VERONICA ROTH. Divergence

    Divergence #1

 Tak už jsem také in a cool.

 Ano! Přečetla jsem Divergenci. Ale vůbec nic by se nestalo, kdybych to nečetla. In a cool jsem i tak. Je to knížka, kterou jsem si chtěla přečíst jen kvůli tomu, abych věděla, co na tom všichni mají. Hodnocení na goodreads je opravdu vysoké. To musí být fakt úžasná knížka! Řekla bych, že tady hraje roli to, že je to už pět let stará kniha (aspoň doufám, že se dívám správně, měla být poprvé vydána v roce 2011) - byla vydána v době, kdy se dystopie četly ve velkém, hlavně mládež toho četla hromady. A od té doby jsem těch knížek pro mládež už několik přečetla a tahle mezi ty mé oblíbené patřit nebude.

Námět je ucházející - město je rozděleno do pěti frakcí a každý obyvatel se sám musí rozhodnout, do jaké frakce bude patřit. Podle výběru se pak bude chovat podle jejích pravidel. Toto rozdělení má za cíl zničit zlo. Ale je vám všem jasné, že to takhle prostě nejde. Bohužel tohle tady už bylo. Třeba Dárce funguje na tom, že nemáte emoce. Tady je změna - máte emoce a chování podle frakce, nemůžete být Sečtělý, když jste Mírumilovný. Jste předvídatelní. A to vybírání frakcí mi trochu připomíná Harryho Pottera a jeho kouzelný klobouk.

Docela mě překvapilo, že se to odehrává v jednom městě. A co okolí? Co další města? Co celý svět? Co se stalo? Na tyto otázky bohužel nedostaneme odpověď. Ani jedna zmínka o tom není. Postavy snad ani neví, co je za hranicemi města. Víte, jak jsem se rozčilovala, že v Hunger Games není více informací o fikčním světě? Tak tady mě rozčiluje fakt, že se tím autorka ani trochu nezabývala. To přece vůbec není podstatné. Kdo chce vědět, co se děje jinde? Nikdo! Takže problém je tu stejný jako v Hunger Games - příběh se točí kolem jedné postavy, z jejíhož pohledu je příběh vyprávěn a ona se o nic nezajímá.
Příklad. Město je obehnáno zdí. Proč? Kvůli bezpečí. Ale jak je možné, že za zdí jsou pole Mírumilovných? Pro Mírumilovné je to bezpečné? Proč tu zeď neposunuli až za hranice těch polí?

A strašně by mě zajímal ten vlak, co tam pořád jezdí, ale nikde nezastavuje. Asi má permanentní zpoždění. 

Další věc, co mi nedá spát. Oni mají takové zvláštní technologie, ale... Jakto, že tam pracují lidi a ne třeba roboti? Sečtělí jsou schopni vymyslet supr čupr sérum, ale nevymyslí nic k rozvoji společnosti.

Beatrice. Tris. Hlavní hrdinka, která nám příběh vypráví. Pochází z frakce Odevzdanosti. A odejde k Neohroženým. A je divergentní. To se od ní dozvíte asi milionkrát, protože to napoprvé nepochopíte. Já vůbec nevěřím tomu, že je neohrožená. Na začátku rozhodně, ke konci se to trochu zlepšilo. Ona taková byla, protože to řekla autorka. Byla nesympatická, ne neohrožená. To, co se dělo mezi ní a Čtyřkou - hlavní mužská postava, mi přišlo na stejném principu - autorka tak řekla. Snad chápete, jak to myslím.

Skoro celá kniha se zabývala výcvikem v Neohroženosti. Ano, docela mě to bavilo, ale já chtěla vědět, jak to vypadá i jinde - a jsme zase tam, kde jsme byli, nic navíc se nedozvíme. Může se někdo z Mírumilovných stát odpadlíkem? U Sečtělých to bude tak, že nenapíšou písemku, tam je to jasné. A co odpadlíci? Proč si je v tom městě nechali, když jsou k ničemu? Aspoň by mohli pracovat v technických službách, ne? A ještě otázka: Co vlastně po výcviku ti Neohrožení dělají, když jsou všichni tak hodní a za zdí se může v klidu pěstovat zelenina? To hlídají jen odpadlíky, kteří tam vlastně vůbec nemusí být?

Na konci byla aspoň nějaká akce. Díky ní se mi to podařilo aspoň dočíst. Konec ale ztrácí půvab v okamžiku, kdy se objeví úžasné řešení problémů - deus ex machina.
Zůstávají otázky. Ale já mám teda jednu hlavní - dozvím se něco víc v dalším díle, nebo to autorka vynechá, protože se jí nebude chtít nad tím přemýšlet? 

Vím, že se motám kolem jedné věci...

Na jednu stranu je fajn, že nezodpovězením otázek autorka vyvolala ve čtenáři zvědavost - za to má body plus.

Na stranu druhou - ona mě nutí číst další díl, abych zjistila, jestli má smysl číst další díl. A teď jsem se do toho parádně zamotala.

Čtení nebylo těžké, příjemně to utíkalo. Jen v polovině jsem se zasekla s tím, že mi je asi jedno, co se postavám stane, co se bude dít. Nudilo mě to. Mám z toho trochu rozporuplné pocity.

Rozhodla jsem se, že Divergenci dám  dvě hvězdičky, musím dát nějaké body plus za to, že autorce bylo asi osmnáct, když to napsala. Nebo když to vydala? Svět funguje na principu autorka řekla, v konečném výsledku to nefunguje vůbec.