Bíglové na Světě knih 2014

Zvládla jsem dojet domů. A v pořádku. 

To je taková drobná zpráva pro ty, co se mnou dnes byli většinu času.

Minulý rok jsem záviděla všem, kteří tento knižní veletrh mohli navštívit. Já se bohužel/bohudík učila na státnice a pro klid své duše jsem nikam nejela. A tím jsem umlčela i své svědomí.

Letos jsem se rozhodla jet jen díky Medrošovi, kterého jsem náhodou potkala v mhd. Nechtělo se mu totiž do školy, tak jel až do práce. Slovo dalo slovo a já se do brněnské skupinky bloggerů vetřela, že Medroš ani neměl čas říct ne.

Vyjížděla jsem od rodičů v časných a hříšných hodinách - 7.35. Vlak naštěstí neměl zpoždění a v 9.13 jsem už byla na hlavním nádraží v Praze. 

Sraz s brněnskou skupinkou jsem měla na Florenci, kam jsem snadno dojela. Jedna zastávka metrem směr Letňany. Horší bylo je najít. Vyběhla jsem na jednu stranu, tam nikdo nebyl. Po dvou telefonátech s Medrošem, kdy jsme zjistili, že jsme každý na opačném konci Florence, jsem běžela na druhou stranu. Během této krátké trati jsem se ptala dvou lidí. Dvou! Ale našla jsem je. Čekali na mě. Měla jsem strach, že odejdou beze mě, ale neodešli. Ale věřím, že kdyby měl Medroš tušení, jak budu na něho... On říkal, že jsem byla zlá... tak by odešel. 

Brněnská skupina se skládala z: Medroš, Veronika, Tereza, Aneta a Eliška. (U Elišky neznám blog, ani nevím, jestli bloguje, ale pokud ano, tak mi klidně do komentářů dejte na ni odkaz. Děkuji.)

Protože (zatím) nepršelo, rozhodlo se, že půjdeme až na výstaviště pěšky. Osobně jsem měla strach, že to bude hodně daleko, ale nakonec to nebylo tak hrozné. Viděli jsme Vltavu. Potkali jsme místní bezdomovce. Cítili jsme místní bezdomovce. A i něco jiného. Viděli jsme zase Vltavu. Kam se v Praze podíváte, tak tam je Vltava. Podíváte se doleva - Vltava. Podíváte se doprava - Vlatava. To jsou čáry. A došli jsme.

Obstarali jsme si vstupenky a čekali jsme. Na slečnu. Hmmm. Tak na tu mi do komentáře také můžete dát odkaz.

A pak jsme konečně vyrazili velkotržňovat.

Ani nevím, kde začít. Začli jsme se lehce procházet v pravém pavilonu. Zastavili jsme se seznámit s Teresinhou, šéfredaktorkou CooBoo. Teresinha byla velmi příjemná a usmívala se na nás. Myslím, že se usmívala na všechny - úsměv šéfredaktorky určitě prodává knížky, takže jestli měla radost, to nemůžu říct na sto procent. V Albatrosmedia koutku bylo hodně lidí. A hodně bloggerek. Potkali jsme Vendeu, Suši, Abyss, Emily.L, Syki a další a další a už si na ně asi nevzpomenu. Neberte to osobně. Já si taky nebrala osobně, že jste nevěděly, kdo jsem.

Emily.L jako správná šílená fanynka přesvědčila mě, další šílenou fanynku, abych si šla podepsat knížku Štěpánem Kopřivou. Jeho knížky doma mám, ale... Koupila jsem si druhý výtisk Asfaltu, abych měla autogram. Jeden výtisk bude do poličky za sklo, druhý bude na čtení.

Protože jsem socka/chudá studentka/ubohá bohemistka, kterou nenapadlo si vzít knížky na podpis, ani neměla žádný papír, řekla jsem si, že bych mohla nechat více autorů, aby mi podepsalo Asfalt. Víte, jak by to bylo praktické při požáru? Budete mít doma jeden vzácný výtisk, který hned popadnete, utečete před ohněm, knihu prodáte a budete si moct koupit nové bydlení. Tuto mou úžasnou, hlavně ekonomicky nenáročnou, myšlenku zhatil pan Červenák, který se na Asfalt nechtěl podepsat. Jasně, je to blbý, ale já jsem chudá! A hlavně nevím, jak bych všechny ty knihy odtáhla. Takže už jsem to nezkoušela, ještě bych zjistila, že nikdo z české fantastiky by se pod Kopřivu nepodepsal. Příště si musím vzít čtečku, aby se měli kam podepisovat.

A že těch lidí z české fantastiky bylo. A nikoho z nich jsem nečetla. Jen Kopřivu. JWP, Neomillnerová, Fajkus, Pavlovský (Tomu jsem vnutila ruku a představení... Když on se s ním Medroš znal, jsem to nemohla nechat jen tak! A stejně si mě hned po tom, co mi prodal Asfalt, už dávno nepamatoval.). 

A když už se tak vychloubám... Na setkání redakce Sarden jsem seděla vedla Františky Vrbenské! A tykala mi! A já mohla tykat jí! I když jsem od ní nic nečetla!
Na tomto sardenním obědě jsem se také mohla seznámit s částí redakce, v čele s Martinem Stručovským (šéfredaktor). Všichni byli milí a hodní a sympatičtí. Jo, přestanu s těmi kladnými informacemi, protože byste mi to nevěřili. A pršelo.

Po obědě, při kterém jsme si dali s Medrošem jen malinovku, jsme se opět vrátili na veletrh. A pak už nevím, co se tam dělo. Protože knížky, knížky.... A já málem zapomněla na Michaelu Sklenářovou! Slečna/paní, která se stárá nakladatelství Jota o recenzní výtisky. Je také moc milá, komunikativní. Tykala si s námi. Povídala si s námi. Začínám mít pocit, že všichni z knižní branže jsou hodní, milí a sympatičtí. To nemůže být pravda!

Po různých procházkách veletrhem jsem se vrátila k děvčatům z brněnské skupinky (ale bez Elišky) a hodinu jsme si povídaly, než jsme se vydaly na bloggerský sraz. Pršelo, my jsme nevěděly, kam máme jít. Ještě se k nám přidala Madeleine s jednou slečnou, která se jmenuje... Hmm.

Sraz jsme našly. Přeplněný sraz jsme našly. Bloggerek/bloggerů tam bylo hodně. Nevím, kdo tento sraz organizoval, ale určitě nečekal, že bude tak velký zájem. Viděla jsem tam pár dalších známých tváří, ale už jsme se nepředstavovaly. S Terezou a Madeleine a slečnou... Hmm jsme tam seděly jen chvilku - zjistily jsme, jak nám to jede na Hlavní nádraží a pak jsme se vydaly na zastávku. Mrzí mě, že třeba s Fée jsme se potkaly až ve dveřích. Ale aspoň něco. 

Ano. Už tu dlouho nebyl Medroš, že? Ten Medroš, co na mě křičel do telefonu, protože jsem se sekla o dvě odbočky doleva. Nezdvořák. Byla to moje chyba, protože jsme vystoupily z tramvaje a šly jsme a já jsem cestě nevěnovala pozornost, takže když jsem začala počítat odbočky, dvě už jsme přešly. Proto to nedorozumění. Promiň, Medrošku!

Dojely jsme zmoklé na nádraží, tam jsme se po chvilce rozloučily, protože jsme každá jela jiným vlakem. 

Uff. To je jak zápis do deníčku sklerotické ženské, aby věděla, co se kdy a kde stalo.



A ještě vsuvka!
Za dnešní den uděluji cenu...

Blogger s nejlepším orientačním smyslem

Medrošovi!

To aby si nemusel gelovat ego.

Jo, je mi to jasné, touto poznámkou jsem si to u tebe zkazila na furt.