RACHEL HARTMAN. Serafína

    Příběh draků #1

    Nečetla jsem Eragona, obloukem se mi vyhnula dračí vlna. Tedy v době, kdy byl Eragon velmi populární a muselo se čekat na další díly. Moc knih s dračí tématikou jsem nečetla, před lety jen Den draka, který se odehrává ve světe World of Warcraft. Dále jen Jak vycvičit draka. Serafína má na goodreads vysoká hodnocení a těšila jsem se na ni hodně. A proto jsem ji měla nepřečtenou několik měsíců v poličce, že.

    Serafína je pomocnicí dvorního skladatele Viridia v hlavním měste Goredu, v zemi, kde žijí lidé. A někteří draci. Před čtyřiceti lety byla ukončena válka mezi těmito dvěma rasami. Hlavně díky královně Lavondě a hlavnímu draku Comonotovi. Právě Comonot má přicestovat do Goredu, aby se zúčastnil oslav čtyřicetiletého míru. Jenže pár dnů před jeho příjezdem někdo zabil prince Rufuse, jehož mrtvolu nalezli bez hlavy. Tudíž si takřka všichni myslí, že ho zabil drak. Serafína, která má velké tajemství, se snaží s pomocí prince Luciana Kiggse naleznout pravého viníka. Byl to opravdu drak? Dokáže Serafína celému Goredu svěřit své tajemství, které by ji mohlo stát život?

    Příběh je vyprávěn hlavní hrdinkou Serafínou ich-formou. Myslím, že je to pochopitelná volba, protože se často dostáváme do její hlavy. Doslova. Ale teda nemyslím, že se do ní dostáváme krumpáčem. Serafína má ve své mysli takovou zvláštní zahradu s příšerkami, které chodí kontrolovat. Bylo by asi zvláštní, kdyby o její mysli psal někdo mimo příběh. 

    Právě tato zahrada je z počátku velmi zvláštní a netušíte, co si máte o tom myslet. Já sama jsem nevěřícně koukala na stránky a nechápala jsem, co to má být. Kdyby to byl sen, člověk by to i pochopil, ale takhle... Možná je to něco podobného jako Mind Palace v Sherlockovi. Každopádně to začne dávat smysl, i když by mě nenapadlo, že by to nějaký mohlo mít.

   Z počátku je čtení těžkopádné. Nemohla jsem se začíst. K tomu ta nepochopitelná zahrada v mysli Serafíny. Ale kolem strany sto jsem se už chvilkami přistihovala, že mě to baví. Chtěla jsem vědět, kdo zabil prince Rufuse, to, že ho zabil drak, je tak očividné, že to nemůže být pravda. 

    Začetla jsem se také díky tomu, že jsem začala chápat opět zmiňovanou zahradu, postupně jsem rozuměla politice, která byla zajímavá. A chtěla jsem vědět, kdy Serafína bude muset přiznat své tajemství. A jestli bude vůbec muset. 

    Začátek byl trochu zmatečný i kvůli skokům do minulosti. Tyto informace ale musely být zmíněny, jinak by pak celá kniha byla nedovysvětlená. S postupujícím příběhem se už do minulosti nedíváme, vše se pak odehrává  jen v přítomnosti. 

    Na konci knihy je příloha s vyjmenovanými postavami, jejich charakteristiky jsou takové hravé, ironické, a slovníčkem pojmů. Tento seznam jsem si četla až na konec, abych se nedozvěděla třeba nějaký spoiler, ale na žádný jsem nepřišla. Možná by bylo lepší si tuto přílohu přečíst před začtením se do příběhu, aby bylo vše snazší na pochopení. 

    Serafína jako hlavní hrdinka byla sympatická. Mohla za to její inteligence a schopnost si různé informace spojit dohromady a vyvodit závěr, což se určitě hodí, když chcete vyšetřit vraždu prince. Chvilkami může rozčilovat tím, jak o sobě přemýšlí, že je chudinka, i když jsou na tom jiní mnohem hůř. Ale co by to bylo za knížku, kdyby neměla fňukací hrdinku!

   Princezna Glisselda zprvu působí jako hloupá rozmazlená slečinka, ale pak se z ní stane příjemná postava, až je mi líto, že neměla více prostoru. Snad se to v dalším díle zlepší.

   A pak je tu princ Lucien Kiggs. Ach. On je takový ňunínek. Sympatický. Ale někdy mě svou touhou po pravdě štval, protože chudinka Serafína mu ji říct nemohla. Lucien působí některými okamžiky jako tragický hrdina, protože je bastard. Ale je to zároveň snoubenec Glisseldy, takže to asi nemůže být tak hrozné, když se má stát mužem budoucí královny.

   Postav je zde více, například učitel Orma, který je též charismatický, skladatel Viridius je takový otrava, Comonot, hlavní drak, je takový zvláštní, ale zajímavý. A další a další. Celkově všechny postavy, které jsou na straně Serafíny, jsou hodné a z části i sympatické, lépe řečeno až moc idylické.

   Serafína je sice young adult kniha, ale myslím, že by se mohla zamlouvat i starším čtenářům. Fikční svět je dobře vystavěn - mohla by být v knize i příloha s nějakou mapkou, abychom věděli, jak vypadá. Mají zde své náboženství, tedy hlavně své svaté. Není to složitá kniha, ale není zas tak úplně jednoduchá. A myslím, hlavně v to doufám, že se v druhém díle dozvíme více o tomto světě. Docela by mě zajímala země draků.

    Musíte přetrpět začátek, než vše začne zapadat tam, kam má. Pak se můžete začíst a můžete se se Serafínou a Kiggsem dozvědět, co se tam vlastně děje. Dávám tři hvězdičky a těším se na druhý díl.

Za poskytnutí recenzního výtisku děkuji nakladatelství Fragment.

JIM BUTCHER. Bláznivý úplněk

    The Dresden Files #2

    Jsou to už dva roky, co jsem četla první díl této urban fantasy série. Bouřková fronta mě nadchla a věděla jsem, že u prvního dílu určitě neskončím. Jen se stydím, že jsem se k pokračování nedostala mnohem dřív. Naštěstí jsem v knihovně viděla pohromadě druhý, třetí a čtvrtý díl, takže počítám, že budu mít krásné Dresdenovské léto.

     Harry Dresden (má ještě několik jmen, která si nepamatuji) je jediný úřadující kouzelník v Chicagu. To znamená, že jako jediný kouzelník má svou kancelář a inzerát v novinách. Ale stejně je chudý jako kostelní myš, protože nechce ženám magií zvětšovat poprsí. Jak se o tom vyjádřil Bob, duch čaroděje uvězněný v lebce. A také nedělá zábavné akce a večírky. Nemá totiž rád děti. Tedy pokud nejsou lehce pokapané citrónem. Nejvíce peněz získával díky spolupráci s policií - jeho pozice je odborný konzultant. Po tom, co se dělo v Bouřkové frontě, už s ním policie nechtěla mít moc společného. Proto byl překvapen, když za ním přijela Karrin Murphyová a chtěla mu ukázat oběti vraždy. Velmi násilné a nepěkné. Někdo již druhý měsíc zabíjí lidi jako nějaké zvíře, přesněji řečeno mají podezření, jako by je zabíjel vlk. Harry brzy pochopí, že vraždí nějaký vlkodlak. Nemá moc času, musí rychle zjistit, kdo je tím vlkodlakem, než někdo další umře. K tomu se ještě dostane do potyčky s městským gangem, jehož vůdce chce Harryho zabít. A to ještě není vše.

    Celým příběhem nás provází Harry Dresden v ich-formě. Máme tedy čarodějovu mysl jako na dlani. Čteme jeho fňukání, ano, i čaroděj někdy fňuká, jeho myšlenky, které se točí kolem pěkných nahých žen, a jsme v jeho hlavě i v době, kdy ho někdo surově zbije. Asi je to nějaký oblíbený chicagský sport - zbijte si svého čaroděje. 

    Harry je hrdina, který nemá lehký život, je chudý a o jídlo se s ním musí dělit kocour Mister, který ho adoptoval. To je fakt pech. Často něco zpacká kvůli tomu, že chce lidi, které má rád, chránit - ono to totiž moc nevychází. Dostává jednu nakládačku za druhou, ale vždy se nějak postaví na nohy a zachrání, co se zachránit dá. Alespoň trochu. 

    Jsem ráda, že to není takový ten  nabouchaný hrdina, který vše zvládá levou zadní, všichni ho mají rádi, všechny ženy by odhazovaly kalhotky, jen co by ho zahlédly. Harry je prostě nula, které se čas od času něco povede, ale musí mít zmlácené tělo. Bez toho magie asi nefunguje.

    Bláznivý úplněk je, snad si to správně pamatuji, mnohem krvavější než Bouřková fronta. Harry měl proti sobě opravdu velkého protivníka, který zmasakruje všechny, kteří se mu dostanou do cesty. Bylo to napínavé, ne kvůli tomu, že by Harry mohl umřít. Víte, že neumře, když ta série má tolik dílů, ale nevíte, kdo umře místo něj. Ale na konci se stejně budete o Harryho bát, třeba kvůli tomu, aby nebyl jediný úřadující čaroděj s jednou nohou. 

    Harry je ironik, takže se můžete těšit na humor plný ironie i cynismu. Prostě chlap se zlomeným žebrem, no. Sice se nebudete smát od začátku do konce, ale čas od času se můžete zasmát. Pokud v tom napětí neobracíte jednu stranu za druhou a zaregistrujete, že se Harry snaží být vtipný. 

    Tato série má dle hodnocení vzrůstající kvalitu, tak doufám, že si to budu myslet i já. Dávám čtyři hvězdičky, přeci jen jsem chvilkami odkládala knihu, protože mě nebaví, ale to jen výjimečně. A těším se na třetí díl, ve kterém budou duchové.

TAHEREH MAFI. Jsem zlomená

Roztříštění #2

     Konečně jsem se dostala k pokračování knihy Jsem roztříštěná, která se mi líbila i přes její nedostatky. Když jsem si přinesla kupičku knížek z knihovny, Jsem zlomená byla první, kterou jsem začala číst. Opravdu jsem se těšila, jak bude příběh pokračovat. A těšila jsem se na Warnera. 

    Juliette je v Bodu Omega, ve kterém jsou ukryti mutanti. Lidé, kteří mají nevšední schopnosti - neviditelnost, léčení, smrtící dotek. Juliette je ochotná mluvit jen s Adamem, protože očekává, že ostatní se jí budou bát - určitě o ní slyšeli, že zabila člověka pouhým dotekem. Castle, hlava Bodu Omega, chce, aby procvičovala své schopnosti, aby se naučila je ovládat. Kvůli tomu začne cvičit s Kenjim. Adam, jediný, který se jí chce (a může) dotýkat, nemá na Juliette čas, jelikož i na něm se dělají testy, aby se zjistilo, jakou schopnost má on, protože není normální, asi by tam měly být uvozovky, aby se mohl Juliette dotýkat. A to nebude jen jedno Adamovo tajemství. A objeví se i Warner. A další dramata. Prostě vše, co máme v těchto knihách rádi.

   Jsem zlomená je opět vypravována z Juliettina pohledu, ich-formou. Ano, víme vše, na co myslí. A i to, na co myslet nechce. Někdy jsou její myšlenky opravdu unavující. Juliette je neskutečně ufňukaná postava. Ale líbí se mi, že si to uvědomila i autorka - Kenjiho monolog k Juliette na téma "Netvař se, že ti někdo ukradl poslední toaleťák na zemi" byl super. Takový monolog měl mít někdo i k Adamovi, protože by ho potřeboval snad ještě víc. Fňukna k fňukně sedá. Naštěstí umí být Juliette i opravdová hrdinka, i když místy je to takové hloupé hrdinství, ale budiž. 

    Ale Warner je úžasný! I když se chová schizofrenně a nikdy nevíte, jak se bude chovat na další stránce. Je to mistr střídání osobností. Snad ani ponožky tak často nestřídá. Dozvíme se o něm různé informace. Pro mě byly pasáže s Warnerem asi nejlepší z celé knihy. Člověk si u něho musí dávat pozor, co právě čte, aby si mohl skládat střípky informací k sobě. 

    Tato série je netypická svým přeškrtaným písmem. V Jsem roztříštěná se mi to hodně líbilo, hlavně kvůli tomu, že přeškrtnutá věta vždy byla nahrazena jinou. Tady se už autorka nenamáhala nahrazovat. Prostě se ta věta škrtla a konec. Byly to Juliettiny zakázané myšlenky. Zakázané myšlenky o někom. Některá přeškrtnutí na mě působila tak, že se to škrtlo, protože se už dlouho nic neškrtlo. Myslím, že tento prvek už zde ani nemusel být.

    V první části byl kladen velký důraz na čísla psaná číslicemi. Zde je to opět v menší míře. A už to není ani zajímavé.

    Zaujala mě ale lingvistická přirovnání. Například Juliette přemýšlí o tom, že není předložka, ani sloveso, že jen samotné podstatné jméno. Tento prvek se objevuje častěji. Asi Mafi začala studovat lingvistiku a nově nabyté informace musela nějak využít. Zajímá mě, co použije ve třetím díle. 

    Chvilku mi trvalo, než jsem se začetla. Začátek byl nudný - asi prvních sto stran. Četla jsem ve vlaku a i v autobuse, ve kterém já jinak nečtu, protože to není bezpečné. Ono to tak divně houpá a drncá. Konec jsem hltala. Vadilo mi pouze Juliettino a Adamovo kňourání. Kvůli nim dávám pouze dvě a půl hvězdičky. I když jedna samotná hvězdička  je za Warnera. Ale srdíčka sem dávat nebudu. A nechápu, co Juliette na Adamovi vidí. Víte to vy?

KATJA MILLAY. Moře klidu

     Moře klidu je kniha, která má neskutečně dobrá hodnocení. Je to až neuvěřitelné. Když jsem se před otevřením této knihy dívala na hodnocení přátel na Goodreads, nečekala jsem, že nejhorší hodnocení jsou tři hvězdičky. A to ještě výjimečně. Jinak to byly samé pětihvězdičky a čtyřhvězdičky.

     Určitě je vám všem jasné, že jsem díky těmto hodnocením měla vysoké očekávání, což u mě znamená, že se mi kniha nebude líbit. Naštěstí to takový průser nebyl, jak jsem z počátku očekávala.

    Nastya, dívka s tunou make-upu na obličeji, černým oblečením a vysokými podpatky, se přestěhuje ke své tetě, aby mohla po tom začít od začátku někde jinde. Tedy alespoň trochu, protože před minulostí neuteče. Nebo alespoň její ruka ne. Nikdo z nové školy neví nic o tom, co se jí stalo. Všem se snaží vyhýbat a nejraději by byla neviditelná. Ale všimne si jí Josh, mladík, který má kolem sebe auru smrti. Který je pro všechny skoro opravdu neviditelný. Tyto dvě existence pak spolu začnou zvláštním způsobem koexistovat. A postupně se dovídají o tom druhém tajemství, o kterých by raději nechtěli vědět. Tedy hlavně o těch Nastyiných. Snad to píšu dobře. To jsou zase jména tohle.

     Jak už tak bývá zvykem, když má kniha dvě hlavní postavy, má i dva vypravěče. Zde tomu není jinak. Oba pohledy jsou psány v ich-formě a časově se nepřekrývají. Jednu scénu máme vždy jednou, takže nevíme, co si zrovna o té dané situaci myslí nevyprávějící postava. Tedy pokud o tom nezačne přemítat ve svém vyprávěcím prostoru, ale už je to v době, kdy si postava měla čas promyslet, co se přesně stalo, takže to nejsou takové ty myšlenky, které by měla v době té situace. Kdo se neztratil v mých myšlenkových pochodech?

    Nastya mi zpočátku byla nesympatická - výrazný make-up a vysoké podpatky, na kterých neuměla chodit, jí k sympatičnosti nepřidají. Přijde mi, že se jí ve škole moc povolovalo. Ať nechodí do školy, když není shopná ani chodit oblékaná tak, jak nařizuje školní řád. A štvala mě, že skoro takové úlevy vyžadovala. 

    S dalšími přečtenými stranami a s dalšími informacemi o tom, co se stalo, jsem ji začala chápat. A byla už i sympatičtější. 

   Josh je fešák, tvrdila autorka. Byl mi sympatický už od začátku. Sice byl tichý, neměl moc rád lidi, ale to mi vůbec nevadilo. A uměl vařit. A vyrábět nábytek. To je prostě bomba! Vyrobí kuchyňskou linku, uvaří vám a ještě vám to naservíruje na vlastnoručně vyrobeném stole. Co víc si přát? Nejsem si jistá, kdo by se měl víc chovat jako magor, protože nevím, kdo na tom byl hůř. Pravdou je, že svoji situaci zvládal lépe Josh. Byl mnohem vyrovnanější a silnější. 

    Další důležitá postava je Drew. Ale očividně nebyl tak důležitý, aby dostal svůj vyprávěcí prostor. Drew je děvkař a výborný debatér. Holky se prostě nechaj ukecat. Pasáže s ním mě bavily. Byly vtipné. Aspoň nějaké to světlo v tomto temném příběhu. Sympaťák, o kterém se také něco dozvíme. Jsem ráda, že byl dán prostor, sice jen malý, i někomu jinému.

    

    Jejich vztah byl napsán krásně postupně. Ehm... Nebylo to rychlé, potřebovalo to čas. Krůček po krůčku se ze dvou neznámých stávali přátelé. A to se mi moc líbilo. Kdyby to byla nějaká rychlovka, tak by to jen zkazilo celý dojem z knihy. Takhle to bylo alespoň trochu uvěřitelné. Někdy méně znamená více a zde to opravdu platí.

    Styl psaní je takový zamyšlený, dumající. Oba hrdinové přemítají o svém životě, o tom, co se stalo a co se děje teď. Popisy prostředí nebyly tak podrobné jako mysl postav. Opravdu máte přehled o tom, jak se cítí, jak co prožívají. Zbytek stejně není moc důležitý. 

    A nejlepší na tom je, že věty nebyly holé, ale rozvité. Taková L. J. Smith by se měla podle této knihy učit o tom, co jsou vedlejší věty.

   Z počátku jsem se nemohla začíst. Vadila mi Nastya. Pak jsem chtěla vědět, co se jí stalo, že se chová jako kráva. Nebo... Ne, žádné jiné zvíře by to nevyjádřilo lépe. A pak jsem se začetla, v době, kdy se má připravovat na zkoušky. Opravdu jsem nečekala, že se do Moře klidu tak ponořím. Alespoň jsem to přečetla rychle. Alespoň jsem to dočetla. Vím, že si někteří budete myslet, že je to málo, ale stejně dám jen tři hvězdičky. Zas tak moc jsem z toho nebyla unešená. A co se týká poslední věty, jak z ní byli někteří nadšeni, tak musím říct, že mi to bylo jasné, jen jsem čekala, že se to dozvíme mnohem dřív a ne až na úplném konci.