V posledních měsících mám neuvěřitelnou chuť číst. Naposledy jsem tuto chuť měla v polovině třeťáku na gymnasiu. A od té doby už několikrát spadalo listí ze stromů a napršela spousta vody.
Svobodně si kráčím po městě a co se nestane. Najednou na mě něco skočí. Nejprve jsem si myslela, že je to nějaká zatoulaná kočka. Nebyla to zatoulaná kočka. Byla to chuť! Chuť, při které se s radostí, očekáváním a napětím otáčejí papírové stránky. "To mi tak chybělo," pomyslela jsem si. A ano, tohle mi vážně chybělo. Stýskalo se mi po tom (ale nikdy jsem kvůli tomu neuronila slzu - stydím se).
Mám tu smůlu, že patřím mezi lidi, kteří musí číst některé knihy povinně. (Tito lidé mají neskutečnou radost, že si nejdříve musí přečíst moc normostran povinné literatury, aby se mohli začíst do knihy, po které touží už dlouhý čas.)
Začala jsem tedy rozlišovat knihy na musím-knížky a na chci-knížky. (Ono je to mnohe kratší, než se vypisovat s "tuhle knihu musím číst a tuhle si chci přečíst". Ach ta lenost!) Nesmím však opomenout knihy, které sice původně patří do seznamu musím-knih, ale po jejich přečtení se díla stejného autora záhadným způsobem objeví v seznamu chci-knih.
Dnes jsem se krásně zděsila, když jsem spatřila svůj Seznam chci-knížek. Je na něm 147 položek a mám velké obavy, že další položky budou přibývat. Pravděpodobně ve velkém počtu a s velkou rychlostí.
Ze seznamu však budou odcházet velmi pomalu a ve velmi malém počtu. (Čas je potvora!)
Samozřejmě, že už několik minut jsem si mohla číst a nemusela jsem psát nesmysly, které nikdo číst nebude. (Měli byste číst něco hodnotného!) Také jsem dneska ani nemusela spát. Nemluvě o tom, že trávím dost času ležením v posteli se svým svědomím, které mi pořád opakuje, že bych měla něco dělat. (Z tohoto vyčítání jsem vždycky tak unavená, že musím po tom ještě dlouho odpočívat. A pak je konec dne a večer se už přeci nic nedělá. To se musí odpočívat po namáhavém dni!)
A teď půjdu zase číst!
0 komentářů:
Okomentovat