26.05.13

MARIANNE CURLEY. Skrytá

     Marianne Curley není pro některé české čtenáře neznámou autorkou. Nakladatelství Jota u nás již vydalo její sérii o cestování v čase - Strážci času. Na Strážce času jsem narazila před pár měsíci, zatím jsem ji nečetla, ale ohlasy jsou kladné. Jméno autorky jsem si ale nebyla schopná zapamatovat (i teď s tím mám trochu problém), takže jsem si  k ní nemohla přiřadit připravovanou knihu Skrytá.
     Anotace slibuje knihu s andělskou tématikou. Jediná kniha s anděly v hlavní roli, co jsem četla, byl Zavržený. Díky mé neznalosti andělů v knihách nemusím (a hlavně nemůžu) srovnávat s jinými knihami, takže nebudu vědět, jestli autorka něco obšlehla

    Skrytá je příběhem o Ebony, dívce, které je šestnáct a má fialové oči. Kdo si teď vzpomněl na Daenerys, ať zvedne ruku. Nejen kvůli barvě očí, ale i své rychlosti a síle, je Ebony přesvědčena, že je jiná než ostatní. Rodiče ji nechtějí pouštět moc mezi lidi. "Nedivím se," řekl asociál. Když se chce dostat do města večer, aby si ho mohla užít se svými kamarádkami, musí utéct. Hlavně nenápadně. Ten večer pozná chlapce Jordana, do kterého vrazí takovou silou, až Jordan odlétne a narazí do zdi. Nejlepší způsob, jak se s někým seznámit.
    Jordan, mladík z ne moc dobrých poměrů, má v životě více smůly než štěstí. Otec je ve vězení a jeho matka umřela, když mu bylo devět. Po její smrti se dostal do pěstounské péče rodiny Skinnerů. Je zmíněn jistý náznak jakési tragédie, která vyústí v tragédii další. Jordanův "bratr" Adam Skinner, mu v týž večer, kdy se potká s Ebony, vrazí rozbitou skleněnou láhev do břicha.  
     Díky této smrtelné akci v knize se začneme dostávat do děje. V nemocnici Jordana zachrání anděl Nathanael, zkráceně Thane, který navrhne obchod - pomůže mu najít unesenou andělskou dívku Ebrielle dřív, než ji najde temný princ Luca, a jeho život se pak zlepší. Jordan ležící na smrtelné posteli souhlasí. Samozřejmě. Kdo by nesouhlasil. A v tento večer se Ebony dozví, že není dcerou svých rodičů, ale dcerou jiných rodičů. To je nějaké zamotané. 

     Příběh je vyprávěn ich-formou dvěma postavami - Ebony a Jordanem. Kapitoly jsou rozděleny podle toho, čí pohled je ten "hlavní" v dané chvíli. Z počátku se mi to zdálo jako výborný nápad, postupně jsem chtěla, aby to bylo z pohledu úplně někoho jiného než z pohledu těch dvou. 
     Ebony řadím mezi velmi rozčilující hrdinky. Ona si myslí, ba dokonce ví, že je jiná než ostatní. Ale když je jí řečeno, že je opravdu jiná, tak si začne myslet, že přeci jiná není. Dokonce i ty výrůstky na zádech, z nichž lezou pírka, jsou úplně normální! Však kdo je dneska nemá, že? Kvůli její nevíře je zde hromada dramatických situací. Taková drámata. Podle mě naprosto zbytečných a uměle vytvořených, nucených. Nemluvě o tom, že mi pak začne připomínat i Buffy, která se také ráda obětovala pro dobro všech. Pud sebezáchovy není ve fikčních světech u hrdinek plně rozvinutý. Také jste si toho všimli?
    Jordan je zase postava, která tam je takřka po celou knihu jen do počtu. Takový kauzátor, aby se tam něco stalo. I když by se to mohlo možná stát i bez něho. Konec napovídá, že by snad v dalším díle mohl mít větší roli. Pro mě je to zatím velmi nevýrazná postava, která jen komentuje dění okolo sebe.
     Nejlepší kamarádkou Ebony je Amber. Je pěkné mít kamarádku, která pro vás udělá cokoli. Snad by i položila život. Pro mě lehce neuvěřitelné a tak přeslazené. A jejich časté objímání na uklidněnou mě nudilo, chvilkami rozčilovalo. 
     Postava Nathanaela byla pro mě zajímavější. Ano, krásný, mladý a silný anděl. Jaký je jeho úkol v příběhu, krom toho že musí najít Ebrielle, poznáte hned, jelikož je to velmi průhledné a naprosto čekané. Vyprávění z jeho pohledu by mohlo být zábavné. Bohužel možná i uvzdychané. Každopádně je Thane sympaťák. Ale jeho srdce patří už jiné, takže si musíte, slečny, najít jiný objekt touhy. Proč to ty autorky dělají?

     Pro mě nejzajímavější na celé knize bylo popsání andělského světa. Jak se dělí na Avenu (dimenze pro hodné anděly) a Skade (dimenze temného prince) a pak další dvě, které jsou jako naše peklo a nebe. Ráda bych se o těchto dimenzích dozvěděla mnohem více informací, než autorka poskytla v tomto díle. 
     Dále by mě velmi zajímal podrobnější příběh o tom, jak se Luca stal temným princem. Zkráceně je to ve Skryté vysvětleno. Chápu, Skrytá není knížka o Lukovi. Škoda.
      Dějová linka Skryté se mi zdála poněkud mdlá. Moc se toho nedělo. Až na konci byla pořádná dávka akce. Zbytek byla jen kompozice popírání postav a uměle vytvořených dramat. Je těžké si o postavách nemyslet, že jsou hloupé, i když víte, že postavy nemohou vědět to, co víte vy. A chvilkami jsou postavy opravdu hloupé, protože ne vše je explicitně řečeno, tak čtenářům to dojde dřív než postavám. Škoda.

     Celkový nápad Skryté se mi ale líbil. Knížka je to čtivá a jednoduchá, tak akorát na odpočinek. Přemýšlet při tom nemusíte, takže se odreagujete. Dějová linie je lineární, nikam neodbočuje, jen se vysvětlují různé věci - například tragédie rodiny Skinnerů, bohužel je i lehce předvídatelná. Musím se ale přiznat. Myslela jsem si, že konec bude jiný, každopádně mi nevadil. A trochu ukazuje, co bude v dalším díle. Postavy se chovají chvilkami hloupě a mohou vás rozčilovat. Kvůli nim dávám lepší dvě hvězdičky. Myslím, že kniha by se mohla zamlouvat mladším, protože já už jsem na tohle asi vážně stará. A pořád budu číst takové knihy, abych si dokazovala, že jsem mladá. 
    Od druhého dílu očekávám výraznějšího Jordana a snad i nějakou tu návštěvu jiné dimenze. Každopádně doufám, že tohle byl jen drobný rozjezd (je to na 288 stranách) a v dalším pokračování bude více uvěřitelných dramat a akce. 

Děkuji nakladatelství Jota za poskytnutí recenzního e-výtisku.

24.05.13

Bíglové a vnímání knih

     Jako malé (malá jsem furt, těch sto padesát osm centimentrů není fakt moc) pubertče, asi tak kolem čtrnáctého roku života, jsem měla v oblibě klasiku. Zola byl můj žampión. A i Tolstého jsem měla celkem ráda. A další autory samozřejmě, ale nemám chuť sem vypisovat všechny. On by si totiž každý zasloužil svůj speciální zápis, takže jim nebudu věnovat ani písmenko.

     V poslední době si ale uvědomuji, že jsem tyto klasické knihy četla jen kvůli příběhu, o stylu vám neřeknu vůbec nic. Četla jsem Annu Kareninu, ale až na vysoké škole jsem zjistila (na přednášce Teorie literatury), že je tam scéna, která je psána z pohledu psa. Mám pocit, že když jsem Annu četla já, tak ten pes musel být zatoulanej. Nebo obskakoval nějakou ruskou fenku. Nebo francozskou, protože Francie a cokoli francouzské bylo v té době in. Během čtení jsem si toho opravdu nevšimla. Jistě, můžete říct, že jsem nevnímavá. A já s vámi můžu jen souhlasit. A také se stydět. (Všímáte si, že často začínám větu spojkou "a"? Musím se to odnaučit. Nebo, a(!) to je mnohem lepší, budu to brát za své autorské A.) A opravdu se stydím
     Nedávno jsem četla recenzi na Lolitu u Brabikate na blogu. Lolitu jsem také četla kolem čtrnácti. Pamatuji si děj, možná hlavně díky filmu. Brabikate píše ve své recenzi o krásném stylu Nabokova. Já si ho samozřejmě nepamatuji. Nevybavuji si ho. Ani trochu. Hlavně že jsem Lolitu přečetla, že? Nevím, jak jste vy vnímali v dětství a v pubertě styl knih, ale já ho nevnímala vůbec. Až ve čtvrťáku na gymnasiu (pro některé rejpaly: gymnáziu) jsem si při čtení Lístku lásky od Zoly všimla pasáží, ve kterých autor popisoval část Paříže, kde je Invalidovna (hlavně se mě neptejte, kde ta Invalidovna přesně je), za různého počasí a nečasí, světla a nesvětla. Až ve čtvrťáku! *facepalm* Fakt brzo. 
     Mám ale výmluvu. Na omluvy nevěřím. Od druháku do čtvrťáku jsem četla historické drby. Takové ty knížky, v nichž jsou sepsány životy různých panovníků se zajímavými detaily, aby to bylo čitelné. Díky těmto historickým drbům jsem také odmaturovala z dějepisu za jedna. Jedinou beletrii, které jsem se věnovala, byla ta od Pratchetta. Tak doufám, že mě to aspoň trochu vymlouvá.
    Až během studia a flákání se na vysoké škole jsem si začala při čtení všímat autorského umu a neschopnosti. Aspoň něco mě tam naučili. A také mě samozřejmě naučili přečíst takřka cokoli. Kromě Švejka. Ale o tom někdy jindy. Dnes už jsem vnímavější. Někdy i vnímám, když na mě někdo mluví. Ráda si přečtu knihu, která má zajímavý styl, kde je hra s jazykem a s různými postupy vyprávění.

    Ráda bych si, až budu mít čas a hlavně vhodnou náladu, opět přečetla knížky, které jsem četla jako pubertče. Na osvěžení děje, ale hlavně kvůli tomu, abych věděla, jak ti známí klasičtí autoři píší. Jenže jak se znám, tak se k tomu vůbec nedonutím a nepřesvědčím, protože knížek, které si chci přečíst, je moc. Tak moc, že nemám čas na to, abych si některé přečetla vícekrát. 
  
    A jak jste na tom vy? Pamatujete si knihy, které jste četli v pubertě nebo v raném mládí? Chápu, že sedmnáctiletých nemá asi smysl se ptát, protože si to určitě pamatují. Kdy jste začali vnímat v knihách víc než jen pouhý děj?

17.05.13

MICHAEL GRANT. Výzva

    V poslední době vysoce hodnotím knihy pro děti. Percy Jackson a Jak vycičit draka se mi moc líbí. Je to vtipné a i akční. Když nakladatelství Fragment vydalo Super 12 od Michaela Granta, který je u nás znám hlavně díky jeho knize BZRK, neváhala jsem.

    Výzva je příběhem o dvanáctiletém chlapci Mackovi, který trpí velkým množstvím fóbií. Hned na začátku knihy nás autor s různými druhy fóbií seznámí a rozšíří nám obzory i jejich odbornými názvy. Které si už samozřejmě nepamatuji, ale mladší generace bude mít jistě lepší paměť než já stárá, že.  Při jednom školním šikany plném incidentu Mack zachrání život Stefanovi, vůdci šikanujících. O pár dní později se těmto chlapcům zjeví starý, ošklivý a smradlavý pán Grimluk, jenž je bývalým členem Super 12, o jejíž existenci chce říct Mackovi, protože on je členem Super 12 nové generace. Mack u sebe doma objeví Golema, který ho má nahradit, jelikož Mack bude muset cestovat všude po světě, aby nalezl zbývalé členy Super 12. Mack je sice nedůvěřivý, ale když je na něho spáchán, naštěstí nepodařený, atentát, začne věřit. Se Stefanem, který mu slíbil, že ho bude chránit, se vydají na první cestu. 
     Druhá dějová linie je o Grimlukovi. Odehrává se mnoho let v minulosti. Vypráví o složení první Super 12 a bitvě s Bledou královnou, která je hlavní záporák příběhu.

    Postava Macka mi trochu připomíná Percyho Jacksona - také nevěděl, že je něčím speciálním. Mack je zajímavý tím, že se jako hrdina necítí, panikaří a takřka všeho se bojí. Jen ne toho, čeho by se opravdu bát měl. Je to takový hrdina, který dostane přes čumák, protože není úžasný, jak bývají typičtí superhrdinové. 

    Příběh je vyprávěn er-formou vševědoucím vypravěčem. Tento vypravěč má při vyprávění velmi vtipné poznámky, které jistě pobaví i dospělé čtenáře. Překlad: Já jsem se bavila hodně.
    Dvě linie příběhu se dají od sebe odlišit snadno, jelikož je Grimlukova linie označena jako Před velmi, velmi dlouhou dobou... Samozřejmě se hned pozná již podle obsahu, komu je dotyčná linie věnována. Opravdu nechci nikoho podceňovat. 
    Vyprávění je doplněno i o poznámky z Golemova deníku, který píše pro Macka, aby věděl, co se dělo u něho doma, když byl na cestách. Tyto deníkové zápisy jsou krátké, každopádně i velmi vtipné. Přeci jen Golem není zvyklý žít v našem světě.

    Děj Výzvy není moc rozvitý. Je velmi jednoduchý. Moc se toho nepřihodí. Ale akce je zde dostatek - když vezmu v potaz počet stran (174). 
     Bitva v Grimlukově linii je popsána ne naturalisticky, ale relativně reálně. Pro malé děti to naturalistické být může. Umírá se tam ve velkých počtech. Krvácí se tam. Bourají se domy. Mizí vesnice. Pohádka na dobrou noc jako dělaná.

     Výzva je humorná kniha, která nemá typického superhrdinu, což z něho dělá někoho velmi zajímavého. Ačkoli zde není tak propracovaný a složitý děj, akce je zde mnoho, takže se člověk nenudí. Dávám tři hvězdičky a těším se na další díl. Opět se mi potvrzuje, že dětské knihy jsou pro mě zajímavější než knihy pro puberťáky.

Děkuji nakladatelství Fragment za poskytnutí recenzního výtisku.

16.05.13

Tipy a netipy

Jsem líná psát o všech mnou přečtených knihách nějaká delší písmenka. A nedělní čtení také nepíši nijak moc pravidelně. Rozhodla jsem se tedy, že o některých titulech něco napíši. Nějaká ta doporučení nebo odrazení. Však si to dokážete určitě představit.

 Stephen Chbosky. Ten, kdo stojí v koutě

   Hlavní hrdina Charlie okouzlil mnoho čtenářů a čtenářek nejen ve světě, ale i u nás. Díky natočenému filmu se i do České republiky dostala tato malá knížečka. 
   Abych byla upřímná, nebyla jsem z toho tak nadšená jako většina blogerů a blogerek. Každopádně se mi líbila stylizace do mladého a velmi chytrého chlapce. Bylo to zajímavé a neobvyklé. A román v dopisech je také kůl.
    Děj byl vyloženě ze života. A nebylo zde nic nadpřirozeného. Haleluja! Najdete zde zmínky o různých knihách, filmech, hudbě, takže se můžete nechat inspirovat na sobotní večer. Nebo si jen rozšířit obzory. Za mě čtyři hvězdičky.

April Lindner. Jane

    Kniha je převyprávěním románu o Janě Eyreové odehrávající se v naší době. Janu Eyreovou jsem bohužel něměla tu čest si přečíst. Když jsem začala číst Jane, nebyla jsem si přesně ani jistá, o čem to má být. Až v průběhu čtení jsem si vzpomněla, že mi o Janě kdysi vyprávěla spolužačka. A pamatuji si, jak se mi ten děj knihy nelíbil.
    A nelíbila se mi ani Jane. Chtěla bych vám k tomu říct mnohem více, ale nic ve mně nezůstalo. Krom vědomí toho, že mě to nebavilo. Děj se mi nelíbil. Předpokládám, že se mi asi nebude líbit ani Jana Eyreová, ale to budu muset někdy vyzkoušet. Za mě jedna hvězdička. Ani nevím, komu bych tu knihu doporučila. Spíš bych doporučila tu Janu Eyreovou. Je to na vás, moji milí.

Sophie Kinsella. Láska na zavolanou

    Několik málo knih od Sophie jsem už četla. A bavily mne. V knihovně jsem po této "novince" sáhla docela rychle. A rychle jsem ji přečetla. Myslím, že jsem si ji dokonce četla ve vaně, abych měla od všech lidí klid.
    Není to žádný literární vrchol, ale bylo to zábavné čtení. A o tom to je. A čtení pro ženy. Pány by toto asi nebavilo. Vy, co znáte knihy od této autorky, neváhejte. Za mě tři hvězdičky a těším se na další takové knihy. Musím objevit další takové autorky.

 Philippa Gregory. Kacíř a čarodějka

    Na Kacíče a čarodějku jsem se těšila. A to díky recenzi od Annie. Teď už vím, že jsem se neměla těšit.
    Líbilo se mi prostředí, líbil se mi nápad. I ta linie příběhu byla zajímavá. Má to ale jedno velké ALE. Dílčí epizody byly velmi předvídatelné. Věděla jsem, co je tam za problémy, kdo co udělal, jak to udělal, jaký tam je problém. Jistě chápete, že tohle čtení opravdu kazí. 
    Na druhou stranu je to malá kniha s velkými písmeny, čte se rychle a takřka sama. Také se mi zamlouvá fakt, že tam není nadpřirozeno na každém kroku.  Za mě dvě hvězdičky a pokud se u nás vydá i druhý díl, ráda si ho přečtu.

12.05.13

Nedělní čtení #5

    Opět tu je neděl a jeho čtení. Neděli mám schválně v mužském rodě. Celý týden bylo pršavě a zataženě. A vůbec to nepopohánělo ke studiu a ke čtení. Jen ke chrnění a povalování v posteli. Dnes je už trochu svítivě, ale stejně bych jen chrněla. Jak jste na tom vy? Doufám, že se najde aspoň jedna lemra líná, která je na tom stejně jako já.

Beth Revis. Milion sluncí

 

      Milion sluncí je už druhý díl série Vesmír (?). Opravdu nemám tucha, jak se jmenuje, ale to máte jedno. Ve světě kniha oblíbená. Já ji nemám ráda. S prvním dílem jsem se trápila, s tímto se trápím ještě více. Snažím se ji ale dočíst, protože je to v knihovně jako novinka, už je i zarezervovaná, takže kdybych ji vrátila, budu na ni pak znovu čekat hodně dlouho.
    První díl, Loď mezi hvězdami, byla kniha s dobrým nápadem. Opravdu. Nápad super. A to bude asi tak všechno. Moc se mi nelíbí fakt, že autorka postaví zápletku knihy na neznalosti fyzikálních zákonů. Můžete namítat, že každý fikční svět je jiný, že má jiná pravidla, jiné fyzikální zákony a je prostě tím, čím ho chce mít autor/autorka. Tohle bývá i můj názor. Někdy. V tomto případě ne. 
    V tomto díle se hned na začátku mluví o té chybě. Super, konečně si autorka nastudovala fyziku. Aby následně mohla udělat další chybu. 
    Abych vás uvedla do obrazu. Jsou ve vesmíru. Na lodi. Která zpomaluje, protože motor ztrácí účinnost, výkon, sakra, doučím se fyziku. Někdy. A teď si vzpomeňte na Newtonovy pohybové zákony. Hlavně zákon o setrvačnosti. Říkáte si teďka: Cože? Jak ta loď může zpomalovat? Proč má vlastně zaplý motor? Co to je za blbost? To já si tu říkala také. Ve druhém díle se dozvíte, že kvůli špatnému motoru loď stojí. Kdo to autorce poradil nevím, raději to vědět ani nechci. Předpokládám, že ta loď je zaparkovaná u té planety, kam mají dolítnout. Bude asi přivázaná nějakým pevným lanem, aby se náhodou nepohnula. To jsem ještě zvědavá, jak to vlastně bude. A jestli jde o zaparkování u planety, tak to bude dobrej vtip.

     Teď se dostanu vyloženě k Milionu sluncí. Nemám ráda hlavní postavy. Hlavní hrdinka je fňukna, ale v pořádku, dalo by se to pochopit. Hlavní hrdina, který je, podle mě, hlavnější než hlavní hrdinka, je blbec. Proboha, co čekal, když nechal lidi samostatně myslet? A bude fňukat nad tím, co se tam děje. Problémy si udělal sám. A my o tom máme číst. 
     Nelíbí se mi, že je takřka vše založeno na tom, jak někdo lže někomu. Nebaví mě to. Opravdu ne. Ať si tam klidně lžou, ať se pozabíjí. Mně je to jedno. A proto to chci dočíst. A možná si i přečíst i třetí díl. Masochismus vládne světu!

    Je mi líto, ale tuto sérii nemohu doporučit. Myslím, že je dost lepších než tato. Pokud byste ale u čtení nemysleli, tak by se vám to mohlo líbit.

    

02.05.13

LADISLAV KARPIANUS. Intr

    Hned v úvodu se přiznám, že jsem se Intru bála. Tituly nakladatelství CooBoo mě zpravidla nenadchnou. Prostě jsem na ně už moc stará. A to jsou knihy ve světě tak oblíbené. A ještě nemám vkus. Pokud se Intru bojíte, tak se nebojte. A nebo se raději bojte, aspoň budete příjemně překvapeni.

   Intr se prezentuje jako povídkový román. Že to nejde dohromady? Ale prosimvás. Je to taková literární koláž. Drobné povídky vytvoří celek, tedy ten román. A krom toho jsme přeci v postmoderně.
    Každá povídka má jiného vypravěče, v některých je vypravěčů hned několik. Provází nás ale stejné postavy. Jedna z nich je ale postavou hlavní, což pak určitě poznáte. 
    Intr můžete začít číst, odkud chcete, ale počítejte s tím, že některá dovysvětlení povídek jsou v jiných, takže si můžete naspoilovat kdo, co a jak a ještě nebudete mít ucelený obraz o situaci. V tomto ohledu Intr funguje jako román. Nejlepší je ho tak napoprvé i číst.

    Ačkoli je Intr malá kniha, autor zvládá vystřídat několik způsobů vyprávění. Setkáte se s klasickým vyprávěním v er-formě, vyprávění v emailech, doplnění jednoho příběhu různými historkami postav, vyprávění Ukrajince, můžete se těšit i na speciální jazyk, a film-vyprávění i se závěrečnými titulky. Pokud byste byli náhodou unuděni dějem, stylem určitě (snad) ne.

    Konec, závěrečná povídka, je velmi postmoderní. Vzpomněla jsem si na konec Zusakova Posla a také i na Kunderovu Nesmrtelnost, naštěstí Karpianus uprostřed knihy neřekl, že hlavní postava umřela. Tak, a teď jsem tady naspoilovala Nesmrtelnost. Takže... asi spoiler. Každopádně, pokud jste nečetli Zaklínače od Sapkowského, tak si ho přečtěte dřív, než si přečtete první povídku.

    A když už jsem u té první povídky... Byla jsem nadšena. Hlavně kvůli jednomu rozhovoru.

"Koupím Frost Bolt a hned novu," vysvětluje jeden. Seprané tričko má zastrčené do šusťákových kraťasů a divoce gestikuluje rukama.
"Dal si Dash, když si byl v catformě, že jo?" ujišťuje se druhý.
"Drago, nejsem blbej! Jasně... Pak jsem se chtěl healnout, ale on mi hodil morpha."
"Ty si lama!" zakroutí nevěřícně hlavou Drago a jako první nastoupí do výtahu.
[...]
"Měl si na sebe hodit Nature Swiftness, Healing Touch, Rejuvenation a jít do medvěda!" radí svému kamarádovi Drago, když se výtah zastaví.
"No jo, já jsem noob! Můžu si to na tobě zkusit? Ty máš přece taky frost mejdže, ne?"
     Jako bývalou wowkařku, stále ještě v léčení, mě tento rozhovor zaujal. A ještě jsem si posteskla, protože mi chybí můj frost mejdž. Pokud máte rádi hry od Blizzardu, tak doporučuji povídku Hvězdná živnost, která je o StarCraftu. Ale o Diablu není vůbec řeč.

    Když jsem měla Intr poprvé v rukou, byla jsem nadšena grafickou úpravou. Jsou zde fotografie intru nebo také nádraží v Mariánských Lázních. Dále najdete i stránku z facebooku, jízdního řádu nebo výňatek z vnitřního řádu intru.
    Nejdůležitější a nejzajímavější jsou však korektorské poznámky v celé knize. Jsou červené a mají "ruční" font. V jiné knize jsem na takovéto poznámky nenarazila, tak asi můžu i říct, že jsou originální. Také se tak bojíte používat toto slovo? Závěrečná povídka je tímto fontem napsána celá - je kvůli tomu chvilkami nečitelná. Jestli je to pravé písmo autora, tak musím konstatovat, že by se měl naučit krasopis.

    Vše, co jsem napsala, hodnotím kladně - různost stylů vyprávění, grafická podoba, postmoderní konec a i něco málo z toho wowka. Nikdy jsem nebyla na intru, osm let jsem dojížděla, a ani na koleji. Takže takovéhle příhody ze života nemám. Když jsem Intr četla, tak mi to bylo i trochu líto, ale jen chvilinku, přeci jen jsem rozmazlená soukromím. Povídky byly psány pro mě příjemným a chytrým humorem. Dávám pět hvězdiček, a to také díky tomu, že ty povídky jsou uvěřitelné. Dneska je opravdu těžké uvěřit autorovi, oni si pořád vymýšlí ty své fikce.
     

Děkuji knihkupectví Martinus za poskytnutí recenzního výtisku.