Bohémové s.r.o.

S kamarádem jsme chtěli napsat román o našich studiích. Samozřejmě že jsme nikdy žádný nenapsali. A ani nenapíšeme. 
Ale jednou v noci jsem něco napsala. Je to už několik let.
Literární hodnota nulová.  


Proč mají někteří maturanti tak hloupý nápad a podají si přihlášku na obor Český jazyk a literatura a následně jej začnou doopravdy studovat? Hlavním a u některých jedinců i jediným charakteristickým znakem je obliba knih. Někteří z nich mají odvahu knihu i otevřít. Nejstatečnější dokonce zajímá, co se v ní píše. Když se nejstatečnějších z nejstatečnějších
zeptáte, co rádi čtou, odpoví následovně:
„No, já mám rád světovou prózu.“
Pojďme si vysvětlit, co to vlastně je: světová próza je zahraniční próza. Lepší označení by bylo jakákoli próza, jen ne proboha česká!
Také je potřeba zmínit, že poezie je sprosté slovo. Dokážete si představit tu hrůzu v očích bohemistů, když jim pedagog oznámí, že budou muset hodně, sakra hodně číst? Nedejbůh když jim řekne, že budou muset číst poezii a ještě k tomu jen a pouze českou poezii? To už je hrůza na druhou.
Některé bohemistické jedince můžeme také směle označit za pisálky. To jsou ti, kteří rádi tvoří své texty a doufají, že se jimi pak budou moct prostřednictvím povinné četby mstít svým kolegům na dětech. Mnozí z nich však řádnými spisovateli nikdy nebudou. Ono to stejně nevydělává.
Problém také je, že někteří umějí psát pouze sračky, nebo nechtějí psát sračky. A pak: o těch úspěšnějších obyčejný smrtelník nikdy neuslyší a bohemisty zmínka o nich u zkoušky akorát tak nakrkne.
Další skupinou jsou jedinci, kteří tu jsou tak trochu... z donucení ne. Když se jich zeptáte, proč šli zrovna na češtinu, zpravidla všichni odpoví:
„Nó, on byl potřeba malej percentil.“
No ano. Na češtinu vezmou skoro všechny. I ty negramotné, když jim dobře padnou kostky u testu studijních předpokladů.
Možná si někdy všimnete i takových, kteří jsou nenápadní. Splývají s terénem filozofické fakulty. Tak těch se proboha nikdy neptejte, proč jsou na češtině. Radíme vám dobře. Když se jich zeptáte, tak si budete připadat jak naprostý kretén, jako nula, co nic neumí. A budete chtít přejít na jiný obor (což může být oboustranně výhodné řešení, pro vás i pro fakultu).
Prozradíme vám už nyní, že někteří bohemisté svou formaci dokončí v řádném termínu, jiní později a ještě jiní studia dříve či později zanechají. U všech tří skupin může jít o první moment úlevy za celá studia.
Ale nepředbíhejme: napřed je totiž ráno, den první...

***

První den na vysoké škole. Nemyslíme ten první den, kdy si vystojíte frontu na studentskou průkazku a potvrzení o studiu. (Fronty na filozofické fakultě jsou neuvěřitelně dlouhé. A za to, že takovou frontu vystojíte, nedostanete ani jediný kredit. A ještě vás někteří předběhnou.)
Myslíme na první studijní den. Jen si to představte: je večer, něco po páté hodině a vy máte svůj první seminář. Vzpomínáte si, jak vás ve škole učili něco o nějakém Cyrilovi s Metodějem? O hlaholici, ze které vzešla cyrilice, z níž nakonec povstala azbuka? Tak váš první seminář je o tom.
Tedy ne jen o tom, to by bylo málo. Začnou tam na vás plivat něco o nějakém Sleicherovi a jeho hvězdičce a Stammbaumtheorie. Pak na vás prsknou něco o vývoji jazyka a že se ho budete muset naučit.
A že se také budete muset naučit staroslověnštinu. (Nikdo přitom nebere ohled na to, že ne všichni bohemisté umí pořádně česky; že neumí pořádně deklino... skloňovat. Ale budou se to muset naučit v jazyce, který je dávno označen za mrtvý. V umělém jazyce, který se užíval před více než tisíci lety, a to ještě jen v neděli a jenom v kostele. V jazyce, kterým už dlouho sakra nikdo nepíše a nemluví. Dokonce ani vyučující si nemohou být úplně, nevyvratitelně jistí, jak jej užívat.
Nejvíce se ale pobavíte na konci, kdy vám aktivní přednášející řekne:
„Do příště se naučte cyrilici.“
To je dobrý fór, že? No, tak fór to vůbec nebyl. Ze semináře odcházíte jako troska. Venku je tma a vy přemýšlíte, co je doprdele palatála a jak se sakra naučíte tu cyrilici.
A právě zde je ta prvotní chvíle, kdy si uvědomíte, že jste udělali chybu. Nejdříve se totiž musíte doprdele naučit cyrilici a pak až řešit, co to jsou palatály. Taky začnete přemýšlet o tom, zda náhodou nejste někde, kde jste nikdy nechtěli být.

***

Bohemisty byste na začátku semestru nepoznali. Tedy pokud jde o vzhled. Poznáte je však podle toho, co si mumlají. Když uslyšíte magické zaklínání a nadávání, něco jako rab, raba, rabu, rab, rabě, rabom, rabomi, věřte, že máte co do činění s bohemistou. V takovou chvíli na něho nemluvte. Může vás v nepříčetnosti umlátit Večerkou. 

Večerka. Důležitý pojem. Bez znalosti toho, co je to Večerka, si u bohemisty nikdy neškrtnete. A nejde o vietnamský krámek na rohu.
Večerka je jejich nejohmatanější, nejzničenější, nejuctívanější a nejnenáviděnější kniha, jejíž obsah musí bohemisté znát už v prvním semestru. Jó, to kdybyste studovali na katedře slavistiky, tak tam Večerku uvidíte až v magisterském stupni. Bohužel či bohudík, Večerkovu moudrost nikdy nedoceníte a plně nepochopíte. A ještě se vás na něho u státnic ani nezeptají. Proč byste také na katedře slavistiky měli znát první spisovný slovanský jazyk, že jo. Zbytečnost! Stejně jím po tisíciletí nikdo nemluví a ani nepíše.