekávala napínavý a rozumný příběh, ve kterém hraje nemalou roli internet. Internety by se měly zakázat. Všechny.

     Autorka se snaží o důkladné vykreslení psychologie hlavních postav. U jedné se jí to daří, u druhé ne. Hlavní hrdinka Kira, která vypráví příběh v ich formě - ano, bude zde velké množství vnitřních monologů pubertální slečny, je zprvu vykreslena jako podezřívavý člověk, s dalšími stránkami se mění v člověka důvěřivého, což je pro mě velmi matoucí a nepochopitelné. Můžeme to svést na zamilovanost, ale že by se jí změnil kvůli lásce charakter? Když Kiru před Gunnarem varuje její kamarádka Beke a ona na to reaguje velmi podrážděně, nezodpovědně a nesmyslně, v tu chvíli byste jí chtěli dát facku prudce se zavírajícími se stránkami knihy. Kdybyste to chtěli několikrát opakovat, musím vás zklamat, kniha srandovně nevrže.

     Naopak velmi povedenou postavou je Gunnar, hlavní bláznivý záporák. Dobrých skutků a chování, které bychom mohli nazvat normálním, se od něho nedočkáte. Žije trochu v jiné realitě. Jestli je to zrovna virtuální, o tom není přesná zmínka. Můžete namítat, že jeho časté střídání nálad není "normální", ale aspoň to bylo zajímavé! Můžete si u čtení aspoň říkat: "Cože? Proč?" A ne pouze: "Kiro, jsi blbá!" Když Kiře říkal romantické a patetické věty lásky, šílela jsem. Byla jsem pak už šílenější než on. Každopádně chválím úžasné vykreslení postavy-magora. 

    Příběh je vyprávěn lineárně, jen párkrát Kira svými myšlenkami přeskočí do minulosti. Tím nám osvětlí její stav mysli a pochopíme, o čem vlastně přemýšlí.
    Jednou vlastností Kiry je všímání si detailů. Právě různé drobné detaily prostředí oživují styl psaní. Vykreslení atmosféry také není nejhorší. Běhal mi mráz po zádech hned na začátku, kdy se Kira ztratila v nočním Berlíně. Jen nevím, jestli za to může autorka, nebo myšlenka na to, že bych byla ztracená já. Každopádně já bych u sebe měla telefon! Akorát bych ho nikde neukazovala, protože nemám smartfoun.

    

     Nesmím autorce upřít určitou snahu o jakousi poučnost, ale pro mě osobně, jsem o dost starší než hlavní hrdinka, na tom není nic poučného. Já to považuji za samozřejmost. Každopádně mladším ročníkům by to třeba mohlo otevřít oči. Zvláště, když je facebook oblíbenější a pro běžný život v jistých společenstvích i nepostradatelný.

     Záporem je pro mě i lehce nedomyšlený konec. Otázka je, jestli nedomyšlený mnou, nebo autorkou. Nedávalo mi to moc smysl, ale budiž. Hloupou hrdinku, jejíž nejlepší vlastností je obliba zelené barvy, jsem už zmiňovala. Kvůli autorčině úspornému stylu psaní, detailům v prostředí a Gunnarovi dávám knize jednu a půl hvězdičky. Každopádně, pokud se vám někdy dostane do rukou, tak si ji zkuste přečíst. Vám se může líbit. A kdyby náhodou ne, tak vám to neubere tolik života, je opravdu krátká a čte se rychle.

     

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

WOLFGANG HERRNDORF. Čik

     O Čikovi jsem před čtením takřka nic nevěděla. Pouze fakt, že je. Ohlasy jsem nečetla a ani jsem si nevšimla, že by nějaké byly. V knihovně jsem si Čika všimla náhodou a náhodou jsem si řekla, že to zkusím. Už také bylo na čase si přečíst něco, co se mnohem více podobá naší realitě než paranormální romance.

     Hlavními hrdiny příběhu jsou dva čtrnáctiletí chlapci. Maik Klingenberg, který je pro ostatní ve třídě jen takový podivný a nudný patron. Je tajně a platonicky zamilován do své spolužačky Tatjany a doufá, že ho ona pozve na svoji narozeninovou party. Andrej Čichačov, všichni mu říkají Čik, je jejich nový spolužák pocházející z Ruska. Čik chodívá do školy opilý a nijak se neprojevuje. Všichni se mu spíše vyhýbají. 

     Právě tito dva chlapci (a ještě nějaká další nezajímavá individua) nejsou pozváni na narozeninovou oslavu. Maik je z toho velmi nešťastný. K tomu si připočtěte, že jeho matka odjela do protialkoholické léčebny a otec si má čtrnáct dní užívat se svou mladičkou sekretářkou. 

     Čik vymyslí úžasný plán, jak by si s Maikem mohli užít pořádnou dovolenou. Pojedou do Tramtárie, kde žije Čikův dědeček. Chlapci se tak v ukradené Ladě vydávají na dobrodružnou cestu po Německu do Tramtárie.

     Příběh je rozdělen do dvou časových rovin. První (úvodní a závěrečná) je vyprávění teď (po hlavním ději), druhou je hlavní děj knihy. Nemusíte se obávat, není to nijak matoucí, naprosto přesně víte, o jakém čase je řeč.

     Vyprávění je psáno v ich formě a provází jím Maik. Je to psáno nespisovným jazykem a působí to tak, jako by vám to Maik opravdu říkal. Každopádně nečekejte, že je v každé větě "vole" a hromada vulgarismů. Vulgarismy jsou užity jen v přímé řeči a jen tehdy, kdy je to nezbytně nutné - což bylo jen několikrát. Nebojte, pro mládež to není nijak pohoršující, ve škole je učí mnohem horší věci. Text je stylizován opravdu tak, že lze z toho "poznat", že to vypráví dítě - Maik ne všemu rozumí a upozorňuje na to. I pohled na různé situace je dětský a naivní. 

     Pokud máte rádi humoristické romány, tak se na humor u této knihy můžete těšit. Nabažíte se ho do sytosti. Příhody hrdinů jsou místy komické, ale nejvtipnější pro mě jsou vtipné, někdy až absurdní, dialogy mezi Maikem a Čikem. Můžete se těšit na humorná přirovnání, popisy postav, prostředí, myšlenky a pocity.

Najednou mě tak nadchlo, že si můžu dělat, co mě napadne, že jsem samým nadšením nedělal nic.

(Str. 72)

    Tohle mě někdy naprosto vystihuje!

      Po dlouhé době jsem byla nadšena knihou kvůli stylu, v jakém byla psána. Děj mě tolik neohromil, ale ten styl (převážně humor) mě nutil číst dál a nezavřít Čika už po pár stránkách. Bavila jsem se neustále. Jsem moc ráda, že se i v dnešní době najde někdo, kdo je schopný napsat knihu pro mládež (a i dospělé), ve které nejsou hysterické hlavní hrdinky a paranormální blbci! Bylo to milé, nijak agresivní a napínavé pasáže samozřejmě nechyběly. Možná si to pět hvězdiček nezaslouží, ale podle mě je to nejlepší kniha s dětskými hrdiny za poslední dobu.