MICHELLE HODKIN. Prozření Mary Dyerové

#1 Mara Dyerová

    Na první díl trilogie o Maře Dyerové čekali čeští čtenáři docela dlouho. Vydání se posunovalo a posunovalo, až jsem sama nečekala, že Mara u nás vyjde. A pak jsem byla dost překvapená, když už ji někteří přátelé na GR začali číst.

    Pak jsem byla překvapená podruhé. Byla v knihovně. Jen tak si tam stála  na poličce. Můj předpoklad byl, že se k ní dostanu až tak v lednu kvůli velkému množství rezervací. Naštěstí jsem tak dlouho čekat nemusela.

    Překvapená potřetí? Ano. Prozření Mary Dyerové se mi líbilo. Takže neproběhlo žádné literární zklamání. Po tak dlouhé době jsem si to zasloužila. 

   A obálka se mi líbí. Není křiklavá, je pěkně barevně sladěná. Jemná. Nenásilná. Ale vůbec se nevyjadřuji k obálce. Ani trochu.

    Mara Dyerová je šestnáctiletá slečna puberťačka, která o životě a smrti ví na svůj nízký věk hodně. Ví, že ona přežila, ale její nejlepší kamarádka Rachel spolu s Claire a přítelem Judem neměli to štěstí. Mara si nemůže vzpomenout, co se ten večer přesně stalo a proč šli do staré uzavřené léčebny, která se na ně zbortila. 

    Jelikož Mara nechtěla skončit na psychiatrii, kde by ji nejraději viděla její matka psycholožka, navrhla, že se odstěhují a začnou znovu. Na Floridě to ale není o nic jednodušší. Mara se musí vypořádat s novou školou a spolužáky. Což není vůbec snadné. Všichni tam jsou totiž děsně nafoukaní, Dejve. Trochu jí tento školní život ulehčuje vypatlanec (tak ho nazývá Mara, ne já) Noah, který se Maře samozřejmě líbí. A nejen jí, ale i všem studentkám ve škole. A myslím, že i jinak orientovaným spolužákům. Další věcí, se kterou se Mara musí vypořádat, jsou její halucinace, které ji potkávají takřka na každém kroku. Jak moc chtěla Mara utéct od mrtvých lidí, tak utekla k dalším mrtvým. Je Mara blázen, nebo se (s ní) děje něco mnohem horšího?

    Prozření Mary Dyerové je další knihou, která je vyprávěna hlavní hrdinkou v ich-formě. U této knihy to shledávám jako výhodu. Jinak řečeno  - nevidím na tom nic špatného. Snáze se můžeme dostat do bláznivé a nepříčetné mysli Mary. Popis prožívání jejích halucinací je podle mě zvládnutý dobře. Nevybavuji si žádné knihy, co jsem četla, ve kterých by byl bláznivý a halucinující hlavní hrdina. Takže nemám s čím porovnávat. 

    Příběh se odehrává v přítomnosti (Maře se to děje teď a tady), ale skrze flešbeky (takhle je to napsáno v knize) se dostáváme i do minulosti a spolu s Marou se dovídáme, co se stalo v té léčebně. Kapitoly-flešbeky jsou označeny jako Předtím. Takže žádné obavy se ztrátou v čase. 

    Text mimo přímou řeč je psán/vyprávěn spisovně. Přímá řeč vykazuje známky nespisovnosti. Zaujalo mě zkracování vokálů ve slovech. Například s kym. Jsem zvyklá psát (a možná i vyslovovat, zas tak moc se neposlouchám) nevim a myslim, což bylo také použito. Ale mimo tato slovesa nezkracuji. Ano, vám z Ostravy a okolí tohle nepřijde divné a zvláštní, je mi to jasné. Nekritizuji to, nevadí mi to, jen jsem si toho všimla. A je to pro mě zajímavé. 

    Postava Mary mi byla docela sympatická. Nebyla zbytečně moc ufňukaná. Až tedy ke konci to podle mě trochu přeháněla. Byl zde přehršel emocí a nebavilo mě to. Nechtěla jsem se vciťovat. Pokud se vcítíte, třeba to nebude pro vás moc. Mara není hloupá. A je taková normální. Ehm... Zapomeňte teď na halucinace.

    Noah. No... Byl sečtělý a chytrý a umí se chovat jako gentleman. Mně, jako starému intelektuálnímu snobovi, tohle stačí. Noah je samozřejmě krásný, svalnatý a sexy. A jako třešnička na dortu je jeho několikadenní strniště. Ehm. Mé zlé dvojče se dnes chce nějak předvádět.

    Daniel, bratr Mary, je mladík, kterého bych chtěla mít za bratra. Ale mám už sestru. A zlé schizofrenní dvojče. Samozřejmě je také velmi chytrý a vzdělaný. A zajímá se o hudbu. A školu. Všichni jsou tady nějak moc školou zaměstnaní. Hrůza. Raději to nečtěte, ještě byste z toho mohli mít výčitky svědomí.

   Ze začátku jsem se nemohla začíst. Únava ze školy, však tyhle výmluvy znáte. Asi tak od stránky sto mi čtení začalo příjemně utíkat. Dialogy byly rychlé. Autorka se nesnažila vypsat ze svých životních bolístek, o kterých teda nic nevím, takže sáhodlouhé popisy prostředí a postav a vnitřních popisů kdejakého hmyzu nečekejte. Krátké kapitoly podle mě také urychlují čtení. Nebo aspoň opticky. Nebo tak nějak. Máte prostě takový pocit, že to jde rychle. Tak!

     Z Prozření Mary Dyerové jsem nebyla úplně moc nadšená - začátek a potom ufňukaný konec, ale také jsem nebyla zklamaná jako u jiných knih. Líbilo se mi to. Hlavně úplný konec. Poslední dvě strany. Dám vám jednu radu - nedívejte se, kolik má kniha celkem stran (368, opakuji 368), mohly by vám totiž ujet oči a prozradili byste si konec. A to nechcete. Opravdu. Dávám tři hvězdičky a těším se na druhý díl. Snad bude ještě lepší než ten první. Nebo snad bude na stejné úrovni jako první.