LAURELL K. HAMILTON: Rozesmátá mrtvola

 ...

     "Zlato, musíme se podívat, jak moc krvácíš, než tě vezmeme dolů do sanitky."
     Zavrtěla jsem hlavou. Vlastní hlas mi zněl vzdáleně, odtrženě. "To není moje krev."
     "Cože?"
     Podívala jsem se na ni, snažila jsem se zaostřit a nepotácet se. Nastupuje šok. Většinou to zvládám líp, ale uznejte, každý může mít svou noc.
     "Není to moje krev. Mám kousanec na rameni a to je všechno."
     Tvářila se, že mi nevěří. Nezazlívala jsem jí to. Většina lidí, když vás vidí pocákané od krve, tak prostě usoudí, že alespoň část z ní musí být vaše. Neberou v potaz, že mají co dočinění s oživovatelkou mrtvol a lovkyní upírů drsnou jako rašple.
     Slzy se vrátily, pálily mě těsně za očima. Moji tučňáci jsou celí od krve. Kašlu na stěny a na koberec, ty lze nahradit, ale ty zatracené plyšové hračky jsem sbírala léta. Nechala jsem se od doktorky odvést pryč. Po tvářích mi stékaly slzy. Nepláču, jen mi tečou oči. Tečou mi oči, protože moje hračky jsou zasviněné zbytky zombií. Ježíšikriste.

...

(HAMILTONOVÁ, Laurell K: Rozesmátá mrtvola. Trifid, 2006. S. 129. ISBN 80-7254-840-9)

     Konečně jsem se prolistovala druhým dílem o Anitě Blake. I když je toto pokračování mnohem lepší než kniha první, tak mi to trvalo několik měsíců. (Musela jsem číst spoustu jiných knih, abych uspokojila svoji úchylku ohledně rozečítání knih.)

    I v  Rozesmáté mrtvole (Tak se jmenuje jeden upíří bar. Stejně tak i Provinilé slasti.) má Anita spoustu práce. Hlavním problémem knihy jsou vraždy civilistů přímo u nich doma. (Kdyby je zabili někde venku, tak by pak úklidové služby neměly tolik práce. Možná by pak neměly práci žádnou. Dobrá.) Nejhorší na těch vraždách jsou malé děti. Nemyslím nějaké devítileté desítileté (to by sousedi byli rádi, že se těch ukřičenců a zlobilů zbavili), ale malé. Asi tak kolem jednoho metru. Další nechutnou věcí je to, že ty děti byly sežrány zaživa. Něčím. A otázka je čím. 

     Smysl pro zákon, čestnost a Anitina nepodvolnost vyústil v konflikt s nejmocnější kněžkou vúdú, Domingou Salvadorovou. Dominga je schopna zachytit a vrátit duši do mrtvého těla (jako by o to někdo stál, že). Její sliny dokáží zranit jako kyselina. (Hydroxid na ni!) Anita odmítá spolupracovat a tak jsou na ni poštvané zombie, aby ji zabily. (Klidný spánek už není to, co bývalo.)

     Aby toho nebylo málo, tak boháč na vozíčku, Harold Gaynor, chce po Anitě, aby použila lidskou oběť na oživení jeho starého předka. Samozřejmě že odmítne. Takže po ní nejdou jen zombie, ale i Gaynorovi muži.

     Vzhledem k tomu, že Anita určitě nemá ráda nudu, tak nový upíří vládce města, Jean-Claude, chce, aby se Anita stala jeho lidským služebníkem. (Možná jen po ní chce, aby mu uklízela v barech. Platit si uklízečky už není tak levná záležitost.) A hádejte co. Odmítne. 

     Rozesmátá mrtvola je akčnější, krvavější (popisy místa činu nejsou tak těžké pro žaludek- myšleno tak, že ne moc drží žaludek na svém místě). Také je zde více vulgárnějších slov. (Ale to jen upozorňuji slabé povahy.)

    Dialogy jsou rychlé, cynické, sarkastické. Vedle akčních jsou i scény zábavné, odlehčené. Hlavní děj trvá až do posledních stran. 

     Krve je zde snad po hektolitrech, kousků lidských těl je tu také dost. Agresivní zombií. Mrtvé děti. Nově vytvořené příšery ze zombií. Akorát mrtví upíři chybí.