Slečna a tři bíglové

Slíbila jsem, že vysvětlím, proč se tento "blogýsek" jmenuje Slečna a tři bíglové. A jak všichni známe (nebo alespoň máme jisté tušení), sliby se mají plnit a nejen o Vánocích.

Napíšu to tedy stručně. Takže si ani nevařte kávičku, protože byste ji nestihli vypít.

Foukal studený vítr a na zem dopadaly velké vodní kapky. Kdyby ta voda byla slaná, předpokládala bych, že nějaká smutná obryně pláče, že ji zase její starej nechal doma samotnou a sám si šel do hospody. Ale ta voda byla jen kyselá. Ano, byl to pouhý déšť. Nebyl ale vůbec příjemný. Ono totiž není příjemné, když vám prší na brýle, protože pak přes ně špatně vidíte. Já jsem kráčela omotaná šálou a s mokrými brýlemi (přes které jsem samozřejmě vůbec neviděla) po chodníku směrem k obchodu.
V obchodě jsem si koupila mléko a chleba. Nadávala jsem na dlouhé fronty, které se nechtěly zkracovat. Předpokládám, že mě někdo předbíhal, protože si to jinak nedokáži vysvětlit, čím jiným by to mohlo být způsobené. Když jsem vyšla z obchodu, tak co jsem neviděla! Teda viděla. Kapky na brýlích totiž oschly a já viděla (!!) úžasné fleky všude kolem mě. Déšť se již trochu umoudřil a kapky padaly s menší intenzitou. Přesto však by člověk nebyl schopen se jim vyhýbat. (Když se nad tím tak zamyslím, kdybych měla deštník - nosím jich zpravidla tak pět šest, ale v ten den jsem je nechala doma, tak bych viděla a viděla bych bez skvrn, které svět, už tak ošklivý, hýzdí.)
Pokračovala jsem tedy v cestě.
Zapomněla jsem se zmínit o tom, že hodiny na mobilním telefonu ukazovaly, že je říjen a že se bude už brzy stmívat.
Má cesta se stále zkracovala a zkracovala a zlomyslné stromy v aleji na mě házely čím dál tím více dešťové kapky a při silném větru se mi smály. Chybělo dvacet kroků ke dveřím a ze sucha a tepla za oknem se mi vysmívala jednooká černá kočka.



Kolem mě prošla slečna a tři bíglové.