RICHARD SKOLEK. Moudré z nebe

    Zjistila jsem jednu věc. Je příjemné, když vám napíše nějaký spisovatel, zda byste mu nezrecenzovali knížku.

    Je to vážně příjemný pocit.

    Jenže ono to docela rychle přejde. Uvědomíte si, že ten autor knihy je Čech, takže bude rozumět vašemu textu. A ještě je živý, takže si ten váš text pravděpodobně přečte.

    

    Hlavním hrdinou je Ríša, tlustý a chytrý chlapec. Moudré z nebe je Ríšův jakože deník. Neočekávejte tedy nějaký děj. Ríša nám chronologicky předkládá epizody ze svého života. Od roku 1992 do roku 1997. Ríša v roce 1993 začne chodit do školy, do sportovní třídy, protože maminka řekla, že je Ríša tlustý. To bych tak chtěla, soucítím s ním. Je nucen jezdit na letní tábory, chodit na tancování, na klavír a do dramaťáku.

    Richard Skolek se narodil v roce 1987, je tedy... starší, ale neřeknu vám o kolik. Jsem už tak stará, že to nemůžu přiznat. Vyrůstala jsem také v 90. letech, takže mě bavily popkulturní narážky. Například jak se Ríša chce dívat na Akta X. Taky jsem se na to chtěla dívat. Moudré z nebe má atmosféru devadesátek, které znám i já. 

    Nejdůležitějším na celé knize je jazyk. Ríša píše nespisovně, používá předlouhá souvětí, Jedna životní epizoda obsahuje třeba dvě věty.

    Jazyk ale je také to, co mi během čtení trochu lezlo na nervy. Hlavně všudypřítomné protetické V. Chápu, když se používá von a vokno, ale vovocný a vordinace nikdo neříká. Vadilo mi to, ale dá se to překousnout. 

    Obdivuji ale autora, že to zvládl tak nespisovně napsat. I když mám myšlenky v hlavně nespisovné, tak mi to přes prsty prostě nejde. Automaticky píšu spisovně. Chápu, že když člověk začne jednou psát nespisovně, tak to pak už půjde skoro samo. Tohle by prostě pro mě byla výzva.

    To jsme si probrali syntaktickou, morfologickou a fonetickou část jazyka. Nyní přicházíme k lexikální rovině. Ríša, malé dítě, vnímá významy slov samostatně v prvotním významu, metafory nevyužívá a nechápe, takže vznikají vtipné pasáže. Přemýšlí například o názvech vín, proč je tramín červený bílé víno, když je žluté. 

   V anotaci je zmíněno, že Ríša často utíká od tématu. Což je v pořádku. Utíká od něho pomocí různých asociací. U dětí je to pochopitelné. Jen vracení k danému tématu mi přijde násilné a dospělácké, kdy Ríša prostě napíše, že chtěl mluvit o tom a ne o tomto. Kdyby se k původnímu tématu vrátil opět pomocí asociaci, bylo by to uvěřitelnější. A tady se ve mně mísí pocity. On je to vlastně psaný deníček, psáno ale jako by to Ríša vyprávěl. Takže ano, kdyby si po sobě četl, co napsal, tak by si asi uvědomil, že o tomhle vlastně psát nechtěl. Ale po celou dobu čtení jsem to jako psaný text nevnímala. Ehm. Zní to děsně podivně a hloupě, ale tak to prostě mám. (A moje úžasná korektorka mi sem napsala, že to fakt zní divně.)

   Postava Ríši mě nezaujala. Přemoudřelé děcko, které je otravné, pro mě nesympatické. Dělá naschvály. Ríša a protetické V mě odrazovali od čtení.

     Každopádně se mi líbilo vyobrazení vedlejších postav a hlavně vztahy mezi nimi. Jak funguje maminka s tatínkem, jaké jsou vztahy k babičkám a jiným rodinným příslušníkům. Když nemáte někoho v rodině rádi, tak to moc nahlas neříkáte, neříkáte to ošklivě, Ríša ten vztah jeho úzké rodiny k příbuzným popíše přímo. Maminka nemá ráda svou tchyni a s tatínkem se o tom hádá a tak. Ona sama maminka je takový rodinný generál, že můžete být rádi, že máte tu svou maminku a ne Ríšovu, ale ten dětský pohled na věc může být dost zkreslený.

   Moudré z nebe není knížka, která by se mi dobře četla vkuse. Je to epizodní a vždycky jsem přečetla pár stran, pak jsem to musela odložit. Až když se ozval pan Skolek, kde je ta recenze, tak jsem se hecla a pustila se do toho. Přečetla jsem ji pak během tří dnů, i když se rozsahově dá zvládnout za jedno odpoledne. Je to čtení na přestávky, nejlépe ve chvílích čekání na mhd, protože tu jednu epizodu stihnete přečíst, než dojede šalina a lidi si nastoupí. 

     A jak jsem spěchala v tom čtení, tak mi některé epizody splývaly dohromady. Přiznám se, asi jsem nevnímala celou knížku na sto procent. Takže doporučuji na čtení nespěchat. I kdyby vás autor uháněl!

    Když to shrnu, Moudré z nebe není špatné čtení. Vykreslení 90. let a vztahů v rodině mi přišlo fajn a uvěřitelné. Hra s jazykem a jazykový humor je skoro na jedničku, kdyby nebylo toho všudypřítomného protetického V. A taky kdyby nebylo Ríši. 

    Nevím, jak to mám hodnotit. Když jsem si to tady tak pěkně rozepsala, tak vím, že tam je dost povedených věcí, ale z toho čtení jsem neměla moc dobrý pocit. Nebavilo mě to číst, nebyla jsem nadšená, ale zase jsem se během čtení i pobavila. Rozhodla jsem se tedy, že Moudré z nebe ponechám bez hodnocení, záleží jen na vás, zda této knize věnujete svůj čas a nebo ne. Ale čtení to je určitě zábavnější a nápaditější než tohle, co jsem napsala.

A samozřejmě děkuji za poskytnutí recenzního výtisku! Moc si toho vážím.

KIERA CASS. Dcera

    Selekce #4

  Obálky téhle série se mi hodně líbí. A tenhle díl má snad i nejhezčí. Ale to není důvod, proč tyhle knížky čtu. Krom toho, že je to pokračování v sérii, tak asi ani nemám žádný jiný důvod. No dobrá, zajímal mě čtvrtý díl dystopické trilogie, který se odehrává 20 let poté. Vás by to nezajímalo?

  Příběh se odehrává, jak jsem výše zmínila, dvacet let poté, co se princ Maxon rozhodl vzít Americu, účastnici Selekce. Hlavní hrdinkou je zde chladná Eadlyn, dcera Maxona a Americy, budoucí královna. Lid, ačkoli je kastovní systém zrušený, je nespokojený. A jak tohle vyřeší královská rodina? Rozhodnou se opět pro Selekci, ve které si Eadlyn vybere svého manžela. Protože reality show zachraňuje životy a vytváří spokojený lid.

   Eadlyn je od dětství připravována na roli královny. Nikdy jí ale neřekli, že by se měla účastnit Selekce, rodiče chtěli, aby alespoň v něčem měla svobodu. Že Eadlyn byla návrhem Selekce zaskočena, je pochopitelné. Tohle by nechtěl nikdo zažít. Každopádně Eadlyn není moc sympatická postava. Je namyšlená, svým královnováním se všude ohání, vyhrožuje zbičováním. Její mantrou je: "Jsem budoucí královna, nikdo nemá větší moc než já." Prostě je Eadlyn nesnesitelná.

  A pak tady máme několik chlapců. Například Kile, syn Marlee, vyrůstal celou dobu v paláci s Eadlyn. Nemají se rádi. Kile se do Selekce nepřihlásil, ale co nadělá. Je to knihomol, což se Eadlyn nelíbí. Tady vidíte, jak je Eadlyn nesnesitelná! Chtěl by být architektem.

   Henri. Mluví pouze finsky a je kuchař. Takový dobrák a sympaťák. A pak je tu jeho tlumočník Erik, také sympaťák, ale Selekce se neúčastní. A pak další a další.

  Celá Dcera se točí jen a pouze kolem Eadlyn. Budu se opět opakovat, ale... Je to dystopický svět. V původní Selekci se obyvatelům nelíbily kasty, tak je Maxon s Americou zrušili. Dozvíme se pouze to, že to bylo postupné. A pak se dozvíme, že ani dvacet let poté nejsou lidé spokojení. Tolik k celému vykreslení fikčního světa. Pak je tu jen Eadlyn. A Eadlyn. A Eadlyn. Ve druhém díle Selekce, Elita, se mi docela ta politika líbila, objevení deníků, které ukázaly, jak to bylo s vytvořením kast, bylo fajn. Jak to říct... Prostě tam autorka něco dala, aby celá ta kniha měla na čem stát. Dcera je v tomhle případě tak neskutečně zbytečná kniha. Autorka měla možnost nastínit nějaký vývoj toho fikčního světa, popsat lépe tu změnu. Zrovna na tohle jsem se hodně těšila.

  Jasně, primárním účelem knihy je romantika. Vcítění se do princezny, která nosí krásné šaty a korunky, je asi důležitější než fungování světa. Nemluvě o tom, že America ve své Selekci měla spoustu úkolů a nějak se musela připravovat na pozici princezny. Tady to vypadá tak, že se pánové nudí a čekají, až je Eadlyn pozve na rande. Přijde mi to prostě odbyté.

  Když to tedy shrnu, Dcera je jen o myšlenkách Eadlyn a její nechuti se vdávat. Tak nějak mám pocit, že Selekce z pohledu Maxona by byla mnohem zajímavější. Naštěstí se Dcera čte snadno a rychle. Vzala jsem si to jen na chvilku a už jsem se dostala o šedesát stran dál. Čte se to dobře, ale... Já prostě čekala něco víc. Ani by to nemuselo být lepší než původní Selekce, stačilo by, aby to bylo na stejné úrovni. Takhle prostě musím dát jen jednu korunku, protože víc si to opravdu nezaslouží. A jasně že si další díl přečtu.

SARAH J. MAAS. Půlnoční koruna

Skleněný trůn #2

Asi jsem objevila svou guilty pleasure autorku. Ono to není nic extra, já to vím, vy to víte, ale stejně mě to nějakým záhadným způsobem baví číst. A nenadělám s tím nic. 

Celaena, nemůžu si nikdy vzpomenout, jak se to její jméno přesně píše, se po velkém a docela trapném závěrečném souboji stala královskou vražednicí, tedy královou bojovnicí, ono je to stejně jedno, stejně víme, co dělá. Je vysílána na mise, kde zabíjí nepřátele koruny. Tedy tak to tvrdí adarlanskému králi, ale brzy zjistíme, že své cíle nechává žít. To může být nebezpečné pro ni i Chaola a Nehemii. 

Celaena si začala vydělávat dost peněz a jako správná ženská je utrácí za šaty a knihy. Tohle mě na ní baví, je to prostě normální ženská. Tahle ženskost se moc často v knihách nevidí. A když už je nějaká hrdinka zobrazena jako žena, tak jen kvůli tomu, aby se mohla chovat jak... pikaču. Samozřejmě, i Celaena bývá protivná, náladová a chtěli byste ji profackovat, ale takhle se třeba i já někdy, výjimečně, chovám. 

Docela mě zaskočilo, že Celaena je docela magor. Je vyšinutá. Dost nebezpečná. Jde z ní opravdu strach. Když to třeba srovnám s Tamlinem, postavou ze Dvora trnů a růží, tak tam jen autorka pomocí hlavní hrdinky tvrdí, že je Tamlin nebezpečný, ale je to takový ňuník. Za to Cealena je fakt nebezpečná. Konečně se nám tady ukazuje adarlanský zabiják. I když teda ty soubojové scény jsou nic moc. A drastické scény moc nečekejte.

Nejvíc prostoru, po Celaeně, dostal princ Dorian. Neřeknu proč, to by byl spoiler. Ale máte se na co těšit. Jen to zatím není tolik rozpracované, ale čekám, že v dalším díle se to zlepší.

Chaol je tady ukázán skoro jen jako zamilované koťátko. A jako věrný přítel a věrný králův podřízený. Je to prostě klaďas.

Půlnoční koruna už není Hunger Games a Hra o trůny, autorka se snaží jít svou vlastní cestou. Jen král Adarlanu mi dost připomíná krále ze série Soumrak království od Morgan Rhodes. Tady také král touží dobýt celý kontinent za pomocí něčeho mocného, co hledá a nemůže nalézt. 

Je pravda, že já nemám zas tolik načtené fantasy, takže vám sečtělejším v tomto žánru to může přijít zcela neoriginální. Vy, co nemáte načtené fantasy jako já, se v tomto ohledu nemusíte bát.

A co bych vám tak řekla ke čtivosti? Líbilo se mi to více než první díl. Nebyla snad ani jedna část, kde bych se vyloženě nudila. Měla jsem zlé tušení ohledně jedné postavy, tak mě to nutilo číst dál a dál, abych věděla, jak moc zle ta postava skončí. 

Pokud vás bavil Skleněný trůn, tak tohle by vás mohlo bavit mnohem víc. A co jsem tak slyšela, tak další díl je ještě lepší. 

Ačkoli mě čtení bavilo, byla jsem napjatá, nenudila jsem se, musím dát jen tři mrtvoly, nebyla jsem nadchnutá tolik, abych mohla dát více. 

ELLE KENNEDY. Návrh

Off-Campus #1

Další knížka, které skoro každý dává pětihvězdičku. O mých vysokých očekáváních vám snad ani psát nemusím. Naštěstí má očekávání snižovala anotace. Vypadá to, že jste tenhle příběh už někde četli. A ne jednou. Byla jsem opravdu zvědavá, jaký ten Návrh  je. 

Hrdiny máme dva. Hanna a Garrett. Střídají se ve vyprávění ich formou.

Hanna je hodná a chytrá holka. V patnácti byla na jedné party znásilněna - vyrovnala se s tím, takže není nějak ufňukaná, nenadává na lidi. Chová se, a teď to napíšu asi blbě, jako jakákoli neznásilněná hrdinka. Samozřejmě, že je tam něco, s čím se nesmířila, ale je to součástí zápletky. Hanna je sarkastická a příjemná vypravěčka, její části mě asi bavily o něco víc, možná je to tím, že je to ženská a mně to usnadňuje vcítění se do postavy. 

Garrett je hokejista, patří mezi nejoblíbenější kluky na univerzitě. Není úplně tupý, což mám radost. Asi nejhorší je, když má chlap místo mozku sval. Garrettův život je zase ovlivněn tím, že jeho otec je slavný hokejový hrdina, Garretta nutil hrát hokej. Naštěstí Garrett hokej miluje, takže aspoň nemusí dělat to, co nechce. Autorka ho vykreslila jako dokonalého muže, jen mu tam přidala namyšlenost. Bohužel mi ta namyšlenost nepřišla moc jako namyšlenost, ale možná jsem to jen nepochopila a Garrett to vše myslel vážně. Mně to vážné nepřišlo.

Potvrzuje se mi, že se mi na romantických knihách líbí, když se ti dva hádají, popichují a nemají se rádi. Bývá to vtipné a hravé. Jak nastoupí city, tak se to zpomaluje a je to nic moc. A v Návrhu tomu není jinak, První půlka knihy má dobré tempo a šmrnc, druhá půlka mě přestala bavit a byla to pro mě už nuda.

Jedna věc, která mi dost vadí, je přehršel témat, která ani nejsou pořádně propracovaná - znásilnění a vyrovnání se s tím, dítě slavného rodiče, rodič plánující dítěti život, křivá obvinění u soudu, sportovci na amerických univerzitách a jejich známky a tak dál. Prostě je toho tady dost. Na to, že je to taková romantická blbina, je toho tady fakt požehnaně. Nejsem ale schopna říct, jestli by se mi líbilo, kdyby to tedy bylo pořádně zpracované, nebo toho tam nebylo tolik. Ona to jsou zajímavá témata a určitě by si zasloužila více prostoru, jen ne v takové knížce všechna najednou.

Musím ale říct, že se Návrh četl dobře a rychle. Bylo to příjemné čtení. Zvládla jsem to během jednoho dne. Takže pokud chcete nějakou klišé rychlovku, u které se budete usmívat (bylo to ňuňu a někdy i vtipné), tak doporučuji. Jen od toho neočekávejte nic extra. Já dávám dvě a půl hvězdičky. A v této sérii bych ráda pokračovala, někdy si fakt ráda přečtu romantickou blbinku.