Opravdu není velký. Je malinký. Jen je poněkud početnější.
Už od mladých let (tím tedy nechci říct, že bych byla stará, možná bych mohla napsat od dětských, ale to by zase znamenalo, že už nejsem dítě; prostě před mnoha lety, tečka) jsem ráda chodila do knihovny. Měla jsem ráda ten prostor (nemyslím prostor jako něco prostorného, ale jako prostředí), každý týden/14 dní jsem tam chodila a půjčovala si knihy. Věděla jsem, kde co najdu. Dokonce jsem paní knihovnici poradila, kde nalezne jednu knihu, kterou hledala jiná čtenářka (chlub!).
V knihovně (ano, ano, odbočuji, ale ke své úchylce se dostanu, nebojte) už mě znaly (y tam je to proto, že jsme tam měli jen paní knihovnice). Nikdy se na mě nezlobily, když jsem donesla některé knihy později. A abych se přiznala, nevadí mi platit upomínky v knihovně. Oni z toho (snad) nakoupí nové knihy (opravdu doufám; a pokud se tak neděje, tak mi to neříkejte a nechte mi mou knihovní naivitu). Když jsem se pak odstěhovala do Brna, tak jsem si vozila knihy z naší knihovny (aspoň se také někam podívaly a neukazovaly se jen v malém městě), takže jsem ty knihy pak vracela jinak než včas poněkud častěji, než je zdrávo.
Teď už se k tomu dostávám. I když jsem ty knihy vracela nevčas, tak jsem je měla.. Je těžké se k tomu přiznat, víte. Stydím se za to. Vracela jsem je nepřečtené (!!). Ano, ano. To si říkám bohemistka. Vím, jsem ostuda.
Ne vždy jsem je dočíst mohla. Musela jsem dělat něco jiného. Nebyl na to čas. A tak. Dobrá, vymlouvám se. Ráda jsem si půjčovala moc knih. A moc knih si chci přečíst, ale nejde mi to. Začnu je číst, ale nedokončím to. Něco se mi do toho čtení vloudí a pak nemohu pokračovat.
Také mám ráda mít mnoho rozečtených knih. V současné době jich mám asi tak 7. Možná i více, ale nechci na to moc myslet. Je to tak potupné. Ani nevím, jestli je někdy dočtu.
Dělám nepěknou vizitku bohemistům. Tedy je mi to tak řečeno. Jeden kamarád (pan inženýr) si myslí o bohemistech to, že nečtou, jen o čtení mluví. Ano, ráda říkám lidem o Chci-knížkách. Dokonce i o Musím-knížkách. Mluvím o tom, jak je budu číst, ale číst je nezačnu. A když už přesvědčím samu sebe o vhodnosti (rozumějte nutnosti) si nějakou tu knihu vzít do rukou, tak ji nepřečtu celou.
Musím se ale pochlubit! I když mám mnoho knih zazáložkovaných, tak si pamatuji, co se v těch knihách odehrává. Jasně, po dočtení si pak nic nepamatuji, ale to vám říkat nebudu. Ne, ne.
Neprodlouženě řečeno: jsem chorobný/á rozečítač(ka) a nedočítač(ka) knih a ještě s tím ráda otravuji lidi ve svém okolí.
0 komentářů:
Okomentovat